O kohoutkovi a slepičce

Denisa už měla minimálně deset minut stát před dveřmi ředitele divadla. Zatímco hledala místo v přeplněných ulicích, uteklo dalších dlouhých osm minut. Po třetím, konečně zdařilém pokusu o zaparkování vyskočila z vozu a s kabelkou pelášila k výtahu. Jako vždy, když člověk nejvíc spěchá, nejel žádný směrem nahoru. Po chvíli vstoupil do chodby muž přestrojený za kohouta. Denisa se nedivila. Je přeci v divadle. Jen si jej zběžně prohlédla a s pohrdavým pocitem, se nervózně podívala na hodinky.

Muž, který s ní čekal na výtah, byl na první pohled směšný. Na hlavě mu seděla kohoutí maska s mírně ohnutým hřebínkem a jeho plášť byl amatérsky polepený peřím, které spíš vypadalo, jako by měl zobrazovat jeho nositel neustlanou peřinu.

Když se dveře výtahu otevřely, udělal kohout pukrle a pustil Denisu napřed. Neviděla v tomto gestu žádnou zdvořilost. Vždyť byla u výtahu první, ale v duchu si pomyslela, že se jí ten debilní kohout chce asi předvádět. Spíš jí ta myšlenka obtěžovala. Když vstoupila, doufala, že pojede tento směšný rádoby herec dalším výtahem. Avšak muž se k ní natlačil a lechtaje jí na obličeji peřím, které neurovnané stálo z jeho kohoutí hlavy, donutil Denisu opřít se zády o desku ovládání.

Po uzavření dveří, se výtah rozjel směrem dolů. Herec Sebastián v přestrojení kohouta své unáhlenosti litoval. Dáma voněla, jako sklad drogerie.

"Sakra, to jste se musel natlačit ke mně, když spěchám?" zakřičela rozčileně.

"Proč jste zmáčkla suterén?"podivil se kohout.

"Vrazil jste sem, jako neurvalec. Musela jsem někam uhnout před tím vaším smradlavým peřím."

"Zato ty voníš, nádhero," pomyslel si Sebastián.

Po několika metrech jízdy, se začal výtah třást.

"Co to je? Určitě jsme přetížení. Vypadni, ty barevnej debile!" křičela Denisa nepříčetně.

"Jestli jste si stačila ráčit všimnout, tak jsou dveře zavřené a není kudy odejít. Přetíženi nemůžeme být. Je to na pět osob. Asi to bude zase zemětřesení, jako včera a předevčírem. Je to jen malý otřes. Až dojedeme dolů, schováme se pod schodištěm."

Několik metrů poskakování a cukání a výtah se zastavil.

"Do prdele, zmáčkni to tlačítko ke třetímu patru, nebo tě zabiju ty ... kohoute blbej!"

Sebastián se pousmál a jemně upozornil, že by sice své spolucestující rád vyhověl, ale že na tlačítka, kvůli jejímu tělu nedosáhne.

"To snad není možný!" řvala na něj Denisa, neuvědomujíc si, že má kohout pravdu. "Ty si snad myslíš, že jsem tlustá? Kam se poděly všechny decentní oslovení a omluvy? Dneska jsou toho plný noviny, ale když má člověk potkat džentlmena, tak aby chodil s lupou."

I přes masku kohouta, bylo na Sebastiánovi vidět, co si o nalíčené, slušně vypadající dámě myslí. Přistoupil k ní, nadechl se a objal ji. Neuhnula a jen vystrašeně čekala, co se bude dít dál. Sebastián našel po hmatu tlačítka a jedno po druhém zmáčkl. Výtah nereagoval.

"Asi vypadl proud. Nefunguje nic," zamumlal Denise do ucha a poodstoupil.

Denisa si oddechla. Ta chvilka nejistoty v ní vyvolala vzpomínku na mládí, kdy se stala obětí pokusu o znásilnění.

"Taky jsi mohl říct, uhnula bych."

Sotva to dořekla, zatřásl se výtah o poznání víc a s vrzavým zvukem popojel o pár decimetrů níž. Hned potom zhaslo světlo a na střechu kabiny se sesypal jakýsi materiál. Pravděpodobně omítka. Kabina ještě pár vteřin poskakovala směrem dolů. Zvenku bylo slyšet padající zdi nějaké budovy. Ten zvuk oběma vězňům ucpal ústa. Sebastián se chytl za hlavu a přemýšlel, co asi bude dál. Po minutě ticha zašeptala Denisa: "Já mám strach."

Sebastián nechtěl přiznat, že on taky. Asi by nebylo nejlepší, v této situaci podlehnout panice.

"Neboj, jsme skoro dole. Určitě nás najdou. Vzduch sem jde a jen tak se neudusíme. Tedy snad."

Sotva to dořekl, ucítili zápach pálící se umělé hmoty. Kouř smíchaný s parfémem byl nesnesitelný a pálil do očí.

"Radši nic neříkej, nebo se to přihodí," pošeptala vystrašená Denisa. Odkudsi se ozval syčivý zvuk.

"Mám v kabelce zapalovač. Snad ho potmě najdu," řekla Denisa spíš pro sebe.

"To tě nesmí ani napadnout!" zařval do ticha Sebastián a šmátral ve tmě, hledaje Denisinu kabelku. "Jestli je to syčení plyn, vystřelíme i s výtahem o hodně výš, než jsme chtěli."

Z jejího vzdychnutí poznal, že hrozbu výbuchu pochopila. Opřel se o zeď a snažil se na nic nemyslet. Po několika minutách mučivého ticha se opět výtah zatřásl. Tentokrát bylo slyšet rány padajících zdí přímo nad jejich hlavami. Denisa se schoulila do Sebastiánovy náruče a začala hlasitě vzlykat.

"To bude dobrý. Nemůže být nejhůř. Na to není moje duše připravená," šeptal jí do ucha slova, která mu kdysi říkala maminka i přes to, že jim momentálně vůbec nevěřil.

Oba stáli v zasypaném výtahu a objímali se. V žádném případě to nebylo objetí erotické. Sebastián cítil z Denisy laciný parfém a nemohl se soustředit na jakékoli myšlenky. A Denisa jen vystrašeně přijímala objetí muže, který byl v dané chvíli nablízku.

Přibližně po deseti minutách, když oběma tuhly svaly, uvědomili si, že je již všude ticho a klid a v objetí povolili.

"Snad už žádný otřes nepřijde," řekl Sebastián, sedajíce si na zem. "Ty si nesedneš? Budou tě bolet nohy," naznačil rukou do tmy směr dolů.

"Nemůžu si sednout, mám vypůjčený kostým od kamarádky. Kdyby se s ním něco stalo, zabije mě," prohlásila vzlykavým hlasem Denisa.

"Jak myslíš. Když tady ale budeme dlouho, nevydržíš to. Na kostým se vykašli. Jestli máš ale o něj strach, nezbývá, než aby sis ho svlíkla. Stydět se nemusíš. Je tma. Je sice pravda, že jsem kohout, ale peří mi nedovolí tě obtěžovat, a jestli sis všimla, nestojí mi ani hřebínek," pokoušel se v této napjaté situaci zažertovat Sebastián.

Sotva to dořekl, začala se Denisa svlékat.

"Mohl bys mi to zatím podržet?" položila Sebastiánovi kabátek na hlavu. Představoval si ve tmě tu erotickou svlékací situaci a poprvé pocítil, že by se mu eventuelně Denisa líbila. Když si podle šustění sundala i sukni, sedla si a přitulila se k Sebastiánovi, jako malé kotě k mamince.

"Myslíš, že nás najdou?" zeptala se s dávkou beznaděje v hlase.

"Kdo?"

"Co kdo? Přece záchranáři. Určitě už přišli se psy a ti nás vyčmuchají."

V Denisině hlase byl slyšet zmatek a strach.

"Jestli mají psy cvičené v drogerii, tak určitě. Je večer. Podle mého se začnou všechny záchranné práce až ráno," namítl Sebastián.

Denisa začala opět štrachat v kabelce.

"Co hledáš?"

"Musím si zapálit."

Sebastián jí vytrhl kabelku a nervózně opakoval varování: "Jestli to syčení byl plyn, vystřelíme i s tím vypůjčeným kostýmkem do nebe."

Chvíli bylo ticho a potom se ozvalo škrtnutí a Sebastián uviděl Denisu ve spodním prádle, jak si připaluje cigaretu. Zřejmě ji našla dřív, než jí Sebastián kabelku zabavil.

"Kdyby tu byl plyn, cítila bych ho. Prodávám parfémy a mám jemný čich," pošeptala Denisa po prvním blaženém vyfouknutí kouře.

Toto prohlášení Sebastiána rozesmálo. Díky té vteřině světla, si však všiml, že je pod stropem výtahu okénko.

"Na stěně je okno. Až dokouříš, zkusíme se odtud dostat. Vysadím tě a vylezeš ven," plánoval.

"Proč já? Lez ty," snažila se Denisa oponovat.

"Dobrá, vylezu já, ale jen, když mne zvedneš nahoru."

Denisa pochopila, že to obráceně nepůjde a svolila. Sebastián jí vyzdvihl a ona se jako kočka vyškrábala z okénka do šachty. Když víko zaklaplo, sedl si Sebastián na zem a oddechl si.

Netrvalo dlouho a hlava v okénku varovně žadonila, aby se proboha nic nestalo kostýmku. Sebastián po ní kostýmek hodil a Denisa radši zalezla.

Sebastián uvažoval takhle: Buď se Denise podaří dostat se ven a zavolá záchranáře, nebo ne. V případě, že někde uvízne, bude to jistě lepší, než se tady s tou pitomou slečinkou dohadovat o nelogických věcech.

Chvíli bylo ticho a pak se ale dvířka okénka otevřela, a objevila se špinavá hlava jeho spolutrpitelky. Po několika vteřinách se sesunula na Sebastiána celá Denisa i s notnou dávkou rzi, vazelíny a jiných nečistot.

"Nejde to. Je to moc vysoko a místy je tam i rozbitá zeď."

S pokročilým časem začala ve výtahu klesat teplota. Sebastián sundal plášť a přikryl usínající Denisu. Ta zavrněla blahem a schoulila se do klubíčka s hlavou podloženou vypůjčeným kostýmkem. Sebastiánovy oči již přivykly naprosté tmě a vnímal spíše citem ladné obrysy jejího těla. Ne myšlenka na její vnady, ale zima jej přinutila se vnutit pod péřový plášť. Teplo jejího těla mu udělalo moc dobře. Položil si hlavu na kohoutí masku a usínal přimknutý k živému radiátoru, jako unavené kotě. Ještě, než usnul, cítil, že se jeho radiátor malinko cudně odtáhl. Docela ho to vzrušilo.

Probuzení bylo nepříjemné. Kapky deště, nebo možná prasklá voda nepříjemně otravovaly na jeho rameni. Kap, kap, kap. Nevěděl, jak dlouho spal, ale cítil se rozlámaný, jako by jej namotali na mučící kolo. Ještě se úplně neprobudil, ale teplota pod pláštěm příjemně neklesala. Tu se však ozval dráždivý zvuk. Probudil i Denisu.

Crrrrrr!

"Haló, dobrý den lejdy Prentová. Ano, samozřejmě. Jestli máte dvojku, tak se nedoporučuje míchat s pleťovou maskou číslo čtyři."

Sebastián pookřál. Sláva. Tu kozu ve stresové situaci nenapadlo, že má telefon. Máme spojení. Chtělo se mu křičet radostí. Neposlouchal rozhovor, který Denisa vedla. Jednak tomu nerozuměl a jednak si uvědomil, jak málo stačí k radosti.

"Dobře paní Prentová, já k vám zítra... do prdele, on mi chcíp!"

Sebastián nevěřil svým uším. Opravdu je tahle slepice tak blbá, že promarnila poslední možnost na záchranu? Jediné štěstí Denisy bylo v tom, že je tu dost vzduchu, jinak by ji určitě zabil, aby mu nevydýchala kyslík. Taková kráva si nezaslouží žít na úkor nadaného herce.

"Nechápu, proč jsi jí nepožádala o pomoc?" divil se Sebastián.

"Nemůžu svou nejlepší zákaznici otravovat svými osobními problémy. Příště by se obrátila na jinou prodejkyni," vysvětlovala s podivným přesvědčením Denisa.

"Příště se bude muset tak jako tak obrátit na jinou prodavačku. Ty budeš totiž mrtvá. Jestli tady neumřeš hlady, zimou a žízní, tak tě zabiju já."

Sebastián opět položil hlavu na masku kohouta a byl by radši, kdyby se mu tenhle trapný výjev jenom zdál. Denisa zřejmě nechápala, co udělala špatně, ale Sebastiánovo vyhrožování brala jako neurvalost. Vyndala z kabelky plechovku s nápojem a otevřela ji.

"Jestli máš pití, doporučuju ti s jeho konzumací počkat, až bude nejhůř," řekl Sebastián, který už poněkolikáté nevěřil svým uším.

"Nehodlám umírat žízní. Jestli mám umřít, tak ať se alespoň napiju."

Tahle věta dělala na Sebastiána dojem, že má Denisa kapku alkoholu.

"Chceš napít?" zeptala se, když vypila půlku obsahu.

"Jo," nahmatal její ruku s nápojem.

"Fuj, co to je za svinstvo? Myslel jsem, že máš pití a ne kyselinu," vyprskl, sotva polkl první doušek.

"Brácha mi to vozí z ciziny. Je to poslední hit. Energetická bomba. Jestli to pánovi nechutná, tak se nepřemáhej. Já si to vypiju sama."

Sebastián vrátil nedopitou plechovku a v duchu si říkal, že radši umře žízní, než pít tuhle břečku. Denisa do sebe obrátila celý zbytek nápoje a znova ulehla. Tentokrát se však neodtáhla, ale doslova přimáčkla.

Sebastiána probudil chlad, který ucítil ze strany, kde Denisa předtím ležela. Spíš v polospánku se zeptal: "Co je?"

"Chce se mi strašně čůrat," řekla šeptem Denisa.

"To máš z toho sajrajtu. Vydržíš to?" zeptal se otráveně.

"Nevydržím. Já musím."

"No tak se vymoč."

"Ale já nevím, kam to poteče. Nerada bych spala ve svých... v tom mokru."

Poprvé ocenil Sebastián Denisino myšlení. Vstal a sebral ze země plášť, kohoutí hlavu i kabelku.

"Rozsviť zapalovač, jestli tady ještě něco neleží."

Denisa škrtla a Sebastiánovi se naskytl pohled, u kterého se nikdo nedokáže nesmát.

"Nesměj se, ty neurvalej kohoute. Cizí neštěstí je ti k smíchu?" reagovala na Sebastiánův pobavený pohled Denisa.

"Čůrání není neštěstí a k smíchu už vůbec, ale tvé zkřížené nohy ano."

"Co když je to nakloněné zrovna na opačnou stranu?" zeptala se trpně Denisa.

"Tak si k tomu rozsviť."

"Jo a ty budeš šmírovat úchyláku."

Sebastián se otočil ke zdi a modlil se, aby byl na správné straně.

"Už můžeš, nedívám se."

"Podrž zapalovač, ale jestli se budeš dívat, udám tě."

"Jestli mám svítit, nemůžu držet ty věci. Čůrej potmě a pak to vyřešíme. Nejlepší by bylo to pak vytřít tím kostýmkem."

Světlo zhaslo a po chvíli se ozvaly kapky dopadající na okraj výtahu. Když proud zvuku skončil, škrtla Denisa zapalovačem a zajásala: "Sláva, trefila jsem se!"

Znovu ulehli a tentokrát se Sebastián k Denise otočil zády. Přitulila se, až ho popadlo vzrušení.

"Asi už neusnu," zašeptal Sebastián.

"Já taky ne. Kdybys chtěl, nabídla bych ti líčidla. Předpokládám, že jsi herec a na scénu se líčíš. Mám kompletní sadu. Udělám ti cenu."

Sebastián si zakryl hlavu kohoutí hlavou, aby nemusel ty kecy poslouchat. Nenáviděl takové nabídkové hovory. Po několika minutách uslyšel zvuk.

"Slyšela jsi to?"

Denisa zmlkla a prohlásila, že neví, co tím myslí.

"Kdybys pořád nemlela, tak bys to slyšela."

Oba zmlkli a snažili se nepřeslechnout jakýkoli zvuk, který dosud neznali. Kapající voda a jiné šelesty byly běžné, ale teď se to ozvalo znovu. Jako by naráželo železo na trubku. Po chvíli se ozvalo slabé: "Haló, je tu někdo? Jestli nás slyšíte," zbytku věty nebylo rozumět. Oba vězni vyskočili a Sebastián vysadil Denisu k okénku. Hlášení se přibližovalo až do chvíle, kdy Denisa vystrčila z okna ruku a po něčem chňapla. Ten pohyb s ní zakymácel a oba se svezli na podlahu.

Zvuk ustal a Denisa rozsvítila zapalovač. Ve druhé ruce svírala malý přenosný reproduktor, utržený se zbytkem drátu.

"Ty se mi snad zdáš!" zařval na ní Sebastián a stoupl si na špičky k okénku.

"Haló, my jsme tady. Pomóc!" opakoval do okénka několikrát. Potom se posadil a nahlas přemýšlel.

"Nejdřív nás málem vyhodíš do povětří. Potom mě chceš otrávit smradem, kterému říkáš parfém, hned na to mi usiluješ o život nechutným pitím, to ale nesmím zapomenout, že vykecáváš s nějakou krávou, místo toho, abys zavolala pomoc a nakonec, když nás najdou, utrhneš reproduktor, který nám měl zřejmě říct, že by nás zachránili, kdybychom udělali, nevím co. Jsi blbá, blbá, blbá slepice!"

"Aby ses neposral, kohoute!" řekla Denisa vztekle a začala bušit do zdi plechovkou.

Sebastián věděl, že je zbytečné se rozčilovat, ale nějak mu to nešlo. Stoupl si k hlučící Denise a bušil do stropu. K tomu rachotu přidal i zvuky, za které by se nestyděla ani sanitka. Po deseti minutách se zvuky zhora ozvaly znovu.

Kohout a slepička přestali s rachotem a radostí se objali.

"Bude to dobrý. Nemůže být nejhůř. Na to není moje duše připravená," řekl Sebastián a nasadil si masku.