Šašku ty jsi princezna
Kdysi dávno existovalo jedno hloupé království. Pardon, princovství. Kraloval tu princ. Znovu se opravuji. Princoval tu princ. Království alias princovství nebylo hloupé, ale zaostalé. Podle jedné staré pravdy je království takové, jaký je král. A princ v tomto princovství byl zaostalý. Možná byl taky trochu hloupý, ale to nikdo s určitostí neví. Lidé, kteří tu žili, by rádi podnikali a modernizovali. Jenže princ měl rád klid a pohodu, a tak radši vydával nařízení o tom, co se nesmí a co je zakázáno, než aby povolil jakékoli modernizování.
Došlo to tak daleko, že si někteří obyvatelé půjčovali od sousedů z vedlejšího království stroje a nářadí, aby mohli zorat pole, nakrmit svá stáda, či postavit dům.
V tomto princovství se nežilo špatně, ale divně. Vlastně to bylo divné princovství. Oralo se tajně v noci, stavělo se nenápadně po setmění, a tak přes den lidé spali.
Princ Ludvík byl tak divný, že nechal dokonce složit královskou hymnu, která měla třicet slok jen proto, aby si užíval kralování a aby neslyšel hlasy občanů, kteří chtěli pokrok. Hymnu nechal každý večer zpívat ponocným. Abyste měli představu o hymně, začínala takto: "Hurá hurá princ je mocný, zpívá každý i ponocný. Žije se nám tu skvěle, hraje k tomu ukulele." Hymna se nikomu nelíbila, ale princ je princ.
Jednoho dne se princ rozhodl, že zkontroluje své poddané, jak žijí. Vyšel do podzámčí a na ulicích nepotkal ani živáčka. Prošel celým městem a nepotkal nikoho. Jen u otevřených oken uslyšel chrápání. Po neúspěšné procházce se vrátil do zámku. Zavolal si svého rádce a ten mu po několika minutách sdělil pravdu. Princ se zamyslel a rozhodl.
"Přece nebudu panovat takovým povalečům, kteří přes den spí!? Nařizuji, že se bude spát v noci," nadiktoval rádcovi svou vůli. "Dále si zapiš, že vyhlašuji konkurz na svou nevěstu. Chci se oženit."
Rádce vše provedl podle rozkazů a za několik dní přišel s výsledky.
"Vaše blahorodí, pane princi Ludvíku z Konzervova. Obeslal jsem všechny sousední království a státy a přihlásila se jen jedna uchazečka o trůn a o vaši ctěnou ruku. Jmenuje se Zdenka z Pšenka. Pšenko je království, které v našem sousedství vládne pšeničným polím."
Král se zachmuřil: "To nemá nikdo zájem o takové krásné království, notabene o mně?"
Rádce se podrbal na hlavě a poradil princi, aby si pořídil šaška. Tato modernizace je vcelku zastaralá, ale šašek řekne králi pravdu.
Na roli šaška se lidé jen hrnuli. Tři dny a tři noci by si vybíral král šaška. Tolik bylo zájemců. Když přišel první uchazeč, královi se tak líbil, že už nechtěl nikoho dalšího.
Řekl, že si ho vezme, jen co se podívá na dalšího. Tak to šlo u každého. Druhému řekl, že jej chce, ale jen co se podívá na třetího a tak dále. Mezi zájemci se to rozkřiklo a nikdo nechtěl jít na řadu. Každý doufal, že bude mít šanci, když vystoupí před prince jako poslední. Nakonec situaci zachránil rádce. Poradil princi, aby si zájemce bral podle abecedy. Takže první přišel na řadu Adam, Adolf a Aron. Poté Bartoloměj, Bastian a Bedřich. Nakonec se dostalo princi od rádce rady, aby si rovnou zavolal toho posledního a pak se rozhodl.
Do sálu vstoupil šašek, který se předchozím vůbec nepodobal. Nikdo však netušil, že je tím šaškem převlečená princezna Zdenka z Pšenka.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se princ. A hned věděl, že tenhle je opravdu nejlepší, nejsympatičtější a nejvtipnější.
"Jmenuji se Zdenek, vaše blahorodí. Jsem tu k vašim službám, tak to v zemi chodí. Jestli máte problémy, pošeptám vám do ucha, aby nikdo nevěděl, co ví princ a mo ucha."
Bylo rozhodnuto. Šaškem prince Ludvíka se stal, vlastně stala princezna Zdenka z Pšenka.
Hned druhý den, si princ zavolal šaška.
"Potřeboval bych vědět, jak to udělat, aby se mi lidi nesmáli, že o mou ruku není zájem. Jsem zvědavý na princeznu, která se ke konkurzu přihlásila, ale když za ní pojedu, řeknou lidi, že jsem trumbera, když neumím udělat ples, na kterém bych si nevěstu vybral. Jenže to by byla ještě větší ostuda, kdyby přijela jen jedna uchazečka."
Princezna, pardon, šašek se zamyslel a řekla, vlastně řekl: "Když chceš volbu bez ostudy, tak jeď za ní jako někdo jiný. Převleč se za prodejce saní a vyjeď se mnou rovnou za ní."
Princi se tenhle nápad velice líbil. Byl rád, že přijal Zdenka za svého šaška.
Druhý den nechal připravit kočár a koně. Když usedl do kočáru, aby zavelel kočímu k odjezdu, přišel šašek a chytl se za hlavu: "To snad vaše blahorodí nemyslí vážně? To jedeme s vozem na žně? Každý v této zemi tuší, že prodavač saní nejezdí s... nůší. Ať si říká, kdo chce, co chce, takový jezdí ve Škodovce."
Princi nezbylo, než aby se podrobil novému způsobu života a nechal si přivézt nejnovější typ osobního automobilu. V noci nasedl se svým šaškem do vozu a vyjeli. Řídila pochopitelně Zdenka. Princ Ludvík neměl o řízení ani páru. Co čert nechtěl, na nejtemnější silnici u strašidelného lesa, najeli na hřebík a píchli pneumatiku.
Princ Ludvík chodil kolem vozu a lamentoval: "Nemám rád modernizaci. Jen jsou s ní problémy. Teď, abychom v autě přenocovali."
Zdenka však byla jiného názoru: "Zdřímněte si pane králi, pojedeme zase v dáli. Nerad v noci v autě spím. Já to kolo vyměním."
Hned nato se pustila do výměny. Princ se motal okolo a nebyl k ničemu. Když už překážel tak, že Zdence doslova lezl na nervy, ozvala se: "V lese řádí víly, čerti a draci, posviťte mi radši na mou práci."
Princ Ludvík vzal sirky a svíčku a snažil se šaškovi posvítit. Když mu svíčka podesáté zhasla a snažil se o další zapálení, vstala Zdenka od práce a vytáhla z kufru baterku. Princ se na ni chvíli užasle díval a pak pochopil, že nové věci nejsou zas tak špatné a byl konečně užitečný. Když se vše chýlilo k dobrému konci, upadl Zdence klíč na utahování kola. Ta požádala prince: "Podej mi ten klíč, já na něj nedosáhnu."
Ludvík se rozčílil: "Já tady nejsem žádnej hej nebo podej! Já jsem princ Ludvík z Konzervova a mě nebude nikdo tykat! Jestli budeš drzý, nechám tě zavřít do šatlavy. Stát jsem já."
Zdenka se na Ludvíka podívala jako na ubohé zvíře, které se zmítá ve své kleci a řekla: "Jestli mi nepodáte ten klíč. Nepojedeme odsud pryč. Trváte-li na tom, že jste stát, nechám toho a jdeme klidně spát."
Princ se zastyděl, klíč šaškovi podal a za chvíli jeli dál.
Ráno dojeli do Pšenkového království. Princ Ludvík valil oči. Dálnice, průtahy, železnice, náměstí, spousty aut a nových, vysokých staveb. Před branou zámku šašek Zdenka zastavil a řekl princi, že mají ještě zavřeno a že si zdřímne. Ludvík usnul jako nemluvně.
Když se probudil, byl ve voze sám. Chvíli čekal, jestli se šašek neobjeví, a když se mu zdálo čekání dlouhé, zazvonil u královských dveří.
Po několika vteřinách se na displeji zvonku objevila tvář služebné: "Račte si přát?"
Překvapený Ludvík nikdy neviděl tak moderní techniku a tak ze sebe jen vykoktal, že prodává saně. Kupodivu služka odpověděla, že jej veličenstvo očekává.
Princ Ludvík z Konzervova vešel do sálu jako prodavač saní a snažil se být nenápadný. Na trůnu seděl král, vedle něj královna a za nimi stála krásná princezna, která připomínala Ludvíkovi kresbu z jeho dětské pohádkové knížky. Byla tak krásná, že se do ní princ Ludvík okamžitě zamiloval.
"Vy nám prý chcete prodat nějaké saně?" začala konverzaci královna.
"A a ano, výsosti. Máme v katalogu několik saní. Jedny mají chuť na princezny a jiné jsou spíše na trávu a listí. V případě, že si budete přát, máme i saň ovládající moderní pětiboj a přemůže i největší vojsko."
Chudák princ Ludvík nepochopil Zdenku, která mu radila, aby předstíral, že je prodejce sportovního náčiní. Myslel, že saně jsou draci.
Král se zamračil a nechal uvrhnout Ludvíka do šatlavy, za zesměšňování královského majestátu.
V šatlavě bylo Ludvíkovi ouvej. Byl sice z domova zvyklý na jednoduché zařízení, ale nebyl zvyklý na myši, potkany a netopýry.
Po půlnoci se dveře šatlavy otevřely a strážný doslova vhodil do kobky druhého odsouzence. Byl jím šašek. Jak jste se jistě dovtípili, princezna se převlékla a domluvila se s žalářníkem, že je jako sluha prodavače saní a nechala se uvěznit k princovi.
Na druhý den ráno se princ Ludvík probudil na stohu slámy. Jeho šašek už seděl u okna a hlásil: "Na stromě s letními jablky bude spousta jablek."
Princ Ludvík zapřemýšlel a i přesto, že byl v této nemilé situaci, se zvědavě zeptal: "Jak jsi to poznal?"
"Celý strom je obalený květy," dokončil svoje uvažování šašek Zdenka.
"Nemám nic proti stromům, květům, ani jablkům, ale řekni mi laskavě, jak se dostaneme z tohoto vězení, aniž by tím utrpěla naše majestátnost. Dostal jsi mě sem, dostaň mě i ven."
Šašek Zdenka se na svém seně protáhl a nahlas zapřemýšlel: "Jestliže princi přiznáte svou identitu, bude z toho ostuda, z níž vznikne spousta nových vtipů. Každý si z vás bude dělat srandu, prču, legraci. Dostat se na výši, dá vám velkou práci. Zřejmě asi jiné cesty není, než opustit vězení v utajení."
Krátce nato se otevřely dveře šatlavy a hlídač vyvedl šaška ven. Princ osaměl.
"Vzali šaška na výslech nebo na popravu? Nic zlého neudělal, tak snad se mu nic nepřihodí. Je mi milý, i když má kolikrát tak moderní názory, že mi s nimi leze na nervy, ale mám jej v podstatě rád," uvažoval princ Ludvík.
Zatímco se ve vězení princ Ludvík utápěl v pochybnostech, princezna Zdenka nelenila a odcestovala do Ludvíkova království. Oznámila, že jako velvyslankyně sousedního království se nemůže již dívat na zaostalost tohoto kraje a protože je princ Ludvík nezvěstný, povoluje všechny podnikatelské aktivity v zemi. Hned poté odjela domů. V zaostalém království neměl nikdo nic proti. Všichni byli rádi, že mohou konečně své síly obrátit na správnou cestu a nemusejí se potají v noci plahočit s půjčenými stroji.
Když se princezna Zdenka vrátila domů, princ Ludvík už ve vězení nebyl. Pro dobré chování jej propustili z vězení a on odešel neznámo kam.
Princezna Zdenka se odebrala ke své chůvě, která bydlela za zámeckou zahradou ve své chaloupce.
"Chůvo, mám problém," začala nesměle princezna.
"Já vím, Zdeničko. Hledáš prince prodavače viď," usmála se na ní chůva.
"Jak to víš, chůvo? Ještě jsem s nikým o tom nemluvila," vyhrkla překvapená Zdenka.
"Jo holka, mám tě ráda tak, že ti vidím i do duše. Tak abych ti mohla poradit, musíš mi říct, jestli ho máš ráda."
Zdenka se začervenala a přiznala chůvě, že se asi do prince zamilovala. Ale neví, jak to dopadne, až princ shledá, že ona není šašek, ale princezna a že si bude určitě myslet, že si z něj dělala šaška. A největší problém je, že teď ani neví, kde princ je. Vlastně to není ten největší problém. Princ se dříve nebo později najde. Ten opravdu největší je, že v Konzervově zařídila i proti princovu přesvědčení, povolení k novotám.
Chůva políbila princeznu na čelo a pošeptala jí, že se má vrátit do zámku a že ví, kde hledat prince, a že ho pošle za ní, jen co to půjde. Nešťastná princezna se rozloučila a na odchodu si všimla, že jsou u dveří princovy boty. Dělala, jako by si toho nevšimla a vrátila se domů. Když odešla, zavolala chůva do komory: "Vstávej Ludvíku, je čas!" On totiž princ Ludvík, když ho propustili z šatlavy, nevěděl, kam má jít, a tak zaklepal u prvních dveří. Chůva mu otevřela a nešťastného prince vyslechla. Poté mu dala pořádnou večeři a od té doby Ludvík spal jako miminko. Nebylo divu. V šatlavě se to hemžilo myšmi a potkany a tak jeho spánek nebyl vůbec kvalitní. Zato tady, po zelňačce v nadýchaných peřinách se mu spalo růžově a dohnal vše, čeho se mu nedostávalo. Než Ludvík usnul, vyprávěl babičce, jak byl hloupý, že nechtěl žádnou inovaci, a že vše zakazoval. Až když uviděl moderně vybavené Pšenko, uvědomil si, že je pokrok o krok dál.
"To jsem se krásně prospal. Pročpak mě budíte, babičko?"
"Vstávej a napravuj," prohlásila chůva.
"Co mám napravovat? A jak mám napravovat?" ptal se zmateně princ. Chůva udělala Ludvíkovi šípkový čaj, přidala namazaný chléb a oznámila mu novinu: "Byla tady princezna Zdenka."
Do prince, jako by píchnul. "Byla tady? Proč jsi mě nevzbudila? Kde je? Kam šla?" vyhrkl na chůvu otázky.
"Mluvila o tobě, ale já tě ušetřila toho trapasu a zapřela jsem tě. Zdenka je moderní děvče a ty jsi, no jak bych to vyjádřila, nekňuba, zpátečník, lenoch a marnotratník."
Princ Ludvík se napil čaje a zašeptal: "Já vím, ale copak já za to můžu? Byl jsem tak vychovávaný. Maminka, dej jí pánbůh lehké odpočinutí, mi vždycky říkala, že se máme držet starých osvědčených metod."
Chůva se rozzlobila a spustila na prince: "Jo a tobě to ve tvé lenosti náramně vyhovovalo. Podívej, jak se žije ve tvém království. Zatímco u nás máme s moderní technikou sklizeno a bavíme se, u vás kosíte, dáváte obilí do snopů a mlátíte s cepy. Vaši lidé bydlí v lepených chatrčích a záchod máte na dvoře."
"No jo, babičko, ale jak to udělat, abych se za svou zemi nemusel před Zdenkou stydět?" zeptal se bezelstně princ.
"Jsi hodný. To se pozná. Tak jestli chceš, pomůžu ti. Teď řeknu zaklínadlo, a když se vrátíš, bude tvá zem vzkvétat jako naše. Stačí, abys řekl nahlas: Chci to. Navíc ti prozradím, kde najdeš štěstí." Po těchto slovech se chůva postavila a napřáhla ruce k nebi.
"Ano ano, chci to," zakřičel nadšeně Ludvík. Chůva zavřela oči a pošeptala k nebi: "Lidi co jste na seně, užijte si legraci. Zákazy jsou zrušené, zpívejte si při práci."
Princ Ludvík chůvě poděkoval a na odchodu se nesměle zeptal: "Babi a ještě jste mi slíbila, že mi prozradíte, kde najdu štěstí."
Chůva se usmála, pohladila prince po vlasech a pošeptala mu: "Štěstí najdeš panáčku v každém slovníku. Protože jedině tam je jisté."
Princ se usmál a vzal za kliku. Vtom se dveře prudce otevřely a princ se srazil s příchozím. Tím byla převlečená princezna Zdenka, za šaška Zdenka. Princ se neudržel a radostí šaška objal.
"Už jsem myslel, že tě popravili. Kde jsi celou dobu byl? Nic neříkej a povíš mi to cestou domů. Babičko, děkuji za všechno a brzy na shledanou."
Už když přejeli hranice Konzervového království, poznali, že se něco děje. Lidé stavěli, sklízeli, jezdili, modernizovali, ale hlavně si při práci zpívali. Princ měl radost, když viděl tolik spokojených poddaných. Netušil však, že to nebyla práce chůvy, ale princezny Zdenky. Když jeli k zámku, všimla si princezna, starého opuštěného mlýna. Ptala se prince, proč v něm nikdo nebydlí a princ Ludvík mu řekl, že tam straší. Prý se vždy o půlnoci zevnitř ozývají podivné zvuky.
Po několika dnech, když napravil Ludvík všechna nařízení, zrušil hloupé zákazy a propustil špatné rádce. Do role nového rádce, přijal šaška Zdenka. Tu se však v novinách objevily zprávy, že je princezna Zdenka z Pšenka nezvěstná. Ludvík ihned zavolal princeznu Zdenku vlastně šaška, vlastně rádce a nařídil mu, aby poslal vojsko hledat po celé zemi, jestli není náhodou princezna u nich v království.
Zdenka nevěděla, co si počít. Nechtěla zburcovat celé vojsko kvůli zbytečnému hledání. Až dostala nápad. Vše si předem promyslela, a když se princ zeptal, jestli už vojsko vyrazilo hledat, řekla: "Milý princi. Jedna paní povídala, že princeznu začaroval zlý vynálezce, inženýr Babral, protože od něj Zdenka nechtěla koupit vynález na výrobu vynálezů. Nyní se zakletá Zdenka nachází v opuštěném mlýně, coby tři věci ve světnici."
Princ Ludvík nechápal, jak to myslí a zeptal se: "Princezna je tedy jako co?"
Zdenka se zamyslela a odpověděla: "To nikdo neví. Může být hrnek, lavice a stůl. Nebo obraz, mlýnský kámen a sekera. Vím jen, že ji ze zakletí vysvobodí jen ten, kdo o půlnoci do mlýna přijde s kyticí růží, zazpívá celou královskou hymnu a požádá ty věci o ruku."
Princ Ludvík byl z toho zmatený. Zavřel se do svého pokoje a tři dny nevyšel. Princezna byla v roli rádce smutná. Myslela, že se princ pokusí zakletou princeznu vysvobodit, ale on ze svého pokoje nevycházel. Služebnictvo mu pouze nosilo jídlo a jinak nechtěl nikoho vidět. Ani rádce. Třetí den se rozhodla, že radši odjede domů. Přišla k princově komnatě, aby mu to oznámila, a když už chtěla zaklepat, otevřely se dveře a vyšel princ Ludvík.
"To jsem rád Zdenku, že jsi tady, zrovna jsem chtěl s tebou mluvit. Dnes o půlnoci půjdeme do strašidelného mlýna vysvobodit princeznu ze zakletí. Jen nevím, jak ji poznáme. Nevíš už něco bližšího?"
Zdence se radostí zastavilo srdíčko. Objala prince, ale hned si uvědomila, že je rádce a omluvila se: "Promiňte princi, mám takovou radost, že jste se tak rozhodl, že jsem se neudržel. Jen mi řekněte, proč jste ty tři dny nechtěl s nikým mluvit?"
Princ se pousmál a prozradil svému rádci tuto záhadu: "Trvalo mi to asi dlouho, ale učil jsem se třicet slok hymny. Už ji umím, ale slibuju ti, že strašidelný mlýn bude poslední, kdo tu hloupou píseň uslyší. Hned zítra zadáme skladatelům zakázku na hymnu novou. Teď ale povídej, jestli víš, do jakých věcí princeznu vynálezce zaklel."
Princezna se radostí rozplakala. "Promiňte mi princi, ale dojalo mě to. Vím, že je princezna proměněna v nůž, lžíci a vidličku."
Večer nasedl Ludvík do své škodovky a čekal netrpělivě na rádce. Ten však, když přišel, jen zakroutil hlavou a ukázal na kočár.
"Princi, musíme jet kočárem. O půlnoci ve mlýně straší a auto by to všechno svým rachotem pokazilo." Nasedli proto na vůz, tažený koňmi a vyjeli.
Do mlýna dojeli po jedenácté hodině. Princ vzal kytici růží a zaklepal na dveře. Když se po nějaké chvíli nic nedělo, vstoupil. Zdenka jej následovala. Princ Ludvík se v té tmě zastavil a požádal rádce o světlo. Zdenka vytáhla baterku, ale Ludvík ukázal prstem, že ne.
"Víš milý rádce, baterka by kouzlo zlikvidovala. Obyčejné světlo postačí," řekl princ a zapálil svíčku. Po chvíli hledání našel celý příbor. Položil jej na stůl, sedli si s rádcem na lavici a netrpělivě vyčkávali. Když odbila půlnoc, začaly se dít podivné věci. Z děr vylezlo snad tisíc myší a ty začaly chroupat, chroustat a pobíhat. Princezna Zdenka s ječením vyskočila na stůl, až jí odletěl klobouk a dlouhé vlasy jí spadly na ramena. Princ Ludvík vykulil oči.
"Šašku, ty jsi princezna!" řekl. Vzal koště a zahnal všechny myši zpátky do děr.
"Tak tohle jsou ta strašidla," smál se, když sundával ze stolu Zdenku.
"No, když už jsme tady, musím uznat, že jsi to vymyslela báječně," přiznal, načež poklekl na kolena s kyticí růží a požádal příbor o ruku. Oba se začali tomu hereckému výkonu prince smát.
I když v mlýně straší myši, není proč se bát.
Kdo na dobré slovo slyší, žije jistě rád.
Kdo se směje nejvíc? Kdo nemá čas na hádky.
Svatba byla příští měsíc a je konec pohádky.