Naučte se psát

Jistě se vám bude zdát, že jde v názvu díla o překlep. Někdo by tam chtěl vidět: Neučte se psát. Jiný by preferoval: Učte se psát. Jenže já trvám na tom, že je název díla promyšleně rafinovaný. Naučte se psát. Říkáte si, že je to zbytečné konstatování. Není.

Myšlenka nestojí na umění ovládat ruku na pohyb, při kterém se na papíru, na papyru, na papíře, na obrazovce, na kameni, na dřevu, dřevě, na tabuli, na jakémkoli podkladu vytvoří písmena, slova, věty, odstavce, kapitoly, díl, dílo, ale jde o umění vytvořit psaní, které něco znamená. To není zbytečné konstatování. Je nesmírná spousta děl, která nestřílejí. Pardon, to taky, ale je nesmírná spousta děl, která nic neznamenají. A ty jsou horší, než ta, která nestřílejí. Jsou plná písmen, slov, vět a tak dále, ale mají hendikep. Pisatel neuměl psát.

Dnes umí psát každý blbec. Škola je povinná a pravou ruku má každý. Kdo nemá, píše levou. Já píši levou, ačkoli pravou mám.

V dospělém věku, abych dokázal, že pravou neumím, jsem demonstroval psaní pravou tak dlouho, až jsem se naučil pravou psát.

Nyní píši oběma, ale nemohu to dokázat, protože na počítači používám jen dva prsty. Levý a pravý prostředníček mi postačí, aby se z mého nitra vytlačila písmenka do obrazovky.

Začínal jsem jako pokusný skladatel písničkář. Prznitel hodnot.

Když měsíc rozleje po nebi pomeje

a hvězdy řeknou, že mu s tím seknou.

Ačkoli jsem psát již uměl, psát jsem se ještě nenaučil. V adolescentním věku jsem jako každý propagoval svou duši poezií.

Být viděn, ale jak?

Vzhledem, pro závist druhých a...

V ložnici umělce zapřu lásku dítěti

Zapřu matku

A sobě ošklivost

Zájem nebyl opětován. Pokusil jsem se o lásku.

Narodil jsem se pro štěstí

Ty ses narodila pro mne

A já pro tebe

Štěstí se narodilo pro nás

Štěstí se narodilo v nás

Zájem nebyl opětován. Pokusil jsem se o humor.

Jsem již dítko zletilé

Říkají mi, debile

Zájem by byl, ale nedostávalo se mi nápadů.

V pozdějším věku jsem se zmítal mezi skladatelem písničkářem, prznitelem hodnot a amatérským spisovatelem. Spisovatel nejsem. Spisovatel je za své psaní placený. Já těžce prodělávám. Hledal jsem náhradu za sousloví, amatérský spisovatel. Zalíbilo se mi slovo pisálek. Po přečtení jeho významu v odborných knihách, jsem od tohoto hanobícího slova upustil. Konečně jsem našel to správné slovo, které dodnes používám. Literát.

Nastalo období pokusů. Básničky, písničky, divadelní hry, povídky. Jednou v noci, před Vánoci jsem měl sen. Zdálo se mi, o celkem výborné myšlence. Po probuzení jsem si ji vybavil a napsal jsem na ono téma svůj první román. Po prvním románu jsem napsal druhý román, a po napsání druhého jsem si přečetl první, abych zjistil, jak špatně jsem ten první napsal. (Nic jiného, než svoje práce nečtu.) Po druhém následoval třetí, který mi potvrdil, že ani ten druhý nebyl pravý a ořechový.

Romány jsou nudné. Dlouho se píší, dlouho se čtou, dlouze musím vysvětlovat, o čem jsou. Vrátil jsem se ke kratším útvarům. Povídky, fejetony, básně.

Nejsem pisatel rozený, mé psaní je vymodelováno nesčetnými stránkami popsaných papírů, mnohdy zmuchlaných a zahozených a tím navždy ztracených.

Po narození prvního vnuka jsem zjistil, že existuje jedno odvětví, které jsem doposud zanedbával. Pohádky. Pro vnoučata je vděčné psát, protože při čtení usnou a konec nemusí mít pointu. Jde jen o to, aby byla pohádka dostatečně dlouhá, pro usnutí. O tom jsem se přesvědčil, když mě má žena poprosila jednou večer, abych jí nějakou pohádku přečetl. Poprvé, po deseti vteřinách usnula. Řekl jsem si, že měla těžký den a druhý den jsem chtěl číst znovu. Zjistil jsem však, že se to opakuje stále dokola. Deset, maximálně dvacet vteřin stačí, aby byla v limbu. Proč tedy psát dlouhé pohádky? Stačí, když napíšu nápad na půl stránky a je to.

Celý život se učím psát. A vám radím, učte se psát. Je to k užitku duši vaší i k užitku duší okolních.