Fejetony

Buzení, Klub literátů, Kruhové objezdy, Když něco nevíte nejste hloupí, Slovní nedorozumění, Naučte se psát, Již neaktualizuji!, Jak uvařit čaj, Nová hymna, Veřejná žaloba, Šedesát, Procházka parkem, Nejlepší píseň, Sounáležitost, Vůně ohně masa a pečených brambor, 

lze otevřít přímo na levé straně tohoto okna v podseznamu.

Adventní koncert

(fejeton)

Byl jsem pozván na adventní koncert pár dní před Štědrým dnem. K večeru začalo poprchávat a mně se moc nechtělo. Kdyby na podiu neměli být pěvci z mé rodiny, asi bych zalezl pod deku k televizi a oddával se tichému nudnému nicnedělání.

Když jsme se ženou kráčeli ke staré radnici, kde se koncert konal, potkávali jsme hloučky zamračených diváků, kteří se doma rozhodovali zřejmě stejně, jako já. Pak ale nastala malá změna. Odkládání plášťů a zdravení způsobilo, že hosté nechali v šatně i své zamračené tváře a tichý hovor připomínal bzučení včel nad plnými plástvemi medu.

Posadili jsme se do první řady a doufali ve vánoční zázrak. Chvíli se nic nedělo. Pak jsem se však podíval nahoru do podkrovních trámů a uviděl jsem tam malého anděla, který sedě na dřevěném překladu máchal nohama a ve stejném rozladění čekal na začátek představení.

Sál byl plný. Sedmdesát nezúčastněných tváří, které nic neříkají, o ničem nepřemýšlí, jen sedí a čekají, co se bude dít. Potom nastoupil asi třicetičlenný soubor slavnostně naladěných hráčů a pěvců, kteří jako jediní v tomto podkroví věděli, co bude. V tu chvíli jsem trochu zalitoval, že jsem se neoblékl svátečněji. Zřejmě jsem nebyl sám, poněvač dobrá polovina hostů měla na sobě to, co se nosí v běžný den.

Jak spustila hudba a zazněly první tóny dobře sehraných pěveckých hlasů, stal se zázrak. Nad každým divákem se tvořily miniaturní bublinky, které stoupaly nahoru a cestou se spojovaly a vytvářely bubliny větší a větší. Zcela nahoře se pak tyto bubliny spojily a tím se tvořila ve štítu jedna bublina veliká, která se přelévala ze strany na stranu a tak trochu tančila do rytmu písní.

Chvíli jsem bublinu pozoroval, ale krásná produkce mě opět vrátila do přízemí. Nádherné melodie vánočních písní působí opravdu zvláštně. Hltal jsem z první řady všechnu tu krásu tak intenzivně, že jsem se obával, aby na diváky sedící za mnou něco zůstalo. Naštěstí se hudba nedá sníst. Protože v opačném případě by na ostatní zbyly jen drobky.

Žena, provádějící pořad slovem oznámila, že dají novou verzi písně Tichá noc a tak jsem očekával skepticky nějaký paskvil, ale spletl jsem se. Byla skvělá. Když se na podiu ozvalo "tichá noc svatá noc," rozhlédl jsem se po sále a všichni měli na tvářích úsměv. Co je to za podivnou melodii? Dokázala to, co dokáže jen málokdo. Potom jsem se opět podíval nahoru a na podkrovních trámech tančili čtyři andílci a další tři seděli a dirigovali. Namodralá průhledná bublina se zatím zvětšila natolik, že vlastní vahou začala klesat a sedala si na diváky i zpívající těleso. Pochopil jsem. Ta namodralá bublina byla naděje. Děkuji všem za krásný zážitek.

Dopis malíři

(Kamínkáři)

Nedávno jsem šel parkem. Zhruba uprostřed jsem zahlédl pod jedním stromem cosi barevného. Můj první dojem byl, že se jedná o alobalové víko od jogurtu. Docela mě to rozladilo. Jenže jak jsem se blížil, nabýval detail jasnějších rysů. Obal to nebyl. Tak jsem přistoupil blíž a až když jsem se sehnul, a sebral ten malý kousek něčeho, bylo mé rozladění tatam. Držel jsem v ruce malý kamínek, na který někdo namaloval krásného motýla. Těžko jej ztratil. Nejspíš ten kdosi položil kamínek ke kořenu stromu a chtěl tím nálezci udělat radost. Povedlo se. Má radost se rovnala pocitu, který má nálezce pokladu. Sice to je jen malý kamínek s motýlem, ale svou úlohu splnil dokonale. Děkuji tímto malíři za kousek štěstí, který mi věnoval. Jestliže se malíř po přečtení mého dopisu ozve, že kamínek vytratil, nebudu smutný a rád mu jej vrátím, i když má v mém sekretáři čestné místo. Svou úlohu totiž již vykonal a tak bych radost udělal i já někomu jinému. Děkuji malíři. Josef Ilko

Toto jsem napsal a šel jsem kamínek vyfotit. Až když jsem ho otočil, zjistil jsem, že je tam nápis fb kamínky 36301. Díky tomu jsem objevil na fejsbuku skupinu "kamínky". Malují oblázky a dávají je na jakákoli místa v okolí. Takže hledám tímto kamínkáře, neboli majitele motýlka.

Později mi bylo doporučeno, abych nehledal majitele, namaloval jiný a udělal tím radost neznámému nálezci. Jenže, kdybych já namaloval kamínek, bylo by to opravdu jako víko od jogurtu.

Zkušenosti musíme zaplatit (Fejeton)

Celý život jsme u domu měli slepice. Jako dítě jsem to celkem nevnímal a bral jsem občasné povinnosti, které se skládaly z krmení těchto domácích ptáků, spíše jako nepříjemnou a zdržující povinnost. Když mi v dospělosti po úmrtí otce připadl navíc úkol zabít slepici, která byla odsouzena z nějakého důvodu matkou, netěšilo mě to, ale s přehledem jsem se s touto činností vyrovnal. Jednoho dne však i mamka zemřela a já se svojí ženou jsme převzali žezlo hospodáře. Musel jsem krmit častěji. Po čase se mi však tato činnost zalíbila. Je pěkné pozorovat dvě naštvané vlašky, které se přetahují o kus šlachy, nebo když jedna najde žížalu, či těstovinu, běhá po dvorku, aby jí tento úlovek nikdo nesebral, dosáhne však touto činností pouze to, že ji honí všechny ostatní a nakonec o svůj poklad stejně přijde. Několik měsíců poté, nám však liška zatočila s celým chovem. Na živu nezbyla ani jedna. Po této smutné akci jsem musel hořkostí konstatovat, že je dobře, že mamka umřela, protože by ji stejně z toho trefil šlak. Tehdy jsem ještě netušil, že kdyby byla matka naživu, tak by se to nestalo.

Po pěti letech, jsme však s manželkou usoudili, že je škoda jídla, které nesníme a vyhazujeme, a že vejce z velkochovů, které prodávají řetězce, jsou opravdu jako černobílá televize při sledování karnevalu v Riu. Zakoupili jsme dvacet slepiček s kohoutem a užívali si znovu té pohody, kterou chovatelství přináší.

Na dvoře byl zase ruch a shon. Slepičky se prohrabávaly k žížalám, červíčkům z hnoje a zrníčkům, která králíci nespotřebovali a mě bavilo toto dění pozorovat. Ráno nás budilo sladké kykyryký a pohled na kohouta, který se o své slepičky stará je velmi uklidňující.

Jak už to však bývá, není člověka, který by byl dokonalý. I přesto, že jsme již v důchodu, nepoučili jsme se a kurník nechávali otevřený i v noci. To byl totiž ten hlavní problém. Vloni na podzim nás liška navštívila znovu. Tři noci za sebou si přišla vybírat daň nezkušených chovatelů, kteří nepochopili krutost života, a po třetí noci náš dvůr zcela osiřel. Dnes už vím, že mamka s tátou zavírali kurník, večer a otvírali jej ráno, když odcházeli do práce. Celou zimu jsme s nechutí vyhazovali zbytky jídel, a dívali se smutně na prázdný dvůr.

V únoru, když vylezlo první nesmělé slunce, jsme zabudovali automatické zavírání kurníku a znovu koupili dvacet slepiček s kohoutem. První dny a noci byly legrační. Slepičky vychované v hale se zimou tlačili v rohu zahrady, a když jsem otevřel vrátka, poplašeně utíkaly. Při krmení si žrádla nevšímaly a tvářily se, jako by zrní a šrot viděly poprvé v životě. Spát chtěly v kukaních na seně, kde se zahřívaly natlačeny k sobě. Každý večer jsem je musel nahánět, aby si sedly do kurníku. Ráno, když se rozednilo, šel jsem zkontrolovat automatické otvírání, zda se vrátka správně otevřou. Automat naštěstí nezklamal. Po otevření však žádná slepička nevylezla. Čekal jsem pár minut a nic. Proto jsem s obavami otevřel dveře, abych se podíval, co je s nimi. Nakoukl jsem dovnitř a začal se pobaveně smát. Seděly všechny na zemi v rohu a spaly. Chudinky ani nevěděly, na co jsou bidýlka. Po pár dnech jsem našel uprostřed zahrady vajíčko. Ty nešťastnice ještě nevěděly, k čemu jsou ty kukaně vystlané senem a začaly snášet tam, kde jim to doslova upadlo s prominutím od zadku. I tak nám první domácí vajíčko udělalo neuvěřitelnou radost.

Dnes už chodí samy spát do kurníku a snad kromě jedné všechny preferují bidýlka. Opět snídáme domácí vajíčka a pohled do zahrady není prázdný a smutný. Už vím, že se máme zajímat o obyčejné věci, dokud rodiče žijí. Když se nezeptáme, musíme si zkušenost prožít. Holt je to o trochu dražší.

Zdravotní teror (fejeton)

Když jsem byl malý, maminka mi říkala, abych si myl ruce. Tato činnost mi zůstala dodnes, jako dobrý zvyk. Dnes, v době, kdy se světem šíří viry častěji, mi to slouží k ochraně imunity. Nesmí se to však přehánět. Nemyslím tím mytí rukou, ale ochranu imunity.

V pozdější době mě provázely a spíše obtěžovaly reklamy, na hubnutí, doplňkovou stravu a nejvíc různé doporučení a zjištění. Pijte mléko, je zdravé. Nepijte mléko, obsahuje to a to. Jezte více masa, budete silní. Nejezte maso, není to přirozené. Držte naší dietu. Nedržte dietu, ale cvičte. O vegetariánech a veganech radši mluvit nebudu, protože to je na článek sám o sobě. Všechny tyto mé životní zážitky považuji za zdravotní teror.

Dnešní doba je neklidná. Když si otevřete kterýkoliv mediální přístroj, hrne se na vás zdravotní teror. Jezte více ovoce... Kupte si vitamíny... Nesmíte dýchat na lidi... Musíte nosit roušku... Musíte se testovat... Musíte se očkovat... Nesmíte cestovat... Nesmíte do restaurace... (Všimněte si, že všechny reklamy nedoporučují, ale přikazují.)

Každý, kdo vám takové nařízení a doporučení zadává, je zdravotní terorista, ať to dělá z důvodu finančního, či z důvodu zvýšení svého ega. Nejhorší jsou však ti, co to myslí upřímně. Ti vám otráví život dokonale. Jak se říká, každý dobrý skutek by měl být po zásluze potrestán.

Vláda to nemá lehké. Ovšem každý, kdo do vlády vstoupil, s tím musel počítat. Proč se tedy všichni diví, že vládnoucí teroristé nařizují, a zakazují? Víme, že ze zdravotnictví většina profituje. Ať je to přímým nákupem akcií firem vyrábějící testy, roušky, vakcíny, nebo reklamou, obsahující zdravotní terorizmus. Oni nemají zájem o ukončení tohoto stavu, z důvodu svých vysokých příjmů.

Máme nějakou šanci se bránit? Asi ano, ale ta šance je velice malá, protože většina lidí se nákazy zbytečně bojí. Zkusme však nepodlehnout fikci pandemie a přemýšlet reálně: Co je pandemie? Pandemie je epidemie velkého rozsahu, zasahující více kontinentů. Jestliže je v našem státě denně sto, dvě stě, či tři sta nakažených, je to pandemie? Určitě ne. Pandemie skončila a nikdo to nepřizná. Každý, kdo zneužívá toto označení pro dnešní dobu, by měl být souzen za šíření poplašné zprávy. V případě vysokých politických špiček bych souhlasil s variantou defenestrace. Ze zkušenosti však víme, že koho vyhodíme oknem, vrátí se dveřmi.

V neposlední řadě je svoboda. Zakazují to, či ono s výmluvou na pandemii. Každý člověk by si však měl uvědomit, že jejich zákazy jsou protiprávní. Kdy se zákazy hodlají přestat? Nese jim to peníze, proč by přestávali? Doufají, že časem národ otupí a přijme jejich podmínky, jako normální. To by se však nemělo stát. Tenhle zdravotní terorizmus je nenápadné znásilňování národa. Braňme se a nebuďme slepí a hluší.

Josef Ilko

2.2.2022

Žaloba na známého pachatele.

Žaluji na známého pachatele, který mě a celému národu neustále ubližuje, krade, lže a dopouští se svým jednáním nespočetných odsouzeníhodných chyb. Žádám tímto nejvyšší možný trest.

Odůvodnění: Když dělník, v továrně vyrobí zmetek, je potrestán peněžní náhradou. Při větším provinění je vyhozen. Když řidič způsobí dopravní nehodu, je potrestán pokutou, při větším provinění odebráním řidičského průkazu. Když lékař způsobí svým špatným rozhodnutím smrt pacienta, je odsouzen.

Za posledních 32 let byly vyrobeny zákony, které, nejenže chrání pouze výrobce zákonů, ale ubližují lidem a alibisticky jsou propagovány jako nevyhnutné a potřebné.

Zákonodárci jsou na svých místech ne proto, aby si pomohli k lepšímu životu, ať už peněžně, či vlivem, ale proto, aby sloužili lidu. Jestliže slouží špatně, což je v dnešní době zcela zjevné, (rozhodnutí, která mají za následek neslýchané zadlužení státu, smrt několika tisíců občanů, několik desítek zákazů, které nakonec soud zrušil) musí být potrestáni. Jejich odvolávání na zdraví občanů je pouhá zástěrka, která má zvýšit jejich vliv na národ.

Již první argument v době začínající pandemie je průhledný. Říkali, že jde o to, aby nebyly přehlceny nemocnice. Je nadmíru jasné, že se měli starat o lepší zdravotní vybavenost a ne nařídit pouze zákazy, které mimo jiné soud většinou zrušil. Pokus o povinné očkování je důkazem, že jsou neschopní řídit stát jinak, než zakazovat a nařizovat.

Žaloba na druhého známého pachatele.

Žaluji na druhého známého pachatele, který je pod záminkou časové tísně neschopen vykonávat svůj úřad a žádám odpovídající trest.

Odůvodnění: Neschopnost vrchního soudu je víc než trestuhodná. Jestliže zákonodárce vydá nařízení, které není v souladu s ústavou, měla by soudní stolice zasáhnout hned a ne po půl roce, či dokonce po roce. (zrušení zákazu pro neočkované) Protože vrchní soud po zrušení tohoto zákazu dal týden vládě na rozmyšlenou, ukazuje, že soudy jdou na ruku politikům a nejde jim o právo.

Žaloba na třetího známého pachatele.

Žaluji na třetího známého pachatele, kterým je senát a žádám jeho zrušení.

Odůvodnění: Senát byl ustanoven proto, aby takzvaně hlídal demokracii. Je to jeho hlavní poslání. Vzhledem k tomu, že za poslední roky se stav demokratických zákonů propadl kamsi do totalitních praktik, je jeho potřeba zneuctěna a zdeformována.

Žaloba na čtvrtého známého pachatele.

Žaluji na čtvrtého známého pachatele, který protiprávně ubližuje občanům, ačkoliv by mu měl pomáhat a chránit. Žádám o okamžité propuštění a potrestání všech výše postavených policistů.

Odůvodnění: Policie má být občanům oporou a neposluhovat politikům, kteří svými nesmyslnými nařízeními nutí lidi k demagogickým činům. Jestliže politici schválí nové nařízení, musí policejní prezident nejdříve zkonzultovat jeho platnost s právníky a až potom vymáhat jejich dodržování. Zatím se toto praktikuje tak, že policisti jdou podle nařízení svých nadřízených jako slepé figurky a násilím vytváří v lidech opět nenávist k policii jako za totalitního režimu.

Josef Ilko