O kohoutkovi a slepičce, rok poté

Sebastián stál u fermanu a nevěřil svým očím. Znovu není jeho jméno u žádné postavy v nové hře. Takhle je to poslední měsíce pořád. Nemá už chuť se hádat. Sebral si své věci v šatně a se smutným pohledem opustil naposledy divadlo.

Za týden nastoupil do reklamní agentury. Po několika dnech si všiml, že když se objeví v kanceláři, vždy se odkudsi ozve kohoutí zakokrhání. Netušil, proč. Není přece možné, aby o jeho roli věděli. Když šel poprvé na zkoušku, stal se obětí zemětřesení a potom už k premiéře nedošlo. Nechápal tu souvislost. Snad jediné vysvětlení bylo, že tu je někdo z divadla, koho nepoznal.

"Sebastiáne, máš jít ke starýmu!" zavolal na něj kolega hned ráno, když přišel do zaměstnání. Sebastián se polekal. Je v práci už několik týdnů, ale majitele ještě nepotkal. Vzal si dokumenty, kdyby chtěl šéf konzultovat jeho poslední projekt a vystoupal o pět pater výš. Výtahem už radši nejezdil.

"Dále," ozvalo se po zaklepání. Sebastián vstoupil do místnosti pro sekretářku. Zpoza otevřených dveří do další místnosti se ozvalo: "Jen pojďte dál. Sekretářka šla k zubaři, tak si tady musím všechno zařizovat sám."

Sebastián nesměle vešel. Za stolem seděl mladý klučina a tvářil se důležitě. Takhle jsem si majitele nepředstavoval, pomyslel si Sebastián.

"Co na mě koukáte, jako na zjevení, takhle jste si asi majitele podniku nepředstavoval. Sedněte si a vydržte. Hned se vám budu věnovat," ukázal klučina na křeslo a Sebastián se posadil.

Majitel agentury něco zapisoval, když tu mu zazvonil telefon. Klučina zmáčkl tlačítko.

"Šéfe, už se zase zasekl výtah. Jestli ho nenecháte opravit, tak to zboží nevylifrujeme a bude průser," ozvalo se z přístroje.

"Už jsem tam volal. Slíbili, že to bude dnes opravené. "

Hošík se usadil pohodlně do své židle a podíval se na Sebastiána.

"Samé starosti. Všiml jsem si, za těch pár dní, co tady jste, že máte dobré výsledky. Měl bych pro vás návrh," nedopověděl šéf, když mu zazvonil mobil.

"To je má sekretářka. Ráno jsem jí psal, že až přijde od zubaře, tak ať koupí nějaké chlebíčky a víno. Odpoledne máme oslavu. Vyřiďte to s ní prosím. Já si musím ještě něco zařídit."

Mladík vstal, podal Sebastiánovi mobil a odešel z kanceláře.

"Ďáblíku, mně se taky stýská, ale teď musím do ordinace. Zavolám ti jen, co budu moci," ozvalo se z mobilu. Hned poté se telefon odmlčel. Sebastián položil přístroj a chtěl odejít. Tu se však klučina vrátil a požádal jej, zda by byl té ochoty a došel do skladu, kam mu právě přivezli novou židli. Potřeboval by jí dopravit sem, do kanceláře. Sebastián nebyl proti, viděl, že je majitel obyčejný člověk a taky byl zvědavý na ten návrh, který od něj dostane. Odebral se po návštěvě svého pracoviště, kde zanechal dokumentaci, do suterénu.

Na rampě stála nová otočná židle na kolečkách, dosud zabalená do papírů a plastových folií. Sebastián jí dotlačil ke kontejneru, kde jí zbavil ochranných obalů a zamířil s ní ke schodišti. Chvíli přemýšlel, ale nakonec ji dostrkal nejistě k výtahu. Devět pater jí nést nehodlá. Počkal na výtah a nejistě vstoupil. Od té příhody z minulého roku jezdil jen v nejnutnějším případě. A toto je nejnutnější případ. Přesvědčoval sám sebe, že by jí těch devět pater nedonesl. Potom dostal nápad. Zasunul židli do výtahu, zmáčkl tlačítko 8. Vedení společnosti a rychle místnůstku opustil. Vystoupal devět pater schodištěm, a když dorazil ke dveřím výtahu, podivil se, že je výtah v nějakém jiném patře. Zavolal ho a po otevření dveří zaklel. Židle byla pryč. Sešel o patro níž a pak ještě jedno a další, ale židle zmizela. Nezbylo, než aby absolvoval celou cestu dolů a v každém patře kontroloval okolí výtahu. Nic. Došel tak až do suterénu, a byl z toho otrávený. Sice to nebyla jeho práce, ale požádal jej o to sám ředitel a majitel v jedné osobě. Zklamal. Jestli pro něj měl šéf nějakou nabídku, zřejmě k ní už nedojde. Vstoupil na rampu a znovu zaklel. Židle stála na původním místě a smála se mu. I když byl notně naštvaný, přece jen se mu ulevilo. Dostrkal židli podruhé do výtahu a se zavřenýma očima čekal pár vteřin před dveřmi. Potom pomalu, jako by se měla podlaha výtahu propadnout, vstoupil do plastového vězení. Alespoň tak to Sebastiánovi připadalo. Když se židle usadila v rohu, jako by sem odjakživa patřila, cukavým pohybem zamířil rukou na přístrojovou desku. Tu se zavřely dveře. Se Sebastiánem to cuklo. Vylekal se toho pohybu, jako by se propadl do pekla. Znovu namířil na ovládání svůj prst a dlouho se rozmýšlel.

"Mám, nemám? Do prdele, přece nebudu srab! Tisíce, vlastně miliony lidí jezdí dnes a denně výtahy a já se poseru při jedné špatné zkušenosti!" Zmáčkl nesměle knoflík s nápisem: 8. Vedení společnosti.

Výtah se pomalu a těžce rozjel. Každý metr se zdál Sebastiánovi, jako míle. Každá vteřina mu připadala nekonečná. Měl nervy v kýblu.

Sotva přijel do přízemí, výtah se zastavil. Sebastiánovi se v těle v tu chvíli zastavila i krev. Trvalo to jen půl sekundy, ale přesto tato chvilka přispěla k jeho orosenému čelu. Potom se dveře otevřely a dovnitř vstoupila žena, nesoucí plato s chlebíčky. Sebastián se jí do tváře nedíval. Třásl se strachy a přemýšlel, jestli ji má poprosit o dovolení, že by vystoupil. Trapné vyústění mu dopomohlo, aby to neprovedl. Došlo mu, že je to zřejmě šéfova sekretářka a kdyby s židlí došel po schodišti o třicet minut později, než ona, připadal by si trapně. Dveře se zavřely a žena zmáčkla zbytečně, již svítící tlačítko s nápisem: 8. Vedení společnosti. Teprve potom se na sebe oba podívali.

"Do prdele, já vystupuju!" zakřičel Sebastián, poznavší v sekretářce Denisu.

"Pozdě kohoute," odpověděla Denisa s upřímně žalostným přízvukem, "výtah se rozjel," dodala.

Sebastián skoro nepříčetně začal mačkat všechna tlačítka na desce, až dosáhl toho, že se výtah zastavil.

"Pane Bože! Já tušila, že se to stane hned, když jsem tě uviděla v provoze. Já tady nechci být! Já chci domů! Já chci k mamince! Já tě nenávidím!" křičela na Sebastiána nešťastná Denisa.

"Já jsem tě vymazal ze života, tak proč se do něho bez mého svolení vracíš? Věděl jsem, že je tady někdo z divadla, podle toho kokrhání, ale netušil jsem, že jsi to ty," zašeptal doslova vyčerpaný Sebastián.

"Jestli mě chceš zničit, tak prosím," dodal odevzdaně a posadil se na šéfovu židli.

Chvíli bylo naprosté ticho. Jen dýchání a vrzání židle narušovaly tu sevřenou atmosféru.

Sedící Sebastián zvedl oči k Denise, držící stále plato s chlebíčky. Chvíli se na sebe tiše dívali a pak se oba nenuceně začali hlasitě smát.

"Tý vole! To se mi snad zdá. Já mám rok trauma z výtahů a ono je to tady znova," řekla nahlas Denisa své myšlenky, aniž by se jí někdo ptal, na co myslí. "Já si říkala, že půjdu radši po schodech, ale ty chlebíčky váží snad deset kilo. Kdybych jen tušila, že tady na mě čekáš, vzala bych to oklikou přes Košice."

"Já na tebe čekám?" nechápavě odpověděl na její obvinění a pochopil, že i když je to nepříjemná situace, nevypadá zrovna jako džentlmen. "Ber to s nadhledem. Zemětřesení to není. Že jsme tu uvízli, má asi svůj důvod a já si osobně myslím, že je to jen mou alergií na výtahy. Protože jsem vlastně mačkal ty knoflíky v záchvatu šílenství."

"Tvou alergií? Snad naší! Kdybys nebyl debilem, nestal by ses medvědem! Vlastně kohoutem." parafrázovala Denisa slova z pohádky O Mrazíkovi.

Znovu bylo chvíli ticho. Sebastián i Denisa přemýšleli, jak se to a proč se to. Dívali se sami sobě přímo do očí a dalo by se říct, že se v těch pohledech zobrazila touha, nadšení a spokojenost.

"O co jde? Je to jen následek našeho strachu. Zmáčkl jsi tlačítka tak, že se výtah musel zastavit. Určitě nás najdou a zachrání," uvažovala Denisa nahlas.

"Kdo?" zeptal se Sebastián.

"Co kdo? Přece záchranáři," vzpomněla si Denisa na věty, které jí v hlavě utkvěly před rokem. "Určitě už přišli se psy a ti nás vyčmuchají."

V Denisině hlase byla slyšet ironie, zoufalství ale i spokojenost, humor a naděje. Sebastián si promnul obličej a prohlásil: "Asi máš pravdu. O co jde? Židli mám, ty máš chlebíčky, teplo a světlo tady je, tak tady spolu můžeme bydlet." Vstal a pokynul rukou Denise k židli, aby jí nabídl sezení. Denisa potěšeně pohledem odmítla a položila na židli plato s chlebíčky. Pohladila Sebastiána po vlasech oběma rukama a přitiskla se rty na jeho ústa.

Sebastián si v tu chvíli uvědomil, že si celý rok přál tuto pozici ve svých snech. Opětoval to políbení a nebýt toho, že někdo zabouchal na dveře výtahu, polibek by se protáhl do nekonečna.

"Opraváři prý přijedou, jen, co budou mít čas. Vydržte!"

Lepší zprávu si Denisa se Sebastiánem nemohli přát.

"Měla bys zavolat ďáblíkovi, než ti chcípne mobil," utrousil jen tak mimochodem jízlivě Sebastián. Denisa se na něj nechápavě podívala. Přece nikdo neví, jak říká šéfovi, když jsou sami. I přes tuto poznámku se rty znovu přitiskla na Sebastiánova ústa a pokračovala v dlouhém polibku.

"Jen doufám," přemýšlel nahlas znovu zavřený vězeň, když si dali pausu na nadechnutí, "že nemáš zase to odporný pití."

"Tentokrát mám něco lepšího!" odvětila Denisa a vytáhla z kabelky láhev sektu.

"No prosím, takový mejdan ve výtahu jsem si nepředstavoval, ani náhodou. A to jsem musel dnes dvakrát absolvovat náš barák po schodišti. Vědět to, jezdím výtahem každý den."

Otevřel šampus a nabídl Denise. Když se oba střídavě napili, položil láhev a znovu Denisu obejmul. Pokračovali v hovoru tiše, přerušovaně, mezi polibky.

"O téhle pozici se mi už rok zdá. Moc ti ten červený přeliv sluší."

Denisa se pousmála. "Ty sis všiml? Myslela jsem, žes na mě chtěl zapomenout."

"Doufám, že se ti po sektu nebude chtít na malou. Tady by to bylo cítit ještě po roce."

"Byla jsem na záchodě u zubařky. Ale vypůjčený kostýmek jsem si zapomněla vzít."

"Pamatuješ, jak jsi mi dělala ten striptýz potmě?"

Denisa se od Sebastiána odtáhla a začala si rozepínat blůzku. Sebastián položil chlebíčky a zem a sedl si, jako divák v drahém klubu, kde právě začíná šou. Denisa se snažila, vypadat přesně, jako ty tanečnice, které muže rozohní. Každý taneční pohyb doprovázela pomalým rozepínáním blůzky. Když blůzku sundala, vyhrnula si sukni a sedla si rozkročmo na Sebastiána. Pokračovali v líbacím maratonu, obohaceným dotyky rukou. Když Sebastián poprvé promnul Denisina bohatá ňadra, ozvalo se zpoza dveří: "Tak paninko, nelekněte se! Budu vás pomalu vytahovat!"

Denisa seskočila ze Sebastiánova klína a začala se spěšně oblékat. Když si zapnula poslední knoflíček, výtah se zastavil a dveře, na kterých bylo číslo 1, se otevřely. Oba uvěznění milenci se vypotáceli z výtahu, se smíšenými pocity.

"Odnes to plato šéfovi, já běžím koupit novou láhev," poručila Denisa Sebastiánovi a utíkala po schodech dolů.

Sebastián vyšlapal sedm pater s chlebíčky v náručí a nevěděl, jestli byl rád, že je vysvobodili tak brzy.

"Šéfe, tady jsou chlebíčky. Sekretářka se omlouvá, ale zapomněla na ten sekt, tak jej běžela koupit. Tu židli máte v prvním patře. Až výtah opraví, dojdu pro ni. A musím říct, že se na ní sedí výborně. Už jsme jí vyzkoušeli. Máte se nač těšit," hlásil udýchaný Sebastián a v duchu si představil, jak na ní sedí ředitel a na řediteli Denisa. Trochu jej ta představa rozladila.

"Výborně. Židli nechte dole, mluvil jsem s výtahářem. Až to opraví, tak jí přiveze. Ale abychom se vrátili k mé nabídce. Otevírám v hlavním městě novou pobočku. Chtěl bych, abyste jí vedl. Mohl byste tam jet hned a postarat se o zařízení, nové zaměstnance a tak podobně. Pochopitelně se vám zvýší plat a než si něco seženete, budu vám platit hotel. Berete?"

V Sebastiánovi se dnes podruhé zastavila krev v těle. Tentokrát štěstím. Něco takového opravdu nečekal.

Denisa vyprovodila Sebastiána na nádraží.

"Pochopitelně se o tom nikdo nesmí dozvědět. To je ti doufám jasné. Nikdy nic nebylo a už nebude," řekla starostlivě, když se u vlaku loučili. Sebastián přikývl a vlezl do vagonu. Stáhnul okénko a zamával Denise.

"Neboj, do výtahu už nikdy nevlezu," zakřičel přes hvizd výpravčího.

"To asi budeš muset porušit. Ta pobočka je ve čtrnáctém patře!"

Sebastiánovi padla brada.

"Dělala jsem si srandu, jenom ve dvanáctém," dodala s úsměvem a i přes rozjíždějící se vlak, se zeptala: "Odkud víš, jak říkám šéfovi?"

Sebastián s úsměvem zavřel okénko a modlil se, aby to bylo alespoň osmé patro.

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky