Alkohol v krvi

aneb

S kamionem po Evropě

Ferdova smrt

Jmenuji se Mikuláš Čert. Není to příliš dávno, kdy jsem uvažoval nad tím, že změním zaměstnání. Rodinu nemám a šedý život úředníka, který vedu, mi začíná lézt pomalu a jistě na nervy, nebo spíše krkem, jak se s oblibou říká. Minulý měsíc mi zemřela maminka a já zůstal v domě po rodičích sám, jen se starým černým kocourem Ferdou, který měl už stejně na kahánku. Byl to Pan Kocour. Celý černý, jen na bříšku měl bílou skvrnu a také konec ocásku měl bílý. Dá se říci, že jsem počítal dny, kdy jeho cesta životem řekne "padla". Stalo se tak v úterý tohoto týdne a dnes, ačkoliv je už pátek, se s touto poslední ztrátou, co se týče naší rodiny, stále nemohu vyrovnat. Asi si uděláte obrázek o mém duševním rozpoložení, ale i ten kocour, kterého měla moje maminka stále na klíně, jaksi dýchal za naši rodinu. Kdybych byl příznivcem fotbalu, řekl bych, že za nás celý život kopal. Ferda zemřel důstojně a v akci. Chodil na naši toaletu vykonat potřebu a vlivem stáří se na prkénku neudržel a padl hlavou do mísy. Tam pod vodou a svými výkaly našel smrt. Maminka říkala, že už měl být dávno na pravdě boží. Bylo mu "pouhých" osmnáct let.

Dnes je pátek. Co jen budu celý víkend dělat? Když nebudu počítat svou sbírku čertovin, žádné jiné koníčky nemám. Po ženách netoužím, čímž nechci říci, že by se mi nelíbily, nebo chraň Bůh, že bych byl čtyřprocentní, ale dosud jsem díky své přísné výchově nezaznamenal větší zájem, než který by stál za povšimnutí. Mé tělesné proporce se nedají srovnávat s žádným hercem akčních filmů a mé sebevědomí v tomto směru také značně pokulhává. Až dodnes jsem tak trochu snášel kruh stereotypu, který se na mě od narození valil. Ale dnes - po smrti posledního z rodu, tím myslím zmíněného kocoura Ferdu, jsem zůstal sám, jako ten pověstný kůl. Nevím, čím se cítím víc, zda jako zbytek rodiny, či jako konečně absolutně volný jedinec. Tuto směs pocitů doplňuje strach o budoucnost a stesk. Sedím v křesle a nečinně zírám do novin, ve kterých stejně píší jen o nesmyslných hádkách poslanců, či o rozkvetlé třešni v sadu zázraků. Nesnáším všechny tyto nedůležité, nesmyslné a nebojím se říct debilní informace, které každý den promývají mozky celé populace jen proto, aby prodaly o pár výtisků víc. Přesto noviny kupuji a čtu. Jsem zabedněnec a nezasluhuji si úctu, ať už se týká duše, či těla. Když se zamyslím nad svým dosavadním životem, můžu říct jen to, že se během něho nic zajímavého nestalo. Mé vzpomínky z mládí jsou mlhavé, nudné a nedůležité. Jde pochopitelně jen o to, co si pod těmito slovy představujeme. Ano, bylo tu několik okamžiků, které mi říkají, že mé mládí bylo pěkné, například, když se přede mnou teta Luisa svlékla a chtěla, abych jí namazal záda a já uviděl její obnažená prsa. Či když mi otec koupil mé první kolo..., ale jinak za mým mládím zůstane navždy silná tlustá čára, která rozdělí život na tehdy a teď. Sportu nefandím a v podstatě jej ani nesleduji. Abyste si udělali obrázek o tom, jak sportu rozumím, musím vám vyprávět příhodu z mládí.

Mistrovství Evropy

Nevím už, kolik mi bylo let, ale byl jsem ještě dítko školou povinné. Bolelo mě v krku, a tak mi maminka před odchodem do práce doporučila, abych šel k lékaři. Pan doktor mě prohlédl a seznal, že jsem školy neschopný. Napsal mi recept a já se mohl léčit doma. Nebylo mi v tu chvíli zle. Uvařil jsem si mléko s chlebem, což jsem v té době považoval za největší pochoutku, a kterou jsem zároveň zvládl sám se svým kuchařským neuměním a zalehl do postele. Abych se nenudil, zapnul jsem televizi s očekáváním, že v tuto ranní hodinu dávají pořady pro děti, např. pohádky. Bohužel nic takového. Hrál se fotbal a to na nejvyšší úrovni. Z komentování bylo patrné, že jde o mistrovství Evropy a my v tomto utkání hrajeme ve finále o zlato. Nepřivítal jsem tuto informaci s žádným nadšením. Přesto jsem se během prvního poločasu dostal do fanouškovské skandovací nálady. Nepojal jsem žádné podezření, ani když jsem si o poločase odskočil a po vykonání potřeby se již opět hrálo. Na závěr utkání se kopaly penalty; to už jsem byl v transu a nevěděl jsem o okolním světě. Když hráč Panenka proměnil poslední penaltu, a my se tím stali mistry Evropy, skákal jsem radostí po posteli. Ale jen do chvíle, než hlasatelka na televizní obrazovce ohlásila, že pro četné žádosti opakovali několik let starý záznam z utkání. Koukal jsem na ni a pochopil, že sledovat sport je neuvěřitelná hloupost. Od té doby sportu nefandím, neboť vždy čekám, že se na konci jakéhokoli utkání objeví ona hlasatelka a zkazí mi radost. Zkráceně řečeno, sport se pro mě stal filmem pro pamětníky.

Asi bych se měl ještě vrátit k té mé sbírce čertovin. Od malička jsem kvůli svému příjmení sbíral vše, co se týká čertů. Sbíral jsem knihy, filmy, oblečení, masky, obrázky, ale také pořekadla a rčení. Zvláštní sbírkou byl pak sešit, do kterého jsem ve formě deníku zaznamenával všechny reakce na mé příjmení. Kromě běžných: táhni k čertu, to mi byl čert dlužen, tu máš čerte kropáč, či vem tě čert, jsem zažil i spoustu vtipných narážek a slovních úšklebků: běhal jsi po všech čertech, i kdyby čert na koze jezdil a maloval čerta na stěnu. S oblibou mí spolužáci používali: co je šeptem, to je čertem a učitelky se rády ptaly, zda Čert ví proč?

Tuto sbírku pak doplňovala rčení: berou mě všichni čerti, bohatého čert kolébá, čert aby to spral, čiň čertu dobře, peklem se ti odmění, kam čert nemůže, tam nastrčí bábu, natrefil na čerta, po čertech hodně, připravoval nějakou čertovinu, šel ke všem čertům, šijou s ním všichni čerti, třese se na korunu jako čert na hříšnou duši, udělat to enem, aby čert za zlé neměl a podobně. Na Mikuláše jsem pravidelně chodil s kamarády po rodinách. Pravidlem se však stávalo, že se kamarádi hádali, zda mám být čert, nebo Mikuláš. Na obě postavy jsem měl právo. Extrém byl pak v době mé puberty, kdy jsem mírně posilněn alkoholem vyžadoval od rodičů postrašených dětí dvojnásobné odměny, ukazujíce jim svůj občanský průkaz.

Anděla

Možná by ještě stálo za zmínku, že jsem díky sousedce Anežce přišel v devatenácti o panenství, ale nikterak to nebylo zásluhou mých tělesných proporcí a ambicí, nýbrž a jen alkoholem ze strany mé deflorované. Vtáhla mě do svého bytu a s mým svolením mě, abych tak řekl, využila ke svému potěšení. Zkrátka, dalo by se říct, že jsem člověkem průměrným, s průměrnou inteligencí a bohužel s podprůměrným platem. Vzhledem k puritánské výchově bych navíc mohl dodat, že s podprůměrnými zkušenostmi, ať už sexuálními, či jakýmikoliv jinými. Zatímco jiní chlapci běhali po městě a zažívali nejrůznější dobrodružství, já o těchto krásách přátelství, vzrušení a napětí jen četl, doma jsem s maminkou loupal ořechy či pomáhal s jinými domácími pracemi.

Nevím, jak dlouho bych se těmito myšlenkami o nesmrtelnosti chrousta zaobíral, kdyby nezazvonil zvonek. Cestou ke dveřím mě napadala různá řešení, kdo by to asi mohl být, jestli pošťačka, či vzdálená teta, kterou jsem naposledy spatřil nahou zezadu, a od té doby, co se odstěhovala do Kanady, ji nikdo neviděl. Jisté je však to, že co se událo v následujících chvílích, mi otočilo život o tři sta šede... Ne! O dva tisíce stupňů.

Otevřel jsem dveře a dovnitř se vřítila malá, černá a nebojím se toho přirovnání, hnáty křivé pod plachetkou osoba. Venku řádila průtrž a hromy s blesky se střídaly častěji, než je zdrávo. Dovnitř se vřítila promoklá dívka, která měla v očích vyděšený výraz, ihned za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně. Bylo na ní vidět, že se z venku na ní řítí nějaká hrozba, či jiné nebezpečí, ale v každém případě to vše bylo větší, než jsem já kdy ve svém poklidném životě zaznamenal. Vzhledem k tomu, že lilo jako z konve, měla přes hlavu přehozenou bundu, kterou nyní mačkala, a já si uvědomil, že budu muset zase vytírat.

"Promiň, že jsem tě přepadla, ale potřebuji se u vás na chvíli schovat. Doufám, že se nezlobíš. Nechtěla bych, aby sis myslel, že se chci k vám nějak vetřít, či jakýmkoliv způsobem obtěžovat, ale jsi v tuto chvíli má jediná záchrana." Pokýval jsem hlavou, ne proto, že bych souhlasil, ale proto, že jsem se s tímto stavem věcí nedokázal v tu chvíli srovnat a jen jsem pomalu přemýšlel o tom, co jí odpovím. Byla však evidentně rychlejší, než můj tok myšlenek. Vzala mé pokývání jako souhlas a hned mě objala na důkaz díků. Byla teplá, vlhká, něžná, hebká, mokrá a nevím, jak ještě přirovnat své první pocity při kontaktu s jejím tělem, ale i kdyby mě v té chvíli chtěla okrást, asi bych souhlasil.

"Ty jsi sám doma? Já jsem Anděla." Začal jsem se šíleně smát a po pár vteřinách jejího nechápavého pohledu jsem se představil i já.

"Těší mě, já jsem Čert. Vlastně... Mikuláš Čert." Naše pohledy se v tu chvíli střetly a po milisekundách nechápavého zpracovávání informací jsme se oba začali smát tak, jak se smějí malé děti v cirkusu. Byl to emotivní smích bez úskočných vyjádření pochybností a bez následných emocí, které většinou křečovitou variantu dokončí. Jen jsme se smáli jako blázni.

"Ty jsi fakt čert?" Zeptala se, a zatímco mě stále objímala, a já se těšil z tepla a doteků jejího těla. Pomalu jsem odpovídal na její otázku a snažil se, aby ta chvíle trvala co nejdéle.

"Nejsem čert, ale jmenuji se Čert s velkým Č a malým... Tedy s malým č a velkým, vlastně..." Nedokončil jsem větu. Protože z její strany zřejmě uvolněním ze silného nervového zážitku, jež jí způsobily strach a úzkost do té míry, že byla nucena zazvonit u cizích dveří, a z mé strany dlouhý půst, který jsem v kontaktu s ženským tělem měl, se stalo, že se naše ústa spojila a já poprvé od časů sousedky Anežky pocítil polibek tepla, lásky, něhy, hořkosti i sladkosti a touhy zároveň. Líbali jsme se dlouze a krásně. Nikdy jsem jí neviděl a nikdy jsem o ní neslyšel, ale co jsem v tom polibku zaznamenal, by dalo za deset životů. Byla sladká, pronikavá, úskočná a zároveň věrná. Byla teplá i chladná, hořká i sladká, horká i studená. Byla to zkrátka Anděla.

"Promiň, ale většinou se mi nestává, že by mi do domu vnikla žena a začala mě líbat." Trapně jsem se snažil rozuzlit tuto situaci. Bylo na ní vidět, že se jí ta situace nevymkla kontrole jako v mém případě a ledabyle prohlásila:

"Chtěla jsem ti vysvětlit důvod mého vniknutí, ale myslím, že po tomto pokračování je už osud původního jednání bezpředmětný." Asi jsem pochopil její tok myšlenek, ale nejsem si tím úplně jist. V každém případě jsem pochopil, že se o minulosti nechce bavit. Ještě jsem se zvídavě zeptal, zda má nějaké problémy, a když mávla rukou, zajímalo ji, co máme k večeři. Nepitval jsem dál nic, co by mohlo narušit naše zvláštní setkání.

Takový stav mi absolutně vyhovoval. Ještě před půl hodinou jsem uvažoval nad tím, že mi zdechnul kocour a co budu dál dělat a najednou mi Pán Bůh nabídl variantu netušených možností. Ten pán nad námi, jež vše řídí, mi dohodil dívku, která se se mnou líbala po třech minutách známosti. Co víc bych si mohl přát? Je sice malá, tlustá, hnáty křivé, ale to jsou průvodní jevy těla, se kterými můj stav vůbec nesouvisí. Já také nejsem žádný Alain Delon. Je to ta, kterou já momentálně potřebuji k životu a dál o tom nehodlám diskutovat. Když přemýšlím nad tím, co mi nabídnul, řekl bych, že ačkoliv jsem v životě potkal tisíce žen a vlastně žádnou, tahle je pro mě tou největší odměnou za mé spořádané žití.

Jsem takřka abstinent, a tak na otázku, jestli nemám něco k pití, jsem jí mohl nabídnout jen mošt. Smála se a zašeptala mi do ucha, že myslela něco s trochou alkoholu, protože prochladla a je jí zima. V baru jsem našel jakýsi sladký likér po mamince. Nalil jsem dvě sklenky a v baru ještě objevil testr na alkohol, který tu zůstal po rodičích. Anděla si hned do něj foukla a on opravdu fungoval. Přiložila mi ho k ústům a chtěla, abych také foukal. Nevím proč, ale přístroj naměřil čtvrt promile.

"Ty už jsi něco pil?" Zeptala se a já odpověděl, že nikoli a že to bude nejspíš tím, že jsem měl k obědu švestkové knedlíky.

"Asi má vybité baterky a už zlobí." Zašeptala Anděla a zvedla skleničky k přípitku. Nemám alkohol příliš v oblibě. Už kdysi jsem v pubertálním věku ochutnal s kamarády lahev kořalky a oni po dvou sklenkách padali a smáli se, zatímco mně nebylo zhola nic. Jen se mi po těle rozlévalo teplo. Při dalším takovém mejdanu jsem zjistil, že abych se opil, potřebuji asi třikrát tolik alkoholu, než stačí mým vrstevníkům. Z důvodu ne příliš velkých příjmů rodiny jsem tuto část požitků ze svého života vyloučil. O to větší důvod jsem měl, když mi po návratu domů rodiče udělali hodinovou přednášku o škodlivosti této látky. Pozvracel jsem celou koupelnu a druhý den jsem byl odsouzen k trapnému uklízení těchto zvratků.

"Kde jsou ostatní?" Zeptala se po přípitku Anděla.

"Jací ostatní?" Nechápal jsem, koho tím myslí.

"To chceš říct, že v tomhle baráku bydlíš sám?" Podivila se.

"Až donedávna jsem tu bydlel s maminkou, ale zemřela před měsícem a v úterý mi zemřel poslední spoluobyvatel Ferda. Byl to osmnáctiletý kocour. Takže teď tu jsem sám." Vysvětlil jsem Anděle svůj stav.

"Ty můj sirotečku, to abych tě trochu rozptýlila, co? Asi se musíš cítit jako opuštěné koťátko." Položila nedopitou sklenku a začala si rozepínat blůzku. Pomohl jsem jí se svlékáním a pohladil jí po obnažených ramenech. Byla překvapená mým jednáním a než jsme se začali znovu líbat, stačila ještě pošeptat: "Původně jsem tě chtěla jen poprosit o ramínko, na kterém by se mi usušila blůzka, ale když už jsi takový milý, tak ramínko nehledej a radši mi pomoz z dalších mokrých věcí."

Anděla se mnou strávila celý víkend. Byl to ten víkend, kdy se nevylézá z postele. Snad jenom kuchyň a koupelna byly výjimkou. Detaily z toho víkendu si budu pamatovat celý život. Jedli jsme, spali a milovali se, v posteli, na gauči, i na schodech. V neděli večer jsem chtěl Andělu doprovodit, ale řekla, že bude lepší, když půjde sama. Má to prý jen kousek a zítra zase přijde.

Hledání

Druhý den po práci jsem doplnil zásoby v ledničce a netrpělivě čekal na zazvonění. Po nekonečných minutách a hodinách, které otupují myšlení, jsem usnul u televize a probudil se až večer po nočních zprávách. Anděla i přes svůj slib nepřišla. Zřejmě jí do toho něco důležitého vlezlo, nebo snad...? Přemýšlel jsem, co je asi zač a jaké okolnosti jí mohly změnit plán přijít za mnou. Pohrával jsem si i s myšlenkou, že vlastně ani nechtěla přijít, ale tu jsem hned zavrhl, protože na ní bylo vidět, jak je se mnou spokojená a šťastná. Pochopitelně jsem se mohl mýlit, ale nepřišla ani druhý, ani třetí den. Rozhodl jsem se, že ji najdu. Možná potřebuje mou pomoc a já tu čekám jako kohout v kurníku. Vzal jsem si v práci týden dovolené a celý den jsem chodil po okolí a vyhlížel, jestli jí snad někde nepotkám. Také jsem zašel na policii, kde se mi však vysmáli. Hledat neznámou dívku jen podle křestního jména je úplně nemožné. Musím na to jít systémově. Napsal jsem si pár bodů, jak bych měl postupovat. První bod jsem stihl vyřídit za půl dne. Vytiskl jsem si padesát stránek s tímto textem: Hledám tě, Andělo, volej 606 607 992 a nalepil je po okolí na stromy a pouliční světla. Ještě týž den jsem měl osm telefonátů, ale byly to všechno jiné Anděly, které by se asi rády seznámily, či dokonce vdávaly. Extrém byla Anděla, která měla hlas jako muž, a prý má mírnou nadváhu... asi 165kg. Je prý však ochotna kvůli mně držet dietu.

Druhý bod byl internet. Celé odpoledne jsem prohledával facebook a další sociální sítě, ovšem bez výsledku. Myslel jsem si, že jméno Anděla není obvyklé, leč ukázalo se, že dívek se stejným jménem je přehršel.

Ráno jsem zašel na obvodní úřad, kde jsem měl bývalou kolegyni a ta svolila, abych si okopíroval seznam všech Anděl z obvodu. Není však jisté, jak říkala, že je tu trvale přihlášena. Přesto jsem známé koupil za odměnu růže a bonboniéru. Celý den jsem pak procházel adresy a hledal tu správnou Andělu, která mi změnila život. Je jistě předčasné mluvit o celém životě díky jednomu víkendu, ale ten víkend pro mě nebyl jen milování s cizí dívkou, nýbrž i změna celkového mého stavu a pohledu na řadu věcí, jako jsou třeba obyčejné záclony. Ty záclony byly po mamince a já je měl rád. Anděla však o nich řekla, že jsou hrozné a já po chvíli soustředění musel uznat, že má pravdu. Leč rád jsem je mít nepřestal, jen jsem usoudil, že jsou opravdu strašlivé. Takových detailů jsem za ten víkend viděl víc a dnes vím, že musím svůj život změnit od podlahy. Jestli nezměním sebe a své postoje, svůj stereotyp a své konzervativní vychování, nedokážu se od ní nikdy odtrhnout a budoucnost mě přinejmenším znectí. Zůstal jsem sám, a jestli se nezměním, zemřu sám v domě po rodičích jako neúspěšný úředník a coby starý mládenec. Anděla byla jiná. Měla tolik odlišných vlastností od mé konzervativní povahy, že jsem se nad tímto rozdílem musel pozastavit. Záviděl jsem jí lehkomyslný pohled na život. Záviděl jsem jí radost, s jakou přijímala potravu, ať hmotnou, či duševní. Měl bych se sebou něco dělat. Bezvýsledné prohledávání adres mi zabralo tolik času, že jsem se domů doslova doplazil v půl osmé večer a po rychlé večeři jsem usnul jako špalek. Hlavou se mi honily myšlenky na Andělu a zdály se mi celou noc špatné sny. Nejhorší sen byl ten, že zatímco já lítal po městě a hledal adresy Anděl, ta pravá u mě doma neúspěšně zvonila, až po chvíli odešla a už se nikdy neobjevila. Hned ráno jsem na dveře dal cedulku, kdyby náhodou opravdu přišla. Litoval jsem, že mě to nenapadlo dřív a doufal jsem, že ještě není pozdě.

Další den, když už jsem ztratil naději, že ji ještě někdy uvidím, jsem se rozhodl, že hledat přestanu. Buď ten víkend brala jako nepodstatnou epizodu svého života, anebo se jí něco zlého přihodilo a já jí pomoc nemohu poskytnout, neboť ani nevím, kde bydlí a jak se jmenuje. K definitivnímu rozhodnutí mě však přimělo ne to, že jsem se na změnu chystal, že jsem o ni permanentně uvažoval, ale kupodivu televize. Měl jsem ji zapnutou, jako ostatně vždy, abych se necítil sám, a spíš jsem na ni ani nekoukal. Po nějaké době jsem však zaregistroval, že ani nevím, na kterém programu vysílají rozhovor se starým pánem. Opravdu netuším, jestli to byl architekt, lékař, novinář či kdo, ale upoutal mě svým pohledem na svět. Pamatuji si doslova, jak řekl: "Lidé mají dvě záhadné nemoci, které nejdou vyléčit jinak, než jejich vlastním přičiněním. První nemocí je ztráta motivace. Když totiž žijeme tak, jak žijeme a nevíme vlastně proč, je čas, abychom styl života obrátili naruby a začali žít jinak. Druhou nemocí pak je vnuknutá myšlenka. Pokud si jdeme za svým cílem tak dlouho, že pak už nevíme, proč za ním jdeme, je čas tuto myšlenku opustit."Pochopil jsem, že mám obě tyto nemoci a dostal jsem chuť se vyléčit.

U stánku jsem si kromě svých novin koupil také inzertní týdeníky a doma jsem prohledával nabídky zaměstnání. Vybral jsem si asi třicet inzerátů, které mě zaujaly nikoliv pro svou totožnost s mým vzděláním, ale pro netušené možnosti, které skrývaly. Jistě se podivíte skladbě zaměstnání, ale byla tu například nabídka jezdit s cirkusem, hlídat ovce, umývat okna věžáků, či nabízet po domech elektrické spotřebiče. Rozložil jsem si vystřižené inzeráty textem dolů před sebe a se zavřenýma očima jsem si po promíchání jeden lísteček vybral. Držel jsem ho v ruce a neměl odvahu oči otevřít. Dušoval jsem se, že až oči otevřu a přečtu si, co na inzerátu stojí, necouvnu a tuto práci přijmu. Dlouhou dobu jsem seděl, až mě začala brnět noha. Vstal jsem ze země, a aniž bych se na lístek podíval, došel jsem k baru a napil se likéru z poloprázdné lahve, abych si dodal sílu k tomuto životnímu rozhodnutí. Nechci sedět v tomto starém domě a do smrti koukat na máminy podivné záclony, které mám sice rád, ale které jsou hrozné, stejně jako polovina věcí tady. A stejně hrozná je i má konzervativní povaha. Nechci tu umírat s pocitem, že nikdo nepřijde. Nehodlám se bezútěšně mystifikovat skutečností, že jsem spokojen, protože mám práci. Tato citová i duševní bezradnost dovršila víka a chuť žít začala pomalu a jistě přetékat. Nadechl jsem se a vzal lístek s inzerátem do ruky. Musím se změnit. Vtom zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a na druhé straně se ozvalo: "Ahoj brouku, prý mě hledáš. Tady Anděla." Po těle se mi rozlila horkost, nejen z likéru, který jsem právě požil, ale ten hlas jsem poznával. V tu chvíli mi bylo, jako když vám píchnou kalcium. Bohužel tato vteřina, za kterou bych dal nevím co, okamžitě pominula, neboť dáma pokračovala: "Řekni mi, kde bydlíš, abych tě mohla navštívit." Odpověděl jsem jí, že ta pravá se již objevila a zavěsil jsem. Další planý poplach. Napil jsem se ještě jednou z lahve a řekl jsem nahlas: "To zaměstnání, které jsem si vybral, budu dělat. Slibuji to na památku otce, matky i Ferdy." A otočil jsem lístek s krátkým textem: Hledáme řidiče skupiny C pro cesty do zahraničí. Dobré platové podmínky.

Copak by asi na to řekli maminka a tatínek? Ty študovanej a budeš jezdit po světě jako nějakej hejhula? V žádném případě to nepřichází v úvahu. V kanceláři máš svý jistý a dost. Už o tom nechci ani slyšet. Pousmál jsem se a zavolal do práce, že do konce měsíce si vybírám dovolenou a že tímto dávám výpověď. Pro jistotu jsem však hned (abych si to náhodou nerozmyslel) našel na internetu formulář o výpovědi ze zaměstnání a vyplnil jsem ho. Posléze jsem ho odeslal do firmy.

Tímto končím se životem šedé myši a začínám žít život cesťáka, kamioňáka (či jak se vlastně tací lidé oslovují). Snad se rodiče nebudou v hrobě obracet, ale musím jim za jednu věc zvlášť poděkovat, a to za to, že mě i přes mé výhrady donutili, abych si udělal řidičský průkaz, včetně nákladních vozů a autobusů. Kupodivu se svým konzervativním postojem trvali na tom, že nikdy nevím, kdy to budu potřebovat. Před spaním jsem ještě obešel park a okolí a posbíral zbytky papírů s nápisem, že hledám Andělu. Asi se mi ten víkend s ní jen zdál. Také to byl možná opravdový anděl, který mi přišel naznačit, že mám žít jinak.

V pondělí ráno jsem vytočil telefonní číslo uvedené v inzerátu a na druhé straně se ozvalo znuděné: "Aikuma, dispečink, u telefonu Horáčková." Zhluboka jsem se nadechl a představil se. "Dobrý den, tady Mikuláš Čert. Chtěl bych u vás pracovat." Ze sluchátka se ozvalo tiché vyprsknutí a pobavený hlas znuděné telefonistky mi oznámil, že prosinec ještě není a že ona děti nemá a že apríl už byl a zavěsila. Podíval jsem se na zeď, kde visel portrét rodičů, a zdálo se mi, jako by se usmívali nějak víc, než jindy. Vyplázl jsem na ně jazyk a vytočil číslo podruhé. Opět jsem si musel vyslechnout znuděnou formulaci a tentokrát jsem začal s prací. "Dobrý den, hledám práci jako řidič. Mohla byste mi říci, na koho se mám obrátit?" Paní Horáčková zřejmě pobavená předchozím telefonátem mi rozverně odpověděla, že na ní se obracet nemohu, neboť ona je vdaná a její manžel plní své obracení dokonale a krom toho silně žárlí, ale že mi předá vedoucího, pana Topinku. Po krátkém rozhovoru s Arnoštem Topinkou, vedoucím střediska, jsem se oblékl a vyjel směrem k firmě Aikuma.

Nevím, jak se žádá a posléze nastupuje do zaměstnání, protože mou předchozí pozici mi zařídila maminka a já do bývalé kanceláře vešel poprvé v jejím doprovodu a během půl hodiny představování s vedoucím jsem pronesl jen jednu větu a to, kdeže mají toaletu. Vše ostatní za mě maminka vyřídila. Teď však musím vše absolvovat sám a v duchu si říkám, že je dobře, že tu maminka není. Nemyslím tím, na světě, ale tady, protože bych se zase ničemu nenaučil a já si potřebuji svůj život zařídit sám. Na schodišti jsem potkal několik mužů, pravděpodobně šoférů, kteří mě slušně pozdravili, a ještě dlouho jsem pak z chodby slyšel šeptání. Vedoucí mě okamžitě přijal a ptal se, jestli mám opravdu zájem o místo řidiče. Když jsem přitakal, omluvil se a vysvětlil mi, že jsem za jeho desetileté působení u firmy první řidič, který přišel v obleku s kravatou a deštníkem. Byl velice příjemný a všechny náležitosti, týkající se řidičského průkazu a podobných záležitostí, vyřídil během chvíle. Zeptal se, kdy bych mohl nastoupit a když jsem mu odpověděl, že příští pondělí, dal mi ještě adresu na psycholožku, u které musím absolvovat psychotesty a poradil mi, abych to pondělí přišel pokud možno v normálnějším oblečení.

Psycholožka byla krásná starší dáma, která si myslela, že jí bude teprve osmnáct a nosila dlouhé vlasy rozpuštěné na záda. Odhadoval jsem její věk kolem šedesátky. Působila na mě trochu směšně. Začal jsem uvažovat, jak asi může taková žena dělat psychologa a rozhodovat o jiných, když ani nedokáže posoudit sama sebe. To mě však přesvědčivě utvrzovalo v mém rozhodnutí, že i já mohu býti dobrým řidičem. Také automobilismu nerozumím ani zbla a přeci se o tu práci ucházím. Testy jsem udělal a po podepsání protokolu mi psycholožka prozradila, že jsem byl na okraji propadu, neboť má píle a důslednost mi zkracuje čas na rozhodování. Příště bych měl polevit v preciznosti a v detailech. Pomyslel jsem si, že asi přeci jen rozumí svému povolání. Za pomoci teček, číslíček a obrázků poznala přesně, s kým má tu čest. A já se zaradoval. Ano, i když se na to příliš nehodím, budu dobrým řidičem a s tímto přesvědčením jsem v pondělí ráno stál u dveří Aikumy, abych začal nový život.

Do Belgie

První jízdy jsem měl samozřejmě absolvovat pod dohledem zkušeného pracovníka, a tak jsem se seznámil s Pavlem, který mě měl zaučit. První, co řekl, když mu vedoucí oznámil, že s ním pojedu, bylo "No tě bůh." Nastoupil jsem do Pavlova vozu a překvapila mě čistota a pořádek uvnitř kabiny. Vždy jsem si představoval práci řidiče jako špinavou dřinu a většinou mé představy končily u obrázku, kterak řidič se špinavýma rukama od oleje svačí zabalený krajíc od maminky. Skutečnost byla však poněkud jiná. "Zuj se a boty si dej pod schody. Jen bacha, aby ti při zavírání nevypadly." Radil mi Pavel a já neohrabaně plnil jeho příkazy. "Máte tady pěkně čisto." Pochválil jsem pořádek a Pavel se hned pustil do poučování, které nebylo vůbec od věci. "Tak hele, pamatuj si, že všichni řidiči si od jakživa tykají. Jestli mi ještě jednou vykneš, vysadím tě na prvním semaforu. Tykání platí u všech bez výjimky. Ať už to je dědek, mlaďoch, anebo baba. Jasný?" Přikývl jsem a položil tašku se svými věcmi na lehátko. "Jdeš s tou špínou z mýho pelechu!" Zařval na mě Pavel a sundal tašku mezi sedačky. "Sakra chlape, uvědom si, že tady spíme, a když tu naděláš, budeš holt chrápat ve sračkách. Tu tašku jsi přinejmenším desetkrát položil na zem a já bych musel spát v blátě."

První jeho otázka patřila mým dokladům. "Máš řidičák, pas, žluťasa, peníze?" Tady bych měl asi vysvětlit, že se dříve používaly různé doklady k dokázání, že jste neřídili kamion během posledních hodin, aby měla policie jistotu, že jste řádně odpočatý. Nejdříve se tomu říkalo papír na dovolenou, později žluté kolečko. S nástupem digitální karty se tyto praktiky přestaly používat. Prošacoval jsem se a ujistil se, že všechny doklady mám.

Vyjeli jsme. Na druhý den byl naplánován náš dojezd do belgického města, kam jsme vezli jakési hygienické potřeby. Svoje první kilometry jsem měl absolvovat až po čtyřech hodinách, kdy budeme střídat. Mezi tím mi Pavel během řízení vysvětloval všechny zákonitosti a odlišnosti pravidel a zvyklostí v různých státech a já si vše poctivě zapisoval do sešitu, který jsem si pro tento případ koupil. Byl to jeden dlouhý monolog, přerušovaný pouze mým občasným ano, nebo ne, ale převážně má odpověď zněla nevím. Abyste si udělali obrázek, jak toto školení probíhalo, dám na chvíli slovo Pavlovi.

Teď ještě na moment přeruším své vyprávění, abych se vyvaroval zbytečného věčného omlouvání a psaní větného spojení-s prominutím-neboť bych toto musel používat i víckrát na jedné straně a nedostalo by se na některé zážitky, které jsou jistě důležitější, než ony omluvy.

Tato profese s sebou nese jisté řečové vady, kterým se nemohu vyhnout, či je nějak jinak obejít. Nelze napsat, že pán poslal jiného pána do jistých míst, aniž bych tato místa popsal, či nelze říci: Řekl synonymum od exkrementu od H. O hodně jednodušší a pochopitelnější je, když napíšu: Řekl hovno. Je to jistě dáno tvrdostí této práce a na gramatické chyby se tu nehledí. A tak mě budete muset omluvit, že se neomluvím, neboť já tuto řeč nepoužívám, ale jen ji popisuji. Někdy však omluvu napíši, protože to prostě nevydržím. Mé vychování mi brání být neslušný. Ale teď už dám slovo Pavlovi.

"Hele, ty mladej, je vidět, že ti to myslí, když sis pořídil ten sešit. Nech si dvě strany volný pro hromadný informace a každý další list si nadepíšeš příslušným státem. Začneme hned Německem... Do prdele, viděl si toho vola, co udělal? Asi se chce zabít, kretén". Okomentoval nebezpečné řízení jiného řidiče a pokračoval: "V Německu se jezdí na dálnici osmdesát, ale normálně tolerujou devadesátku. Na ostatních silnicích je šedesátka a jezdíme sedmdesátkou. V obcích je taky padesát jako u nás a bacha, v každý druhý je radar. Na tohle jsou Němci hákliví. Umíš aspoň trochu nějaký řeči?" Po pravdě jsem odpověděl, že němčinu a angličtinu ovládám obstojně a francouzštinu se španělštinou částečně. "To jsi borec. Já mluvím německy jen v sebeobraně. Kdyby ti náhodou vyplivla tahleta krabička na snímání německý dálnice, tak hned zastav u nějaký pumpy a tam jsou takový mašinky, kde se dá zaplatit každej úsek hotově... Ty vole, to je fáro, co? Jo, a kdybys vezl nějakej odpad, musíš mít v Německu otevřený áčko. To je ta cedule na masce. Hele, tady je pěknej výhled. Jestli tu budeš někdy dělat pauzu, jdi se mrknout po tý cestičce, co vede z parkoviště. Hele, bagouni, zase někoho lapaj. Kdyby si radši našli pořádnou práci. To buď rád, že už jsou zrušený hranice, to bylo dílo. Celní papíry, čekání ve frontě a posraný stráně." Nejhorší bylo, že jsi se neměl ani kde vysrat a umýt. Představ si frontu kamionů dlouhou asi tak sedm kilometrů a okolo rovina a zoraný pole. Poskakuješ pět set metrů za hodinu, a když to na tebe přijde, abys vyhrabal díru v zemi, jako nějakej čokl. Ty nejhorší rychlovky se řešily tak, že sis zalezl pod auto a tam to udělal. Ostatní vozy pak celou tu tvoji hromádku rozjezdily. A auta? Dneska jsou už skoro vybavený, ale dřív měl v kabině lednici jen ten nejbohatší. Žrali jsme suchý, a nebo to, co se nekazí a v létě chlastali minerálku, která měla třicet stupňů. Vono stejně to ani dneska není úplně dotáhnutý do konce. Třeba pití. Vidíš tady nějakej držák na pití? Nevidíš a přitom pije každej a furt. Petka s limčou ti lítá po kabině a někdy se stane, že ti i vlítne pod nohy. To je pak fofr. Jo, jsou ve dveřích takový kapsy, ale tam se dvoulitrovka nevejde. A teď si ale vem, že v každým autě bez rozdílu najdeš popelník a elektrickej zapalovač. No není to na hlavu? Řeknu ti, že já potkat nějakýho toho navrhovatele kabin, tak mu rozbiju držku a nechám ho měsíc řídit, aby poznal, že má uvažovat jinak."

Občas Pavel uhnul od vysvětlování do soukromých věcí, abychom se nebavili jen o práci a lépe se poznali. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že byl minulý týden jedním z řidičů, které jsem potkal na schodišti a všichni, co mě viděli, si mysleli, že jsem z berního úřadu, nebo že jdu firmu odkoupit. Řekl, že kdyby tušil, že s ním dnes pojedu do Belgie, dal by výpověď.

"Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal se, když chroustal brambůrky. "Mikuláš." Odpověděl jsem a chtěl jsem začít mluvit o něčem jiném. "No a jak dál? Já jsem Chodil." Snažil jsem se vyhnout svému příjmení a zažertoval jsem: "Kam?" Bylo vidět, že je na tuto reakci zvyklý a odpověděl naprosto v klidu. Řekl (s prominutím): "Do prdele, ty vole."

Chystal jsem se znovu začít mluvit o něčem jiném, ale trval na svém, a když si nasypal do úst hrst oříšků, využil jsem situace a řekl: "Jmenuji se Mikuláš Čert." To, co nastalo, se nedá natočit ani připravit, i kdybyste byli nejlepšími režiséry. Pavel vybuchl jako papiňák a oříšková drť mu létala z pusy připomínající projektily vystřelené z pistole. Čelní sklo bylo polepeno rozžvýkanými kousky a Pavel se zakuckal takovým způsobem, že ještě po několika kilometrech nemohl popadnout dech. Když konečně nechtěně vyprázdnil svou ústní dutinu, dal se do smíchu, který jej dohnal doslova až k slzám. "Ty krávo, tys mi dal. To tě rodiče tak nenáviděli?" Nezdálo se mi, že bych se jmenoval až tak špatně, ale je fakt, že mí rodiče byli oba velcí žertéři.

Pavel byl přímý, rovný, chlap a doslova se řídil pravidlem, co na srdci, to na jazyku. Zeptal jsem se ho, jestli mu toto pravidlo v životě nepřekáží a on mi odpověděl, že nejen, že mu nepřekáží, ale že mu spíš někdy i dobře poslouží. Na důkaz mi vyprávěl příhodu, při které jsem obracel oči v sloup a mé vyjadřovací schopnosti se rozšiřovaly o některé výrazy, typu: šouska, kozel či bagouni. Jestli jste na tom jako já, musím vám vysvětlit, že jde o silnici druhé třídy, tahač a policii (bagouni=BAG=Bundesamt für Güterverkehr, česky spolkový úřad pro nákladní dopravu). Taktéž jsem se naučil několik výrazů, které však nemohu do této polohy ani načrtnout, za prvé, že se to nehodí a za druhé, že bych s nimi popsal celou stránku. Nejslušnější z nich vám však mohu jako vzorek poskytnout. Jednalo se o slovo hovado. Bohužel, jak jistě chápete, nešlo o hmyz, ale o oslovení. Když Pavel zastavil na parkovišti u německé dálnice, abychom se vystřídali, byl již večer a provoz značně polevil. Byl to z jeho strany určitě záměr, abych měl silnici volnou a mohl bez nervozity obstát v této profesionální zkoušce.

První rozjezd dopadl celkem obstojně, jen jsem se trochu klepal, a i když mě Pavel uklidňoval, třásla se mi noha na plynu, jako bych měl křeč. Měl jsem pocit, že se za mnou valí ne čtyřicet, ale tisíc tun. Ta velikost mě úplně položila. V autoškole jsme jezdili s trambusem bez plachty a vlek byl o notný kus kratší. Několikrát jsem přejel obrubník zadními nápravami, než jsem si zvykl, že se za mnou táhne sedmnáct metrů dlouhý kolos. Za pět minut jízdy mi řekl, že to bude dobrý a že si zvyknu a za deset minut se mi to začalo líbit natolik, že jsem se znovu dal i do hovoru. Po půlhodině nudné jízdy na tmavé dálnici se mi začalo chtít spát a řekl jsem to Pavlovi. Dal se opět do vyprávění a řekl, ať vydržím aspoň čtyřicet pět minut, než mě bude moci zase vystřídat. Během zbývajících patnácti minut mi radil, jak se spánku zbavit a co dělat, abych neusnul. Na něj prý nejlépe působí, když něco žvýká. Ať jsou to brambůrky, bonbóny či nějaká zelenina. Patnáct minut uběhlo a já se cítil jako vymačkaný citron. Okamžitě po vystřídání jsem na lehátku usnul. Pavel mě probudil za další čtyři hodiny, kdesi u Kolína nad Rýnem. "Tak kamaráde, a teď holt už musíš vydržet, ať se děje co se děje, nebo nestihneme vykládku." Oba jsme si stoupli na okraj chodníku, abychom vykonali potřebu, neboť (s prominutím) jak Pavel povídal, každé zdržení je na hovno a chcát se musí.

Po čtyřhodinovém polospánku, kdy cítíte každé přeřazení, přibrzdění, či vnímáte zvuk blinkru, jsem nemohl říci, že bych byl odpočinutý, leč řídilo se mi poněkud lépe, než při první hodině. Je to neskutečné, ale opravdu jsem vydržel řídit v jednom kuse celé tři hodiny. Při dalším střídání mi oznámil, že už může řídit jen hodinu a že si mám ještě zdřímnout, abych zbytek dojel na jeden zátah. Okamžitě jsem usnul, a když se mě za hodinu pokoušel vzbudit, nemohl jsem ani otevřít oči.

Probudil jsem se až na vykládce. Nechápal jsem, jak to provedl, ale vysvětlil mi, že jel na mou kartu a bylo to bezpečnější, než kdybych mu před cílem jako řidič usnul. Riskoval, že nás zastaví bagouni a zjistí, že řidič je ten, který má odpočívat a naopak. Byl to však natolik zkušený šofér, že odhadl situaci a neriskoval nedojetí na vykládku. I přesto, že mu hrozilo potrestání ze strany policie, dokázal odhadnout výši nebezpečí, které má jízda skýtala a zvolil raději toto řešení. Naštěstí vše dobře dopadlo a Pavel po vyložení nákladu zalehl a vyndal z tašky notebook. Chtěl se podívat na nějaký film, ale za chvíli ho položil a těsně před tím, než usnul, ještě prohlásil: "Jestli se cítíš jako vošoustaná fena, tak to je přesně ten pocit, kterej mám právě teď i já. Za ten riskantní dojezd na místo mám u tebe panáka. Na spaní si vždycky dobře zatáhni závěsy, aby ti sem nikdo nečuměl, svět je plnej idiotů a buzerantů. Nejvíc je jich asi ve Francii. Mají tam svoje parkoviště a večer okolo aut obchází s rukou v kapse a honí si bafana. A taky se nikdy nezapomeň zamknout." Domluvil a oba jsme usnuli jako mimina.

Spaní v kamionu je ten nejlepší odpočinek, jaký jsem kdy zažil. Za devět hodin jsem se probudil naprosto svěží a odpočinutý, jako bych spal doma hodin patnáct. Pavel byl již po ranní hygieně a vařil snídani. Poslal mě na toaletu, ať se upravím, neboť prý vypadám (s prominutím) jako použitá šprcka.

Cesta z vykládky na nakládku vedla přes Antverpy. Tam jsem řídil já a zažil jsem první zácpu. Když má nějaký člověk zácpu, je to jistě nepříjemné, ale musí se s tím vyrovnat. Nadává jen pro sebe a nic se s tím nedá dělat. Když však má zácpu celá kolona řidičů, nadávají všichni všem, ale nic se s tím nedá dělat. Pavel mě však upozornil, že v případě řidičů z povolání je zácpa vítaným odpočinkem a když stojím, čekám, nebo chvílemi popojíždím, mohu ten čas využít ke čtení, ke svačině, či k jiným úkonům, na které není během dne čas. Na nakládku jsme dorazili jen taktak. Skladník už měl, jak Pavel trefně podotknul: "píchačky v rukou". Přesto nás naložil a my jsme se mohli vydat nazpět k domovu. Zpáteční cestu jsem si vysloužil od Pavla jako trest. Zácpy u Achenu, u Kolína, u Frankfurtu a u Norimberku mě procvičily natolik dokonale, že mě snad už nic horšího v životě nemůže potkat. Než jsme dorazili do firmy, volal mu Topinka a zřejmě se ptal na mě, neboť Pavel do telefonu hlásil: "Je to na úplnýho zelenáče lepší průměr. Myslím, že bude oukej."

Před domovem mě poplácal po rameni a povídá: "To volal Česnek, tak říkáme Topinkovi. Můžeš bejt klidnej, potřebuje každou ruku." A pak ještě dodal. "Křest máš za sebou mladej, koukej dělat dobrotu a nezapomeň, že hlavní je být vždy kolama dolů." Usmál se a já věděl, že se mi tahle práce bude líbit. Až doma v křesle jsem si uvědomil, že jsem si celou cestu nevzpomněl na Andělu, maminku, staré zaměstnání, ani na chcíplého kocoura. Stará moudrost praví, že na smutek je nejlepší práce a já to mohu jen a jen potvrdit.

Do Kasselu

Další den mě přivítal Pavel na dvoře firmy a již z dálky volal. "Skoč si koupit jídlo a za hodinu razíme do Monky."

Nevěděl jsem, co je to Monka a ani kde se nachází, ale pro jistotu jsem se zeptal, na jak dlouho si mám jídlo koupit. Pavel mi odpověděl přesnou informací, u které nebylo pochyb, že ví co říká: "Kup si toho tolik, kolik sníš, než se to zkazí. Jestli budeme na cestě dva dny nebo měsíc, nikdo nikdy předem neví." Koupil jsem si jídlo a pití na tři dny a do nákupního košíku jsem přihodil malou půldecovou lahvičku whisky, abych splatil dluh.

"Co blbneš?" zeptal se Pavel, když jsem mu lahvičku předával. "Jestli si myslíš, že musíš kupovat všechen chlast, o kterej si řeknu, tak na to ti snad ani nebude stačit vejplata." Přesto si lahvičku vzal. Záhy jsem se dozvěděl, že Monka je firma, obchodující s železem a tam budeme nakládat. Po naložení směřovaly naše kroky (pardon, naše kola) do německého Kasselu.

"Jó hochu, ta Belgie byla procházka růžovým sadem, ale teď si užijeme." Netušil jsem, co tím myslí, a proto jsem se radši zeptal, co že je na Kasselu tak zvláštního. Odpověděl, že tentokrát máme plně nabito a u Kasselu jsou vlny. Opět jsem netušil, co ty pojmy znamenají a i nadále jsem se držel maminčiny rady a možná otravně jsem vyzvídal: "Moje mamka říkala, že když je člověk blbej, má se zeptat. Takže se znovu ptám, co znamená plně nabito a co jsou vlny?" Podíval se na mě s obdivem a zakroutil hlavou. "Člověče, ty se mi začínáš líbit. Jinej by ze sebe blbce dělat nechtěl a ty se klidně přiznáš a ještě navíc se tím vytahuješ. Nabito znamená, že máme plně naloženo, to znamená čtyřiadvacet tun a vlny poznáš sám, až do těch kopců dojedeme. To pak nestačíš řadit a jen co se z kopce rozjedeš, už máš zase na tacháči dvacet a táhneš se do krpálu. Mezi tím dvacetkrát zabrzdíš, protože ti jinej kamion vleze do cesty a tak místo třiceti litrů spotřeby na sto máš najednou pade." Konečně jsem se dozvěděl, co ty pojmy znamenaly, a natáhl jsem si nohy na přední sklo.

"Dej si pod kotníky polštářek, jinak ti zdřevění nohy. A můžeš si dát dvacet, střídat budeme na Hermsdorfu." Nechtělo se mi spát, a tak jsem jen otočil hlavu doprava, abych sledoval ubíhající cestu. Hlavou se mi honily myšlenky uplynulých dnů a já jsem poprvé od matčiny smrti, úmrtí kocoura a víkendu s Andělou pocítil spokojenost, hrdost i radost. Všechny tyto dlouho odkládané pocity se na mě teď navalily. Na louce, kolem níž jsme projeli, se pásla kůzlátka a mně se, nevím proč, v tu chvíli do očí vtlačily slzy. Utřel jsem si oči a vyndal sešit.

"Co je, spadlo ti něco do oka?" Zeptal se Pavel, a když jsem zakroutil hlavou, byl jsem rád, že už nic na toto téma neříkal.

"Jestli se ti nechce spát, můžeme pokračovat s politickým školením mužstva." Kývl jsem na souhlas a začal zapisovat nadiktované informace o Itálii, Španělsku, Anglii a jiných státech. Kromě těchto informací jsem se mezi řečí dozvěděl, že je deset let ženatý a má dvě dcery. Hraje za Dynamo Hájek fotbal a pořádá s hasiči v jejich obci některé kulturní a sportovní akce. S touhle prací, která žere čas a utužuje samotu, sekne, až holky odrostou. Mimo jiné mi také vyprávěl, co všechno se stalo kolegům, abych si dával pozor a nevystavoval se zbytečnému nebezpečí. Nechám však radši mluvit jeho: "Největšího majzla si dávej na doklady a karty. Tak například vloni se stalo, že kolega Kamil jel po jižní Francii, kde je celá zlodějská mafie a vzal s sebou starou. Ve městě, kde měl vykládat, zastavil před semaforem na malém plácku a šel se mrknout na informační tabuli, kam má jet.

 Manželka zatím seděla v kabině. Najednou se prý otevřely dveře a nějakej kluk koukl do kabiny. Než se ta jeho stará rozkoukala, popadl kasírtašku a vyskočil. Než ta ženská stačila cokoliv udělat, nasedl na motorku, kterou řídil druhej kluk a oba zmizeli. Kamil měl v tý peněžence všechny prachy, karty i doklady. Pamatuj si, nejlepší je, když si to rozdělíš a dáš třeba peníze do přihrádky a karty a doklady někam jinam. Zloději jsou dneska drzí jako vši. A to měl kliku, že nosil mobil pořád v kapse, jinak by asi o něj přišel taky. Takhle mohl alespoň hned zavolat, ať ty karty okamžitě zablokujou. To se zase stalo jinýmu šoférovi, kterej se ráno probudil, bolela ho palice a zjistil, že má vybrakovanou kabinu. Asi mu do sání u topení stříkli nějakou tu oblbující látku a než se dostal k telefonu, tak mu z karet vybrali pomalu sto táců. Abys pochopil, proč jsem tě poslal nakoupit doma, tak to není proto, že by sis jinde nemohl koupit jídlo, ceny jsou dnes v Evropě skoro vyrovnaný, ale hlavní důvod je to, že není čas a ani místo, kde zaparkovat. Oni totiž lidi jaksi na kamioňáky zapomněli a když si chceš koupit v normálním obchodě jenom chleba, abys nechcípnul hlady, tak ti všichni ukážou zvednutej prostředníček. Ve všech městech je zákaz parkování kamionů, ve všech uličkách stojej osobáky tak, že by se mezi ně nevešel ani hrášek a ty se poser. Jestli ti někdy dojde jídlo na cestě, tak si ho musíš samozřejmě koupit, ale kde zaparkuješ, když ti na všech ulicích visí zákaz? Je to děsná kurvárna. Všichni kamiony potřebujou, protože my jim vozíme jejich lenost a pohodlí, ale nikdo ten kamion nechce ani na chvíli pustit do svýho revíru. Jednou jsem zastavil v zákazu na pět minut, abych doplnil zásoby. V tu ránu tam byli městskáči a že to bude za dvě stě. Zeptal jsem se jich, jak to tedy mám udělat, když není kde zastavit a oni, že prej to není jejich věc. Zaplatil jsem dvě stě a ještě než jsem nastoupil, povídám. Tak mi alespoň jako lidi poraďte, kde mám stát, abych s nákupem nemusel chodit dva kilometry. S osobákem to mají všichni naservírovaný až do prdele a já abych si vzal taxíka kvůli pár posranejm houskám. Samozřejmě jenom pokrčili rameny a odjeli, protože tady jsem brečel na špatným hrobě, ale kurva jak to máme dělat?"

Ostatní povídání si již moc nevybavuji, neboť jsem usínal a zdálo se mi o rodičích a o Anděle a pak mě probudil křik. "Čerte, vstávej, máme práci, bouchl nám tuplák!" Nevěděl jsem, co je to tuplák, ale záhy jsem se to dozvěděl. Na zadní nápravě jsou dvě pneumatiky na jedné straně a tomu se říká tuplovaná montáž. Takže jsme zjistili, že kromě prasklé pneu se nic většího nepoškodilo, pouze mírně praskl blatník. Pavel se pustil do výměny kola a já měl možnost tuto hudební symfonii spíše pozorovat a občas s něčím částečně i pomoci. Bylo vidět, že to nedělá poprvé. Povolit kolo, zvednout hever, sundat kolo, sundat rezervu, nasadit kolo, utáhnout kolo, sundat z heveru a nasadit píchlé kolo na místo rezervy. Když bylo hotovo, Pavel koukl na hodinky a povídá: "Padesát minut, dobrej čas. Teď dáme kouřovou." A šel si umýt ruce k soudku s vodou, který je přimontován ke korbě zespoda. Řekl jsem mu, že jsem myslel, že nekouří a on na to odpověděl, že taky že jo. A to už tři roky. Jenže doba kuřáků, to je těch deset minut, než cigaretu vykouří je jediný dobrý zvyk, který by se měl dodržovat, přestože člověk nekouří. Dal jsem mu za pravdu a umyl si také ruce, i když jsem je měl skoro čisté, neboť jsem na vše jen dohlížel v rukavicích. Do Kasselu jsme dorazili včas a nahlásili se na vykládku. Řekli nám to známé (jak Pavel podotknul) "Warten" (čekejte). Během čekání jsme se najedli a Pavel opět nepřestával školit. Tentokrát mě varoval před samotnými řidiči. "Jsou to sice kolegové, ale taky se mezi nima objeví sem tam hajzl. Kradou naftu, když si nedáš pozor, jsou schopný ti ukrást i rodokmen.

Auto zamykej, i když se jdeš třeba jen vychcat na trávník vzadu. Než dokončíš potřebu, někdo ti tam vleze, vezme si, co chce, a máš průšvih." Asi za hodinu přišel kancelářský úředník a něco Pavlovi povídal. Pavel se na mě otočil, řkouc: "Hele, co chce, já mu nerozumím ani slovo." Pán se na mě obrátil, a když seznal, že německy mluvím celkem plynně, oddychl si a vysvětlil mi, že se to zboží tady skládat nebude, ale že máme zavolat našemu dispečerovi a ten nám potvrdí, že náklad odvezeme do Itálie. Na vykládce se však nesmí dozvědět původ zboží. Vysvětlil jsem vše Pavlovi a ten řekl, no jó neutralizace a ihned zavolal Topinkovi. Bylo tomu opravdu tak. Otevřeli jsme zadní vrata a němečtí pracovníci strhali z železných trubek popisky a nasadily nové, německé. Vůz jsme zavřeli, dostali nové německé doklady na zboží a vyjeli směrem na jih.

Do Itálie

"Tohle je ukázková situace, které se říká vejmrd." Řekl po vyjetí z továrny Pavel a dál pokračoval. "Němci koupí od Čechů ocel, prodají to do Itálie jako německé a Češi z toho maj prd. Ofiko se tomu říká neutralizace a kdyby ses na vykládce v Itálii podřekl a zjistilo se, že zákazník Němce prokoukl, náš šéf dostane takovou pokutu, že se z toho posere. Přinejlepším náš šéf nedostane za přepravu ani korunu." Dokončil řeč.

"Proč tedy Češi tu ocel neprodají Italům rovnou?" Zajímalo mě.

"Jó hochu, do toho já nevidím. Já jen vím, že se to dělá běžně. Ani bych se nedivil, kdyby ty trubky Taliáni prodali dál a třeba zrovna Čechům. Hele Miki, hlavně, že máme práci. Jestli je to podfuk, mě celkem nerajcuje. Teď alespoň víš, proč jsem ti na dvoře říkal, že si toho máš nakoupit tolik, kolik toho sníš, protože u týhle práce nikdy nevíš dne ani hodiny."

Všiml jsem si, že mi poprvé řekl křestním jménem a neoslovil mě jako dosud, mladej. To mě potěšilo. Zřejmě zapůsobilo mé překladatelské umění.

Do Itálie jsme jeli vlakem. V Manchingu, to je městečko u Ingolstadtu, jsme najeli s vozem na plošinový vagon, kamion zajistili klíny, pracovníci dráhy ho připoutali řetězy a šli jsme si lehnout do osobního vozu. Byl večer, a my jsme zalezli do spacáku, abychom se probudili až před ránem při průjezdu víc jak desetikilometrovým tunelem u Innsbrucku.

Vyjeli jsme ze tmy a já se podíval z okna. Uviděl jsem měsícem nádherně osvícenou krajinu, vlak stoupal alpskými stráněmi cestou k Brennerskému průsmyku. Nikdy jsem v zahraničí nebyl, vyjma dovolené s rodiči, která se odehrála na poznávacím zájezdu po městech Berlín a Hamburg. Tento dnešní zážitek na mě však zapůsobil víc, než krásný sen. Znovu jsem se chválil za rozhodnutí, změnit život. Vlak stoupal střídavě tunely a mosty a já hltal očima tu nádheru. Dole pod námi se míhaly vesnice a městečka se silnicemi a potoky, bohatými rodinnými domy, hotely a kostely. Nahoře pak byl vidět had žlutých světel, to se kamiony šouraly po dálnici, která je zde o několik desítek až stovek metrů výš. Nad námi svítily stříbrné hvězdy jako osvětlení ve sportovní hale. Pavel mi vysvětlil, že i my bychom mohli jet po dálnici, ale že v této oblasti je tuto dobu nařízení, že se nesmí jezdit s plnou tonáží železa. Proč, tak to on prý také neví, ale nejspíš jim tu nějaký kamion naboural a na to je pravidlo, že když se něco přihodí, vymyslí se zákaz. Na Brenneru jsme ráno z vagonu sjeli a pak Pavel řídil až do Verony. Tuto část cesty jsem si zvláště užíval a litoval jsem, že s sebou nemám fotoaparát. Příště si ho musím vzít.

Z Brenneru do Verony je to zhruba 200 kilometrů a celou dobu se jede z kopce. Dálnice je co chvíli na mostě a ten nejdelší, přilepený ke stráním Alp, je dlouhý snad i dvacet kilometrů. Za Bolzanem mi Pavel ještě v zrcátku ukázal vrcholky Dolomitů a pak jsme přes města Trento a Rovereto projížděli širokým údolím, které obepínaly vrcholky stále nižších alpských kopců. U jezera Lago di Garda se krajina rozestoupila a já pak řídil po italské rovině kolem Brescie a Bergama až do Milána, kde jsme náklad vyložili. Nazpět jsme dostali další zboží a šněrovali jsme si to okolo Benátek a Udine přes Rakousko do středních Čech.

Po příjezdu na dvůr jsem nasedl do svého osobního vozu a dojel domů. Nejvíc jsem se těšil na vanu, neboť sprchy ve firmách jsou sice sem tam k dispozici, ale o kvalitě nelze příliš mluvit. Na čerpacích stanicích jsou také, ale za peníze a většinou v ještě horším stavu, než ty první. Já si nemůžu pomoci, ale naložit se na půl hodiny do vany, je nejvyšší blaho. Ve schránce jsem vybral poštu a mezi běžnými doručenkami a reklamními milionářskými výhrami byl dopis z bývalé práce, kde mi posílali potřebné dokumenty. Poslední dopis byla pozvánka na sraz třídy, který se konal dnes večer. Rozhodl jsem se, že tam pojedu. Navečer jsem vyjel směrem k místu srazu. Byl jsem natěšený a jel jsem asi trochu rychleji, než bylo povoleno. Předjel mě policejní vůz a houkačkou upozornil, že mám zastavit. Zabrzdil jsem u krajnice a čekal, co bude. Bylo mi jasné, že se to bez pokuty neobejde a pro jistotu jsem si připravil doklady a peníze. Mladší z policistů ke mně došel krokem kovboje a zeptal se, jestli jsem si vědom přestupku, který jsem učinil. Pokýval jsem hlavou a omluvil se, že spěchám na sraz třídy. Tu přišel i druhý policista a přinesl s sebou přístroj na měření alkoholu. Požádal mě, abych do něj fouknul a tak jsem také učinil.

"Á pán se před jízdou posilnil?" Řekl, když se podíval na výsledek testu. Trval jsem na tom, že jsem abstinent a že jim přístroj asi zlobí.

"Tak zlobí, no v tom případě budete muset jet s námi na odběr krve, abyste to dokázal." Podotkl pobaveně mladší z policistů a ukázal mi směr k jejich Škodovce. Vzal jsem si doklady, zamkl auto a nasedl do policejního vozu. Věděl jsem, že jsem před jízdou nepil a zkusil jsem zažertovat. "No to je pěkný, zase dostanu poznámku od třídní za pozdní příchod."

Policista, který neřídil, se otočil a posměšně prohlásil, že se s třídou zřejmě budu muset sejít někdy jindy. Bylo na něm vidět, že nemá smysl pro humor, což se mu ani při jeho zkušenostech s opilými řidiči nedivím.

Seděl jsem na tvrdé dřevěné lavičce v čekárně a připadal jsem si jako terorista. Nemohu říci, že by se mi tato životní zkušenost zrovna líbila, ale konečně mám opravdovou svobodu. I když je to neuvěřitelné a mnozí z vás jistě zapochybují o mém duševním zdraví, já si v tu chvíli opravdu připadal jako svobodný člověk. Po dlouholetém životním stresu, ve kterém mě mí rodiče permanentně udržovali a při kterém jsem nesměl ani pomyslet na věci zakázané, natož je prožít, či s nimi jen souhlasit či nesouhlasit, se mi otevřel svět, jež je sice zlý a neúprosný, ale ve kterém si sám mohu rozhodovat, zda se cítím být zločincem, či zda zločincem budu. Inu, taková je výchova, proti které není obrany. Moje dosavadní životní krédo znělo "Žij tak, abys nebyl na obtíž a nepřekážel jiným. Poctivost a píle se ti odmění. Svoboda jednoho začíná tam, kde svoboda druhého končí." Jenže tato pravidla mi vnutili rodiče. Bože, jak se nyní dva měsíce od smrti matky hříšně projevuji a nejradši bych znectil celou její výchovu. Tyto myšlenky mě natolik ovládly, že jsem se asi přestal kontrolovat a do prázdné zdi jsem plnou silou zakřičel.

"Já chci být zločincem!" V tu chvíli jsem si uvědomil, že nejsem v místnosti sám, a že mě mé myšlení předběhlo, ale bylo pozdě. Starší z policistů se na mě obrátil a pokýval hlavou.

"To není problém, řekněte a my se vám o to postaráme. Zřejmě jsme vás měli odvézt spíš do blázince, co?" Nejsem psychiatr, ale tentokrát jsem o sobě poprvé od narození zapochyboval. Mé myšlení bylo vždy podmiňováno logikou, svědomitostí a cílevědomostí, teď však se k těmto vlastnostem přidaly ještě další a těmi byly svobodomyslnost, svébytnost a vlastní rozhodování. Nevím, jak s těmito komponenty pracovali jiní lidé. Například Havel, Palach, anebo tatíček Masaryk, ale já v tu chvíli věděl, že svoboda není o tom, že si můžu zajet do Paříže, ale také o tom, že si na vlastní ústa mohu říci třeba "Císařpán je vůl".

Kdysi v mládí, když mi bylo nějakých patnáct let, jsem byl se svou sestřenicí na mejdanu. Akce se odehrávala v nějaké podřadné restauraci, za výčepem, kam hosté nemohli, a tak majitele neohrožovalo nebezpečí kontroly, která by jej mohla pokutovat za nalévání alkoholických nápojů nezletilým. Po několika hodinách bouřlivé zábavy se pár výrostků rozhodlo, že v zábavě budou pokračovat v soukromí u jednoho z nich. Navrhli, že půjdeme k nim domů, kde bude veselí pokračovat. Sestřenice byla krásná a žádoucí dívka. Tudíž se nedivím, že ji mládenci přemlouvali, aby se k nim přidala. Ona však nesouhlasila. Buď se bála navštívit domácnost z důvodu vlastní bezpečnosti, nebo se jí nechtělo. Tu se na mě obrátil jeden z organizátorů této akce, abych svým svolením potvrdil, že do toho půjdeme. Otázka mě neuvěřitelně překvapila. Dodnes jsem jen přitakal svým rodičům a nikdy se mě nikdo na nic neptal. Neuměl jsem rozhodovat a nejspíš jsem ani netušil, že rozhodovat mohu. Když si uvědomíte, že mi bylo patnáct let, asi se podivíte, jak asi má výchova probíhala, ale byl jsem opravdu zakřiknuté dítě bez vlastního názoru.

Pozitivní

Výsledky dopadly pozitivně. Nevím, jestli tomu rozumíte a dokážete s celým tím obsahem této krátké zprávy odhadnout, co to pro mě znamená, ale radši to zopakuji ještě jednou. Výsledky dopadly pozitivně.

Policisté se na mě podívali silně opovržlivě, že bych se sám styděl, ale já jsem v tom byl nevinně, a tak jsem jejich pohledy jen zaznamenal a nakonec jsem si sedl a dal hlavu do dlaní.

"Pane řidiči, tentokrát vám to neprošlo a nezbývá mi, než abych vám odebral řidičský průkaz, protože jste před jízdou požil alkohol. Ostatní formality se dozvíte na obecním úřadě. Na shledanou." Řekl a oba se spokojeným výrazem odešli. Díval jsem se za nimi s nechápavým výrazem okradeného dítěte a docela nedůležitě jsem zašeptal své přesvědčivé: "Ale já jsem nepil!" A ještě tišeji jsem špitnul: "Radši sbohem."

Seděl jsem v čekárně na lavičce a nevěděl, co si mám myslet, jak mám reagovat, jestli je to nějaká hra, skrytá kamera, nebo se mě jen někdo snaží ponížit, ale žádná pomoc, reakce či humorné vyústění nepřicházelo. Vyběhl jsem z budovy a jen taktak dohnal a zastavil odjíždějící policisty.

"Ale já nic před jízdou nepil, vždyť jsem proboha abstinent, řekněte jim to, přeci mi nemůžete vzít řidičák. Já ho potřebuji k výkonu povolání..." Na ty netečné a posměšně urážlivé pohledy do smrti nezapomenu. Není na světě nic hroznějšího, než když si vás někdo zaškatulkuje a pak podle toho i jedná. Těmito policisty jsem byl odsouzen k obrazu člověka, který požil před jízdou alkohol a teď to trapně zapírá a navíc se svým hereckým uměním snaží celou situaci zvrátit.

Byl jsem ve stavu opilosti, ale ne tělesně, nýbrž duševně. Přece mi nemůžou vzít řidičský průkaz na základě nedokonalé metody, která není sto, aby změřila mou momentální schopnost řídit vozidlo. Nezbývá, než abych zapnul všechny své normálně myslící okruhy a reálně zhodnotil svou situaci. Sedl jsem si na nejbližší lavičku a přemýšlel, jak to všechno vlastně asi proběhlo.

Za á, nepil jsem a o tom vím. Za bé, nepil jsem a nemám důkaz, že tomu tak je. Za cé, nikdo mi nevěří. Za dé, musím někoho přesvědčit. Za é, musím se bránit. Ani nevím, kde se ve mně ta síla vzala, ale nejspíš to bylo dáno tím, že jsem byl celý život poctivým úředníkem, jež by se stěží uchýlil k jakékoli nepoctivosti, a podle stavu svého vychování jsem poctivost bral za nejdůležitější mravní základ. Byl jsem rozhodnut bránit se za jakoukoli cenu.

Vrátil jsem se a zaťukal na dveře laboratoře, v níž jsem byl opravdu nesmyslně obviněn. Otevřela mi suchá, hubená středoškolačka, která si tu zřejmě odpykávala povinnou praxi, a já se jí snažil vysvětlit svůj problém. Když po pěti minutách mého přesvědčování nehodlala ze svého stanoviska slevit ani píď a navíc mě varovala, že když budu s obtěžováním pokračovat, upozorní ostrahu, přestal jsem ji přemlouvat a zavolal jsem Pavlovi, jestli by mi mohl pomoci.

Přijel okamžitě. Nasedl jsem k němu a snažil jsem se mu vysvětlit celý můj problém.

"Podívej, kamaráde, abych byl upřímnej, ještě jsem se nikdy nesetkal s někým, kdo nechlastá a kdo nezapírá. Jestli ti mám nějak pomoct, vybal pravdu, nebo se laskavě obrať na někoho, kdo věří pohádkám." Řekl Pavel a já teprve teď pochopil, že nejsem obětí nějakého vtipu, ale samotného pánaboha, který mě jen zkouší, aby mi před nebeskou bránou mohl říct: "Obstál jsi." Popřípadě "Neobstál jsi."

Požádal jsem proto Pavla, jestli by mi mohl zařídit odvoz mého auta domů z místa, kde mě policie zastavila a dal jsem mu klíčky. Nechal jsem se vysadit u hlavní brány krajské nemocnice a poděkoval mu za pomoc.

Slečna na informacích se sice tvářila, jako by věděla všechno, ale k mému problému jen krčila rameny a s něžným úsměvem nic neříkající slepice odpovídala své: zkuste to na tom a tom oddělení. Byl jsem neschopen přemýšlet systematicky a měl jsem už dost velký hlad. Radši jsem navštívil restauraci naproti, která nesla příznačně jméno Hospoda u mrtvýho. Objednal jsem si jídlo a čekal po dnešních zážitcích, že mi přinesou zbytky ze včerejška. Překvapivě však byly porce veliké a chutné. Naproti u druhého stolu seděl stařík, jež na první pohled vypadal jako ředitel muzea po dvaceti letech. Když jsem dojedl, pokýval hlavou a zeptal se mě: "Chutnalo vám?"

Nejdřív jsem mu chtěl odpovědět záporně a nevšímat si ho, ale dnes jsem potřeboval nějakou tu duši, která by sdílela mé trable a vyslechla mé stěžování, popřípadě poradila s běžnými životními zkušenostmi. Vstal jsem a zeptal se ho, jestli si můžu přisednout. Byl nebývale potěšen a hned se vzorně představil: "Jsem bývalým ředitelem místního muzea. Jaroslav Kantoušek jméno mé." Začal jsem se smát svému odhadu a trapně panu řediteli vysvětlovat důvod svého smíchu.

"Nezlobte se pane řediteli, ale to, co se mi dnes přihodilo, nemůžu dokázat, vysvětlit a ani vyprávět bez toho, aniž bych byl podezříván ze lži." Řekl jsem panu řediteli a čekal, že se bude vyptávat. Překvapil mě však svým prohlášením, že co jsme si způsobili, sami si musíme odnést. Nevím, jak dlouho bych se snažil pana ředitele přesvědčovat, kdyby k němu nepřistoupil muž v bílém plášti a neřekl: "Ták pane řediteli, dopil jste svý pivíčko a zase si vás odvedu." Načež za něj zaplatil útratu a odvedl si svého chovance do sanitního vozu.

Stále jsem měl v duši svůj předepsaný plán, to je, že musím někoho přesvědčit. Bohužel jsem začal přesvědčovat blázna a to mi asi příliš nepomůže. Musím přesvědčit někoho, kdo je na výši, někoho, kdo zná problematiku a kdo spolurozhoduje o stavu věcí. Logicky jsem vymyslel postup, s nímž jako by mi pomáhal kohoutek, který chtěl zachránit slepičku ve známé pohádce. Musím začít u svého lékaře, který mě odkáže na specialistu, následně dojdu k lékařské komoře a při postupu k akademii věd a soudnímu dvoru jsem byl jen kousek od uznání, že jsem nevinný a že mám právo na vrácení řidičského průkazu. Jak bláhový byl můj plán, jsem ani zbla netušil. Leč v pondělí jsem navštívil svého obvodního lékaře.

V čekárně plné nemocných lidí, jsem odstál dvě hodiny nepříjemných pohledů, vyhýbání se kašlání se snahou nedotýkat se jakýchkoli předmětů, které byly jistě oblepeny bacily. S odporem jsem nazul návleky a čekal na zachraňující výzvu sestry, abych šel dál. Když konečně toto zaznělo, má úleva byla asi viditelná, neboť sestra prohlásila, že je mi asi hodně zle, když se tvářím, jako by mě pohřbívali. Doktor mi odebral povinnou dávku třiceti korun a zeptal se, co mě trápí. Snažil jsem se mu vysvětlit všechny své důvody mé návštěvy, ale po patnácti minutách jsem se dostal asi jen do poloviny svého problému. Napsal mi prášky pro uklidnění a řekl, že jeho čas na jednoho pacienta vypršel. Nedal jsem se a řekl mu rovnou, že buď mě vyslechne, a třeba i po pracovní době, anebo že si budu stěžovat. Napsal mi doporučení na psychiatrii a dál se se mnou nehodlal bavit.

Díval jsem se na doporučení a po krátké chvíli mi došlo, že vlastně to je ten nejlepší způsob k cestě, kterou jsem si předsevzal. Neboli, možnost k tomu, aby mi někdo uvěřil. Ještě téhož dne jsem se u psychiatra objednal.

Asi se ještě u nás nevžilo to obligátní americké heslo, že každý má mít svého psychiatra, protože pan doktor Konvalinka mě objednal již na příští den. Mimochodem, takové příjmení je pro psychiatra asi povinnost. Těžko by se uživil, kdyby se jmenoval Čert, jako já.

Vrácené papíry

Praxe pana doktora přes duše byla ve stejné budově jako laboratoř, kde jsem o doklady přišel a mě to vůbec netěšilo. Už z dálky jsem tu budovu nenáviděl. Vešel jsem do vstupní haly a dívaje se na informační tabuli, kde jsem mezi desítkami jmen stále nemohl najít příjmení toho svého psychiatra, jsem uslyšel jakousi telefonující slečnu.

"Pane doktore, je tu zase jeden. Ten poslední z víkendu. Dobře, pošlu vám ho tam." Konečně jsem našel jméno psychiatra a chystal se odejít ke schodišti. Vtom vyběhla z informací slečna, která mi včera neuměla pomoci a požádala mě, abych byl tak laskav a šel do druhého patra číslo dveří 22, že prý se mnou chce mluvit pan ředitel ústavu.

Udiven jsem vešel po zaklepání do ředitelovy pracovny a na jeho pokyn usedl do pohodlného křesla. Pan ředitel mě překvapil svým vzhledem. Nebyl to starý tlustý pán s brýlemi, jak bývají obvykle ředitelé malováni, nýbrž mladší, cílevědomý, i když plešatý gentleman. Spíše bych ho tipoval na vedoucího pojišťovny.

"Nemýlím-li se, vy jste pan..." Aby se opravdu nemýlil, radši vyčkal, až se představím sám.

"Mikuláš Čert." Řekl jsem, povstal a natáhl přes stůl ruku k podání.

"Ano, ano, to souhlasí." Podal mi vlažně nepříjemně zpocenou ruku. Opět jsem usedl a čekal na jeho další slova. Otevřel šuplík v robustním psacím stole a vytáhl z něj několik řidičských průkazů. Mezi nimi našel ten můj a podal mi jej.

"Náš ústav se vám tímto omlouvá a zde je váš doklad. Prosím vás, abyste mi pouze podepsal převzetí. Jistě se divíte, že vám ho předávám já a ne někdo z personálu, ale je mou povinností vám vysvětlit, z jakého důvodu vám byl odebrán a nyní navrácen. V laboratoři, která se zabývá rozborem krve, pracoval laborant, jenž nebyl jaksi v souladu se zákony, a když to řeknu otevřeně, za úplatky vracel průkazy všem těm, kteří mu peníze dali, ať už v tom byli vinně, či nevinně. Bohužel si také výsledky upravoval, aby dosaženou peněžní odměnu jaksi vyprosil. Policie ho již zatkla a nyní mám povinnost navrátit průkazy všem, kteří byli takto poškozeni. Bohužel i těm, kteří byli potrestáni právem. Jelikož pan laborant při zatýkání spálil všechny protokoly o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem za poslední týden, jsme nuceni vrátit průkazy všem, kteří byli takto potrestáni v tomto období. Jestli jste vinen, či nikoli, víte jen vy sám. Já mám jen povinnost se omluvit a v případě požadavku z vaší strany na náhradu škody, která vám mohla vzniknout, tuto akceptovat. Táži se vás, zda budete po našem ústavu případnou škodu požadovat a v jaké výši?" Byl jsem z toho natolik šokován, že jsem jen mávl rukou a s nově navráceným řidičákem jsem z kanceláře doslova prchnul. Později, když jsem na to vzpomínal, jsem si řekl, že to byla chyba. Protože jen ten, kdo byl vinen, mohl reagovat jako já. Nevinní se přeci musí bránit. Nejde při tom o peníze, ale o čest. Leč pozdě bycha honit.

Okamžitě jsem zavolal panu Topinkovi a ten se kupodivu na nic neptal a jen mi řekl, že až se vrátí z Dánska Pavel, to bude přibližně za dva dny, že se mnou zase počítá. Po návratu na mě doma čekalo nemilé překvapení. Během doby, kdy jsem chodil po doktorech, si někdo vyhlédl můj dům a po rozbití okna prolezl a zpřeházel věci ve všech pokojích. Zřejmě to byl nějaký zoufalec, neboť se ztratilo jen nějaké jídlo a pár drobností, jako například holicí strojek, zbytek likéru, či magnetofon. Nahlédl jsem do místnosti, kde byl tajný trezor, v němž byly pro takový případ uschovány všechny cennosti, a oddychl jsem si. Trezor zůstal neobjeven. Odnesl jsem rozbité okno do sklenářství, kde mi ho na počkání opravili.

Po návratu domů jsem seděl v křesle, ve kterém sedávala mamka, a vzpomínal jsem. Tolik se toho od její smrti odehrálo, že jsem pochyboval, jestli vlastně někdy byla. Těšil jsem se do práce. Těšil jsem se na Pavla a těšil jsem se na svět. Těšil jsem se na nová poznání, jako bych v minulém životě ani nežil. Díval jsem se na ten starý nábytek, hrozné záclony a přestával jsem to tu mít rád. Teď navíc při představě, že tu chodil cizí člověk, se mi dělalo mdlo. Je tu smutno, prázdno a nepříjemné ticho. Dokud žili rodiče, byl to můj domov, ale teď je to jen starý dům, napěchovaný zbytečnostmi a nesmyslnými věcmi. Děkoval jsem si za to rozhodnutí změnit život, změnit sebe a změnit vše. Vstal jsem a odešel jsem ven. Nevěděl jsem, kam půjdu, jen jsem potřeboval lidi. Strašně jsem se vyděsil při představě, že by tato má změna neproběhla a já bych coby starý úředník zůstal v doživotí této hrozné samoty. Nejlepší bude, když se půjdu někam najíst a pak se uvidí.

Květy

Sedl jsem si do malé, příjemné restaurace a objednal si jídlo. U vedlejšího stolu seděla jakási maminka s malou krásnou holčičkou, která na mě pořád koukala. Udělal jsem pro její pobavení pár grimas a děvčátko se začalo krásně křenit. Její maminka seděla zády ke mně a neviděla kontakt, který jsem s její dcerkou navázal. Stále telefonovala, a tak jsem zaslechl útržky rozhovorů, které se svými známými vedla. Pravděpodobně se rozešla s přítelem, či manželem a hledala na pár dní bydlení. Byla v zoufalé situaci, neboť jsem uslyšel i to, že jí její bývalý bil a ona se bála, aby nesáhl i na Květušku. Tím jsem zjistil, jak se jmenuje ta malá. Když jsem dojedl, dal jsem si zákusek a kávu. Maminka dotelefonovala a já zaslechl, jak té malé říká.

"Tak já nevím, beruško, kam půjdeme. Dáš si ještě něco?" Holčička ukázala na mě a řekla: "Já bych chtěla to, čo má tamten pán." Paní se otočila a naše pohledy se setkaly. Měla zarudlé oči a utrápený výraz.

"Jejda, Čerte, čau, co tady děláš?" V tu chvíli jsem poznal v té nešťastné mamince spolužačku, do které jsem byl kdysi tajně zamilován.

"Ahoj Smutná, právě jsem přemlouval tvoji Květušku, aby si dala také dortík." Vstal jsem a přivítal se s Květou.

"Odkud víš, jak se jmenuje moje dcera? Na setkání jsi nebyl." Přiznal jsem se, že jsem zaslechl pár slov z jejího telefonátu. Květa zrudla a bylo na ní vidět, že jí to je hodně nepříjemné. Abych zaplašil tu trapnou situaci, řekl jsem: "Mohla bys mě představit té krásné princezně?"

Květa se poprvé trochu usmála a řekla dcerušce: "Květuško, dovol, abych ti představila svého spolužáka, se kterým jsem chodila do školy..." Nedopověděla, neboť Květuška jí přerušila slovy: "Já toho pána už žnám, my jsme špolu dělali kšichty." Rozesmálo mě to a přisedl jsem si, abych podal té černovlasé princezně ruku. "Já se jmenuju Mikuláš. A jak se jmenuješ ty?" Květuška se opět nádherně zakřenila, pokrčila nosík a stydlivě odpověděla: "Já jsem Květošlava Šmutná Nad nádjaším tšicet." Tím jsem zjistil, že se Květa asi nevdala, protože se princezna jmenovala stejně, jako má spolužačka za svobodna. Objednal jsem ještě dva zákusky, kávu a limonádu. Květa se omlouvala, že to nejde a že teď musí shánět střechu nad hlavou, aby nemuseli k babičce, která bydlí až na Moravě a ať se nezlobím, ale že... Přerušil jsem Květu v jejím neustálém odmítání a vysvětlil jsem ji, že právě teď někoho takového hledám, protože jsem si našel novou práci a nemá mi kdo hlídat dům. Také jsem jí během pojídání zákusku pověděl o tom vloupání, a že by se mi moc hodilo, kdyby mi v době mé nepřítomnosti někdo zaléval kytky a utíral prach. Když jsme vypili kávu, Květa stále ještě nevěděla, co na to odpovědět, ale když jí zazvonil telefon a ona zjistila, že jí volá ten, od koho utekla, přestala váhat a okamžitě mobil vypnula. Vzali jsme tašky a šli ke mně domů. Před domem vyzvedla malou do náruče a zeptala se jí, jestli by tady chtěla bydlet. Princezna si prohlédla náš starý dům, kývla a bylo vyhráno. Pozval jsem Květy dál. Květa s princeznou si stouply za dveře a trochu nesměle se rozhlížely. Dal jsem tašky na stůl a ukázal jim místnost po rodičích, kam se mohou nastěhovat. Já budu spát ve svém pokoji v patře. "Víš, já jsem moc ráda, že tu můžeme přespat, ale nemůžeme tě otravovat dlouho. Stejně si musím něco najít nastálo, to jenom, aby sis nemyslel, že tu budeme strašit věčně." Podíval jsem se na ní a rozkazovacím hlasem řekl: "Vyzkoušej to a uvidíš, já vás vyhánět nebudu." Sundal jsem se skříně krabici se svými starými hračkami, abych je ukázal princezně. Ihned ji upoutal můj starý vypelichaný plyšový medvídek. Objala ho a s upřímnýma očima se zeptala: "Můšu si ho pučit?" Řekl jsem jí, že si může půjčit všechny hračky. "A jak še jmenuje?" Ptala se dál. "Nemá jméno. Asi mu ho budeš muset dát."

"Tak mu budu šíkat Mašlík." Přikývl jsem a šli jsme s Květou uvařit večeři. Provedl jsem Květu kuchyní, ukázal záchod a koupelnu a pak jsem otevřel lednici a nahlas přemýšlel.

"Co princezna smí? Buřty s cibulí, nebo radši karbanátky?" Květa se zasmála a projela očima zásoby. Během půl hodiny vykouzlila takovou dobrotu, kterou může jíst i malá holčička bez toho, aniž by jí smrděl z pusy ocet nebo cibule. I já jsem se olizoval. Po večeři se holky umyly a za chvíli princezna s medvídkem v náručí usnula. Pustil jsem hudbu a u kávy jsme si s Květou povídali. Byla pořád ještě nervózní, ale pomalu z ní ten dlouhotrvající stres padal. Vyprávěla mi, že otec Květušky vlastně ani neví, že má dcerku. Prý to byl takovej floutek a ten, co s ním žila poslední půlrok, zase přišel o práci, duševně to nezvládl, začal pít a za poslední měsíc ji už třikrát zbil. Ptal jsem se jí, kde má rodiče a se slzami v očích mi oznámila, že byli v Alpách na zájezdu a havárii autobusu nepřežili. Povídali jsme si asi čtyři hodiny a vzpomínali na školu a já jsem jí zase vyprávěl o svém životě a hlavně o posledních měsících. Nakonec jsem se jí zeptal, jestli má v bývalém bydlišti ještě nějaké věci. Řekla, že ano, ale než aby tam šla, tak je radši oželí. Navrhl jsem jí, že jí je přinesu, ať mi vysvětlí, kde co najdu a půjčí mi klíče. Překvapena odpověděla, že je to skvělý nápad, protože v tuto dobu bude Standa stejně v hospodě. Namalovala mi plánek, kde co najdu a já se začal obouvat. "Počkej," Zastavila mě u dveří. "Přece neznáš adresu." Zasmál jsem se a dětským hláskem pošeptal: "Květošlava Šmutná, Nad Nádjaším tšicet." Pohladila mě po rameni a řekla jen: "Dík."

Moje mise dopadla na výbornou. Donesl jsem skoro vše. Sice jsem musel jít s taškami do auta dvakrát, ale nikoho jsem nepotkal a nikdo mě neviděl. Nebyla to krádež, ale cítil jsem se, jako bych vylupoval banku. Když jsem přijel domů, Květa mi přišla naproti. Bylo na ní vidět, že byla také nervózní. Dala mi pusu na líce a bylo to velmi příjemné. Všechny její věci jsme odnesli do pokoje a já si cestou všiml, že je umyté nádobí. Ten večer jsem kupodivu usínal s úplně jinými pocity, než jsem před polednem cítil při přemýšlení v křesle. Najednou tu bylo něco, co ty prázdné stěny oživilo. Nechtěl bych přehánět a psát, že se ovzduší naplnilo štěstím, ale mé pocity nebyly od tohoto pojmenování daleko.

Druhý den po snídani jsem byl rozhodnut, že si s Květou o všem popovídám reálně. Je potřeba si jisté věci vyjasnit. Uvařil jsem nám kávu a začal jsem nesměle: "Víš Květuš, já asi zítra odjedu do práce a je nutné, abychom si určili nějaká pravidla, či spíše, abychom se na nich dohodli." Podívala se nejistě a vystrašeně řekla: "Máme vypadnout?" Mně bylo v tu chvíli, jako bych řekl sprosté slovo. "Panebože ne, proto to neříkám! Ale nebudu tady několik dní a vlastně nevím, čím se živíš, jestli chodíš do práce, jestli malá chodí do školky, jestli jestli jestli..." Pochopila, že chci jen víc informací a vysypala je na mě tím způsobem, že jsem je skoro ani nestačil pochytat.

"Vydělávám si jako překladatelka. Mám státnice z italštiny a dánštiny. Moc práce nemám, protože můžu dělat překlady pouze přes internet, kvůli Květušce. Nemohu jít na banket, nebo schůzku podnikatelů a tlumočit přímo. Takže mé překladatelské aktivity jsou dost slabé. Kdybych chtěla překládat přímo, museli by vymyslet večerní školku, protože všechny večírky jsou večer. Hlídání nemám a ani ho nechci. Přesto to, co vydělám, stačí na základní životní potřeby. K tomu mám něco málo z podpory. Ještě nějaké otázky?" Závěrečnou větu řekla s úsměvem. Vytáhl jsem z kapsy připravenou obálku s penězi a položil ji na stůl.

"Tak a teď já. Bydlení u mě máš zadarmo. Platíš hlídáním domu a jeho částečným udržování. Budeme tady bydlet jako kolegové, spolužáci, či partneři se vším všudy. Nazvi si to, jak chceš, ale mé prádlo samozřejmě prát nemusíš, chodím do prádelny, a když budeš mít náladu a uvaříš i pro mě, tak to samozřejmě neodmítnu. Tento týden by mělo přijít vyúčtování elektriky. K tomuto účelu máš tady několik tisícovek, protože nevím, jestli nebude třeba něco doplatit."

K první obálce jsem přidal ještě jednu a pokračoval. "Tady máš druhou obálku, kterou můžeš používat v případě potřeby. Spižírna zeje takřka prázdnotou, tudíš jestli chceš, nakup za to zásoby, nebo něco jiného, tahle obálka je ti k dispozici."

Květa na mě koukala jako... Nevím, jestli jste někdy viděli krtka, který právě vylezl z díry, ale asi takhle jsem si ho představoval. Chystala se něco říct, ale zazvonil jí telefon. Chvíli s někým mluvila, a když zavěsila, zeptala se nesměle: "Mám na internetu práci, nevím, kolik času mi zabere, ale asi několik hodin. Mohl bys, prosím tě, dát chvíli pozor na Květušku?" Neodpověděl jsem a jen jsem přikývl a odebral se do pokoje za princeznou. Květuška si hrála s mými hračkami a já vyndal z knihovny pohádky a nabídl jí, že jí je přečtu. Okamžitě se posadila na pohovku a já si sedl vedle ní. Po druhé pohádce usnula. Přikryl jsem jí dekou a položil knihu. Zavřel jsem na chvíli oči a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby tu zůstaly natrvalo. Jistě znáte ten spánek, kdy zavřete oči, vzápětí je otevřete a zjistíte, že jste spali třeba hodinu. To se teď stalo mně. Na chvíli jsem usnul a nevím, jestli to bylo pár vteřin, nebo dvě hodiny, ale když jsem oči otevřel, zjistil jsem, že u dveří stojí Květa a s úsměvem se dívá, jak s princeznou ležíme vedle sebe a oba chrápeme. Nahlas asi jenom já.

"Já ti dám na hlídání dítě a ty mě rušíš při práci svým chrápáním." Šeptala s úsměvem, aby neprobudila Květušku.

"Promiň, ale ty pohádky mě uspaly." Omlouval jsem se a šel s ní do kuchyně.

"Překlad mám hotovej a odeslanej." Zářila Květa.

"To jsi s tím byla rychle hotová." Odpověděl jsem.

"Rychle? Vždyť jste spali skoro tři hodiny. Květušce se nedivím, poslední dobou toho moc v klidu nenaspala, ale ty jsi mi nějakej spáč." Podivil jsem se nad tím, kolik už je hodin a posadil se na židli. Květa toho využila a sedla si naproti. "Teď mám zase já pár neujasněných věcí. Souhlasíš s tím, abysme tu bydleli, v podstatě tu budeme, jak jsi řekl, jako partneři se vším všudy. Takže za prvé, v koupelně kape kohoutek, dveře do spižírny nejdou pořádně zavřít a v našem pokoji upadl kryt do komína."

Řekla to vše důrazně a přesvědčivě, že jsem vstal a šel tyto nedostatky odstranit. Když jsem s prací skončil, volala mě Květa k obědu. Bylo pozdní odpoledne a už mi skoro kručelo v břiše. Přišel jsem ke stolu a všiml jsem si, že Květuška sedí na židli vkleče, aby byla výš a mohla jíst. Hned mě napadlo, jak tento problém vyřešit a došel jsem do pokoje pro asi dvaceticentimetrový pevný polštářek, na který jsem princeznu posadil. Byl jí akorát. Večer byla bouřka a Květy mě poprosily, jestli bych si mohl lehnout k nim do pokoje, na volnou pohovku, že se bojí. Přinesl jsem si věci a zalehnul. Ještě jsem zavolal Pavlovi, abych se zeptal, jak to vypadá s naším odjezdem a on mi oznámil, že mám být ráno v devět na place a že pojedeme do Anglie.

"Na této válendě jsem spal naposled, když mi bylo asi osm." Rozpovídal jsem se, po zhasnutí světla. "Tam, kde ležíte vy, spali mamka s taťkou a já tady byl za trest, protože jsem předchozí večer tajně utekl z postele a šel za kamarádem, se kterým jsme měli domluveno, že si uděláme benátskou noc. Ani jsme nevěděli, co to benátská noc je, ale znělo to romanticky, a tak jsme si sedli na kopec a koukali mlčky na město. Ten večer, když jsem tady musel s rodiči spát, mi oba dali hrozné kázání a já tuhle válendu od té doby nenáviděl." V šeru jsem zahlédl, jak se Květa zvedla a s dekou v ruce došla k mému loži. Naklonila se ke mně a pošeptala. "Už spí, mohla bych k tobě?" Uvolnil jsem jí místo a ona si lehla zády ke mně. "Víš co je divný?" Pošeptala do ticha: "Květuška nikdy moc dobře nespala a v noci se vždycky budila, ale tady spí jako Šípková Růženka." Položil jsem jí ruku na rameno a ona se otočila. V občasných záblescích světla z blesků jsem uviděl její krásně veselé a teď možná i trochu toužící oči. Pohladil jsem jí prstem po nose a trochu se nadzvedl. Než se naše těla spojila polibkem, zeptala se: "Nebudeš toho litovat?" Zašeptal jsem jí do ucha, že když už se vším všudy, tak pořádně a pak následovalo jen tiché vzdychání.

Do Anglie

Ráno po snídani mě Květy doprovodily až k brance. Velká mi dala pusu na rozloučenou a zeptala se, jestli ještě tu válendu nenávidím. Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. Obrátil jsem se na princeznu a vzal jí do náruče. "Buďte tady hodné a kdyby tě maminka zlobila, zavolej mi a já jí srovnám." Zakřenila se tím krásným úsměvem a nechala si dát hubičku na líčko. "Maminka nezjobí, ona je jovná." Řekla a já nasedl do auta. V zrcátku jsem ještě zahlédl, jak mi obě mávají. Odjížděl jsem s pocitem, který jsem neznal. Těšil jsem se na cestu, ale zároveň jsem se těšil na návrat. Mám své zázemí, doposud však bylo prázdné a opuštěné a jak jsem již říkal, přestával jsem to tady mít rád, ale Květy to místo oživily. Jakoby to místo ve mně rozkvetlo. Je to pěkná slovní hříčka. Kdekdo by napsal, že mu domov rozkvetl díky květům, ale mě rozkvetl díky Květám.

Pavel mě přivítal slovy "nazdar opilče" a smál se při tom. Tentokrát jsem řídil první. Vyjeli jsme a já mu vypravoval, jak se to celé seběhlo a jak to pokračovalo s Květami.

"No podívej se na panáčka, jeden ho lituje, že je bez papírů a on se mezitím málem ožení." Věděl jsem, co od Pavla čekat, tudíž mě jeho další slova ani nepřekvapila.

"Miky, znám tuhle práci už skoro dvacet let, ale povídám ti, že máš jen dvě možnosti. Za prvé, jestli to spolu vydržíte tři měsíce, půjdu vám osobně za svědka." Začal se smát, ale mě to jako humor nepřipadalo.

"A co je za druhé?" Zeptal jsem se.

"No, za druhé je ta možnost, že to ty tři měsíce nevydrží a vezme roha."

Zapnul jsem stěrače, neboť začalo drobně pršet a radši jsem v tomto rozhovoru nepokračoval. Pavel byl ovšem rozjetý a začal mi povídat o některých kolezích, kteří mu vyprávěli svoje příběhy.

"To u nás jezdil nějakej Karel z Aše a ten byl ženatej nejmíň třicet let. Začal jezdit dálky a do roka mu žena dala k narozeninám prázdnej byt s psaníčkem, ať si jezdí, ale ona že potřebuje chlapa. Nebo Martin. My mu říkáme Kurva Martin, protože až ho poznáš, jinak mu říkat nebudeš. Je prostě sprostej. A ten se jednou vrátil o den dřív, než bylo naplánováno a načapal tu svoji s vlastním bráchou. Hele kámo, nikdy se nevracej neohlášen a to platí u tebe dvojnásob. Jeden nikdy neví a máš průser. Tady zatoč doprava." Zatočil jsem podle Pavlova příkazu a myslel na Květy a na to, co by se mohlo stát, kdybych se vrátil dřív, ale asi to bylo myšlení předčasné. Ono se klidně může stát, že se vrátím a dům bude prázdný jako dřív, jen na stole bude psaníčko na rozloučenou.

"Dneska jen opakujeme, protože tuhle cestu už znáš až do belgického Gentu. Teď ale musíme dojet až do francouzského Callais na loď. Vyspíme se až v anglickém Ashfordu." Pokračoval Pavel a začal znova vyprávět zážitky z cest.

Po dvojím vystřídání, kdy jsem konečně vydržel řídit i povolené čtyři hodiny, jsme dojeli do francouzského přístavu v Callais. Poprvé v životě jsem uviděl moře. V přístavu není to, co byste našli v románech, jak svěží vítr ovívá... a tak dál, ale stejně mi i přes tu technickou přístavní stránku moře připadalo silné, krásné, nedozírné a tajuplné. Na trajekt najížděl radši Pavel, abych se mohl seznámit s celým procesem, ale spíš jsem se kochal.

"Jestli bys chtěl volat, nebo napsat esemesku, udělej to, než se ztratí signál, protože budeme asi dvě hodiny bez něj, než chytíme anglickej." Sotva to dořekl, přišla mi zpráva. Květuška se ptala, kdy psijede ten pan, co ji sika pjincezno. Jsem rada, že jsme se potkali. Tesim se na tebe. KS. Odpověděl jsem jí jen stručně, že jsem také rád.

Po zaparkování v suterénu lodi jsme vystoupali tři patra schodů a zařadili se do fronty lidí. Pavel mě celou dobu instruoval, poučoval a ukazoval vše, co bych mohl, co se smí a nesmí a hlavně, co je pro řidiče výhodné. Zeptal jsem se ho, na co tu stojíme tu frontu, ale bylo to celkem zbytečné, neboť zrovna kuchtík odstranil závoru a řidiči kamionů se vhrnuli do jídelny, brali si tácy, příbory, kelímky na pití a všechny možné pomůcky, aby si nechali nabrat jídlo.

"Já si dávám vždycky rybenku. Umějí ji bezvadně usmažit a k tomu kopec hranolků a salát." Musel jsem se smát jeho rybence. Po chvíli pokračoval: "Takovou rybu, jakou dostaneš tady, nikde u nás neochutnáš. Jestli ti to ale nevoní, dej si, co chceš. Támhleta šlichta je hrozně pálivá a tenhle mišmaš je spíš vegetariánskej. A kdybys chtěl stejk, tak si ho musíš objednat."

Pavel byl v tomhle směru dokonalý učitel a nezapomněl snad na nic. Dozvěděl jsem se, že do sprchy půjdeme až po jídle, protože tam je teď narváno a že toto jídlo je až na pivo a cigarety pro kamioňáky zadarmo, a že se pak můžeme natáhnout v tmavé, tiché, k tomu upravené kajutě, nebo jít kouřit na palubu a já mu byl vděčný. Ne, že bych si to všechno pamatoval, ale určitou část rad můj mozek stačil zpracovat. Po výborném jídle a potřebné sprše jsme šli na palubu. Opět jsem litoval, že nemám foťák. Moře bylo krásně modré a po okolí jsme napočítali asi dvacet lodí. Když však začalo trochu víc foukat, zalezli jsme radši zpátky a Pavel mě provedl celou lodí. V obchodě jsem koupil panenku a voňavku, abych měl pro své nájemnice něco malého, až přijedu domů.

"Tady jsou asi čtyři restaurace, teď je to skoro prázdný, ale v sezoně tu sedí, leží, spí a jedí stovky výletníků. Tady je herna, ale bacha, kdybys měl chuť si zahrát, automat místo peněz vyplácí žetony na další hru. Jo a tady je dětskej koutek. V týhle části si můžeš sednout k internetu. A támhle se vyměňujou peníze, to ale jen, kdybys předem věděl, že budeš potřebovat libry. Mají tady pro kamioňáky lepší kurz, než na pevnině."

Pavel mluvil a mluvil a já si uvědomoval, že ho částečně přestávám poslouchat. Sedli jsme si na pohodlnou pohovku, a zatím co Pavel stále mluvil, já měl pocit, že všechny tyto informace nikdy nebudu potřebovat. Pavel to poznal a hned zareagoval. "A jéje, ty chceš asi pustit tu rybenku k vodě, co?" Zvedl mě a doslova odtáhl na toaletu. Bylo to na poslední chvíli, protože jsem se během několika vteřin nerad a nedobrovolně zbavil ryby, hranolků i salátu, zákusku a kávy. Po návratu na pohovku mi jen taktně oznámil, že se mu to kdysi také stalo a že jsem bílej jako stěna, načež mi dal pod hlavu svůj batoh a mlčel až do anglického Doveru.

Morálka a pokora

Po vyjetí z lodi jsme urazili asi pětadvacet kilometrů do servisního střediska v Ashfordu, kde jsme zatáhli závěsy a odpočívali povinné hodiny, abychom ráno vyrazili do místa vykládky v Bristolu. Tedy, odpočíval jen Pavel, zatímco já hrál bojovou hru se svými vnitřnostmi. A protože bylo Pavlovi dobře, snažil se mě rozptýlit čtením. Z jednoho časopisu mi přečetl článek na téma Morálka a pokora. Ten článek se mi líbil, i když jsem občas přemýšlel, jestli spíš nepůjdu zvracet. Přesto jsem vydržel až do konce. Pavel četl: "Neznám jediného člověka, který by neuměl kázat o morálce. Moralizují všichni. Bohužel také neznám ani jediného člověka, jež by morálku ctil do nejmenších podrobností, tedy mě nevyjímaje. Jak se říká, všichni jsme jen lidé chybující a pokušení je někdy neodolatelné. Co je to vlastně morálka? Bez knih a slovníků bych řekl, že je to soubor ctností a pravidel, které by lidé měli dodržovat, aby se odlišovali od zvířat.

Je to jeden z nejdůležitějších oborů v lidství, neboť jak jinak dát najevo, že jsem ČLOVĚK! A přesto se jako předmět nedostal do škol. Učíme děti, jak přežít v labyrintu dnešního uspěchaného moderního světa češtinou a matematikou, ale neučíme je lásce, něžnosti, pokoře, kochání a soucítění? Tato chyba se mi zdá celkem zásadní, neboť dříve tuto látku nahrazovaly hodiny víry či křesťanství, ale dnes, kdy náboženstvím dáváme někdy až trestuhodný okrajový význam, (co se týče důležitosti), se po pokoře slehla zem. Asi pedagogové spoléhají na to, že dětem dávají základ rodiče, jenže kdeže ty loňské sněhy jsou. Rodiče dnes z velké většiny své děti nevychovávají, protože na to nemají čas. Také je to na dětech a mladých lidech znát, tím nechci říci, že by byli špatní, jen jim chybí ta správná míra morálky a pokory.

Po dlouhé době komunistických zákazů a nařízení bych řekl, že je to jedna z největších chyb dnešního školství. Děti se přece nesmí vychovávat jen tím, že je naučíme číst, psát a hlavně počítat. Děti musíme učit lásku k rodině, vztah k lidem, pokoru ke všemu, co lidstvo vyrobilo, co umí a s čím zachází, solidaritě k bližním. Jistě si dovedete představit neandrtálce, který učí své děti. Čím myslíte, že by začal? Počítáním? Čtením? Jistě ne. Začal by výchovou o hledání potravy a hned poté láskou k rodu.

Takže můj návrh by mohl znít: děti by měly mít minimálně dvakrát týdně hodiny morálky a pokory. Ale dospělí by také měli jít jednou ročně na přeškolení, stejně jako chodí řidiči (dříve stačilo jít ke zpovědi).

Nezbývá, než čekat, protože když se školství nezmění, tak stejně ve stáří dojde k pokoře každý, neboť pokora s přibývajícími léty zesiluje. Bohužel se jí nepřímo říká hanlivě senilita. Morálku u starších nedoučíme, ale snaha o změnu u mladých by se cenila.

Jaká by to byla krása, kdyby divák zhlédnul tříhodinový přímý přenos ze sněmovny a pak si řekl: "Dobře jsem volil". Ti naši poslanci jsou útoční a zároveň pokorní. A jakou mají morálku, zase jsou tu všichni." Když dočetl, řekl k článku jen: "To bych toho chytrolína chtěl vidět, jak vychovává moje dvě holky na dálku." Zhasl a pět vteřin na to jsem uslyšel jeho chrápání.

Ráno Pavel sedl za volant a oznámil mi: "Dobře se dívej, jak se jezdí vlevo. Před Bristolem ti to na chvíli půjčím."

Sledoval jsem dění na čtyř až šestiproudé dálnici a nezdálo se mi, že by to bylo nějak složité, či nepochopitelné. Jedna věc mě však v Anglii upoutala, či spíše šokovala. Zatímco všude jinde v Evropě jedete v koloně aut a okolo se na vás tlačí nepříjemní řidiči, a když potřebujete přejet do jiného pruhu, tito vás div neumlátí troubením a jinými gesty.

Tady stačilo, aby Pavel dal blinkr a v tu ránu mu domorodec zablikal, že ho pouští a že může přejet. Když se Pavlovi něco nepodařilo, domorodci jen s úsměvem zvedli palec na důkaz kolegiality a nikdo mu nespílal, nikdo mu nenadával, natož aby hrozil, či jinými posuňky ukazoval, že je Pavel vůl, či jiné zvíře. V Anglii se jezdí s klidem. To vše jsem vypozoroval, jen do té doby, než mi Pavel předal volant. Ihned jsem si to na parkovišti namířil do pravého pruhu a nechtěně ohrozil protijedoucí vozidlo.

"Sakra Mikuláši, vlevo!" Zařval na mě Pavel, zatímco řidič, kterému jsem způsobil šok, jen zvedl palec na důkaz pochopení a v pohodě odjel.

"No jo, oni jsou tu na nás zvyklí." Řekl odevzdaně Pavel a já jsem zase vrátil vozidlo do levého pruhu.

"Jejich děti asi mají ve škole hodiny morálky a pokory." Podotkl a pak jsme dojeli až do Bristolu bez větších potíží. Po složení jsme obdrželi novou práci a já měl z ní radost.

"No, holt má někdo štěstí! Jinej čeká několik let na cestu do Skotska a ty to máš hned napoprvé. Navíc cestou zpátky pojedeme vlakem, takže okusíš i jízdu pod mořem. Moc se ale neraduj," řekl Pavel. "Jet do Edinburghu je sice pěknej vejlet, ale s naloženou whiskou není žádná sranda. To jsem jednou jel z Francie s chlastem a kilometr před vykládkou v Praze mi do cesty vjel cyklista. Musel jsem na to šlápnout a už tekl chlast po silnici. Palety s alkoholem se natlačily k sobě a ty vpředu to holt odsraly. Tenkrát jsem zaplatil jen desítku, ale celková škoda byla na třista tisíc. A to jsem jen trochu zabrzdil. Kdybys někdy jel s chlastem a měl nějaký problémy, nebo musel jít spát, zůstaň jedině na hlídaných parkovištích, protože mě tady taky jednou vybrali. Ve čtyři ráno mě probudilo houpání a než jsem se vyhrabal z pelechu, zloději to zmerčili a ujeli. Tenkrát do tý dodávky stačili naložit jednu a půl palety whisky."

Anglie je zvláštní země, ale Skotsko mi k srdci zrovna nepřirostlo. Je tu sice pěkně, ale nějak studeno. Tím nemyslím teplotu, ale pocit. Nevím proč, dvakrát se mi tu však nelíbilo. V noci jsme po naložení spali z bezpečnostních důvodů ve firmě a ráno jsme naložení vyrazili opět do Ashfordu na hlídané parkoviště, kde jsme opět přespali.

Návrat domů

Na vlak pod kanálem jsme vyjeli v noci a po výjezdu z nádraží v Callais jsme namířili domů bez zastávky, aby nás nic zlého nepotkalo. Cestou jsem obdržel ještě jednu zprávu. Az prijedes, nebudeme tady. Je mi to lito, ale musi to byt KS. Radši jsem ani neodpovídal. Bylo mi z toho smutno. Chtěl jsem panenku a voňavku nabídnout Pavlovi, ale ten řekl, že by ho manželka podezřívala z nevěry a dcerám je přeci jenom trochu víc a s panenkami si už nehrajou. Do areálu Aikumy jsme dorazili v sobotu večer.

Náklad bude pod zámkem až do pondělí, kdy ho pojedeme složit. Rozloučil jsem se s Pavlem, sedl do auta a vůbec jsem se netěšil domů. Zase tu najdu jen prázdnotu, ticho a ty strašný záclony.

No jo, co se dá dělat. Snad mi jen alespoň Květa nechala klíče na dohodnutém místě. Nastartoval jsem svůj vůz a pomalu se ploužil směrem, kde mi to říká pane. Po zaparkování jsem vzal tašku se špinavým oblečením a vstoupil do tiché zahrady. Bylo již šero, ale přesto jsem rozpoznal, že se na zahradě něco změnilo. Posekaná tráva, vypletý záhon a na několika místech nové květináče.

Vstoupil jsem do předsíně a na stolku ležel dopis nadepsaný mým jménem. Vůbec jsem neměl chuť ho otevřít. Obývák byl pěkně uklizený a vonělo to tady. Rozsvítil jsem a seznal, že se tu nezměnila jen zahrada a vůně bytu, ale že Květa přestěhovala i nějaký nábytek. Tam, kde celý život stál prosklený sekretář, byl gauč a na místě mého stolku na psaní trůnila televize. Mé celoživotní tradice vzaly za své. Ještě že odešla, musel bych se rozčílit. Nechápu, jak mohla tu skříň sama utáhnout? Sedl jsem si do křesla, které bylo na bývalém místě televize, a zavřel oči. Měl bych se podívat po bytě, jestli se tu něco neztratilo, pomyslel jsem si, ale hned jsem tu myšlenku zavrhl. To by přece Květa nikdy neudělala. Znám jí tolik let a vždy byla spolehlivá. Zastyděl jsem se nad svým myšlením a vstal jsem, abych se tu porozhlédl. V kuchyni bylo krásně čisto a lednice obsahovala všechny druhy jídel a pochutin. Dokonce tu bylo i pivo. Došel jsem k pokoji rodičů a zaváhal. Trochu jsem se duševně připravoval na samotu. Otevřel jsem dveře a kupodivu místnost obsahovala i věci a oblečení Květ. Asi si zbytek odveze jindy. Vytáhl jsem mobil a vytočil Květu, abych se jí zeptal, kdy si pro ně přijdou.

"Ahoj Mikuláši. Doufám, že se moc nezlobíš, ale babi bylo moc zle, v troubě máš večeři, přijedeme zítra v poledne." Ještě, že ten kámen, co mi spadl ze srdce, mi netrefil nohu, jinak bych ji měl úplně rozdrcenou. Srdce se mi rozbušilo a řekl jsem, že se na ně moc těším. Ještě jsem se zeptal, kde je to"U babi?" A když mi řekla, že v Žabni u Ostravy, bylo mi jasné, že to tady sám nevydržím.

"Ráno nikam nejezděte, přijedu si pro vás!" Přemlouvala mě, že je to zbytečné a že klidně tím vlakem přijedou, ale řekl jsem jí jen: když už, tak se vším všudy a bylo rozhodnuto. Díval jsem se na ten přestěhovaný obývák a najednou se mi zdálo, že je to takhle lepší a hezčí. Snědl jsem vynikající sekanou s opékanými bramborami a ve vaně jsem si zpíval. Je skvělé někoho mít, pomyslel jsem si a rozhodl se přečíst si konečně ten dopis. Stálo v něm:

Ahoj Mikuláši. Babi na Moravě potřebuje mou pomoc, není jí dobře, jedeme za ní. Vrátíme se v neděli. Večeři máš v troubě a posílám ti sto políbení. Květuška dvě stě. KS

Nařídil jsem si budíka na brzké ráno a okamžitě unaven, ale spokojen usnul.

Ráno jsem vyrazil. Cestou jsem v jednom nákupním středisku zakoupil dětskou autosedačku a do Žabně jsem přijel kolem deváté hodiny. Květa mi vysvětlila, kudy se k babi dostanu a díky tomu jsem skoro nezabloudil. Říkám skoro, protože místo u kulturáku doleva jsem odbočil doleva u hospody a dojel jsem do pole. Bohužel jsem na ten omyl přišel později, než se mi kola propadla do blátivé hlíny. Po několika minutách zbytečného túrování motoru se tu objevil domorodec a nabídl mi, ať chvíli vydržím, že přivede pomoc. Za deset minut přijelo hasičské auto a tři mladíci mě se smíchem vyprostili z vojtěšky. Chtěl jsem jim zaplatit, ale řekli, že si to mám nechat na zábavu a tam jim zaplatím panáka. Ještě se zeptali, co jsem tam hledal a když jsem jim řekl, kam jedu, nasměrovali mě u kulturáku doleva.

K babiččině domku jsem přijel asi o půl hodiny později, než jsem avizoval. Květuška si hrála na písku před domem a já jsem po vystoupení z auta vytáhl z kufru dárky. Sedl jsem si na obrubník ke Květušce a řekl: "Ahoj princezno, něco jsem ti přivezl." Květuška se na mě podívala tím svým krásným úsměvem s pokrčeným nosíkem a krabici hned začala rozbalovat. Tu jsem si všiml, že se na mě oknem dívají jakési oči. Vstal jsem z písku a uviděl usměvavou Květu. Vyšla z domu a přivítala mě polibkem. Měla na sobě světlé kytičkované šaty a moc jí to slušelo. "Stýskalo se mi." Řekla a mě nezbylo, než tuto větu opakovat. Vtom uviděla mé auto a zhrozila se. "Proboha, ty jsi přijel po poli?" Než jsem jí vysvětlil můj omyl, vzala mě za ruku a vtáhla do světnice. Na pohovce ležela stará žena, která po pozdravu pomalu vstala. "Babi, tohle je Mikuláš, o kterém jsem ti povídala." Zakřičela Květa a stará paní mi podala ruku.

"Těší mě, já jsem Čert." Řekl jsem co nejhlasitěji a babička se na mě podívala, jako by pochybovala, že vím, co říkám.

"To od vas něni hezke, robiť se srandu ze starej roby." Vysvětlil jsem jí, jak to s mým jménem je a babi uvařila kávu. Květa šla pro Květušku a já skočil do auta, abych ještě přinesl zmrzlinový dort, který jsem koupil u benzínky. Potom jsem dort předal babi a Květě jsem dal voňavku. Zeptal jsem se Květušky, jak se bude jmenovat panenka a po chvíli ticha malá mamince pošeptala něco do ucha. Květa malé přikývla a Květuška se zatvářila spokojeně.

"Copak, její jméno je tajné?" Zkoumal jsem důvod šeptání.

"Jmenuje še Čejtiče." Prohlásila důležitě Květuška a Květa na mě mrkla.

Babička Květy měla už osmdesát a potřebovala by stabilní péči. Do pečovatelského domu nechtěla, ale mou nabídku, že by se o ni mohla Květa starat u mě doma, po asi půlhodinovém přemlouvání nakonec přijala. Řekla, že budě ze svojimi a to je lepši, niž ve starobiňcu. Bo žadneho ineho něma a Květka je moje jedine potěšeni. Je jedno kaj pujdě enem že něbudě sama v domu. A já jí v tu chvíli moc rozuměl.

"To vam ale děcka pravim, chvile ež se troche spamatuju." Dodala a nám bylo jasné, že ta doba bude asi delší, než předpokládá.

Po obědě si babi začala balit a já s Květou jsme seděli na lavičce před domem. Dal jsem jí přečíst její esemesku a poprosil ji, aby příště napsala, o co jde, neboť jsem z této pochopil, že ode mě odchází natrvalo. Omlouvala se pusinkami a já jsem konečně pochopil, proč se lidem líbí usmiřování. Ani ne za pět minut přišla paní odvedle a zkoumavě se vyptávala, co že tady děláme a jak je Anastázii. Tak se jmenuje babi Květy. Také mi řekla, že příště mám jet od náměstí a ne po poli. Květa nevěděla, o čem je řeč, ale mně bylo jasné, že tamtamy fungují. Vtom Anastázie vyšla na zápraží a pozvala sousedku dál, aby jí dala nějaké jídlo, co by se tu zkazilo a vysvětlila jí, kam jede a co jí má zalévat a kde budou klíče.

Domů jsme dorazili dost pozdě. Babi celou cestu nadávala, že se nechala přemluvit a chtěla každou chvíli zastavit. Asi třikrát žádala, abychom obrátili, že chce domů, ale Květa jí vždy trpělivě přesvědčovala, že ať to vydrží, že už to není daleko. Jediný, kdo celou cestu mlčel, byla kupodivu Květuška. Buď spala, nebo si hrála s Čerticí. Po zaparkování jsme babi pomohli z auta a ona se na můj dům podívala s očekáváním a po pokřižování sama sobě pošeptala."Něch staveni to ma enem ščastne dni. Amen."

Zahrada i dům se babi zamlouvaly. Byla však z cesty nesmírně unavená, že okamžitě po usednutí do křesla usnula. Květa připravila koupel pro Květušku a šla uvařit večeři. Sedl jsem si na okraj vany a díval se, jak si Květuška hraje s mýdlovými bublinami. Přinesl jsem brčko a ukázal jí, jak se dá s bublinami kouzlit. Byli bychom si hráli dlouho, kdyby se z kuchyně neozvalo: "Mikuláši, připrav prosím tě stůl k večeři." V tu chvíli se mi do očí vlily slzy. Přesně to mi kdysi říkávala maminka. Šel jsem do kuchyně a vysvětlil Květě, proč mám vlhké oči. "Vždycky jsem na to zavolání odpověděl: Ano maminko a utíkal jsem co nejrychleji, abych to stihnul, než dorazí tatínek." Připravil potřebné věci na stůl a šel do koupelny vyndat z vany umytou princeznu. Babi se také již probudila a mohli jsme všichni zasednout ke stolu. Nevím, kdy jsem naposled u tohoto stolu viděl tolik lidí, ale zdálo se mi, že to snad bylo někdy před deseti lety, když k nám přijeli známí rodičů. Babi se před jídlem pokřižovala a pochválila Ježíše Krista, za dary které nám seslal. Po večeři, než jsem babi připravil spaní, zeptal jsem se Květy, jestli bude spát na posteli s malou, nebo na válendě. Ještě dříve, než mi stačila Květa odpovědět, prohlásila babi."Ja na dyvaně němožu spač, to budu spač v posteli s Květušku a vy ditě spač na vrch." Udělal jsem směrem ke Květě tázavý posunek a ona přikývla. Bylo rozhodnuto. Babi byla bezvadná. Než jsem se odebral do koupelny, přišla mi zpráva. Rano prijdte na sedmou hodinu. Topinka. Nevím, proč mi to psal, když jsme byli s Pavlem dohodnuti na půl osmou, ale asi to má v popisu práce. Dal jsem si sprchu a Květa se naložila do vody po princezně. Ještě jsem nakoukl do ložnice, kde babi vyprávěla Květušce pohádku. Popřál jsem jim dobrou noc a vyběhl nahoru, kde jsem rychle odestlal. Za chvíli přišla Květa v županu, který nezakrýval úplně všechny její přednosti a já mačkal deku, aby se mi nezvedala v místech, kde je to neslušné. Květa to zpozorovala a rychle zhasla. Ve tmě jsem zahlédl její stín, kterak se blíží, ne k mé hlavě a mým ústům, ale z druhé strany od nohou. První milování s novým partnerem bývá nejkrásnější, ne z důvodu, že jste absolutně uspokojeni, ale proto, že je to nové. Při druhém milování však přibližně víme, co očekávat a co očekává partner. Na co se těšíme, a o to je vrchol silnější a delší. Dnes byl.

Ráno v šest mi zazvonil budík a já se obrátil ke Květě. Neotevřela své ospalé oči a jen náznakem zašeptala: "Jdi se umýt a já ti zatím připravím snídani." Vstal jsem a než jsem místnost opustil, ještě jsem se vrátil, políbil jí na čelo a zašeptal: "Vstávejte, slečno, nebo se neudržím a budu ještě pokračovat." Opět neotevřela oči a jen řekla: "Jestli máš ještě chvilku, prosím tě, pokračuj."

Do koupelny jsem odcházel po půlhodině. Než jsem se umyl, oblékl a připravil si tašku s věcmi, byla na stole smažená vejce a Květa už něco zkoumala v notebooku.

"Obleč se, pojedeš se mnou." Řekl jsem a začal jíst. "Nemůžu s tebou jet, i když je tu babi." Prohlásila nechápavě a já mezi teplými sousty vysvětloval: "Pojedeš se mnou jen na firmu, abys viděla, kde je a abys pro mě mohla přijet, až zavolám. Auto budeš potřebovat, tak nevím, proč by mělo stát zamknuté na parkovišti." Podívala se na mě s tím svým úsměvem, který po ní zdědila princezna s pokrčeným nosíkem a já na ni mrkl. Pomalu obešla stůl, chytla mě za hlavu a s malinkou slzou u oka mi pošeptala:"Ty se mi zdáš. Miluju tě." Dělal jsem, jako že neslyším a pokračoval. "V horním šuplíku jsou peníze, kdybys potřebovala, vezmi si. Jenom mám prosbu, abys do sešitu, který tam leží, zapsala datum a na co to bylo. Žádný detaily, jen zhruba, a teď už pojď, abych nepřišel pozdě."

Cestou do práce jsme se zastavili v obchodě a já si koupil svůj první notebook. Bez pomoci Květy bych to asi těžko zvládl, neboť jsem na počítače trochu dřevo. Květa mi doporučila, abych mu dal jméno. Slovo notebook nebo laptop jsou ošklivé a počítač nám pomáhá. Zaslouží, abychom mu dali jméno. Prý tomu svému říká Adam. Je to totiž její první laptop. Když už s ním budu muset strávit tolik času, stane se vlastně mým miláčkem. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem jí řekl, že mu budu říkat Milouš. Později jsem ocenil tento název. Než jsem se ho naučil ovládat, choval se jako klacek a připomínal mi svým vzdorným chováním Milouše ze Saturnina. Byl vzpurný a než jsem ho zkrotil, nabídl mi tisíc možností, které by se daly přirovnat ke striktnímu chování tety Kateřiny.

Před firmou jsem vystoupil z auta a Květa si přelezla na místo řidiče. Naposledy jsem ji políbil a s taškou na rameni stoupal po schodech ke kanceláři. Slyšel jsem, jak nastartovala, otočil jsem se, abych jí zamával. Bylo to však zbytečné. S bravurností závodníka otočila vůz na parkovišti, jako by v něm seděla celý život a zmizela rychlostí větší, než byla v této ulici povolená. Díval jsem se za ní a modlil se, abych tohoto činu nelitoval.

Do Francie

Topinka mě posadil do křesla a já začínal tušit, že se něco děje."Pane Mikuláši." začal nemastně a neslaně. "Nevím, jestli zpráva, kterou vám musím sdělit, bude pro vás dobrá, či špatná, ale bude u vás změna. Pan Chodil ještě se dvěma kolegy odjel do Německa pro nové vozy, se kterými budou jezdit, a vám šéf přidělil čtrnáct padesát jedničku nastálo. Možná, že je to rizikové rozhodnutí, ale šéf je šéf a já to nehodlám komentovat. Jste absolutní začátečník a i přes to, že vás Pavel Chodil chválil, mám obavu, že to není úplně košér. Tady máte klíčky, papíry a práci najdete na tabletu. Koukejte dělat dobrotu, aby nebyl nějakej průser. Hodně štěstí. Jo, a už žádnej chlast." Tím považoval předávání vozu za skončené a já se z kanceláře vypotácel jako mladej králík po odstavení od samice. Odešel jsem z budovy a cestou k vozu si pomalu uvědomoval, co to pro mě znamená. Spoléhat se sám na sebe, žádný Pavel se svými radami, žádné povídání, vyprávění a učení. Tvrdá realita a samota v autě je nyní mým jediným společníkem. Při tomto uvažování jsem došel až k vozu a před ním jsem zůstal stát. Bylo mi do breku i do smíchu. Nevěděl jsem, jestli to není nějaký vtip a čekal jsem, zda se z kabiny neozve to Pavlovo nazdar, vožralo, leč ticho a klíčky v mé ruce jasně říkaly, že to realita opravdu je. Co teď? No co, hodili mě do vody, nezbývá mi, než plavat. Jednou se to muselo stát, jen jsem nečekal, že to bude tak brzy. Nasedl jsem. V kabině bylo vidět, že si Pavel vzal všechny své věci. To jsem zvědav, co mi bude na cestách chybět. Pavel měl všechno a já nepřemýšlel, jestli je to jeho vybavení, či zda to patří k výbavě vozu. Bezmyšlenkovitě jsem zapnul klíček.

Objevilo se varování, že je nedostatek vzduchu, že musím okamžitě do servisu, že mi nesvítí jedna žárovka, že v přístroji není digitální karta a že je v motoru málo oleje. Čekal jsem, že se objeví nápis - Vítám tě Mikuláši, ale bohužel tento nápis nepřicházel. Nastartoval jsem, vložil svou kartu a zajel k pumpě natankovat. Do nádrží se vejde přes tisíc litrů, a tak jsem chtěl mezitím, než nafta nateče, vyměnit žárovku a dolít olej. Po několika trapných pokusech otevřít přední světlo, jsem to vzdal a šel do dílny, abych se zeptal na postup. Mechanik se na mě podíval pohrdavě, jako by mě právě propustili z blázince, ale i přes tento pohled mi vše ochotně vysvětlil a spíše mi ji vyměnil, než naučil. Nafta do nádrže už natekla a já byl spokojen s postupem, jak si umím poradit. Teď ještě ten olej. Asi dvacet minut jsem hledal jakýkoli náznak, čemu by se dalo říkat měrka oleje, či hrdlo k nalévání oleje. Bohužel jsem nic takového nenašel, a tak mé kroky opět směřovaly k trapnému pohledu mechanika, který si už vážně o mně myslel, že jsem úplné dřevo. Měl pravdu. Mechanik zapnul klíček a ukázal mi na displeji, kolik litrů mi chybí. Poté otevřel na boku vozu jakousi tajnou skrýš, pod níž se objevila nálevka pro nalévání oleje. Nakonec mi mezi deskami našel knihu Rady pro řidiče a průvodce vybavením a odešel. Byl jsem rád, že moc nemluvil. Asi by sprostá slova jen házel. Když jsem však vstoupil do místnosti, ve které byly uskladněny sudy s různými náplněmi, nezbylo mi, než abych se na něj obrátil potřetí, neboť mé znalosti olejů typu M5V, či jiných označení, o nichž jsem neměl ani potuchy kam patří, se rovnaly nule. Servisman jen otráveně prohodil, že tam patří emšestka a víc se o tom se mnou nehodlal bavit. Vrátil jsem se do skladu se sudy a deset minut se snažil dostat do konve jakékoli množství oleje. Mé snažení však nebylo úspěšné. Když mě napadala řešení, jako že otočím dvěstělitrový sud vzhůru nohama, či že do něj zatnu sekeru a budu olej chytat do kýble, přišel ten dobrý muž a beze slova napumpoval do konve emšestku. Poděkoval jsem mu a než jsem odešel, řekl:"Opovaž se to zkoušet někdy sám. Jestli tady něco vyvedeš, zabiju tě."

Dolil jsem do motoru potřebné množství a nasedl do kabiny. To ale již volal Topinka, co tady ještě dělám a že už jsem měl být na vykládce. Vyjel jsem poprvé sám a bez pomoci Pavla. Cesta uběhla celkem normálně, až na to, že jsem na pokyn navigace odbočil o vrata dál a vjel jsem omylem do malé firmy, kde stály samé poštovní dodávky. Nevím, jestli jste někdy sledovali řidiče, snažícího se vycouvat z pasti, ale já tento úkon prováděl půl hodiny za vydatné podpory troubících řidičů poštovních dodávek, kteří měli být už dávno na cestě. Naštěstí jsem nic nepoškodil, ani nikoho nezranil a podařilo se mi vycouvat z brány a najet do druhého dvora, kde můj počin dlouhou dobu pozorovali. Přinesl jsem celý promočený vlastním potem doklady od whisky do kanceláře a skladník pobaveně prohlásil:"Ani nevím, jestli budeme riskovat a nechám tě nacouvat k rampě, anebo to složíme ještěrkou z boku. Škoda, že to pošťáci nevypili, měli bysme pokoj." Řekl jsem, že jedu poprvé, ale že tu rampu přesto zkusím."Hlavně ji nezkoušej projet skrz." Skladník položil papíry na stůl a šel mě radši navigovat. Venku nás čekalo však nemilé překvapení. Protože jsem ve firmě natankoval plné nádrže a stál jsem nakloněn na jednu stranu, vytvářely tyto spojené nádoby. Z víka spodní nádoby logicky vytékala nafta. Uzávěry zřejmě příliš netěsnily a přetékající tekutina se valila přes okraj a pod vozem se za několik minut mé nepřítomnosti vytvořilo jezero páchnoucí nafty. Tyto spojené nádoby neúprosně vytlačovaly přebytečnou páchnoucí tekutinu, která pomalu plíživým krokem zkoumala, jestli je parkoviště dostatečně způsobilé k dalšímu pokračování v její plavbě.

"Ty vole, to nemůžeš zastavit na rovině, když ti to teče?" Zakřičel skladník a utíkal pro nářadí, zatímco já okamžitě naskočil do kabiny a přeparkoval jsem, abych stál poněkud lépe a rovněji. Uklízeli jsme tu spoušť za pomoci lopat, košťat, sorbitu a jiných sajících substrátů, například i mé košile, asi hodinu. Po skončení celé neplánované akce jsem nacouval precizně hned napoprvé. Skladník došel ke kabině a řekl mi, že jsem sice najel suprově, ale ať si to zopakuju, protože jsem si zapomněl otevřít zadní vrata. Druhé nacouvání s otevřenými vraty bylo o malinko horší, avšak ne špatné. Než skladníci náklad vyložili, podíval jsem se na tablet, co mě čeká za další práci. Nakládka v nedaleké obci a vykládka ve středu ve francouzském Le Mans. Zadal jsem trasu do navigace a díval se, jak to holka schroustala. 1200 km a přes Paříž. Již teď jsem se těšil. Pro jistotu jsem zavolal Pavlovi a zeptal se ho, na co si mám eventuálně dát pozor. Odpověděl, že hlavně na policajty a jinak mám jet od Strassburgu několik kilometrů po dálnici a pak na neplacenou en čtyřku, po které dojedu až do Paříže zadarmo.

Asi po půlhodině mi napsal ještě sms s některými detaily a já po pokynu skladníků odjel od rampy, zavřel vrata a odpřáhl vlek. S autem bez vleku se couvalo daleko lépe. Po vyložení nákladu jsem vyfasoval potvrzené doklady, připřáhl vlek a odjel naložit. Po naložení jsem vyjel s nákladem nádrží a byla to úplně jiná jízda, než ve dvou a než s plnou tonáží železa.

Předně jsou hodiny povoleného řízení odlišné a také odpočinek se tráví v jiných časových intervalech. Po prvních čtyřech hodinách, kdy se mi oči už zavíraly i přesto, že bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne, jsem mohl mít první pauzu v podobě čtyřiceti pěti minut. V tu chvíli jsem objevil první nedostatek mého bydlení. Plynový vařič, na kterém jsme si s Pavlem vařili kávu, zřejmě nepatří do výbavy vozu, neboť místo, ve kterém byl skladován, zelo prázdnotou. Asi patřil Pavlovi. Vzal jsem si něco studeného k jídlu a pak jsem se natáhl na lehátko, abych se kapku narovnal. Na chvíli jsem zavřel oči a v tom jsem sebou cukl. Probudil jsem se a nevěděl jsem, jestli jsem spal, či nikoli. Musel jsem se podívat na tachograf, abych zjistil, že stojím už hodinu a čtvrt. Při odpočinku čas ubíhá o hodně rychleji, než při práci. To je jedna z prvních zásad teorie relativity. Příště si budu muset při každé pauze natáhnout budíka. Hned jsem zasedl za volant a jel až do dvacáté první hodiny, kdy mi končil výkon. Čtvrt hodiny před skončením výkonu jsem zajel na parkoviště. Bylo však beznadějně obsazené. S Pavlem jsme parkoviště skoro nepotřebovali a není proto divu, že mi k tomuto tématu zapomněl cokoli říci. Projel jsem prvním parkovištěm, projel druhým a začínal jsem tušit, že budu mít problém. Na dalším sjezdu jsem odbočil do vesnice a za návsí zastavil. Výkon jsem přetáhl o tři minuty. Vytiskl jsem si denní součet a napsal k němu kein parking. Pavel mi poradil, že prý tohle při policejní kontrole pomůže, aby mi nedali pokutu. Zatáhl jsem závěs a šel se umýt. Za chvíli z blízkého domu vylezl jakýsi dědula a začal nadávat, že my kamioňáci jsme jako vši a že máme jít kamsi, a takto pokračoval dobrých pět minut. Nebyl vůbec k zastavení. Snažil jsem se mu vysvětlit svou těžkou situaci, ale vůbec to nebral v úvahu, a že zavolá policii. Samozřejmě, že jsem měl strach, neboť jsem si nebyl jist, jestli jsem nepřehlédl nějakou značku, či zda není v Německu zákaz parkování v obcích s kamionem. Ale protože dál jet nemohu a dědula se odporoučel, začal jsem si připravovat večeři s tím, že až policisté přijedou, budu se jim snažit vše vysvětlit. Za celý večer však nikdo nepřijel. Mé stálé očekávání policejní hlídky mi zkazilo nejen celý večer, ale i noc. Ten dědula asi rozhazoval preventivně zlobu na všechny strany. Zřejmě neměl rád lidi. Příště si musím dát pozor, aby se mi to nestalo. Ne, že bych měl tak velký strach, ale zkažená nálada je horší, než cokoli jiného. Mé první spaní o samotě bohužel také neproběhlo v klidu. Když jsem usínal, vyrušila mě zpráva od Květy, že je v posteli a už se jí stýská. Odpověděl jsem jí verši a ihned po odeslání zprávy usnul.

Dobrou noc ma lasko sladka

nezapomen zamknout vratka

abys byla v bezpeci

po dobu nez budu pryc

a kdyz je nekdo preskoci

vezmi na nej dlouhou tyc

Francie

Kolem čtvrté hodiny ráno mě probudila jakási rána a polilo mě neurčené množství neidentifikované tekutiny. Sedl jsem si na posteli, rozsvítil a přemýšlel, co že to bylo. První myšlenka padla na dědu nebo na policisty. Asi po minutě jsem pochopil. Včera jsem si za sedačku položil několik pet lahví s limonádou a nedošlo mi, že je hned za nimi topení. Večer jsem nastavil teplotu a k ránu, když se ochladilo, topení začalo pracovat a jedna z plastových lahví nevydržela a praskla. Ostatní byly jen trochu pokroucené. Odstranil jsem tyto nálože z dosahu tepla a snažil se to nadělení co nejlépe uklidit. Za hodinu jsem byl skoro hotov, ale sladká limonáda zanechala na všech věcech, přístrojích, palubovce i jinde lepkavé stopy. Po uklizení zazvonil budík a já ho měl chuť vyhodit z okna. První noc se holt nepovedla. Ještě než jsem vyjel, pet lahve jsem si vyfotil. Bude to jedna z mnoha vzpomínek na mé začátky.

První den plné jízdy, to znamená bez nakládky a vykládky, prostě jen při řízení povolených devíti hodin, byl neuvěřitelně dlouhý. Výhodou bylo jisté rozptýlení z krajiny, kterou jsem neznal a bylo na co koukat. Města a vesničky rozházené do krajiny, pole a louky svěží a plné síly, okolí hned členité a tu zas rovné, se mi míhalo kolem, jako by mi dávalo najevo, že mě má tato zem ráda. Jména městeček, která jsem znal z knížek, mě míjela a například Saverne, Nancy, Saint Dizier či Vitry le Francois ve mně vyvolávaly vzpomínky na knihy psané francouzskými autory. Francii jsem si od prvních kilometrů oblíbil víc, než kteroukoli jinou zemi. I přesto jsem večer před

Paříží zastavil utahán k smrti. "Uvařil" jsem si chleba s paštikou a koukal na okolní krajinu. Francie je krásná svým obyčejným vzhledem. Je příjemné se dívat na pole, louky a lesy. Je milé projíždět městečky a vesnicemi, které nejsou jako v Německu načinčané, ale obyčejně hezké.

Po chvíli ke mně došla jakási starší žena mluvící jakousi cizí řečí, zřejmě na východ od Turecka, a žádala mě posunky, zda bych jí nemohl poskytnout palivo. Slovo dízel bylo jediné, které jsem jí rozuměl. Snažil jsem se jí pantomimicky vysvětlit, že mám na víku nádrže síto, a že pouze slabou hadičkou bych mohl vycucnout nějaký litr k jejímu použití. Žena mě chvíli sledovala v mém tichém ukazování a pak se rychle obrátila a prchla pryč mezi ostatní auta. Nevěděl jsem, co jí vyplašilo, ale když jsem si představil své posunky, které znamenaly vycucnout hadičkou, pochopil jsem, že to z její stránky mohlo vypadat jako: dám vám naftu, ale vy mi za to poskytnete orální sex. Bylo mi trapně, i když jsem se musel v duchu smát svému neumění hrát pantomimu. Chtěl jsem za ní běžet a vysvětlit jí situaci, ale při představě, co by se jí honilo hlavou, proč za ní utíkám, jsem tuto myšlenku radši opustil.

Ráno jsem vyrazil na doporučení Pavla hodně brzo, abych se vyhnul ranní zácpě. Jel jsem po okruhu a vyhlížel lady Eiffel. Bohužel jsem ji ani okem nezahlédl. Možná jindy. Zřejmě není z této strany vidět. Před polednem jsem dojel na vykládku, a úspěšně tak ukončil svou první přepravu.

Další nakládku jsem měl z města Orleans do Belgie. Tahle cesta vyzkoušela mé nervy. Když jsem přijel do městečka u Orleansu, důležitý pan skladník mi oznámil, že naloží čtyři role papíru. Vše, co mi prozradil, jsem pochopil, ale jednu důležitou věc přehlédl. Ty čtyři role papíru vážily kolem dvaceti čtyř tun. Jedna tedy vážila asi šest tun. To by bylo v pořádku, kdyby na korbu nenajel z rampy starou nakládací ještěrkou, která sama vážila dobrých šest tun. Když vjel na korbu s první rolí, vozidlo zapraskalo. Roli položil a v klidu odjel pro druhou. S tou však už auto křičelo: sundejte ze mě tu potvoru, nebo bude zle, ale než stačil ještěrkář cokoli udělat, podlaha zaskřípala a s vydatným povzdechem řekla: a máš to, a pod dvanácti tunami praskla. Ještěrkář vyskočil a třesoucí se prohlásil: Ceci est la poubelle tchéque (To je český krám). Upozornil jsem ho dobrou francouzštinou, že vůz je francouzské výroby, zato však ještěrka má předky z osmnáctého století.

Po chvíli váhání ještěrkář nasedl do svého nakladače, aby trhavými pohyby vyskákal z propadliny a opustil rampu. Další dvě role mi naložili pro jistotu z boku, aby nemuseli na podlahu vleku najíždět. Leč zničenou podlahu budu muset po dojetí do garáží nechat opravit. Po naložení jsem vyrazil na sever a řekl jsem si: "Teď, anebo nikdy. Musím zahlédnout Eiffelovku, i kdybych měl na koze jezdit." Tuto formulaci jsem si kdysi upravil natruc proti rčení: I kdyby čert na koze jezdil. Nevěděl jsem přesně, co dělám, ale touha uvidět první dámu Francie byla silnější, než reálné uvažování.

I přes doporučení navigace, abych otočil a najel na N104, což je pařížský okruh, jsem vjel do centra a čtyřproudými zácpami se prodíral k jádru města. Svoji touhu jsem ukojil po vyjetí z tunelu. Stála tam a opravdu byla krásná. Samozřejmě jsem ji nezapomněl vyfotit a poslal jsem mms Květě s dodatkem: Skoda, ze nemuzes byt tady se mnou. Ukazal bych ti i osmy div. Pochopila mou narážku a krátce na to jsem dostal mms intimní části jejího těla s dodatkem: Osmy div ti posilam ja. Skoda, ze nemuzes byt tady se mnou. Ukazala bych ti všechny divy světa. Po zahlédnutí madam Eiffel jsem byl řádně potrestán blouděním po pařížských ulicích. I přes zadanou trasu na navigaci jsem musel několikrát otáčet a couvat. Hned za Paříží jsem zaparkoval u letiště Charlese de Gaulle a další jízdu nechal na druhý den. Ráno jsem vyrazil z letiště do belgického Zulte. Celý den pršelo a nebylo co vyprávět, nebylo co fotit, zkrátka tato cesta se kvůli nepohodě ztratila z mé mysli a dostala se do vzpomínek jako neurčitá a nedůležitá. Stejně jako mnoho dalších v následujících měsících.

Příští přepravu jsem uvítal a neuvítal rád. Z belgického Gentu jsem měl vézt traktory do italského města Torino. Zeptal jsem se Topinky, kudy mám jet, jestli nejkratší cestou. Odepsal, že nejkratší je to přes Švýcarsko, ale že bychom museli dělat celní průjezdní papíry, a že ve Švýcarsku je drahá dálnice, tak že mám jet přes Francii. A napsal body Metz, Dijon, tunel Mont Blanc. Krása trasy z Belgie do Itálie mě fascinovala a nadšení, že pojedu pod největší evropskou horou, mě naplňovalo údivem, uspokojením a mou malou radostí, že jsem svou změnu života provedl opravdu dokonale. Jako úředník bych si takový výlet nikdy nemohl dopřát. Zároveň jsem si uvědomil, že se na neděli domů nevrátím a poslal jsem Květě zprávu, že tento víkend budu muset oželet všechny divy světa. Vyrazil jsem přes Brusel a samozřejmě jsem si vyfotil bruselskou ozdobu, která je na výstavišti a má tvar atomu. Sice jen z dálky a ze špatného úhlu, ale viděl jsem ji a to mi stačilo. Nemusím být nahoře, nemusím si osahat všechny divy světa, stačí mi, že je na pár sekund uvidím a ten pocit se mi zapíše do mysli, jako splněný sen, úkol, či snad jen dobrý pocit. Na Květiny všechny divy však potřebuji času více. U ní to neplatí. Při zkoumání jejich divů musím být nahoře, musím si osahat a nestačí pár sekund. Za několik hodin jsem projel během chvilky Lucembursko a k večeru jsem padl za vlast nedaleko od francouzského města Metz (Méty).

V pátek ráno jsem na parkovišti zjistil, že mi kdosi v noci prořízl plachtu a díval se, co vezu. Nechápal jsem počínání dotyčného, ale zřejmě jde o narušeného jedince, který si myslí, že každé auto vozí něco, co sedá vypít, sníst, či prodat. Nebyl jsem totiž jediný. Cestou na toaletu jsem uviděl, že i sousední vůz má podobnou vizitku a další měl u vozu policii, kterou zavolal, neboť vezl něco, co se nenechavci zamlouvalo, a přišel o část nákladu. Pro jistotu jsem zkontroloval traktory, ale zdálo se být po této stránce vše v naprostém pořádku. Mohu však poděkovat dotyčnému, že mě donutil otevřít vrata a nakouknout dovnitř, neboť jeden z kurtů, kterými byl traktor připoután, se uvolnil a při další jízdě by se zřejmě následkem poskakování a zatáčení mohly traktory poškodit. Nevím, jestli si dovedete představit to znechucení z toho, že si někdo dovolí živit se, či spíše přiživovat na úkor jiných, ale dlouhou dobu jsem řídil, aniž bych vnímal krajinu.

Myslel jsem na zlo světa a nebylo mi z toho pocitu zrovna nejlépe. Vše mě přešlo, až když jsem projel města Nancy a Toul. Na delší dobu se otevřela krajina se zrajícím obilím, s loukami, s poli, s lesy a pastvinami. Loupení mě přestalo hlodat v mysli a začal jsem si zpívat. Nezpívám dobře, ale tady je to jedno. S rádiem jsem vyřvával, jako bych chtěl ty zpěváky překřičet. Asi mi už leze na mozek ta dlouhá samota. Odpoledne jsem se dočkal. Z dálky jsem konečně viděl Alpy. Nevím, co jsem od průjezdu tunelem pod Mont Blancem očekával, ale to nejkrásnější bylo před vjezdem do tunelu.

Hora, která budí respekt, krajina připomínající filmy z Kanady a sníh, led a ledové vodopády tento dojem korunovaly. Po vjezdu jsem jen čtvrt hodiny jel tmou s nahnilým vzduchem plným výfukových plynů. Okna se orosila a měl jsem práci je otírat zvenku stěrači a zevnitř hadrem. Příště si musím zavřít okna a větrání dát do polohy uzavřeného okruhu. Tu čtvrthodinu jsem si odpykal jako trest za tu nádheru předtím. Když jsem konečně vyjel z té patnáctikilometrové díry, byl jsem rád. Do Torina jsem přijel k večeru a Italové mě již netrpělivě vyčkávali. Po předání traktorů jsem napsal Topinkovi, co dál. Za chvíli přišla odpověď, že má na pondělí práci z Genovy do Prahy, a ať si tam zítra přejedu.

Víkend v Itálii

V sobotu jsem se konečně vyspal do sytosti, neboť přejezd do Genovy (Janov) trval jen dvě hodiny. Prostudoval jsem mapu. Neměl jsem k této trase žádné pokyny. Zvolil jsem cestu o dvacet kilometrů delší přes Savonu a doufal, že bude o tisíc kilometrů krásnější. Ze Savony do Janova se jede kolem moře. Nelitoval jsem. Z Torina do Savony byla cesta obyčejná, ale před Savonou se zvedla a cestičkami mezi horami se klikatila a prodírala k vysněnému moři. Ze Savony do Janova to byla pohádka ráje.

Poslal jsem mms Květě s dodatkem: Lituju, ze tu nejsi a zaroven lituju, ze nejsem u tebe. Odpověděla mi za půl hodiny. Priste dame babi do domova a Kvetusku do decaku a pojedu s tebou.:-) Mame noveho podnajemnika, doufam, ze se nebudes zlobit KS. Nebyl jsem z té zprávy moudrý. Uvažoval jsem o nějakém bývalém a už bych nejradši mobil vypnul, když dorazila mms a na ní seděla v mámině křesle babi a v klíně držela kočičku. Vypadala stejně, jako náš Ferda. Černá s bílým bříškem a ocasem. Asi měl Ferda v okolí své potomky. Přečetl jsem si dodatek u mms a na něm stálo: Prisel na zahradu a tvaril se, jako ze sem patri. Kvetuska mu dala jmeno Certik. Oddychl jsem si, že se nemusím trápit černými myšlenkami. Při řízení mám dost času na přemýšlení a vymýšlím, čím bych se zabavil. Za chvíli jsem vymyslel verš a odepsal jsem Květě:

Jako by Ferdovi vypadl z ocka

a ja myslel ze byl starsi

ten kocour byl proutnik co vylet to kocka

doufam ze neprijdou dalsi

Po odeslání zprávy jsem se kochal horami, vesničkami přilípnutými na stráních a hlavně báječným mořem.

Zaparkoval jsem ve městě Janov a rozhodl jsem se, že půjdu na procházku. Cítil jsem se v tu chvíli jako turista. Krátké kalhoty, foťák na prsou a jen tak si vykračoval směrem do centra. Přes rameno mi visela taška s Miloušem. Pavel mi poradil, abych ho bral i na procházky. Trochu mi překážel, ale když už jsem ho vzal, musel jsem to vytrpět. Chvíli jsem se ještě rozhodoval, jestli se vrátím a nechám ho v autě, ale nakonec jsem to neudělal. Nechtěně jsem při tom narazil na domek, na kterém bylo napsáno, že se tu narodil Kryštof Kolumbus.

Vida, ani jsem nechtěl a jsem o jednu informaci chytřejší. Došel jsem k moři a neodolal. Poprvé u moře. S Pavlem jsme ho jen viděli, ale teď mám možnost si na něj sáhnout, ochutnat ho (fuj!!!), namočit se a plavat. Vydržel jsem u něj celé odpoledne. Cestou k vozu jsem šel krásnou alejí, lemovanou podivnými stromy. Neznám jejich jméno, ale dostal jsem chuť si jeden takový vysadit na své zahradě. Na zemi byly kolem chodníku popadané plody. Posbíral jsem několik do kapsy s vidinou, že je zkusím doma oživit, aby mi zasazený strom připomínal krásu dnešního dne. Měl jsem jich plnou kapsu. Na konci ulice však byl plod o něco větší a tak jsem se pro něj také sehnul. Až když jsem ho zvedl, zjistil jsem, že je to psí hovínko. Večer jsem došel do auta a zjistil jsem, že se mi kdosi vloupal do kabiny. Musel to být nějaký odborník, neboť zámek nebyl poškozen a všechna okna byla vcelku. Dokonce jsem uvažoval, jestli jsem zamkl, ale vzpomněl jsem si, že ano a že jsem i zkoušel dveře. Věci byly zpřeházené a po chvíli jsem zjistil, že vlastně nic nechybí. Zřejmě tento profesionální odborník hledal cennosti, které jsem naštěstí měl s sebou a odešel s nepořízenou. V duchu jsem děkoval Pavlovi za jeho rady. Během půl hodiny po doplnění tekutin a jídla jsem usnul. Ráno mě probudil hluk a křik. Roztáhl jsem závěs a shledal, že mé parkovací místo slouží místním lidem jako nedělní trh. Kolem dokola stály stánky nabízející nejrůznější produkty většinou domácí výroby. Dělal jsem, jako že tu nejsem, ale po nějaké chvíli mi můj močový měchýř oznámil, že se nedá nic dělat, ale že holt musím. Vystoupil jsem z vozu a nenápadně hledal vhodné místečko. Naštěstí to asi na mě bylo vidět a pán, co prodával ryby, mi pohledem ukázal na kraji parkoviště plastové WC. Po vykonání potřeby jsem se šel umýt k autu a pustil jsem ze sudu vodu. Ovšem ouha, sud byl prázdný. Nevím, jestli jsem při minulém mytí vodu spotřeboval, nebo jestli vykapala, ale jisté bylo jen to, že jsem bez vody. Prodejce ryb to celé asi sledoval, protože na mě čistou slovenštinou zavolal:"Poďte sa umyť gu mě."

Zjistil jsem, že je to rodák z Michalovec a tady žije několik let. Celé dopoledne jsem mu pomáhal prodávat a mezitím jsme si povídali. Když před obědem balil, dal mi na rozloučenou dvě uzené ryby. Řeknu vám, že jsem si na rybě nikdy tak nepochutnal. Kam se hrabe rybenka z trajektu do Anglie. Díky tomuto milému setkání jsem skoro zapomněl na nepříjemné zakončení včerejšího dne. Jeden pozitivní vliv však toto vyloupení mělo. Od té doby jsem si vždy bral cennosti s sebou a zamykal jsem vůz, i když jsem si jen odskočil.

Závada a cesta domů

Ráno jsem vyrazil na adresu, kterou mi Topinka poslal do tabletu. Ujel jsem asi pět kilometrů a v autě něco zarachtalo a vozidlo se pomalu zastavilo. Zatočil jsem co nejvíce ke krajnici a bezradně obhlížel vůz. Několikrát jsem nastartoval, ale auto se odmítalo jakkoli pohnout. Napsal jsem Pavlovi, co s tím. Zavolal mi a vyzvídal, jakým způsobem se auto zastavilo, jak se chová, ale já mu nic kloudného nemohl říct, protože jsem vůbec netušil, čím to může být. Pavel mi neporadil. Prý mám zavolat Česnekovi. Pan Topinka se také vyptával, ale když viděl, že mu nejsem schopen o závadě nic sdělit, řekl, ať počkám a zavěsil. Do půl hodiny mi volal mechanik a situace se opakovala. Za další půlhodinu mi napsal Topinka, že přijede servis, aby identifikoval závadu. Hned nato přijela dodávka a zkušený maník dvakrát nastartoval, dvakrát zvedl kabinu, dvakrát podlezl auto a pak dvakrát telefonoval. Po další půlhodině mě odtahová služba dovlekla na první parkoviště, nechali si ode mne podepsat protokol a dali mi vizitku. To však již volal Topinka, že mám porouchanou spojku a že to tady opravovat nenecháme, neboť by to vyšlo jako na půl nového vozu, a tudíž mám počkat na kolegu, který mě naloží a odveze domů. Asi za dvě hodiny mi došla sms, že kolega Martin nakládá v Německu vlnu do Itálie a že přijede asi ve středu, až náklad složí. Byl jsem na parkovišti dvě stě metrů od pláže a měl dva dny volna. Tomu se říká placená dovolená. Celé dva dny jsem plaval, jedl, spal a okukoval ženy, které se opalovaly poblíž. Tohle krásné volno mělo jen jedinou nevýhodu - mravence. Zjistili, že tu delší dobu stojí objekt, který se nehýbe, a začali ho zkoumat. Objevil jsem cestičky mravenců, kteří cestovali po kabině křížem krážem a nenechali se ničím vyrušovat. Spal jsem na horním lehátku, kam se tito návštěvníci naštěstí nehodlali podívat. Jen jídlo jsem musel rozvěsit po celé kabině do igelitek, aby na mě vůbec něco zbylo. Ve středu večer skutečně dorazilo auto naší firmy a z něj vystoupil malý tlustý mužík se srdečným úsměvem.

"Tedy kurva chlape, ty si dovedeš vybrat místo k parkování. Stát se to kurva mě, dotáhnou mě na nějaký smradlavý parkoviště za městem." Podal mi ruku a představil se."Martin Kašpárek." Usmál jsem se a rovněž jsem vyslovil své celé jméno. "Těší mě, Mikuláš Čert." Pochopil jsem, že je to Kurva Martin, o kterém mi vyprávěl Pavel.

"Tak teď nám kurva už chybí jenom anděl a drak a můžeme kurva začít hrát divadlo." Zasmáli jsme se a Martin se pak začal zajímat o závadu. Když jsme ukončili studium, které vypadalo stejně jako při testování italského mechanika, zavolal jsem na telefonní číslo z vizitky a požádal je o jeřáb. Nedovedl jsem si představit, jak bude celá tato akce probíhat, ale Martin byl zkušený a podle jeho pokynů jsme sundali kola, položili vůz na špalky a sundali konstrukci. Zeptal jsem se Martina, proč to všechno děláme a on mi vysvětlil, že musí být moje auto co nejnižší, abychom nepřekročili čtyři metry. Ještě stále jsem nechápal, jaké čtyři metry, ale dál jsem se nevyptával. Jeřáb přijel asi za dvě hodiny. Řidič bez rozmýšlení přivázal mé auto hadrovými lany k háku jeřábu a celý vůz zvedl. Bez potíží ho pak položil na můj vlek. Ještě nám pomohl naložit pneumatiky a po opětném podepsání protokolu poděkoval a odjel. Martin nacouval k mému vleku a zapřáhl ho. Několika kurty jsme můj vůz ukotvili proti případnému pohybu a byli jsme připraveni vyrazit. Kurva Martin změřil výšku celé soupravy a spokojeně zachrochtal. "Tři devadesát pět, to je kurva dobrý, ne? Tak kamaráde. Jestli si kurva myslíš, že teď hned vyjíždíme, tak jsi na omylu. Teď se najíme, dáme si kurva pivo a potom se půjdeme vykoupat. Ráno kurva je moudřejší večera." Řekl a já neprotestoval. Za celou dobu, kterou jsem s Kurva Martinem strávil, jsem zjistil, že jeho obliba sprostých slov překročila mez normálního používání řeči do fáze vymýšlení slov nových. Abyste porozuměli, jak to myslím, dělal prostě ze slušných slov sprostá. Jeho řeč ztrácela sprostotu tím, že se stala normální. Nejlepší však bude, když uvedu příklad. Místo pomeranč říkal pomrdanč a místo kotlík, kokotlík. Jeho nejoblíbenější úpravou byla věta, pojebu někundy jinudy. Velmi si také oblíbil spojení třeba mi to bude vyhovnovat. Vrcholem však bylo jeho přiznání, že vždy na svých cestách zdraví místo německého guten tag, (s prominutím) kunda pták. Už to tak dělá několik let a nikdy nikomu nepřišel ten pozdrav divný. Tímto způsobem si upravoval spoustu slov a ty tak ztrácely svou slušnou povahu. Zároveň se ze slov sprostých stávala slova běžně používaná.

Brzy ráno jsme vyrazili a po třech až čtyřech hodinách se střídali. Martinův vůz byl stejného typu, takže jsem s ním neměl žádný problém. Projeli jsme krásné Alpy, které jsem znal z jízdy s Pavlem, a pozdě večer dorazili bez ztráty hvězdičky do garáží. Zavolal jsem Květě, jestli by pro mě mohla dojet a ona okamžitě přijela. Květa navrhla, abych domů řídil já. Doma jsem otevřel branku a nechápal jsem, co se to tady stalo. Pod okny stála nová lavička a záhony květin byly bez jediného lístečku plevele. Mezi pohrabanými cestičkami stálo několik květináčů s rozkvetlými květinami a keř, který se tu kdysi nahýbal, byl ostříhán a přivázán, takže zahrada vypadala krásně. Ženská ruka dokáže zázraky. Moje maminka poslední rok už nemohla nic dělat a já byl v tomto směru úplné dřevo. Pokynul jsem hlavou na důkaz obdivu a Květa se mi odměnila milým, skromným úsměvem. Vešli jsme do domu, a když mě princezna uviděla, utíkala ke mně a skočila mi do náruče, jako bych byl její nejlepší kamarád. Dojalo mě to. Pusinkoval jsem ji a vytáhl z kapsy mušli, kterou jsem pro ni našel u moře.

"Já ti ukážu Čejtíka, chceš?" Zašeptala a já přikývl. Za chvíli přinesla kocourka, který jako by Ferdovi z oka vypadl. Držela ho za krk, až kocourek sípal, ale neprotestoval. Vzal jsem ho do dlaní a neudržel jsem oči suché."Je nádhernej, přesně, jako Ferda. Jdu se umýt." Vymluvil jsem se a odešel do koupelny. Po koupeli jsem se oblékl jen do županu a uslyšel z kuchyně:"Mikuláši, připrav prosím tě stůl k večeři."

"Ano maminko." Zašeptal jsem vcházeje do kuchyně, aby mě babi a princezna neslyšely. Stůl byl však již připraven. Květa se usmála mé odpovědi a pak jsme se dlouhou dobu líbali. Předal jsem jí plody z janovského stromu a vyprávěl i zážitek se psím hovínkem. Zasmála se, řka, že každý hovno jí domu vozit nemusím.

"Nejradši bych tě hned svlékla." Pošeptala mi do ucha a já vnímal, že i ona ucítila, jak sílím. Nevydržela to napětí, rozepla mi župan a klekla si."Neblázni, to nemůžeš." Snažil jsem se, aby vstala. Byla však rychlejší a rozhodnutá a dotáhla vše až do konce.

Večeře byla skvělá. Babi jsem přivezl italské víno a Květě krabici s pěti druhy italských sýrů. Než se babi s princeznou uložily, nenápadně jsem nakoukl do šuplíku s penězi. Chybělo tam pár bankovek a v sešitě bylo připsáno: lavička 1250 kč, květináče 400 kč, ložní prádlo 2700 kč. Vyšel jsem do patra a uviděl na posteli úplně nové, krásné povlečení a pochopil, že Květa během mé nepřítomnosti asi spala dole. Lehl jsem si a za chvíli dorazila i Květa. Voněla a já měl chuť pokračovat v načatém díle. Sotva jsme si však dali pusu, přicupitala princezna a zalezla ke mně pod peřinu.

"Můšu tady chvíli šůštat?" Zeptala se, a aniž by čekala na odpověď, zavřela oči a dělala, že spí. Podíval jsem se bezradně na Květu a ona mě objala. Nezbylo, než abych začal povídat pohádku. Než jsem dopovídal první, princezna usnula. Květa vzala bezvládné tělíčko a odnesla ho dolů k babi. Když se vrátila, hned u dveří se zastavila, zhasla světlo a já mohl poprvé v životě sledovat ve světle pouliční lampy, jak se přede mnou odehrává striptýz určený jen pro mé oči. Nevydržel jsem to napětí a odhrnul peřinu. Květa viděla, že jsem již také nahý a urychlila striptýz, aby posléze za mnou přímo do postele skočila. Noc byla překrásně dlouhá.

Do Žabně a do Ostravy

Druhý den jsem byl přítomen složení mého vozu z vleku. Mechanikům šlo vše, jako by to dělali denně. Jen jsem zíral. Topinka mi zavolal, abych k němu přišel.

"Pane Mikuláši, abyste se zatím nenudil, než vám opraví tu spojku a podlahu, dám vám jednu babičku a s ní pojedete jen po Čechách. Bude to tak lepší, protože by nám ji v zahraničí poslali rovnou do šrotu. Tady jsou klíčky, jděte ji nastartovat, ať se zahřeje. To je asi vše..., ne, vlastně ještě tady máte objednávku, a kdyby něco, tak nic." Vzal jsem klíčky a objednávku a šel se podívat na babičku. Cestou jsem koukl do papírů. Nakládka v Monce, vykládka zítra v Ostravě. Na první pohled vypadala babička dobře. V duchu jsem si říkal, že to mohlo být horší, ale to jen do doby, než jsem nastartoval. Potíž byla s řazením a vše uvnitř chroupalo a hvízdalo, až se stromy třásly. Během tankování jsem zavolal Květě, jestli by nechtěla jet se mnou. Babi je už trochu líp a mohli bychom se zastavit pro některé věci v Žabni. Řekla, že to je skvělý nápad, ale že Květušku by musela vzít s sebou.

Souhlasil jsem a poradil jí, že je na půdě ve skříni spací pytel ještě z dob, kdy jsem jezdil na tábory, tak aby ho vzala. Vyzvedl jsem si ze čtrnáct padesát jedničky některé své věci a vyjel. Po naložení v Monce jsem jí zavolal a do deseti minut byla i s princeznou u vozu. Dal jsem princezně instruktáž. Kdyby nás zastavila policie, musí se schovat pod deku, a že jí nikdo nesmí najít. Malá pochopila a usadila se na lehátko. Byl to pro ni zážitek a veliké dobrodružství. Jeli jsme po dálnici a já si připadal před Květami jako král, živitel, hrdina a konečně chlap s velkým CH. Babička nakonec nebyla špatná, jak o ní mluvil Topinka, jen ty zvláštní zvuky z převodovky trochu děsily okolní svět. Večer jsme dorazili do Žabně. Šli jsme na večeři do restaurace a já měl možnost splatit svůj dluh a zaplatil jsem panáka domorodcům, kteří mě tu před deseti dny vytahovali z pole. Zřejmě tu seděli pravidelně, anebo spíš pořád, protože když mě uviděli, hlasitě zahulákali:"U kulturáku doleva!" Smáli se, jako by to byl ten nejlepší vtip. A tak jsem musel chtě nechtě Květě vyprávět to nemilé zabloudění. Po jídle jsme šli do domku a nanosili do vozu pár věcí, které si babi poručila. Sousedka se samozřejmě přišla zeptat, jak je to s Anastázií a po informaci, že je jí líp, se nehodlala vzdálit a vyzvídala, jestli jsme manželé a kolik vydělávám a nakonec jsme spaní u babi v domku s Květou zavrhli a rozhodli se, že pojedeme radši dál. Dojeli jsme na první parkoviště a zastavili. Květuška mezitím usnula a já vylezl nahoru. Nechal jsem svou přikrývku holkám dole a vlezl do spacáku. Popřáli jsme si dobrou noc a pomalu jsem začal usínat, když tu jsem zaslechl šramot. Těšil jsem se, že si ke mně Květa lehne, ale byl jsem překvapen, když za mnou vylezla princezna a poprosila mě o pohádku. Moje zásoba pohádek není velká, a tak jsem si začínal vymýšlet. Po třetí pohádce konečně princezna zabrala a já tiše slezl ke Květě. Museli jsme být potichu a to jaksi při milování nejde. Zvolili jsme variantu hlazení a bylo to velmi zajímavé.

Po složení a naložení jsme bez problémů dorazili domů. Všechny věci od babi jsme nanosili do obýváku a po večeři jsme si prohlíželi staré fotky a poslouchali vzpomínky, o které se s námi babi dělila. Vyndala z jednoho kufru asi půlmetrové pouzdro a podala mi ho.

"Na to hral muj Lojzek. Esli chcetě, možetě tež zprubovať."

Vyndal jsem z pouzdra krásný zachovalý klarinet a koukal na něj, jako by to byl zázrak. Nikdy jsem na nic nehrál. Hudbu mi rodiče na doporučení učitelky zpěvu nikdy nenutili a ani já jsem jí nevyhledával, ale když se vám dostane do ruky takový krásný hudební nástroj se zdobenými klapkami, máte pocit, že to musíte vyzkoušet a že vám to určitě půjde. Babi mi poradila, jak se to dává dohromady a já poprvé fouknul. Vzduch skrz nástroj prošel a nevydal ani hlásku. Jen šustivě profičel. Babi mi podala s úsměvem velký sešit s názvem Škola hry na klarinet od Bedřicha Zákosteleckého a řekla, že když mě to bude bavit, můžu si to nechat. Poté nám vyprávěla, jak se s Lojzíkem seznámili. Bylo to na zámku na Konopišti. Babi tam kdysi pracovala jako pomocná síla a Lojzík jezdil do zámku se zásobováním. Z té doby měla jen jednu fotku a na ní byl Lojzík s krásnou mladou slečnou, o které bych nikdy netipoval, že je to babi. V pozadí byl vidět kousek zámku.

Ráno jsem složil náklad z Ostravy a po dojetí do firmy mi pan Topinka řekl, že v pondělí bude mé auto opravené a že pojedeme dvě auta do Švédska. Tím druhým řidičem byl k mé radosti Pavel. Domů jsem dojel se vznešenou náladou.

Oznámil jsem všem, že mám do pondělí volno a že jestli chtějí, zítra pojedeme na výlet na Konopiště. Květa mi řekla, že bude samozřejmě velmi ráda, ale že by bylo dobré jet až v neděli, protože dostala překlad a musí s ním být hotova do zítra. Já prý se také nebudu nudit, neboť koupila novou vodovodní baterii a musím předvést své instalatérské umění. Babi řekla, že se tam podívá velice ráda. Na Konopišti nebyla od roku padesát dva. Princezna skákala po křesle a hulákala: "Pojedeme na Kolipiště!"

Večer do postele Květa ani nedorazila. Našel jsem ji ráno na křesle přikrytou dekou s notebookem Adamem na klíně. Polibkem jsem ji probudil.

"Vstávej miláčku, je ráno." Položila Adama a objala mě. Zdvihl jsem ji a odnesl do postele. Otočila se na bok a hned zase usnula. Šel jsem se osprchovat a pak zalezl pod její peřinu. Nechala se líbat, ale její aktivita zůstávala stále na nule. Když se dlouho nemohla probrat, dělal jsem vše tak, jakoby byla vzhůru. Těsně před mým vyvrcholením otevřela konečně oči a začala spolupracovat. Už už jsem chtěl své tělo od jejího odpojit, aby nenastal problém, ale přidržela mě a pošeptala, že můžu, neboť začala brát prášky. Vrchol byl vyšší, než Mont Blanc a delší, než tunel pod ním. Sotva jsme dokončili krásné milování, ozvaly se na schodišti cupitavé krůčky princezny. Vstal jsem rychle a oblékl se. Vzal jsem princeznu do náruče a odnesl ji dolů.

"Maminka dlouho pracovala a musí si ještě odpočinout." Oznámil jsem princezně a donesl ji do koupelny. Umyla se a pak jsme šli spolu uvařit snídani. Celé dopoledne jsem vyměňoval baterii a dost jsem se u toho navztekal. Nechápu, proč ještě lidé nevymysleli něco jednoduššího. Jsou to samé podložky a šroubečky a laik aby si pozval odborníka. Jenže asi o to jim jde. Nakonec to dopadlo tak, že jsem zavolal Pavlovi, jestli by neměl trochu času mi pomoci. Přijel a během deseti minut byla baterie na svém novém místě. Pavel zůstal rád na oběd. Jeho manželka prý odjela s holkami na víkend k rodičům a on byl doma sám. Během jídla mi povídal o Švédsku a pochvaloval Květino kulinářské umění.

"Mladá paní, vlastně slečno, Miki je ten nejpodivnější kamioňák na těchhle silnicích. Všichni tuhle práci dělají částečně jako koníčka, čtou motoristické časopisy a doma v garáži mají plakáty nemodernějších traků. Ale Mikuláš nejen, že nic z toho nezná, ale ani neví, co má pod kapotou. Řeknu vám, že ho v tomhle směru obdivuju. Dal se na vojnu a zatím bojuje skvěle." Květa se zeptala, co dělá jeho paní, ale Pavel jen mávnul rukou a řekl, že děkuje za oběd, ale že musí na trénink a rychle odešel. Asi má se ženou nějaký problém, mysleli jsme si a šli jsme odpočívat na zahradu.

Výlet na Kolipiště dopadl skvěle. Babi zářila. Co chvíli byla nadšená z krásného vzhledu zámku a tu zas byla zklamaná nad tím, jak se to tu změnilo. Pozval jsem je na oběd do restaurace a až na to, že to princezna nevydržela a malinko se počůrala, dopadlo vše na výbornou. Naštěstí měla Květa s sebou náhradní oblečení a celý problém za chvíli na toaletě vyřešily. Babi řekla, že je troche ustata, ale že by rada viděla tu zologicku zahradu. Ještě v ní prý nikdy nebyla, a když už jsme na tom výletě, mohli bychom tam zajet. Večer jsme dorazili domů jako mátohy. Unavení, umounění, ale všichni šťastní. Princezna cestou usnula a doma se nehodlala probudit. Odnesl jsem ji do postele a babi za chvíli putovala za ní. Sedl jsem si do křesla a pustil zprávy. Květa si mi sedla na klín a řekla, že se jí ráno zdál sen, jako by jí někdo znásilnil. Zeptal jsem se, jestli se jí ten sen líbil a ona přikývla. Pošeptala mi však, že kdybych jí příště chtěl přivázat k posteli, nebránila by se. Ten večer jsme oba usnuli v objetí bez síly začínat cokoli, co by nás ještě víc unavilo.

Do Švédska

V pondělí jsem sedl do svého auta a byl jsem velmi rád, že ho mám. Babička, se kterou jsem jel minulý týden, sice také sloužila, ale pohodlí modernějšího vozu se nedá nahradit. Po naložení jsme s Pavlem vyjeli těsně v závěsu na sever. Večer jsme dorazili do přístavu v Rostocku, odkud nám jel trajekt. Hned jsme se v přijímací kanceláři nahlásili a posléze zajeli na seřadiště. Za dvě hodiny přijela obrovská loď. Byla ještě o poznání větší, než ta v Callais.

Dvacet minut z ní vyjížděly kamiony a osobní vozy a mně se zdálo, že se tam všichni ani nemohli vejít. Poslal jsem Květě mms této krásné lodi a připsal:

Život je krásný ze všech stran

když je mi horko najdu stín

i v této lodi vlnami uhoupán

vzpomínám jen na tvůj klín

Do patnácti minut jsem dostal mms, na níž byly všichni čtyři, to je Květy babi i Čertík. Na dodatku bylo jen stručné: Máme tě rádi.

Během patnácti minut jsme najeli na trajekt. Byl jsem nervózní, ale vše jsem zvládl. Po vystoupení z vozu v podpalubí mi Pavel povídá: "Zase se chystáš nakrmit rybenky?" Jen jsem se zasmál a tvrdě mu odpověděl. "Tentokrát ryby zemřou hlady." Ale nebyl jsem si vůbec jist, jestli to bude pravda. Dostali jsme společnou kabinu a já padl na lůžko. Než se Pavel osprchoval, usnul jsem. Vzbudil mě, když byla sprcha volná, a řekl, ať sebou hodím, neboť jídlo vydávají už jen půl hodiny. Když jsem očistil tělo, došli jsme do jídelny.

Byl jsem překvapen nabídkou jídel, ale neriskoval jsem a objednal si řízek a hranolky. Pavel si pochopitelně dal opět tu svou rybenku. Během jídla jsem mu vyprávěl o uzené rybě v Itálii a on mi odpověděl:"No jo, to je ale čerstvá ryba a od soukromníka, to se s těmahle mraženejma kejdama nedá srovnávat." Po chvíli mlčení zase promluvil. "Tedy řeknu ti, že ta tvoje by ale stála za hřích." Naznačil jsem mu, že je to slušná holka a že jestli něco..., tak uvidí.

"Ostatně máš svojí ženu," pokračoval jsem. Posmutněl a řekl, že to právě asi už nemá. Nechtěl jsem moc vyzvídat, ale když jsme dojedli a došli na pokoj, rozhovořil se sám. "V pátek mi oznámila, že odjíždí k mamince a že neví, na jak dlouho, protože maminka potřebuje někoho doma. Když jsem však zavolal na stabilku ke tchýni, ta mi oznámila, že u ní Jarka není."

Netoužil jsem po tom, aby Pavel dál něco rozváděl, neboť by mohl nakazit smutnými myšlenkami i mě a já byl v tu chvíli prostě ohromně šťastný. Na Miloušovi jsem si pustil svůj nejoblíbenější film Vesničko má středisková. Usnul jsem. Zdálo se mi, že se princezna topí a já ji nemůžu vytáhnout. Květa mě přivázala k posteli a v erotickém oblečení, které nosí dominy, mi přikazovala, co mám dělat. Ležel jsem na posteli a díval se, jak Květuška mizí pod hladinou. Vtom jsem se probudil. Loď se houpala a mně bylo trochu zle. Na zvracení to však nebylo. Pavel spal. Vstal jsem a šel se projít. Došel jsem až na palubu, kam chodili kuřáci, a sedl jsem si na lavičku. Moře se vlnilo a mě pocit zvracení pomalu přecházel. Noční moře je krásné i kruté. Žlutomodrá přechází do černé a odrazy měsíce se houpou na vlnách. Představa, že bych tam spadl, mě děsila. Radši jsem se díval na nebe. Za chvíli mě veškeré nepříjemné pocity opustily a já došel opět do kabiny. Pavel se probral a zeptal se, jestli jsem krmil. Řekl jsem hrdinsky, že ne a zase jsem usnul.

Probudilo nás hlášení, že za hodinu přistaneme. Sbalili jsme si věci a odešli do jídelny na snídani. Po jídle mě Pavel zavedl na palubu a řekl: "Tohle je švédský Trelleborg, seznamte se." V dálce asi třech kilometrů bylo vidět městečko s podivným kostelem na kraji. Já se zeptal, jestli nás budou vítat jako hosty, nebo jestli budeme muset pracovat. Pavel se zasmál a naznačil, že ABBA nepřijede, ale jako host se můžu cítit i v práci. Než jsme připluli, vypravoval mi zážitky z cest.

"Zvláštní sortou jsou stopaři. Jednou, když jsem jel z Německa domů, mě asi padesát kilometrů před hranicí zastavili dva kluci s velikýma batohama na zádech. To ještě fungovaly normálně hranice. Když nasedli, promluvil jsem na ně německy, kam jedou. Koukali jako štěňata a začali na mě mluvit anglicky. Samozřejmě, že jsem nerozuměl ani slovo, ale rukama nohama jsem pak pochopil, že jeden je z Austrálie a druhý z Kanady. Znali se léta jen jako kolegové z těch pípacích vysílaček, které tam používají. Po revoluci se prý přes to pípání morseovkou dohodli, že se vypraví na dovolenou do Prahy. Před čárou jsem je vysadil a řekl jim, že až projdou hraniční kontrolou, zase je naberu. Asi za tři hodiny jsem z celnice odjížděl a oni tam opravdu ještě stáli. Zase jsem je vzal do auta, a když jsme po dvou stech metrech přejeli hraniční značení, řekl jsem jim, že teď jsme v Čechách. Kdybys viděl to jásání, normálně jim tekly slzy. To je ten lepší případ, ale jednou jsem vezl z Prahy kluka a holku na jih. Říkali, že jedou na Korsiku, že o tom celý život snili a teď o prázdninách se rozhodli tam dojet. Já je vzal jenom do Budějovic, kde vystoupili. Asi po měsíci jsem četl v novinách, že na Korsice byli zavražděni dva mladí lidé z Čech. Ji prý znásilnili a oba pak podřízli. Opravdu nevím, jestli to byli oni, ale v tu chvíli mi bylo zle. A jednou jsem jel z Hradce a na cestě stál kluk v teplákách. Zastavil jsem mu a až když vylezl do kabiny, zjistil jsem, že to není kluk, ale asi třicetiletá hnusná špinavá ženská. Nechtěl jsem ji přímo vyhodit, a tak jsem se zeptal, kam jede. A ona prej, že tam, kam pojedu já. Že prej takhle jezdí po republice a občas si něco u řidičů i vydělá. Tedy povím ti, že na prvním parkovišti letěla. Při představě, že bych s ní měl něco mít, se mi zvedal kufr."

Během jeho vyprávění jsme zajeli do přístavu a po gongu Pavel řekl, že můžeme do svých aut. Vyjeli jsme z lodi a za několik hodin jsme dorazili na vykládku do Ljungby. Po složení jsme se rozdělili. Pavel měl nakládku jinde než já. Naše spolujízda skončila. Já otočil do Göteborgu a Pavel do Linköpingu. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že ho vidím naposledy. Naložil jsem a ještě týž večer jsem se nalodil. Cesta bez Pavla byla o poznání smutnější, ale potkal jsem tam dva jiné Čechy, se kterými jsem si chvíli povídal. Tehdy jsem zjistil jednu zajímavou věc. Všichni řidiči mají podobné problémy a dokážou si o nich povídat tak, jako by se znali odjakživa. Ani ti dva, k nimž jsem si přisedl, se neznali. Měli však obdobné starosti a víceméně si rozuměli. Jeden je takový a druhý makový, ale všichni se jakoby znají a bez potíží a studu si vyprávějí své zážitky. Mnohdy je na někom vidět, že se chce jen vypovídat. Tato komunita má tu výhodu, že se můžeš komukoli svěřit se svými problémy a pocity, bez toho, aby ti to někdy vrátil v pozici útoku. Většinou totiž potkáš každého jen jednou a málokdy se stane, že bys na dotyčného narazil dvakrát. Když se však něco takového přihodí, vítáte se jako staří známí.

Opět alkohol v krvi

Ráno jsem se probudil až v Rostocku, když hlásili snídani. Ještě jsem se stačil osprchovat a po jídle zazněl gong. Cestu po Německu jsem již trochu znal a v pohodě jsem jel první čtyřku (čtyři a půl hodiny). Dojel jsem skoro k Lipsku a po pauze pokračoval na cestě domů. Sotva jsem však vyjel, měli němečtí policisté na dalším parkovišti velkou kontrolu. Sjel jsem na odstavnou plochu a podle pokynu příslušníka jsem zastavil. Došel ke mně a požádal o doklady, digitální kartu, o doklady k nákladu a podnikovou licenci. Všechny dokumenty jsem měl v pořádku a po menší technické kontrole mi oznámil, že je auto také jízdy způsobilé. Ještě pro jistotu přinesl testr na alkohol a požádal mě o fouknutí. Po splnění tohoto úkonu jsem čekal na předání dokladů a chystal jsem se odjet. Policista mi však ukázal displej, na němž se objevila hodnota 0,25 promile. Nechápal jsem to. Vím stoprocentně, že jsem žádný alkohol nepil a zase jsem měl s krví problém. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem abstinent a že vím jistě, že jsem žádný alkohol nepil. Nehodlal se však se mnou o tom bavit a požádal mě, ať si vezmu nejnutnější věci, zamknu vůz a nastoupím k němu do auta. Teď jsem se opravdu cítil jako pod vlivem alkoholu. V hlavě se mi honily myšlenky, co se stane dál a hned jsem zavolal Topinkovi. Jeho reakci vám snad ani nebudu popisovat, ale když to řeknu hodně kulantně, rád nebyl. Policisté mě odvezli na služebnu a zavřeli do malé místnosti. Seděl jsem na kraji postele a přemýšlel, proč se mi v krvi neustále objevuje alkohol. Žádný rozumný důvod jsem však nenašel. Natáhl jsem se a uvažoval. Jak jsi to skončil Mikuláši? Ptal jsem se sám sebe a pak jsem si okamžitě odpověděl. No co, mám, co jsem chtěl. Kdybych seděl doma na zadku a pracoval v kanceláři, nestane se mi to. Ihned po této myšlence jsem se začal smát. Je sice pravda, že by se mi to nestalo, ale nikdy bych neviděl Itálii, Francii, Anglii, Skotsko, Švédsko, Lucembursko, Německo, Rakousko, Mont Blanc, nejel bych vlakem Alpami, nejel bych trajektem... Tolik věcí mě napadlo, že jsem měl stejný pocit, jako tenkrát u laboratoře v Čechách, kdy jsem zakřičel, že chci být zločincem. Hned na to jsem přehodnotil své myšlení a řekl si: Vlastně já neskončil, jen jinak začínám. To pomyšlení mě natolik posílilo, že jsem spokojeně usnul.

Zanedlouho se otevřely dveře a vstoupil muž v obleku. Pozdravil a špatnou češtinou mi vysvětloval, že s ním půjdu na odběr krve. Řekl jsem, že klidně může mluvit německy a on byl nesmírně rád. Odběr proběhl stejným způsobem, jako u nás. Výsledek byl stejný, jako v předchozím případě. Zeptal jsem se ho, jestli mu není podezřelé, že po několika hodinách má krev vykazuje stejné hodnoty jako poprvé a on na to prohlásil, že jsem zřejmě alkoholik a že jsem se ještě něčím posilnil. Hrubě mě to urazilo, ale neměl jsem jediný důkaz o tom, že tomu tak není. Odvezl mě do jiné strážnice, kde byly cely jen se zamřížovanými čelními zdmi. Zeptal jsem se ho, co teď bude dál a on mi odpověděl, že mě po vystřízlivění pustí a soud bude probíhat později. Musel jsem se začít smát, protože mi bylo jasné, jak to dopadne. To je ta pravá šance dokázat, že alkohol v mé krvi je jakýmsi stabilním produktem mého těla a že jsem nevinný.

Ráno mě probudil jakýsi policista a vrátil mi klíče od vozu a všechny mé doklady kromě řidičského oprávnění. Na psacím stroji naťukal povolení k dojezdu do garáží a naznačil, abych šel s ním, že mě odveze k autu. Protestoval jsem, že ještě nejsem střízlivý a požadoval přeměření. Odmítl však s tím, že při malém množství, které jsem měl, musím být dávno fit. Vůbec mě nebral v potaz a doslova mě vyhodil u mého vozu. Rozhodl jsem se, že na soud čekat nebudu a že vše začnu řešit dřív, než bude pozdě. Napsal jsem Topinkovi, že vyjíždím a že z osobních důvodů, až přijedu na dvůr, prozatím končím. Nechápal důvod mého konání, ale to dost dobře nemohl. Ani já sám jsem ho zcela nechápal. Celou cestu domů jsem uvažoval, jak to udělat, aby mi uvěřili. První, co mě napadlo, bylo, že nejdřív musím přesvědčit Květu. Jestli se mi to podaří, je šance, že se mi to zdaří i u jiných lidí a pravděpodobně i stejným způsobem. Do garáží jsem dojel pozdě večer. Květa pro mě přijela a tentokrát jsem ji požádal, jestli by mohla řídit pro změnu ona. Celou cestu mluvila o tom, jak se měli a co se děje a já jí ještě nic o tom mém problému neřekl. Babi i princezna již spaly. Po večeři a koupeli jsme si sedli v obýváku a Květa chtěla začít znovu vypravovat. Tentokrát jsem ji však přerušil a zeptal jsem se, jestli mi věří. Podivila se té otázce, ale přikývla. Vyprávěl jsem jí celý svůj problém, od cesty na třídní sraz až po dnešek. Nechápala jak je to možné, ale to já také ne. Abych jí dokázal, že si nevymýšlím, přinesl jsem testr na alkohol a foukl do něj. Na displeji se ukázalo 0,24. Podívala se na ten výsledek nevěřícně a prohlásila: "Tý brďo, ty jsi pernamentně opilej, to je terno." Nechápal jsem, co za terno to je, když jsem vlastně střízlivý. Ale pak ještě dodala: "Jestli se ukáže, že je to nějaká genetická porucha, tak jí chci taky." Zasmáli jsme se a šli si lehnout. Ihned jsem unaven usnul.

Probudila mě ještě dřív, než zazvonil budík. Dala mi k ústům alkoholtestr a řekla, že mi sice věří, ale že si chce být stoprocentně jistá. Nafoukal jsem svých obvyklých čtvrt promile a byl jsem rád, že to udělala. Položila testr a dohnali jsme to, co jsme včera v únavě zanedbali. V práci jsem vyklidil své věci z auta do osobáku a předal klíčky Topinkovi. Vše jsem mu vysvětlil. Nevěřil mi ani slovo, ale jsem v tříměsíční zkušební lhůtě, a tak na otázku, jak to vidím dál, jsem mu odpověděl, že až dokážu, že jsem nevinný, vrátím se. Pokrčil jen rameny a zřejmě si myslel úplně něco jiného, než bych chtěl. Vrátil jsem se domů a chvíli se mazlil s princeznou. Babi řekla, že by nejradši už jela do Žabně, a že tady překáží už tři týdny. Květa se zeptala, jestli to myslí vážně, protože nám tady nepřekáží a naopak je nám s ní dobře, a že jestli pojede domů, bude zase sama. A Květa že nebude mít čas každou chvíli jezdit za ní. Přitakal jsem a řekl, že jestli chce, a jestli může, uděláme si výlet, aby se podívala domů, ale pak, že zase přijedeme sem. Babi však trvala na svém, a tak jsme zabalili její nejnutnější věci a odjeli.

V sobotu měly Květy svátek. Koupil jsem jim dort a malé dárečky. Oslava byla sladká. V Žabni jsme zůstali do neděle, a když jsme se vraceli domů, bylo to jako po pohřbu. Za ty tři týdny jsme si neuvěřitelně zvykli na bábino: Dyž něbudeš posluchač, tuž ti nabiju. Květa řídila a já si na zadním sedadle hrál s princeznou. Netrvalo dlouho a princezna i já jsme usnuli. Květa nás probudila až před domem.

Celý víkend jsme probírali možnosti, jak to udělat, abych dokázal svou nevinu, ale na nic kloudného jsme nepřišli.

Na druhý den ráno jsem šel přímo za psychiatrem, kam jsem před měsícem nedorazil. Pan doktor Konvalinka mi na první pohled připomínal primáře Sovu. Nejen, že mu byl trochu podobný, ale i jeho řeč byla s nějakým východním přízvukem. Posadil mě do křesla a já mu vyprávěl celý svůj příběh. Samozřejmě, že jsem mu na očích viděl, že mi příliš nevěří, a tak jsem vytáhl testr na alkohol a ukázal mu svých 0,25. Bylo na něm vidět, že si myslí, že jsem si zase po ránu přihnul, ale nedal to na sobě znát. Jeho další slova mi to však potvrdila.

"Víte pane Čerte, že mě to připadá, jakoby jste byl z jiného světa. Čert a pohádka o alkoholu." Řekl jsem mu, že když mi nevěří, nemá cenu, abych s ním ztrácel čas a chtěl jsem odejít. Zastavil mě však a podal mi lístek s telefonním číslem.

"Toto je telefon na pana doktora Chotínského. Je to profesor na univerzitě. Sice trochu blázen, ale jestli by vám někdo mohl pomoci, je to on. Teď mu nevolejte, určitě učí, zkuste to až odpoledne." Poděkoval jsem a šel domů. Celé odpoledne jsem se snažil dovolat panu Chotínskému, ale marně. Zajel bych za ním, kdybych věděl, kde ho najdu, ale telefonní číslo byla jediná informace, kterou jsem o něm měl. K večeru jsem to vzdal. Květa sledovala mé nešťastné počínání a po chvíli, když seděla u Adama, mi nahlas z internetu přečetla: "Profesor Jan Chotínský, hematolog, učitel na Karlově univerzitě, padesát čtyři let, bytem Kolešnice 46, rozvedený." Vstal jsem a došel jsem ke Květě. Políbil jsem ji a řekl, že je nejen krásná, ale i chytrá. Okamžitě jsem ji poprosil, jestli by mě tam odvezla, ale princezna zrovna seděla na trůnu a ne a ne se vymáčknout. Když tak konečně učinila, jeli jsme do Kolešnice. Cestou jsem poprvé začal uvažovat, jestli by souhlasila, kdybych jí poprosil o ruku. Možná je to předčasné, vždyť i Pavel mluvil o třech měsících, ale byl jsem do ní zamilovaný. Znali jsme se od základky a nebylo nic, co bych shledal jako překážku. U čísla 46 mě děvčata vysadila a jela někam po nákupech. Až budu potřebovat, zavolám.

Stál jsem před malým otlučeným baráčkem a hledal nějaký zvonek. Když jsem konečně objevil nenápadný puntík na starých dveřích, ty se s rachotem otevřely, vykoukla paní na invalidním vozíku, a copak prý hledám. Řekl jsem jí, že teď už nic, když vylezla a zeptal se jí, jestli tu bydlí pan profesor. Mávla rukou a na otázku neodpověděla.

"Pojďte dál. Než se vrátí, uvařím vám kafe." Vešel jsem do domku a posadil se v kuchyni ke stolu.

"Copak od něj potřebujete? Přezkoušet, nebo nějaký to doučování?" Moc se mi nechtělo odpovídat.

"No nic, já se jen tak ptám, protože si vlastně celý dny nemám s kým popovídat, tak se nezlobte. Jsem tu pořád sama a Honzík je věčně někde v luftě."

"No víte," začal jsem zeširoka, "já pana profesora ani neznám, ale mám jeden takový problém a doufám, že mi ho pan profesor pomůže vyřešit." Málem mě nenechala domluvit a skočila mi do řeči.

"To von zas jó, jak se jedná o problém cizích, tak to by se mohl přetrhnout, ale že mám problémy já, to se ho jaksi moc netýká. Tedy nic proti vám, ne že bych vám chtěla něco vyčítat, ale mně tady například už dva měsíce nesvítí světlo ve špajzu a jemu je to šumafuk."

Nabídl jsem se, že jí to světlo opravím, ale neposlouchala mě.

"On Honzík je na tyhle práce nešikovnej a já jsem mu tady jenom na obtíž." Vytáhla kapesník, aby si utřela vlhké oči a pak se do něj vší silou vysmrkala. "Nebo posledně, jak dlouho myslíte, že mi vozil plyn na vaření? Tři týdny pane a to jsem mu musela ještě desetkrát denně připomínat."

Litoval jsem, že jsem nepočkal venku, nebo že princezna netrůnila déle. Paní se zřejmě opravdu potřebovala vypovídat a někomu si postěžovat, neboť mlela dobrých dvacet minut. Kávu uvařila vynikající, a když nepřestávala mluvit, přestal jsem ji poslouchat a popíjel ten lahodný nápoj a myslel při tom na Květy. Za půl hodiny přišel pan profesor. Byl to malý, černovlasý hubeňour s brýlemi a těkavýma očima. Představil jsem se jen jménem a poprosil ho o rozhovor. Poděkoval jsem jeho paní za výbornou kávu a on mě zavedl do místnosti, která byla směsicí skladu, pracovny a knihovny. Při troše dobré vůle by se dalo říci, že je to i laboratoř. Posadil mě do křesla a řekl: "Co vás ke mně přivádí, pane Mikuláši? Křestní jméno jsem přeslechl." Odpověděl jsem, že ho nepřeslechl, ale že Mikuláš je křestní. Představil jsem se celým jménem a on se dal do upřímného smíchu.

"To ale lze přece vyřešit jednoduchým způsobem. Na obecním úřadě vám jistě poradí, jak se to dělá a v případě, že nejste ještě ženat, můžete si po sňatku vzít příjmení své ženy." Byl to velice dobrý nápad a mně se zamlouval, jenže já jsem tu zcela z jiného důvodu. A těmito slovy jsem začal své vyprávění. Pan profesor mě soustředěně poslouchal a po dokončení mého příběhu mě požádal, jestli by mi mohl odebrat kapku krve. Nabídl jsem mu, že mám u sebe alkoholtestr, ale on řekl, že jeho zajímá složení krve a ne množství promile alkoholu. V tu chvíli jsem začínal tušit, že on je opravdu asi tím, kdo mi může pomoci mou svízel vyřešit. Nejvíc mě však udivilo, že se nestaral, zda jsem před tím pil alkohol, jestli si vymýšlím, nebo zda prostě lžu, abych dokázal nevinu. Možná, že mi prostě uvěřil. Dost dobře je také možné, že tato informace je pro rozbor krve nedůležitá, leč o tomto problému toho příliš nevím. Jisté je jen to, že se mi hodlal věnovat a to mě uklidnilo. Po odebrání vzorku krve se mě zeptal, jestli jsem zaměstnán, či zda mám volno. Odpověděl jsem, že jsem byl ve zkušební lhůtě a jsem bez řidičského průkazu vlastně nezaměstnaný. Řekl, že to je dobře, ale určitě to nemyslel zle, protože záhy pokračoval: "Přijďte za mnou do ústavu zítra v poledne, to budu už mít vzorek z laboratoře analyzován a popovídáme si." Podal mi vizitku a já mu srdečně poděkoval. Vyšel jsem z domku a chtěl zavolat Květu, když v tom jsem zjistil, že mám vybitý mobil. No, to je tedy paráda, musím se dostat k nějakému autobusu. Vyšel jsem pěšky směrem, odkud jsme přijeli a za několik minut jsem uviděl své auto, jak se řítí proti mně. Oddechl jsem si a nastoupil.

"Jestlipak víš, že jsi mě dnes už podruhé zachránila?" Zeptal jsem se a navrhl, abychom šli někam na večeři. Květa se na mě podívala s mírně smutným, provinilým úsměvem a řekla, že si toho moc cení, ale že má již večeři připravenou. Abych se nezlobil a takové návrhy avizoval předem.

"Máš pravdu, jeď domů, ale prosím tě pomaleji." Souhlasil jsem s ní a těšil se na společný večer. Když jsme dojeli domů, překvapila nás princezna otázkou. "Kdyš tady teď babiška není, tak s váma můšu špát nahoše?" Květa se nejdřív podívala, co na to já a když jsem souhlasně pokýval hlavou, řekla jí, že jedině v tom případě, že bude hodná. Já jsem se přidal a řekl jsem: "Koupíme ti nahoru jednu krásnou postel, a když budeš zlobit, tak si tě vezme čert." Zmuchlal jsem ji do klubíčka a ona křičela: "Mamí, já nechči, aby mě Miki odnešl do pekla!" Maminka jí samozřejmě přišla na pomoc a všichni tři jsme se váleli po pohovce a já si uvědomil, jak jsem s nimi neuvěřitelně šťastný.

Zasnoubení

Ráno jsme hned jeli do obchodu koupit princezně postel. Vybrala si patrovou se skříní a stolkem. Květa jí to rozmlouvala, že nepotřebuje dvě postele, ale na to jí princezna odpověděla: "Ta djuhá bude pjo bjášku." Květa se na mě podívala, jako by jí to bylo trapné a řekla, že žádného nemáme a jestli někdy nějaký bude, je na to času dost a vybrala obyčejnou válendu. Šel jsem do pokladny a zaplatil tajně tu, co si vybrala princezna. Řekl jsem Květě, že si ještě něco potřebuju koupit a aby na mě počkali v autě. Za pár minut jsem u nich seděl a v kapse měl prstýnky. Jeden krásný s kamínkem pro Květu, druhý skoro ten samý malý pro princeznu a třetí a čtvrtý pro princeznu v jiné velikosti, neboť jsem nechtěl riskovat, že se netrefím. Po nákupu mě Květy odvezly za panem profesorem a odjeli domů očekávat zásilku postele z obchodu.

Pana profesora jsem našel v jakési laboratoři, jak vysvětluje něco dvěma dívkám. Když mě spatřil, poslal je za kolegyní a sám mě odvedl do kanceláře.

"Takže milý pane Mikuláši Čerte. Pro nás badatele jste jako pohádková bytost. Vaše krev obsahuje skutečně čtvrt promile chemické látky, která má podobné složení, jako alkohol, ale alkohol jako takový to není. Nebudu vás unavovat chemickými vzorci, které byste s prominutím ani nepochopil, ale jedno vám říci musím. Zřejmě jde o poruchu vaší sleziny. Navrhl jsem řediteli jedné nemocnice, který je můj dobrý přítel, aby se na to podíval. Souhlasí, ale musel byste si tam jít na pár dní lehnout." Docela se mi ulevilo, protože jde vlastně jen o méně známou nemoc a mám šanci na její vyléčení. Pan profesor se posadil a povídá: "Jen bych vám ještě chtěl říci, že i když medici přijdou na příčinu poruchy, tak pravděpodobně k vyléčení nedojde, neboť o této abnormalitě náš svět ví zatím jen velmi málo." Padla mi brada a já nebyl schopen zpracovat, jak, proč a co. Až po chvíli, když mi pan profesor předával informace o zmíněné klinice, jsem se zmohl na první větu. "Ale to znamená, že budu mít problém s policisty doživotně!" Pan profesor si sundal brýle, pokrčil rameny a bezmocně řekl: "Je mi líto, ale takový je stav věci." Nadechl jsem se a pokračoval: "Víte, co pane profesore? Já nechci ležet v nemocnici jako pokusná krysa. Jsem zdravý, a až na to, že mám problém s policií, mi absolutně nic není. Teď mi tedy řekněte, jestli je mé zdraví nějak ohroženo. A jestli ne, tak já ke klidnému životu potřebuji jen potvrzení, že hladina alkoholu v krvi, to je těch 0,25 promile je mým běžným stavem a s požitím alkoholického nápoje to absolutně nesouvisí."

Pan profesor se na mě podíval a po chvíli přemýšlení řekl: "Milý pane, takový doklad vám nikdo nevystaví, neboť by se dal snadno zneužít. Představte si, že se prostě jednou napijete, někoho zabijete a pak se budete hájit tím, že to máte potvrzené. I kdyby jste takový doklad od někoho dostal, žádný policista z toho moudrý nebude a stejně budete obtěžován věčným stíháním, zavíráním a souzením. Doporučuji vám změnit zaměstnání. Víc pro vás v této chvíli bohužel udělat nemohu. Jestli jste rozhodnut do nemocnice nejít, prosím, pouze tento dokument o rozboru předejte vašemu ošetřujícímu lékaři. Můj čas mě bohužel tlačí, abych s vámi tento rozhovor ukončil. Bylo mi ctí a na shledanou."

Vyšel jsem z budovy jako bezradná troska. Zavolal jsem Květě a sedl si na lavičku. Hlavu jsem opřel dozadu, a díval se bezmyšlenkovitě do korun stromů a říkal jsem si: Proč zrovna já? Mám jít do té nemocnice, nebo ne? Neměl jsem strach o to, že se neuživím, ale práce řidiče se mi moc líbila. Sám to nevymyslím. Musím se poradit. Kdybych poslechl pana profesora, jaké zaměstnání bych si zvolil? Do mé bývalé kanceláře nepůjdu v žádném případě. V tom z parkoviště zatroubila Květa. Cestou domů jsem jí to vše vyprávěl. Řekla, že si to musíme promyslet a snad nás něco napadne. K domu jsme přijeli zároveň s dodávkou z obchodního domu. Mladíci nám postel odnesli až nahoru a ptali se, jestli ji budu chtít od nich také složit. Sebevědomě jsem řekl, že to zvládnu a oni odešli. Seděl jsem na židli u stolu a princezna mi vylezla na klín. Květa uvařila čaj a sedla si naproti. Vytáhl jsem z kapsy krabičku s prstýnky a vyndal z ní ten nejmenší. Měl jsem promyšlený postup.

"Princezno, dáš mi svojí ruku?" Květuška se zakřenila, zvedla ručičku a já jí nasadil prstýnek. Byl jí však malý. Její smutné oči se daly v té chvíli přirovnat ke psím. Byl jsem na tuto variantu připraven a řekl jsem jí, že jako čert umím prstýnek zvětšit. Nenápadně jsem vyndal z kapsy druhý a po zaklínadle a trocha mávání rukama, jsem jí nasadil druhý, stejný, jen trochu větší. Bohužel i tento jí byl malý. Sáhl jsem pro třetí a modlil jsem se, aby jí seděl. Poprosil jsem jí, aby mi s čarováním pomohla a opakovala kouzelnou formuli abraka dabra drozdi kvíčaly a červi. Třetí jí byl akorát. Dívala se na něj jako by byl kouzelný od Arabely. Pak jsem vstal a položil ji na zem. Stoupl jsem si před Květu a řekl: "Květuška mi dala svou ruku a co ty?" Klekl jsem si k ní na jedno koleno tak, jak to bylo ve starých filmech, vytáhl její prstýnek a rovnou se zeptal. "Dáš mi ji také?"

Květa se sesunula ze židle ke mně na kolena, obejmula mě a zašeptala: "Víš Mikuláši, já tě mám moc ráda, ale teď bohužel musím říct... ANÓÓ!" A zakřenila se skoro týmž krásným ksichtíkem, jaký uměla princezna. Poté nastavila ruku. Modlil jsem se, aby jí byl, neboť tady by žádné kouzlo nepomohlo, ale naštěstí jsem trefil.

"Ale Čertová se jmenovat nebudu!" Prohlásila rozhodně a prohlížela si prstýnek, který jsem jí nasadil. Požádal jsem jí, jestli by jí nevadilo, kdybych si vzal její příjmení, protože pak by padl i problém s princezniným příjmením. Koukala na mě srdečně a odevzdaně a opět mi řekla tu větu, která se mi moc líbila: "Ty se mi snad zdáš. No jo," zarazila se, "ale to ti budou všichni říkat smutný čert."

"To mi nevadí." Namítl jsem. "Je lepší být smutný čert a při tom být šťastný Smutný." Políbili jsme se. Z polibku nás však vyrušila princezna. Zatahala maminku za rukáv a zeptala se: "Mamí a to teď uz nemůšu Mikymu šíkat Miky, ale tatínku?" Vzal jsem ji do náruče, políbil na líčko a řekl. "Jestli mi budeš šíkat tatínku, budu moc rád, ale Miky mi samozřejmě můžeš šíkat také."

Po tomto mini obřadu zasnoubení jsme šli složit postel. Když jsme ji vybalili, Květa poznala, že je to ta dvouválenda se skříní a stolkem a chtěla volat do obchodu, že se spletli. Požádal jsem jí, ať nikam nevolá, že je to správně a ještě jsem jí pošeptal, že jestli chce tu druhou postel využít, ať přestane brát prášky. Zlíbala mě a hodila se mnou do postele. Princezna skočila za námi a zase jsme řádili v peřinách, až jsme protrhli polštář a peří lítalo všude. Čertík nás nejdřív jen pozoroval, ale když uviděl létající peříčka, přidal se k nám a skákal z postele na padající brčka. Chytal je, prskal, vyskakoval a my jsme se mu smáli. Unavili jsme se tím řáděním tak, že jsme si na chvíli lehli a čekali, až peří klesne. Princezna stála na posteli a peří jí padalo na hlavu. Květa řekla: "Tak šťastný Mikuláši Smutný Čerte, tady máš anděla." A ukázala na princeznu. "Tohle čertisko, že má být anděl?" Zakřičel jsem, povalil stojící princeznu a opět začal polštářový boj a opět peří lítalo. Když jsme se vydováděli, šel jsem luxovat peří a Květy sešly do kuchyně připravit večeři.

Tu noc spala princezna s námi v posteli. Její patrová byla ve výstavbě a zatím to vypadalo, jako bych z ní chtěl složit perpetum mobile. Leželi jsme na zádech, objímali se a hovořili o mém problému s krví, o jejích překladech a o mé práci. Využil jsem situace a zeptal se, jestli se jí ty záclony zdají být hrozné. Řekla, že ne, že se jí líbí a já byl hodně rád. Navrhl jsem jí, že by možná bylo pro princeznu lepší, aby chodila do školky, protože jinak se na ni moc upne a celý život na ní bude závislá. Také jsem argumentoval tím, že děti potřebují společnost jiných dětí, aby se naučily komunikovat, odpouštět, být tolerantní, aby dostaly běžné nemoci k vytvoření protilátek. Souhlasila se mnou, ale bylo na ní vidět, že je tou závislačkou spíše ona. Najednou se posadila a povídá: "Karel Vojánek!" Zeptal jsem se, kdo je Karel Vojánek a ona mi řekla, že je to jeden známý, který má doktorát a živí se jako právník. Ten, že by mi mohl pomoci. Pochválil jsem ji za nápad a za chvíli jsme všichni tři usnuli.

S Karlem Vojánkem jsme se sešli na hlavní třídě v jedné malé restauraci. I když je Karel právník, působil na mě čistým dojmem. Asi to má v popisu práce, aby vypadal důvěryhodně. Květa nás představila a odešla s princeznou do centra. Celý svůj problém jsem mu vysvětlil a čekal, co na to řekne. Zeptal se mě ještě na několik detailů a pak seděl a pil kávu. Za několik minut řekl jen dvě slova. To půjde. Nic víc. Požádal mě o všechny podklady a odešel. Bylo to takové nemastné, neslané setkání, že jsem si od něj moc nesliboval. Hned po příchodu domů jsem mu všechny podklady okopíroval a poslal e-mailem a dá se říct, že jsem ho pustil z hlavy.

Květa dostala překlad. S princeznou jsme konečně dodělali postel a s pocitem dobře vykonané práce jsem jí navrhl, abychom šli na plovárnu. Byla nadšená. Bazén byl nedaleko a já ji tam učil plavat. Když jsme přišli domů, Květa ještě neměla práci hotovou. Uvařili jsme večeři a šli na kutě. Než jsem malou převlékl do pyžama, zaslechl jsem, že Květa s někým mluví. Natáhl jsem uši a zaslechl jen: "Požádal mě o ruku. Babi, já jsem tak šťastná..."

Ráno mi zavolal Topinka, že by se mnou šéf chtěl mluvit, jestli mám čas. Chystali jsme se s Květou na úřad, kvůli svatbě, a tak jsem řekl, že přijdu. Obřad jsme objednali na příští víkend, to je za devět dnů. Zároveň jsme se s Květou dohodli, že si k svatebnímu slibu připravíme nějaké verše, nezávisle na řeči, kterou bude pronášet oddávající. Oběma se nám tyto běžné přednesy oddávajících nelíbí. Docela jsem byl překvapen tím, že s tímto nápadem přišla jako první Květa. Zdá se mi, že ji miluju víc a víc. Potom mě holky odvezly do Aikumy a jely zajistit nějaké "důležité" věci, jako například svatební šaty.

V kanceláři jsem si sedl do křesla a počkal, než šéf dotelefonuje. Když po pěti minutách konečně položil mobil, omluvil se a začal nesměle hovořit:

"Chtěl bych se zeptat, jestli máte již nějaké zaměstnání." Odpověděl jsem, že nikoli a on mi navrhnul, abych po dobu, než budu mít oprávnění řídit, pracoval pro jeho firmu jako dispečer. Řeči umím, vzdělání mám a ostatní mě prý naučí Topinka. Nečekal jsem takovou nabídku a spíše jsem očekával ukončení, či nějakou náhradu škody za zdržení poslední přepravy, takže mě to dost zaskočilo. Po chvíli váhání jsem řekl, že si to rozmyslím, a když tak se ozvu.

Po odchodu z Aikumy jsem navštívil svého lékaře, abych mu předal výsledky rozboru. Originály jsem si nechal a odevzdal jsem mu pouze kopie. Chvíli dokumenty studoval a posléze se ke mně otočil.

"Musím se vám omluvit. Při minulé návštěvě jsem zřejmě nepochopil, že si nevymýšlíte. Je to opravdu hodně vzácná abnormalita. Přiznám se, že by mě ani ve snu nenapadlo, že se objeví u nás. Zatím bylo zjištěno jen několik případů na světě. Sem chodí dost lidí, kteří si něco přečtou na internetu a pak, aby dostali neschopenku, předstírají třeba, že jsou malomocní. Vaše krev obsahuje CH3CHO. Acetaldehyd se v přírodě vyskytuje ve zralém ovoci, kávě a podobně. Je produkován rostlinami jako součást jejich metabolismu. V lidském organizmu vzniká při metabolizování etanolu alkoholdehydrogenázou, což je sice nezvyklé, ale jak je vidno, neškodí to vašemu organismu. S tím se dá normálně žít."

Upozornil jsem ho, že jsem řidič a že s tím mám velký problém, ale řekl stejně jako pan profesor, abych tedy změnil zaměstnání. Ještě jsem zkusil, aby mi napsal, že i v případě 0,25 promile nejsem v podnapilém stavu a mohu řídit, ale o tom řekl, že je to nemožné, protože bych musel projít vyšetřením, které pojišťovna nehradí a on na to nemá ani přístroje ani prostředky. Požádal jsem ho proto o doporučení k někomu, kdo toto vše má. Kupodivu mi napsal doporučení ke stejnému lékaři, jako profesor Chotínský.

Milijarda

Hned ráno jsme zabalili a odjeli na Moravu. Cestou mi Květa vyprávěla o svém dětství. Poprvé jsem se dozvěděl, že má bratra. Jmenuje se Jarda, ale všichni mu říkají Milijarda. Na mou otázku, proč tomu tak je, mi Květa vyprávěla příběh... Ale radši si to poslechněte sami:

"Hned po revoluci začal Jarda podnikat. Měl spoustu nápadů, jak zbohatnout a vždy jen opakoval, že až vydělá svůj první milion, přejmenuje se z Jardy Smutného na Milijardu Veselého. To mu u známých zůstalo, a i když jeho podnikání skončilo rychle a neslavně, už mu nikdo neřekne jinak. Dnes pracuje u firmy likvidující starý odpad v Brodku a asi bude celý život splácet dluhy z nepovedeného podnikání. Když jsem se ho zeptala, co bude dál dělat a jak to vlastně všechno vidí, řekl, že na tu miliardu dluhů kašle, a že si bude žít, jak se mu zlíbí. Nedávno jsem mu volala, ale jeho mobil je nedostupný."

Zeptal jsem se, jestli by ho chtěla mít na svatbě, ale mlčela. Po chvíli, když jí zvlhly oči, řekla, že ano, ale že neví, jak ho najít. Na tyto situace mám tak nějaký čuch. Řekl jsem Květě, že si myslím, že to není o tom, že neví, ale že spíše nechce. Nevěřícně a malinko uraženě se na mě podívala, ale nakonec řekla, že mám asi pravdu. Bojí se, jestli není bratr něco jako bezdomovec, či zda neskončil kdesi v žumpě lidství. Za Brnem jsme zastavili na pumpě na kávu a na čůrání. Květa byla unavená. Navrhnul jsem jí, že je to sice proti předpisům, ale že bych mohl chvíli řídit já. Souhlasila a já po vyjetí odbočil na menší silnice, abychom se vyhnuli dálnici, kde bylo riziko setkání s policií větší. V Brodku jsem zastavil a šel se zeptat místních na Milijardu. Květa mě přemlouvala, ať to nedělám, ale přesto jsem šel. Po několika otázkách u místních povalečů mi bylo jasné, kde Milijardu najdu. Zastavil jsem u hospody a řekl Květě, že jestli opravdu chce, aby byl na svatbě, ať jde se mnou. Milijarda seděl na lavičce v předzahrádce, v ruce držel prázdný půllitr a koukal do dálky, jako by tu nebyl.

"Jarku!" Zašeptala Květa a obejmula hubeného kluka, kterému při pohledu na Květu roztály všechny drsné rysy jeho tváře. Objímali se asi pět minut. Po tomto dojemném přivítání nás Květa představila. Milijarda se mi od první chvíle líbil. Byla na něm sice vidět jakási odevzdanost, smíření a duševní smutek, ale jinak to byl inteligentní muž, jen trochu zanedbaný. Když se Milijarda dozvěděl, že jedeme na víkend k babi, okamžitě se k nám přidal. Ještě jsme zastavili na jeho ubytovně, která vypadala jako po náletu, kde si vyzvedl pár věcí. Než Milijarda nastoupil, Květa se za volantem zavrtěla a trochu nesměle mi vrazila políček.

"Ty jsi ale beran, ale mám tě za to moc ráda." Myslela tím samozřejmě můj zájem o budoucího švagra. Pak jsme jeli rovnou až do Žabně. Vlastně ne, ještě jsme se zastavili na benzínce, kde jsem koupil babi její oblíbený nanukový dort. Milijarda šel se mnou a tiše mě poprosil, jestli bych mu mohl půjčit "nějakou tu kačku". Řekl jsem mu, že mu nepůjčím ani korunu, protože jestli něco potřebuje, koupím mu to. Vybral si láhev piva a s omluvným pohledem ji podal pokladnímu.

Pro babi byl ten den svátkem. Květa uvařila vynikající oběd z kachny, kterou jsme přivezli a babi připravila speciální a neméně vynikající polévku. Seděli jsme u oběda a já si opět uvědomil, jak krásné je mít lidi okolo sebe. Tedy lidi, které máte rádi a kteří mají rádi vás. Když se Milijarda převlékl, umyl a navoněl, byl z něho hotový švihák. Odevzdanost a duševní smíření zmizelo a já měl najednou před sebou jiného člověka.

Během víkendu jsme s Milijardou byli na jeho doporučení chytat ryby v potoce, kam v mládí chodil. Nemaje pruty, chytali jsme na pytlačku a po nájezdu porybného jsme utíkali jako malí Jardové a Milijardové, abychom unikli pokutě. S Milijardou jsem zažíval během víkendu to, co bych nazval konec absence sourozence. Jako jedináček a člověk bez přátel jsem tento stav opravdu vítal. V neděli ráno jsme s princeznou šli na procházku po okolí a po několika minutách nás Milijarda dohnal. Ve třech jsme strávili nádherné dopoledne, během kterého jsem absolvoval roli indiána, prezidenta spojených států a čokla. Milijarda na tom nebyl lépe, protože v našich hrách představoval kojota, tuláka a krávu. Nejlépe na tom byla pochopitelně princezna, která role vymýšlela a její jedinou rolí byla role královny. Hráli jsme si jako malí a domů jsme dorazili před obědem, když nám Květa esemeskami vyhrožovala, že nás vydědí. Odpoledne jsme s Milijardou seděli na lavičce před domem a povídali si. Zjistil jsem, že to je docela fajn kluk, který jen potřebuje trochu lásky, kterou postrádá. Tím pochopitelně nemyslím sex, jen je mu smutno a nedokáže se vymanit z vlivů prostředí. Zeptal jsem se ho, co vystudoval, nebo co umí a jeho odpověď mě šokovala.

"Jsem nedostudovanej. Vlastně se dá říct, že všechno, co jsem kdy v životě udělal, je nedostudovaný. Mám tři vysoké školy, všechny nedokončené. Mám státnici z angličtiny, která je mi na hovno a mám řidičák, kterej jsem nikdy nepoužil. Mám práci, o které bych radši nemluvil a mám dluhy, které převyšují výšku mého platu na dalších padesát let. Nemám rodinu a můj byt vypadá jako stoka. Při pomyšlení, že se tam mám po víkendu vrátit, je mi na blití."

Ohradil jsem se, že nic není tak horké, aby se to nedalo vzít do kleští, ale jeho oči mi napovídaly, že ztrácí naději.

"Říkáš, že nemáš rodinu, ale já myslím, že to vidíš všechno příliš černě." Snažil jsem se ho uchlácholit. Když jsem u něj viděl tu beznaděj, vyprávěl jsem mu svůj příběh. Nebyl to sice srdceryvný příběh k napravení potápějícího se, ale ledacos jsem si přibarvil. Ve výsledku mělo mé vyprávění veskrze pozitivní účinek.

Nejvíc ho pochopitelně zajímala část, kdy jsem hovořil o Anděle.

Když Milijarda odešel, sedla si ke mně na lavičku babi. Chvíli jen koukala do prázdna a pak řekla: "Sem tu rada, ale vas mam radši, mohla bych se ku vam vratiť?" Uchopila mou ruku svou starou drsnou dlaní a podívala se na mě jako na někoho, kdo může rozhodovat.

Nikdy jsem se necítil, jako někdo, kdo může rozhodovat, ale když tato chvíle přišla, věděl jsem, že musím udělat to, co je pro mě nejlepší. Nejlepší pro mě bude, když bude Květa v pohodě a Květa bude v pohodě, když bude mít u sebe babi. Znovu jsem si vzpomněl na slova maminky a řekl: "Moje maminka mi říkala, když jsi blbej, zeptej se. A tak bych se vás chtěl zeptat, jestli toho nebudete litovat a jestli v půli cesty nebudete chtít otočit." Babi vzala mou hlavu do dlaní a políbila mě na čelo.

"Ještě, že jsme nepřivezli všechny vaše věci, bude to jednodušší," řekl jsem a babi se usmála.

"Teraz se těšim. Tu sem doma, ale tame sem s vami." A po chvíli ticha pokračovala. "Ja už tu dluho něbudu, a tak tu trochu času chcu pobyť s vami." Seděli jsme na lavičce dlouhou dobu a babi mi vyprávěla o zmizelém mládí. Ne vše jsem jí rozuměl, ale cítil jsem, že je to žena, která mi v životě přinese spíš štěstí a lásku, než trable a utrpení.

Celou dobu si na pískovišti před námi hrála princezna s bábovkami a po několika minutách se k ní přidal jakýsi místní klučina. Zrovna, když jsme s babi byli potichu a jen jsme přemýšleli, rozhovořili se ti dva. Klučina se princezny zeptal: "Ty ši prej š Prahy, jó? Povídala to babiška." A tvářil se, jako by jí nevěřil.

"Mám tady tátu a mámu a máme kamion." Odpověděla princezna, přehlížeje otázku.

"To ale není tvůj táta, žíkala to máma." Kluk se postavil na důkaz, že Květuška lže, ale ta se nedala.

"A je to můj táta, dal mi pjstýnek!" Měl jsem co dělat, abych udržel oči suché. Takový pocit hrdosti může zažít každý, kdo má své vlastní dítě, ale u mě se tento pocit dostavil také, byť jde vlastně o cizí holčičku. Jsem asi měkký a přecitlivělý. Nestěžuju si, není důvod, ale jako chlap se někdy chovám změkčile.

Po nějaké chvíli si k nám přisedl Milijarda, jež do této chvíle cosi probíral hlasitě ve světnici s Květou.

"Mikuláši, mohli bysme si promluvit mezi čtyřma očima?" řekl potichu, ale babi to slyšela.

"Esli tě coši martvi sy je povinny byť vděčny, za ludi, keři tě posluchaju. No, esli se mysliš, že je tak dobře, to idu pomoct Květce." Řekla babi a odešla do domu.

Milijarda se pohodlně usadil na lavičce a po chvíli trapného ticha začal koktat. Bylo vidět, že neví jak, nebo spíše, co mi má říct. Bylo mi jasné, že ho Květa zvala na svatbu a asi si dovedu představit důvody, pro které jí Milijarda odmítl. Nedostatek peněz, slušné oblečení a cokoli jiného by byly dost pádné důvody, abych odmítl i já. Nečekal jsem proto na jeho zpověď a sám jsem začal mluvit. Přitom jsem si vzpomněl na slova Pavla, který mi radil, abych smečoval dřív, než zasmečují jiní. Zvolil jsem i trochu drsnější Pavlův slovník, jež jsem od něj odposlouchal.

"Neznám tě ani dva dny, ale vím, že jsi fajn chlap, kterej stojí za to, aby byl se svými, které má rád. Nemel kraviny a řekni, co chceš říct. Jestli se chceš vymlouvat, že na veselku nepřijdeš, protože se ti nechce, nebo že nemůžeš, na to, kamaráde, zapomeň." Tato preventivní obrana z mé strany zapůsobila jinak, než jsem čekal. Chvíli se díval do nebe a pak pomalu začal mluvit.

"Nechci jít na svatbu. Nenávidím svatby. Květu mám však natolik rád, že i přes toto své přesvědčení vám půjdu dělat svědka. Jen bych chtěl, abys věděl, že ne pro tebe, ale pro Květu. Jenže nemám oblek." Tato jeho slova mě rozčílila.

"Víš co, brachu, já ti na to tvoje přesvědčení kašlu. Jestli nechceš jít na svatbu kvůli mě, přežiju to, ale nemám rád lidi, co se vymlouvají. Jestli si myslíš, že ze mě za to, že přijdeš, vymámíš nějakej krejcar, tak ti předem říkám, že na tebe z vysoka seru." Sám jsem se divil, kde se ve mně ta slova vzala, ale po několika týdnech strávených mezi kamioňáky jsem se ani nedivil. Kupodivu ten monolog zapůsobil a Milijarda zareagoval trochu až agresivně.

"Já, že po tobě chci prachy?" Křiknul a vrhl se na mě. Váleli jsme se po zemi jako malí kluci. Rval jsem se naposledy v osmé třídě, ale i přesto jsem měl větší sílu, než Milijarda. Když jsme se kutáleli po zemi a nebylo důvodu přestat, ozval se strašný řev, který nás zastavil.

"Do prdele chlapi, to si to nemůžete říct normálně?" Květa nás roztrhla a tvářila se, jako by byla naše máma. Trochu jsem se za své chování styděl, ale při pohledu na Milijardu jsem se musel smát. Měl roztržené obočí a z nosu mu tekla krev.

"Promiň," řekl mezi utíráním krve z nosu Milijarda, "ale nasral si mě."

"Neřeš to." Odpověděl jsem a podal mu ruku. Přijal mé podání a v tu chvíli se mi zdálo, že mám nového přítele. To byl poslední konflikt, který jsem s Milijardou měl. To už však naše smiřování přerušila Květa s tím, že bychom měli jet domů.

Naložili jsme věci babi a vyrazili na západ. Hned po prvních kilometrech začal Milijarda pomalu mluvit a trochu nesouvisle koktat. Nechali jsme ho a potichu vyčkávali, co nám vlastně chce říct. Po chvíli se konečně rozhovořil plynuleji a z toho, co nám sdělil, jsem se nedivil, že se mu do toho nechtělo. Přiznal se, že na té lavičce před hospodou seděl proto, že přišel právě o práci a nevěděl co dělat. Použil dokonce krásné přirovnání, že jsme ho v tu chvíli vytáhli z hnoje.

"Nenávidím tu zašpiněnou ubytovnu. Nesnášel jsem i mou poslední práci. S odporem jsem seděl v hospodě s kolegy, které zajímá jen chlast, sport a ženský, ale bez peněz se z těch sraček nedostanu. Potřeboval bych změnit život, ale nevím jak."

Nečekal jsem, až se k tomu vyjádří Květa nebo babi a znovu jsem zasmečoval. "Jestli nemáš chuť se tam vrátit, nabízím ti kumbál u nás. Ale pod podmínkou, že přijmeš od nás půjčku do začátku a najdeš si práci. Říkám to jen proto, že jsi asi zapomněl, že máš rodinu." Květa se na mě laskavě usmála a vzala mě za ruku. Smeč se mi podařila. Po několika vteřinách jsem se otočil a Milijarda při pohledu na mě pokýval hlavou a zašeptal: "Dík."

V Brodku si vyzvedl krabici od bot s nějakými věcmi a tvrdil, že je to všechno, co stálo za to, aby si to vzal. Nechápal jsem, jak tam mohl žít, ale dokud bych nebyl v jeho kůži, asi bych nikdy nepochopil. Klidně jeho dosavadní zkušenost oželím. Mám radši jistotu a zázemí. V duchu jsem se musel smát nad tím, jak se mi to mluví, ale před několika měsíci, když mi umřela máma a pak kocour Ferda bych asi přemýšlel jinak.

Ještě než jsme dojeli domů, měl jsem dva telefonáty. Nejdříve volal šéf Aikumy, zda jsem se rozhodl přijmout jeho nabídku. Slíbil jsem mu, že se do večera ozvu. Druhý rozhovor byl stručný. Volal Karel Vojánek, že ráno letíme do Bonnu, kde bude probíhat slyšení k mé věci. Moje účast je nutná a originál dokumentu o rozboru si mám vzít s sebou. Odlet z Ruzyně v osm hodin. Otočil jsem se k Milijardovi a zeptal se ho, co by chtěl dělat. Řekl, že neví, ale dá se říct, že by dělal cokoli. Odpovědi z něj lezly jako z chlupatý deky. Po dalším zkoumání jsem zjistil, že by se mu moje práce docela líbila. Ještě jsem vyzvěděl, že z řečí ovládá pouze angličtinu. Spočítal jsem mu, že kdyby to chtěl dělat, musel by si obnovit v autoškole kurz na vleky, profesní průkaz, potom lékařskou prohlídku a psychotesty, což je dohromady suma sumárum necelých třicet tisíc. Protočil oči a řekl, že to tedy asi ne. Nechápal jsem, proč nabídku odmítl, ale po chvíli jsem vlastně uznal, že je to asi pro něj po takové době života na chudší straně velké sousto. V tom se ozvala Květa s tím, že pracovní úřad by část zaplatil jako rekvalifikaci. Bylo rozhodnuto. Ihned jsem zavolal šéfovi, že jeho nabídku přijímám, ale až po příletu z Bonnu a jen do té doby, než budu mít doklady v pořádku. Byl rád, a tak jsem se ho ještě zeptal na Milijardu. Mluvil jsem o něm jako o švagrovi a při pohledu na Květu jsem zahlédl spokojený úsměv. Po vysvětlení Milijardovy situace mi šéf nabídl, že může zítra nastoupit do dílny, coby pomocník opravářů a až dokončí rekvalifikaci, začne jezdit. Po skončení telefonátu jsem informoval ostatní o šéfově nabídce a Milijarda si se mnou plácl dlaní na důkaz, že přijímá. Jeho spontánní Jóó! Doprovodila babi potleskem. V tu chvíli jsem se cítil jako šéf já.

Naše plácnutí probudilo spící princeznu a ta se okamžitě hlásila na čůrání. Květa zastavila na benzince a obě utíkaly na toaletu. Zatímco babi zůstala sedět v autě, já s Milijardou jsme šli koupit něco na chuť. Pět nanuků, čtyři kávy a jedna horká čokoláda bylo v horku asi to nejlepší na osvěžení. Pro jistotu jsem se ještě vrátil pro neslazenou minerálku a při placení na pokladně mě upoutaly přívěšky ke klíčům, ve tvaru různých symbolů. Koupil jsem pro Květu přívěšek ve tvaru srdce, pro princeznu berušku, pro babi kytičku a pro Milijardu tvar €ura. Před vyjetím jsem všem přívěšky rozdal s tím, že Milijarda zítra zajistí výrobu dalších klíčů od domu. Návrat byl trochu zastíněn Čertíkovými výkaly a rozkousaným polštářkem. Jídlo i vodu během naší nepřítomnosti snědl a vypil a teď radostí, že jsme se vrátili, převrhl vázu a shodil jeden květináč. Není nad rodinné štěstí.

Vítězství

Karel Vojánek mě v letadle instruoval, jak se mám chovat u soudu a hlavně mi kladl na srdce, ať neříkám, že umím německy, protože při překládání bude čas na rozmýšlení odpovědí. V jednu hodinu po obědě jsme seděli v zasedací síni a kolotoč otázek a odpovědí mě utvrzoval v mém odhadu, že německý soudce našemu tvrzení nevěří. Požádal o odklad s tím, že musím být vyšetřen německými lékaři a tím vše pozastavil. Stráž nás dovedla na kliniku, kde jsem absolvoval stejné odběry, jako u doktora Chotínského. Druhý den ráno přelíčení pokračovalo. Soudce obdržel výsledky z kliniky a během krátké doby, vyřkl ortel. Byl jsem zproštěn viny a mám právo na navrácení dokladů. Karel Vojánek ještě požádal soud o vydání výsledků, které by mě provázely při eventuálních dalších potíží v tomto směru. Soud mu vyhověl a já byl Karlovi vděčný. Navíc se mu ještě podařil nevídaný kousek a to, že všechny výlohy spojené s tímto problémem zaplatí německá pojišťovna, která se těmito případy zabývá. Ve výsledku to pro mě znamenalo, že letenky, hotel, stravování, odměnu pro Karla Vojánka i můj ušlý zisk bude pojišťovnou hrazen. Měl jsem pocit, že nic na světě není problém. Že je svět konečně někdy spravedlivý. Karel se mi omluvil, že ještě musí letět do Bruselu a po podepsání všech dokumentů se se mnou rozloučil. Domů jsem letěl jako vítěz. Ještě na letišti jsem napsal Květě sms.

Vyhráli jsme letím domů

jezdit budu zase rád

šlo to lehce bez blesků a hromů

Karel si zaslouží řád

Za chvíli mi přišla odpověď. Jaro nenastoupil do dilny, ale bude ti delat sefa. Jeho anglictina mu zaridila místo dispečera. MTR KS. Tohle jsem opravdu nečekal.

Na Ruzyni mě vítala celá rodina Smutných. Byli však všichni veselí. Takový pocit mají asi olympionici, když dostanou medaili a vítají je davy. Můj dav byl menší, ale zato hlučný. Připadali jsme si jako Hujerovci. Večer jsme slavili. Dort a dětské šampaňské stačilo, abychom si vychutnali tu slávu. Princezna poprosila Květu, jestli by dneška mohla špát š babi a obě za chvíli ulehly. Milijarda nás poté požádal o malý rozhovor. Seděl jsem s Květou na válendě a on si sedl na židli před nás. Opěradlo židle si dal dopředu a opíraje se o něj lokty, bylo na něm vidět, že zase neví jak začít. Nakonec však slova nalezl a roztřeseným hlasem začal hovořit. "Chtěl bych vám oběma moc poděkovat. Ještě v pátek ráno jsem měl chuť spáchat sebevraždu a dnes mám skvělou rodinu, výbornou práci, která mě nesmírně baví a teď už mě trápí jen jedna věc. Protože dostanu první výplatu až za měsíc, potřeboval bych to startovné. Jestli můžete, prosím vás o půjčku dvacet tisíc. Možná, že se vám to bude zdát hodně, ale půlka z toho padne kvůli vaší svatbě na oblek a svatební dar. Jestli byste tedy mohli..."

Květa se na mě podívala, co já na to. Vstal jsem a z trezoru vyndal pět pětitisícovek. Podal jsem je Milijardovi a řekl, že jsem rád, že mu mohu pomoci. Ještě jsem dodal, že splátkový kalendář zní; až budeš mít, vrátíš. Hned na to mi Milijarda oznámil, že má bohužel ještě jednu prosbu a to, jestli bych mu nemohl půjčit holení. Za deset minut stál před námi nový člověk. Po odchodu do hajan mi Květa znovu řekla tu krásnou větu: "Ty se mi snad zdáš." A po chvíli ještě dodala, že ty prášky už nebere a že je pro ni dneska nejlepší den k početí. To byl pro mě povel k nebývalému výkonu, jež nás oba cele pohltil.

Ráno jsme s Milijardou jeli poprvé společně do práce. Milijarda zasedl za dispečerský stůl a já jsem ho s obdivem pozoroval. Byl v práci teprve třetí den, ale vypadal, jako by tu seděl odjakživa. Po půl hodině dorazil šéf a já mu oznámil, že už mám sice doklady, ale že nastoupím až příští týden. Budu se ženit a to je důvod, proč budu do konce týdne nepoužitelný. Šéf mi pogratuloval a řekl, že čtrnáct padesát jednička na mě bohužel nepočkala, neboť jí přidělil jinému novému řidiči. Začal jsem upadat do stavu mrzutosti a představa, že budu jezdit s tou starou babičkou, mě týrala, ale naštěstí šéf pokračoval: "Příští týden přijede jeden fungl nový vůz. Rezervuji vám ho." Oddychl jsem si. Nakonec mi ještě vypsal pro pokladnu výdajový lístek na deset tisíc. Zeptal jsem se ho, na co ty peníze jsou a on mi řekl, že tuto částku vyplácí každému, kdo přivede nového zaměstnance. Jestli tento vydrží v pracovním poměru tři měsíce, což je zkušební doba, dostanu od něj druhou polovinu, to je dalších deset tisíc. Užasle jsem na něj koukal a místo, abych poděkoval, zeptal jsem se, jestli nepotřebuje překladatelku do italštiny a dánštiny, že tyto jazyky ovládá moje budoucí žena. Zasmál se nahlas a koukaje na hodinky se omluvil, že už se musí věnovat firmě. Ještě jsem ho upozornil, že nevím, jak dlouho trvá změna jména, ale že si budu brát příjmení své nastávající, a také si budu muset změnit všechny své doklady. Řekl, že je mu to upřímně líto, neboť Čert ve firmě byl lepší, než dva Smutní, ale přesto že mi gratuluje. Nakonec ještě dodal, že má rád můj inteligentní humor. Zeptal jsem se ho, jestli ví, proč je inteligentní humor tak dobrý a když odpověděl záporně, dodal jsem, že naštěstí inteligentní humor nevymýšlí inteligenti. Přikývl, ale myšlenkami byl už zase jinde. Než jsem odešel, zastavil jsem se u Milijardy, abych mu oznámil, že jsem za něj dostal peníze a jestli tu vydrží tři měsíce, bude jeho půjčka částečně smazána. Silně ho to potěšilo a řekl: "To si piš, že tu vydržím." Bohužel neměl čas se radovat. Zazvonil mu telefon a následně řešil v angličtině nějaký problém. Tím jsem poznal, že jeho angličtina je opravdu skvělá.

Po návratu domů, jsem hlídal princeznu, zatímco Květa zpracovávala na Adamovi nějaký překlad. Babi zavařovala rybíz, a tím spustila velkou šňůru zavařování, při které toho roku na polici přibývalo zavařenin, jako hub po dešti. Moje mamka tuto činnost neuznávala a nikdy nic nezavařovala. Tím se stalo, že jsem se těchto pochutin nikdy dostatečně nenasytil, takže jsem nyní do spíže chodil tajně mlsat.

Vzal jsem princeznu a jeli jsme do obchodního centra koupit snubní prstýnky. Při vystupování na parkovišti jsem si všiml, že princezna svírá plechovou krabičku od bonbónů. Zeptal jsem se, na co ji má a ona řekla, že tam má peníze, protože mi chce také koupit pjstýnek. Snubní prstýnky jsme měli objednány a já je pouze vyzvedl a zaplatil. Nenápadně jsem prodavačce naznačil, že mladá slečna chce také nakupovat. Květuška se zakřenila a řekla, že by chtěla pro Mikiho šnubní pjštýnek. Prodavačka vzala princeznu do náruče a deset minut procházeli obchodem, načež se dohodli na nějakém prstýnku. Potom si něco šeptali a prodavačka mě požádala, zda bych mohl zavřít oči, že mi ho vyzkouší. Když mi bez mého pohledu vyzkoušela dva, zabalila vybraný do svátečního papíru. Optal jsem se prodavačky, zdali stačily úspory malé na zaplacení a ta mi pošeptala, že si od Květušky vzala jen jednu korunu. Je to formalita a tento prstýnek máme od firmy za zakoupení snubních prstýnků jako dárek. Poděkoval jsem jí a řekl, že sem s Květuškou budeme chodit častěji. Princezna zářila víc než sluníčko. Nesla své krabičky jako nejdůležitější svátost. Nato jsme ještě navštívili květinářství, kde jsme objednali kytici a v cukrárně dort. Ihned po dojezdu domů princezna mamince, babi a Čertíkovi ukazovala svůj nákup a vytahovala se, že stál jen jeden peníz.

Večer nás Milijarda šokoval příjezdem domů. Nejen, že přijel na dámském kole, které si koupil v bazaru, aby mohl jezdit do práce, ale přijel v novém obleku, bílé košili a s kravatou. Znám ho teprve týden, ale za tu dobu udělal neuvěřitelný skok. Můj první dojem byl alkoholik s minimálním množstvím inteligence. Dnes tu vidím anglického úředníka, kterému chybí pouze dýmka. A pohled na množství inteligence se zněkolikanásobil.

V pátek večer mě Milijarda doslova donutil, abychom šli do hospody zapít svobodu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to není dobrý nápad, protože mám s alkoholem špatné zkušenosti a nikdy radši nepiji, ale řekl, že to je podmínka k tomu, abych měl spokojené manželství, a že když nebudu pít já, on to vezme za mě. Ani jeden z nás nezná místní hospody. Já eviduji pouze restaurace, kde se vaří, neboť jsem je poslední dobou hojně využíval a Milijarda je pochopitelně z jiné planety. Zavedl jsem ho do jedné takové, kde jsme si dali jedno malé pivo a Milijarda řekl, že je to tu jako v kanceláři a šli jsme hledat dál. Udělali jsme si okružní jízdu (pochopitelně pěšky) nočním městem a po každém malém pivu to bylo stejné. Milijarda vstal a že prý je to tu jako "U Sušánků", "na nádraží", "v konírně", anebo jednou dokonce "v bordelu." Po návštěvě osmi stravovacích zařízení jsem již měl bolavé nohy a propláchnutý močák. Konečně jsme našli jednu vinárnu, o které Milijarda řekl, že to tu ujde. Sedli jsme si k baru a já objednal aperitiv. Po vypití této pochutiny mi Milijarda řekl, že to, co jsem objednal, bylo babský pití a tentokrát objednal on. Nevím, jestli jste již někdy pili droždí s kyselinou sírovou, ale přesně tak ten jím objednaný nápoj chutnal. Když odbila půlnoc, přemlouval jsem totálně opilého budoucího švagra, abychom šli domů. Byl ale v ráži a nechtěl opustit taneční parket, na němž předváděl hostům tanec humakuma z Kanárských ostrovů. Nezbylo mi, než zaplatit útratu a milého Milijardu si přehodit přes rameno. Cestou domů nás stavěla policejní hlídka. Zeptali se, kam jdu s tím mrtvým mužem a já jim vysvětloval, že se dnes žením a toto je můj svědek. Až teď mi došlo, že jsem zapomněl na svědka. Ráno musím zavolat Pavlovi. Hlídka nás propustila a já znovu vyhodil Milijardu na svá bedra. Ten mi však vlivem špatného zacházení po pár desítkách metrů pozvracel záda. Domů jsem ho pak radši dotlačil. Z této činnosti si však pamatuji jen tolik, že jsem se nemohl trefit do dveří.

Svatba

Ráno mě Květa probudila krásným něžným polibkem a zeptala se, proč jsme domů přišli kanálama. Prý jsme vypadali, jako bychom se brodili stokou. Chtěl jsem ještě jeden polibek, ale poslala mě do koupelny, že mi smrdí z úst. Když jsem se zkultivoval, zavolal jsem Pavlovi na jeho služební telefon. Kupodivu se však z telefonu ozval šéf. Než mi došlo, s kým mluvím, řekl jsem, že ho zvu na svatbu jako svědka. Po malé chvíli mlčení mi oznámil, že včera Pavel havaroval a není již naživu. Jestli ale nemám za něj náhradu, nabídl se, že přijde. Neodpověděl jsem a zavěsil. Sedl jsem si na vanu a strčil hlavu pod tekoucí studenou vodu. Nechtěl jsem tu informaci přijmout a doufal jsem, že jsem ještě nevystřízlivěl a že se mi to zdá. Za chvíli přišla Květa a já jí to oznámil.

"To je ten, co nám vyměnil ten kohoutek?" Zeptala se a já jí to odsouhlasil. Když jsem se z toho vzpamatoval, vyzvídal jsem, jestli by jí nevadilo, že by mi za svědka šel šéf a ona souhlasila. Tentokrát jsem volal šéfovi rovnou. Pozval jsem ho na obřad i na oběd. Řekl, že rád přijme a já hned nato šel oživit Milijardu.

Na obřad se dostavilo asi dvacet podivně oblečených cizích lidí. Ptal jsem se Květy, kdo jsou a ona mi pošeptala, že jsou to všechno její kamarádi z klubu. Nikdy o žádném klubu nemluvila, ale z hesel a pokřiků, které ta zvláštní společnost nahlas vyluzovala, jsem pochopil, že jde o nějakou divadelní činnost a že Květu už dlouho neviděli. Jak se dozvěděli o svatbě, jsem se nedopátral. Nejvíc mě zaujaly dva páry. Barborka, Lojza, Dana a Pavel. Byli velice přátelští a milí. Začátek obřadu byl stejný, jaký známe z televize. Květuška vypadala jako pravá princezna a Květa jako nejkrásnější královna.

Při oddávání jsem přerušil řečníka a poprosil ho, jestli bychom mohli pronést svůj připravený slib. Byl mile překvapen a souhlasil. Celý obřad Milijarda fotil a nahrával nějakým krásným digitálním fotoaparátem. Asi si ho koupil. Stoupl jsem si před Květu a spustil jsem rýmy, na kterých jsem celý týden pracoval.

Slibuji své ženě krásné

ať to ví či ať už žasne

že budu život celý

ostražitý a spíše bdělý

aby byla stále při mě

aby chtěla žít v mém domě

aby se mnou jednou k stáru

tlačíce tu životní káru

dožila krásný život bez porotců

a spokojena se mnou žila i v domově důchodců

Zároveň s ní si beru

i Květušku naši dceru

slibuji vám Květy napořád

že vás obě navždy budu míti rád

Ty rýmy nebyly zdaleka dobré, aby si zasloužily pozornost, ale v tuto melancholickou chvíli zapůsobily. Divadelníci spustili takový vyrvál, že je musela Květa ztišit. Poté si odložila kytici, vzala do náruče princeznu a obě pak spolu unisono přeříkaly naučené věty, při nichž mi cukaly koutky, abych se nerozesmál, protože princezna to překrásně odšišlala a zároveň se mi snažily vtlačit i proti mé vůli do očí slzy. Pro vaši lepší představu jsem zvolil verzi princezny.

My ti obě šjibujeme

pjotoše tě mijujeme

še ti budem napošát

věšit, še náš máš obě ját

tak doufáme, še věšíš, še to není šejt

poštajáme še, abyš nebyj nikdy šmutný čejt

   Nato jsme si všichni tři nasadili snubní prstýnky. Když jsme se políbili, řekla princezna, že mi chce také prstýnek nasadit, a tak jsem měl nevěsty vlastně dvě. Po obřadu jsme šli do restaurace. Původně jsme chtěli udělat oběd doma, ale babi nás zapřísahala, že to musí být slavnostní a že ona si to chce užít a ne vařit u plotny. Souhlasili jsme a hostinu uspořádali v jedné příjemné restauraci. Navrhl jsem Květě, že jestli chce, může pozvat i své přátele, ale z dvaceti přítomných souhlasila jen polovina. Po obědě nám šéf s manželkou předali svatební dar a i přes naše přemlouvání se omluvili a odešli. Nedalo mi to a šel jsem s nimi do šatny je vyprovodit. Než se oblékli, zeptal jsem se šéfa, jak a co se přihodilo Pavlovi. Řekl, že v noci spal na parkovišti, a nějaký kamion do něj vrazil, když jeho řidič usnul. Pravděpodobně Pavel vůbec nic nevěděl a byl na místě mrtev. Rozloučil jsem se, a pak následovaly asi dvě hodiny tancování. Myslel jsem na Pavla a byl jsem rád, že to byla nehoda, ne z jeho viny, nebo dokonce, že by to udělal úmyslně třeba kvůli manželce.

S Milijardou jsme střídali partnerky podle toho, kdo byl po ruce a kdo byl ochotný. Děvčata z herecké společnosti, Barborka a Dana byly neúnavné, zato já padal únavou. Nejsem zvyklý na takový pohyb. Měl bych s tím něco dělat. Když jsme si na chvíli sedli, naklonila se ke mně Květa a řekla, že nejsem zvyklý se hýbat a že bych měl s tím něco dělat. Odpověděl jsem jí, že je čarodějnice, protože mi vidí do myšlenek, neboť jsem o tom zrovna přemýšlel a ona na to řekla, že jedině čarodějnice si může vzít čerta a vtáhla mě opět do tance.

Večer jsme všichni seděli doma v obýváku a léčili se. Babi měla nohy v lavoru, Květa si držela na čele mokrou osušku, já si chladil chodidla ledovým zábalem. Milijarda jako jediný seděl u televize a občasným naléváním vína se snažil o jakési udržení zábavy. Jediná princezna odpadla. Spala přehozena přes opěradlo křesla a s pusou otevřenou vydávala zvuky, připomínající malé kotě.

Potom babi poprosila Květu, jestli by jí nepodala kabelku. Když to Květa učinila, vyndala babi obálku a řekla, že je to pro nás. Květa si mi sedla na klín a spolu jsme do obálky nahlédli. Obsahovala prodejní smlouvu rodinného domku v Žabni a šek pro manžele Mikuláše a Květu Smutných na částku tři sta tisíc. Podívali jsme se s Květou nechápavě do očí a ještě než jsme stačili cokoli říct, babi podala podobnou obálku Milijardovi.

"Tak děcka, možna něvitě, proč sem to zrobila, bo to je proto, že se tu budě stavjať nove ASO. Barak sem prodala, pro tebe Květko mam třistatišic, pro Jarka štyristatišic a pro malu Květušku mam připravene dva." Následovalo něco, čemu by se dalo říci rozporuplná debata. Květa s Milijardou litovali domek, zároveň se radujíce děkovali babi a ta šťastná, že je s rodinou, objímala svá vnoučata a přidala si k nim i mne.

Potom nám Milijarda předal svůj dárek. Byl to právě ten digitální fotoaparát. Řekl, že by si neodpustil, kdyby tu svatbu nezdokumentoval. A my jsme mu za to byli vděčni. Na závěr jsme rozbalili dar od šéfa. V krabici byly dva nové mobilní telefony, o kterých jsem věděl, že je šéf dostal od operátora zdarma jako bonus za dobré služby. Trochu mi to zkazilo náladu, ale jen asi na tři vteřiny. Vlastně budou dobré. Co jiného bych měl čekat od podnikatele.

Po svatební noci, o které bych mohl dlouze psát, však řeknu jen, že byla krásná, dlouhá a svěží. Výjimečná však byla nejen v tom, že jsme měli prstýnky. Než jsme unaveni usnuli, dlouhou dobu jsme si ještě povídali. Zeptal jsem se, jestli hraje divadlo, nebo co je to za společnost. Květa mi prozradila, že je delší dobu neviděla a byla také překvapena, když se na obřadu ukázali. Několik let s nimi hrála alternativní divadlo a ona tam chodila s jedním klukem. Když se však její miláček odstěhoval, přestala se s nimi stýkat. Dnes jí docela ta bláznivá společnost chybí. Ještě, než jsme usnuli, přinesla mi ukázat květináč, ve kterém se z hlíny prodíral ke světlu zelený lísteček. Myslel jsem, že je to nějaký zvyk, zasadit květinu v den svatby, ale Květa mě vyvedla z omylu. Byl to janovský strom. Jak řekla doslova, bylo to psí hovínko. Měl jsem ohromnou radost. Bude nám připomínat nejen mé krásné dny v Itálii, ale i den svatby.

Houby

Ráno mě probudila Květa něžně šeptajíc do ucha: "Vstávejte, pane Smutný, jste smutný, že jste Smutný?" Zamumlal jsem, že jsem veselý, ale jestli mě nenechá dospat, budu smutný Smutný. Odešla do kuchyně a během krátké chvilky mi pod peřinu vlezla princezna s Čertíkem a tak dlouho mě lechtala, až jsem se zcela probudil.

Lehli jsme si vedle sebe a já vzal z police první knihu, kterou jsem nahmátl s tím, že jí budu chvilku číst, než vstaneme. Bohužel to byl atlas světa. Nechtělo se mi vstávat pro pohádky a nezbývalo, než ho otevřít a ukazovat jí, jak vypadá země a jak je rozdělena do států a kde jsem všude byl, až jsme narazili na Ameriku.

"Vidíš, a tohleto je USA. Víš, jak se jmenuje ten stát vedle?" Zeptal jsem se jí a byla to spíš jen řečnická otázka. Překvapila mě však pohotovou odpovědí: "Kdyš je tohle uešá, tak to vedle bude uešbé." Zasmál jsem se tomu myšlenkovému pochodu a vysvětloval jí, že USB je zkratka pro něco zcela jiného a ještě jsem se zeptal, kde je tedy USC. To však již z přízemí volala "manželka", že máme vstávat.

Při snídani se mě Milijarda zeptal, co mám dnes v plánu. Nic jsem neplánoval, ale Květa mě předběhla odpovědí, že je potřeba uklidit tohle a vyluxovat támhleto. Milijarda tedy namítl, že je dnes neděle, a navíc svátek Cyrila a Metoděje, a že se pracovat nesmí, a že se ptal mě, a že bychom tedy mohli jít na houby (Těch "že" se asi nezbavím, že?). Byl to vynikající nápad. Naposledy jsem byl na houbách ještě s mamkou, kdy ještě mohla chodit a to bylo někdy předloni. Nehledě na to, že představa neděle strávené luxováním mi opravdu nevyhovovala, kdežto představa smaženice mě lákala velice. Květa prohlásila, že jí bude také spíše vyhovovat, když jí při úklidu nebudeme překážet, ale princeznu si musíme vzít s sebou. Při oznámení babi, že jdeme na houby, jestli by nechtěla jít s námi, se úplně rozzářila a okamžitě se začala připravovat na cestu.

Chodili jsme lesem a občasným voláním se hlídali, abychom jsme se neztratili. Princezna cupitala přede mnou a já jí ukazoval, co se sbírá a co ne, a jak se odřezává houba, aby zůstal kořínek v hlíně a princezna běhala a ukazovala houby jedlé i nejedlé. Asi po hodině jsme se sešli k malému odpočinku. Zatímco já s princeznou jsme měli v košíku sotva pokryté dno, Milijarda svůj koš málem neunesl. Nechtěl jsem věřit, že toho stihl tolik a trochu jsem se mu na jeho úlovky podíval.

"No jo, kamaráde, jenže tento poddubák je samý červ. A toto není hříbek, ale hořčák." Vyhazoval jsem mu z košíku jeho nasbíraný majetek.

"Já to vím, ale já si přišel do lesa odpočinout a pochutnat si na sbírání. Mně je jedno, že až přijdeme domů, že se dvě třetiny košíku vyhodí, ale ta chuť houbaření splní pro mě svůj úkol. Tím úkolem je zapomenout na starosti a svět a léčit si duši. To je to pravý houbaření. Nejde o to, donést domů jen to, co se dá použít, ale o to, abych si vychutnal sbírání a užil si lesa." Přesvědčoval mě Milijarda.

Chtěl jsem mu oponovat, ale právě dorazila babi, která měla košík plný a v něm takové poklady, jako kotrč, praváky a spousta jiných, o nichž jsem ani nevěděl, jak se jmenují. Myslel jsem, že jsem dobrý houbař, ale babi nám ukázala, že se máme co učit celý život. Doma jsme pak při čištění hledali v atlasu hub bábiny poklady a zjistili jsme, že vše, co nasbírala, je jedlé a chutné.

Svátek Jana Husa jsem s rodiči strávil vždy na nějakém výletě. Zeptal jsem se všech, jestli by se mnou v této tradici nechtěli pokračovat. Nadšeně souhlasili. Během snídaně jsme zažili dobrou půlhodinu hádání, dohadování a zamítání nejrůznějších návrhů. Nakonec jsme vyjeli do Karlových Varů. Při příjezdu do centra tohoto lázeňského města jsme pojali podezření, že není úplně vše v pořádku. Doslova nebylo kde zaparkovat. Unikl nám fakt, že je tu v těchto dnech filmový festival. Ulice byly plné lidí a parkoviště doslova přeplněná. Po dlouhém kroužení mezi přetékajícími parkovišti a uzavírkami z důvodu festivalových aktivit, jsme nalezli volné místečko a po vystoupení z vozu se brodili mezi návštěvníky těchto slavností směrem do centra dění. I přes počáteční zklamání z tohoto filmového svátku jsme nakonec byli rádi, že se náš výlet kryl s touto akcí, neboť jsme díky ní potkali spoustu známých osobností, a tím byly plusy výletu umocněny. Den se nakonec podařil. Počasí přálo a pouze nová skutečnost ztlumila naši dobrou náladu a to, že se vůz nenachází tam, kde jsme ho opustili. Třikrát jsme obešli blok, než jsme si byli jisti, že se nemýlíme. Auto zmizelo. Volal jsem na policii a tam mi ten dobrý muž oznámil, že jsme parkovali na nedovoleném místě a že si máme vyzvednout auto na té a té adrese. Posadil jsem všechny do předzahrádky blízké restaurace s tím, že pojedu auto vyzvednout. V tu chvíli jsem poprvé od Květy slyšel onu do teď krásnou a řekl bych, až příjemně erotickou větu ty se mi snad zdáš, použít s ironickým přízvukem. Doslova mě to otrávilo. Bohužel na mě čekali déle, než bylo zdrávo. Kvůli neznalosti Karlových Varů jsem odtahovou službu hledal dvě hodiny, a tím byl celý výlet trochu zkažený. Když jsem je konečně vyzvedl, nikdo neřekl ani slovo a dobrých deset kilometrů bylo ve voze naprosté ticho. Až po vyjetí na volnou silnici se na mě Květa podívala a řekla: "Nebuď smutný." V ten moment byla přehrada mlčení zbourána a všichni jsme se dali do smíchu. Odpověděl jsem, že jsem od včerejška Smutný rád, ale že je mi líto těch peněz za pokutu a odtah. Milijarda nelenil a oznámil mi, že si k té částce mám přičíst placení útraty v předzahrádce, neboť se jim čekání zdálo dlouhé a za dorty, poháry, kávu a jiné nápoje zaplatil další tisícovku. Nevím proč, ale při té zprávě jsem měl být spíše otrávený. Já však vyprskl smíchy. Celou cestu domů jsme se smáli a vyprávěli si, jak to tam bylo vlastně pěkné. Večer jsme si na mém počítači Miloušovi prohlíželi fotografie z digitálního fotoaparátu, které jsme střídavě celý den pořizovali.

Nevím, jaké máte zkušenosti vy, ale já byl překvapen, jak rychle byly všechny doklady potřebné k mému přejmenování vyřízeny. Skoro jsem byl až zklamán, že to šlo tak rychle, protože jsem tím pádem musel zase do práce. Ne, že bych se netěšil, ale teď, když byl dům plný lidí a neustále se něco příjemného dělo, se mi ho nechtělo opustit. Říká se, že když je člověk dlouho spokojený, většinou dostane od života facku. Pomalu jsem o tom začal přemýšlet a čekal jsem, kdy ten pověstný pohlavek přijde. Takzvaný Damoklův meč se však zatím neobjevoval. Vzhledem k tomu, že nejsem povahou zbrklý a neurotický, jsem tuto myšlenku brzy zapudil a dá se říct, že jsem ji záměrně ignoroval. Další dny mě však přesvědčily, že je toto rčení pravdivé. Přineslo mi Jarmila.

Do Norska s Jarmilem

Ráno jsem s Milijardou dorazil do práce a na dvoře mě čekala, jak se říká, funglovka. Byl to úplně nový vůz, který zářil, voněl, svítil a těšil se na naše společné kilometry. Vybavení bylo lepší, než ve čtrnáct padesát jedničce. Větší lednice, u postele dálkový ovladač na světlo, rádio a topení. V prostředku kabiny jsem se mohl bez obav postavit a ještě jsem měl nad hlavou místo. Je to mé první nové auto. Začal jsem mu říkat podle svých lásek, Květák. Nastěhoval jsem si věci a po absolvování běžných úkonů jsem vyjel. Abych se nenervoval, má první jízda byla po Čechách. Jelo se mi skvěle. Auto řídilo skoro samo a já si jen užíval. Když jsem dorazil na Moravu, kam jsem vezl náklad, přijel jsem do města, ve kterém jsem v životě nebyl. V navigaci jsem zadanou adresu bohužel nenašel. Tento stav je celkem běžná praxe. V blízkosti měst se neustále staví nové průmyslové zóny a navigace tyto ulice pochopitelně nenajde. Zastavil jsem proto na křižovatce a zeptal se kolemjdoucího v klobouku na ulici, kterou jsem měl v dodacím listě. Muž, kterého jsem se zeptal, řekl, že jsem na opačné straně města a že ať přejedu po obchvatu na jih a tam se doptám. Poděkoval jsem a učinil podle jeho rady. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se na jihu optal dalšího kolemjdoucího a ten řekl, že jsem tam špatně a poslal mě po obchvatu na sever. Vrátil jsem se na původní místo a zjistil jsem, že jsem se muže v klobouku ptal sto metrů od hledaného cíle. Nejsem psycholog, ale tuto zkušenost si vysvětluji jen dvěma způsoby. Buď měl ten pán v klobouku nějaký problém a neměl rád kamiony. Druhá možnost byla, že byl vtipálek, anebo prostě nesnesl pomyšlení, že by komukoliv řekl, že něco neví. Až za dlouho po více zkušenostech jsem zjistil, že osmdesát procent lidí nechce, aby si někdo myslel, že něco neví a radši lžou. Nakonec jsem samozřejmě cíl našel. Od té doby se však radši ptám dvakrát.

Na cestě domů jsem dostal od Milijardy instrukce, že před Prahou naložím a pojedu poprvé do Norska. Ihned jsem se začal těšit. Chtěl jsem okamžitě volat Květě, jestli by to nešlo nějak zařídit, aby jela se mnou, ale ještě než jsem vytočil její číslo, volal znovu Milijarda, že je to rychlovka a že se mám zastavit na dvoře, kde na mě bude čekat nový zaměstnanec, jež pojede se mnou, jako druhý řidič. Prý ho alespoň vyzkouším. Nechápal jsem, jak já začátečník mohu hodnotit nějakého řidiče, ale zřejmě to byla práce Milijardy, protože jsme na houbách právě o Norsku mluvili. No nic, snad se Květa do Norska se mnou podívá někdy jindy.

Na dvoře na mě čekal v dohodnutou hodinu svalnatý pětatřicátník. Na první pohled u mě budil dojem, že není právě nejinteligentnější. Bohužel se mi můj první dojem posléze potvrdil. Řekl, že je původem z Trhových Svin a mě to nedalo. Zažertoval jsem.

"To jsi tedy trhový sviňák." Evidentně se mu tento název nezamlouval a opravil mě, že je obyvatelem Trhových Svin. Vyjeli jsme a já jsem po vzoru Pavla, dej mu Pán bůh lehké odpočinutí, instruoval a vyzvídal od Jarmila (už to jméno!...) jak dlouho jezdí a jestli má všechny doklady a podobně. Jarmil celé první hodiny jen kýval hlavou, takže to vypadalo, že ví, o čem mluvím. Dokonce mě počastoval i historkou z minulé štace, kdy najel v Rakousku na dálnici v noci v místech, kam kamiony v tuto hodinu nesmí a zaplatil pokutu. To mě trochu utvrdilo, že něco o této práci ví a přestal jsem být ostražitý. Jen mi vadilo, že co chvíli chtěl otevřít okno, aby si mohl zapálit cigaretu. Za chvíli bylo v kabině jako v udírně. Po vystřídání jsem asi půl hodiny sledoval jeho počínání za volantem, a když se nic zvláštního nedělo, v klidu jsem usnul. Celou dobu jeho řízení mě však probouzelo zapalování cigaret, větrání a věčné pokašlávání. Definitivně mě však probudilo až zabrzdění ruční brzdou, což je zvuk, který vám i ve spánku oznámí, že auto nejede a že se stojí. Rozkoukal jsem se a zjistil jsem, že jsme kdesi v nějakém městě, že je nad námi jakýsi vítězný oblouk, a že nás zastavilo policejní vozidlo. Příslušník si od Jarmila vyžádal doklady a vyzval ho, aby jej následoval do policejního vozu. Po chvíli si tento přišel ještě pro svoji peněženku. Netušil jsem, oč jde a po deseti minutách, když se Jarmil vrátil a znovu jsme vyjeli, jsem se dozvěděl polovinu všeho, co se událo. Proč říkám polovinu, uvidíte sami.

"Co chtěli?" Zeptal jsem se hned na začátku.

"Nevím, asi hlídaj všude." Odpověděl sebejistě.

"Kde vlastně jsme?" Vyzvídal jsem dál.

"V Berlíně." Řekl s klidem Jarmil.

"Co děláme v Berlíně? Je tu přece obchvat." Nechápal jsem.

"Byla tam objížďka." Prohodil na půl úst a vypadal stále suverénně.

"Proč jsi tedy chtěl peněženku? To jsi něco platil?" Nedal jsem mu pokoj.

"Jo, pade za zákaz vjezdu." Víc jsem z něj nedostal. Pro jistotu jsem ale už oka nezamhouřil.

Do přístavu v Rostocku jsme dorazili včas a stejná loď, která mě a Pavla před necelým měsícem odvezla do Trelleborgu, čekala na stejném místě, jako by odtud nikdy neodplula. Nalodění proběhlo v klidu. Po rybence jsem se šel osprchovat a Jarmil mi vlezl do koupelny s tím, že se mu moc chce. Znechucen jsem dokončil sprchování o hodně rychleji, než jsem měl v plánu. Vytkl jsem mu to a on jen odpověděl, že prý, abych se neposral. Před usnutím jsem si pustil na Miloušovi film, jenže Jarmilova prosba, abych otočil notebook k němu, aby na to viděl, mě natolik otrávila, že jsem vše vypnul a radši dělal, že se mi chce spát.

Trelleborg nás vítal stejně jako před měsícem, jen Pavlovo: Tohle je švédský Trelleborg, seznamte se, tu chybělo. Cestou do Swinesundu, což je švédskonorská hranice, se celkem nic zvláštního neudálo, až na to, že na pumpě Jarmil ukradl plyšáka a na toaletě zas roli papíru. Měl jsem ho plné zuby. Sice jsem se chtěl kochat krajinou, ale Jarmil se rozpovídal o svém životě. Opravuje v garáži starou škodovku a líčil mi detaily této činnosti, která je mi vzdálená jako Madagaskar a zajímá mě stejně tak. Poté mi vyprávěl o jedné své brigádě. Když byl chvíli nezaměstnaný, kompletoval určitý úsek v terénu pro firmu, která vyrábí mapy do navigací. Prý to byla docela dobře placená brigáda. Nejvíc ho však prý těšilo, když mohl do systému vložit nějakou chybu. Jak on řekl, malý kopanec. Zeptal jsem se ho, jestli ví jistě, že je normální, protože zrovna my používáme navigaci někdy až deset hodin denně a každá chyba, kterou zaznamenáme, nás přinejmenším otravuje. Jen se tomu přihlouple zasmál. Když už hovořím o navigaci, mě osobně tyto chyby zrovna nerozhází, ale příjemné to zrovna není. Mám však jednu oblíbenou chybu, tedy vlastně to chyba ani není. Slečinka v navigaci při každém sjíždění z dálnice říká větu blíží se sjezd. Načež jí vždy pobaveně odpovím: "Sjezd se nemůže blížit holka, blížím se já ke sjezdu."

Jarmila jsem od pánaboha bral jako trest a dlouho očekávanou pomstu za spokojené klidné žití. Trochu jsem se kochal představou, že když nic horšího nepřijde, tak to holt nějak vydržím. Tento Damoklův meč byl docela přijatelný. Proto jsem si nasadil sluchátka a pouštěl si hudbu z Milouše. Spokojeně jsem s hlavou plnou nejrůznějších skladeb pozoroval, jak Jarmil vypráví a povídá a já nic z jeho kdákání neslyším. Zlatá technika. Po další pauze jsem rezolutně rozhodl, že se v kabině kouřit nebude a to ani za jeho řízení. Poté jsem však každou čtvrthodinu musel koukat na Jarmila, kterak před autem pochoduje naštvaný s cigaretou v ruce. Během dlouhé několik set kilometrové cesty jsem však díky hudbě usnul a probudilo mě až vrzání brzd. Stáli jsme v nějakém městě a čekali, až naskočí zelená. Zeptal jsem se, kdeže to jsme, neboť na hranice žádné město dálnici nekřižovalo a Jarmil odpověděl, že v Oslu. Okamžitě jsem vyskočil ze sedačky a začal na něho řvát, že jsme na hranici měli vyclít papíry a že jestli nás teď chytnou celníci, zaplatí si všechno on. V klidu odpověděl, že jsem mu to měl říct dřív a otočil soupravu zpátky směrem ke Švédsku. Naštěstí se nikdo během naší otočky o nic nezajímal. Ve Swinesundu jsme napodruhé projeli s vyclením. První cesta do Norska byla pro mě tou nejúžasnější projížďkou mezi netknutou přírodou, krásami horské krajiny, překrásnými ledovci a hučícími vodopády. Veškerý nádherný dojem tu kazil jen Jarmil. Cesta se klikatila mezi vesničkami, ve kterých jsem zaznamenal spoustu nehlídaných otevřených garáží plných sekaček, autíček, kol a jiných drahých věcí, veřejných parkovišť, které byly zásobeny nejnutnějšími potřebami, až mi to připadalo, že v Norsku není nikdo, kdo by kradl. Nikdo, vyjma Jarmila. Během první noci strávené na této cestě si do batohu přibalil půl tuny toaletního papíru, dvě stě litrů pet lahví s pitnou vodou, tři popelníky, dva deštníky a dva odpadkové koše. Bylo mi trapně. Když jsme ráno vyjeli, nutil jsem ho, aby tento arzenál na prvním parkovišti nechal, a když odmítl, prostě jsem odjel. Za minutu mi volal, že jsem debil a že se mám pro něj vrátit. Odpověděl jsem mu, že tím debilem je on a jestli chce, abych na něj počkal, budu na dalším parkovišti čekat jen pětačtyřicetiminutovou povinnou pauzu. Přijel stopem za půl hodiny. Třískl dveřmi, řka, že takovýho vola ještě neviděl, přestal trvat na svém lupu a odnesl na toaletu vše, co nakradl. Na vykládku do Stavangeru jsme dorazili v pohodě a k mojí spokojenosti bez dalších kradených úlovků. Když jsme čekali na další práci, poslal jsem Milijardovi smsku:

Paci paci ja chci praci

nejsem tady pro legraci.

Obratem přišla adresa další práce s vykládkou v Itálii. Do Bergenu na nakládku jsem řídil já a nestačil jsem si utírat pusu, jak jsem slintal z krásné přírody. Co chvíli jsme jeli podél modrozeleného fjordu, hned zas klikatým tunelem, poté poblíž světlezeleného ledovce, z něhož přes silnici přepadal vodopád. Největší šok však byl tunel pod mořem, dlouhý několik kilometrů. Všechnu tu krásu jsem si opravdu užíval a litoval jsem jen, že se mnou nejela Květa. Tento podřadný živel se z okna snad ani nedíval a řešil jen velké problémy, jak a kdy se najíst a kdy mu zastavím, aby si mohl zakouřit. Po chvíli, bohužel opět začal vyprávět, že je jeho vzorem Vilém Tell. Chtěl by být takový hrdina jako on. Nenápadně jsem naznačil, že jako Vilém Tell být nemůže, protože Vilém Tell nekradl. Na tuto mou poznámku neodpověděl a rozjel další vyprávění. Neměl jsem na jeho přihlouplé historky náladu a přerušil jsem ho.

"Hele, tele, ty mi spíš připadáš jak mládě skotu." Nepochopil vůbec nic. Jen se na mě podíval a odvětil, že Tell nebyl Skot, ale Švýcar. Nechal jsem ho při tom a nevysvětloval mu, že jsem při tom myslel na přežvýkavce.

Po chvíli mi však nedalo a ještě jsem přitvrdil. "Už vím, koho mi připomínáš! Viděl jsi film Oskar s Funésem?" Přikývl, že ano.

"Tam měli takového maséra. Jako bys mu z oka vypadl." Čekal jsem nějakou zápornou reakci. Jestli jste ten film viděli, ten masér měl íkvé tykve. Jarmil však zareagoval úplně nečekaně.

"Viď, to byl pašák. Já taky cvičím, ale na něj nemám." Vzdal jsem to. Jarmil by asi ani nepochopil, kdybych mu řekl, že je kráva.

Po naložení při cestě nazpátek jsem byl svědkem konfliktu, do kterého se Jarmil, kvůli své hlouposti dostal sám. Jeli jsme po nějaké okrsce a on řídil relativně pomalu. Nechtěl jsem to komentovat a se sluchátky na uších jsem se snažil to nevnímat a věnovat se pouze krásné hudbě a nejkrásnější přírodě. Občas však zastavil u krajnice a dívaje se do zrcátka počkal, až nás předjedou auta jedoucí za námi. Když to učinil asi pětkrát, zeptal jsem se ho, proč to dělá. A on řekl, že nesnáší, když za ním někdo jede. Opravdu jsem tehdy ještě nevěděl, jestli si vymýšlí, nebo je opravdu natolik blbej (toto slovo většinou neužívám, ale teď se sem prostě jiné nehodí). Zeptal jsem se, proč nejede rychleji, aby se jeho rychlost srovnala s ostatními. Nehledě na to, že musíme být zítra ráno opět v Trelleborgu, aby nám neujela loď. Neodpověděl mi a přidal. Ovšem nepřidal jen na rychlosti, ale i na agresivitě. Když dojel nějaký pomaleji jedoucí vůz, začal na něj troubit a vynucoval si předjetí. Sundal jsem si sluchátka a řekl mu, aby nebláznil a jel normálně. To ho však kupodivu rozčílilo ještě víc a příští vůz, který dohnal, doslova smetl ke krajnici. Během pěti minut se za námi ozvalo houkání policejního vozu a ruka s plácačkou, vystrčená z okénka ukazovala, ať je následujeme. Na parkoviště pak dorazil kromě policie i onen ohrožený muž a líčil příslušníkům, co se událo. Pochopitelně, že když byl takto ohrožen, zavolal okamžitě hlídku, protože to byl bohužel pro Jarmila náčelník místní domobrany. Jarmil podruhé za tuto jízdu zaplatil nemalou částku ze své kapsy. Po odjezdu z parkoviště jsem se ho zeptal, jestli si také něco vydělá, nebo jestli pracuje jen pro placení pokut, ale na tuto jízlivou otázku mi neodpověděl.

Večer mi volal Milijarda, jestli je Jarmil v pohodě. Jarmil na mě koukal, jak mluvím do telefonu a tak jsem odpověděl, ať zavolá za chvíli, že musím rychle na toaletu. Hned poté jsem zavěsil a vystoupil z vozu. Když jsem byl na toaletě, prozvonil jsem Milijardu a on mi obratem zavolal. (Toto bych měl asi vysvětlit. V případě, že zavolám Milijardovi z ciziny, zaplatí šéf za hovor určitou částku, která se mění podle státu, ze kterého volám a podle operátora. Když však zavolá Milijarda mě, je tato částka minimálně o polovinu menší a někdy i desetinásobně. Samozřejmě, že je to pouze v případě a to je podmínkou, že oba mobilní telefony jsou vedeny u tohoto dohodnutého operátora). Takže mi Milijarda zavolal a hned se ptal, jestli mám zažívací problémy. Odpověděl jsem mu, že mé zažívání je v souladu s mým tělem, ale že Jarmil poslouchal a asi bych nedokázal říct, že je to největší pitomec a univerzální pablb, kterého jsem v životě potkal. Milijarda namítl, že to šéfovi vadit nebude, hlavně aby uměl řídit a byl spolehlivej. Načež jsem mu vysypal vše, včetně dvou pokut, kradených věcí a nesnesitelného chování. Dodal jsem ještě, že kouří a to mi v kabině opravdu hodně vadí. Nakonec jsem si vylil ten dlouho kumulovaný vztek a řekl jsem: "A prdí mi na záchodě, když se sprchuju." Na to však reagoval Milijarda jen smíchem. Když jsem se vrátil do vozu, Jarmil opět venku kouřil.

Karel a Jana

Ráno, když jsme provedli hygienu a chystali se vyjet, jsem po návratu z toalety nachytal Jarmila, jak hovoří s kýmsi mým telefonem. Abych byl přesný, telefonem podnikovým. Když mě uviděl, domluvil a zavěsil.

"Kdo to byl?" Jarmil řekl, že šéf a víc se neangažoval.

"Co chtěl?" Nedal jsem mu pokoj. Odpověděl, že nic a dělal, že se mu chce spát. Vyjel jsem z parkoviště, ale po špatných zkušenostech s Jarmilem, jsem si vzal mobil a zkontroloval poslední volání. Samozřejmě, že poslední hovor byl odchozí a na neznámé telefonní číslo.

"To si myslíš, že jsem opravdu na tom s inteligencí, jako ty?" Jemně jsem naznačoval, že vím, s kým asi mluvil. Odpověděl, že je to stejně firemní telefon a že abych se neposral.

"Je sice pravda, že je to firemní telefon, ale já jsem podepsal hmotnou odpovědnost a i kdybys chtěl své ženě říct jen ahoj, bylo by přinejmenším slušné, abys mě požádal o svolení."

Udělal úšklebek a ještě poznamenal, že takoví lidé jako já, by neměli jezdit, ale měli by sedět doma na zadku. To jsem již opravdu nevydržel a vyházel na něj všechno svinstvo, kterého se během cesty dopustil a že ten, kdo by měl na tom zadku sedět, je on, protože dělá v cizině jen ostudu. Nakonec jsem ho varoval, že jestli ještě jednou sáhne na můj mobil, urazím mu palici. Opět se mi hodily některé věty z Pavlova vyprávění. Naštěstí takto příkře podaná informace byla pro něj daleko přijatelnější, než kdybych ho o to jen poprosil.

Než jsme dojeli do Trelleborgu, přišla záchrana. Volal Topinka, že tou lodí, která nás má odvézt, přijede jiný náš řidič a že si k němu Jarmil přesedne. Ten řidič by nestihl vykládku, a že prostě pojede s ním nazpátek po Švédsku. V duchu jsem Topinkovi líbal ruce.

"Hosaná, Heuréká, halelujá sláva nejvyššímu!" Křičel jsem po skončení rozhovoru a Jarmil nevěděl proč. Vychutnával jsem si poslední kilometry s ním. Po pěti minutách volal Topinka znovu, že tou lodí, která nás má odvézt, přijede jiný náš řidič a že si k němu Jarmil přesedne, protože on by nestihl vykládku a že prostě pojede s ním nazpátek po Švédsku. Řekl jsem mu, že už to vím, a proč mi to opakuje. Naznačil mi však, že si z něj dělám srandu a zavěsil. Od podání této informace mi nic nevadilo a díval jsem se na Jarmila jako na svatý obrázek, i když jsem spíš viděl mongolidního dementa, kterého mám tu čest v přístavu předat ošetřovatelům. Na všechno jsem mu odpovídal: ano soudruhu a dal jsem si záležet, abych se při tom usmíval. Během posledních minut ještě volal své ženě (tentokrát svým telefonem) a to, jak s ní hovořil, mě utvrdilo, že je nenormální. Abych jen nespekuloval, přečtěte si, jak vypadal jeho rozhovor.

"Ahojky prdelko, už se blížíme na loď. Zítra večer budu doma... Jo jasně, zavolám... Hele napadlo mě, neměl bych se zastavit v supermarketu a koupit ten držák na pivo?... Neměl... No, jak myslíš. Já myslel, no teda vlastně,... jo jasně. Už jsi koupila ty včerejší noviny?... Jo dík, je tam prej nějakej dobrej článek o autech... A co ten držák, mám ho teda koupit?... Ne... No to nevím, ale já bych ho koupil... Tak jo, a dokdy budeš u toho kadeřníka?... Nojo, tak já až přijedu, tak ti brnknu a ten držák radši koupím, co?... No jak myslíš... Až budeš chtít koupit ten fén, tak si na to ale vzpomeň, jo? Ne, nebudu ho kupovat a volat ti taky nebudu. To jako, že abys poslala milence domů, nebo proč?... No nic, uvidíme a já ho přece jen koupím. Tak pa prdelko, pa."

Není nad to, když víte o někom, že je to vůl. Tím nechci říci, že bych házel všechny lidi do škatulek. Také nemám rád, když se to o někom řekne zbrkle, bez uváženého přemýšlení, ale to tento případ vylučoval. Jarmila jsem v přístavu předával jako vzácné zboží a dlouho jsem za odjíždějícími kolegy mával šátkem se slzami v očích. Byly to však slzy štěstí. Na loď jsem najížděl spokojen a těšil jsem se na cestu domů. Až když jsem si tuto větu opakoval, došlo mi, že bez Jarmila tu cestu nezvládnu a že budu muset zbytek víkendu strávit kdesi mezi Rostockem a Berlínem. No co, byla to daň a ty se musí platit. Mám odjety hodiny povolené v tomto týdnu a v sobotu a neděli se jezdit v Německu nesmí, protože jsou prázdniny. Když jsem vjížděl do lodi, volal opět Topinka a opakoval mi to, co už jsem od něj slyšel dvakrát. Nechápal jsem jeho počínání a radši jsem ho vyslechl do konce. Vzhledem k tomu, že už byl Jarmil na druhém voze, byly tyto informace poněkud směšné. Nechal jsem ho, ať se vypovídá a pak jsem se rozloučil slovy, zbytek mi řeknete za pět minut.

Na lodi jsem si přisedl s jídlem k nějakým manželům. Až když spolu začali hovořit, zjistil jsem, že jsou to Češi. Dali jsme se do řeči a po jídle jsme se usadili s kávou v křeslech. Jmenovali se Karel a Jana. Dobře se mi s nimi povídalo a hned jsme si potykali. Jeli z dovolené a těšili se na domov. Když jsem jim oznámil, že půjdu do kajuty, abych se osprchoval, nějak podivně se na sebe podívali a pak si ten mladík ke mně přisedl.

"Ty tady máš kajutu?" Zeptal se zvídavě. Řekl jsem, že ano, neboť jsem řidič kamionu a mám to placené. Mladík se podíval na svou ženu a ona kývla.

   "Víš, my jsme už pár let spolu a teď jsme si zaplatili tenhle výlet, jenže na kajutu nám nezbylo. Vadilo by ti, kdybychom se u tebe osprchovali?" Odpověděl jsem, že jim to samozřejmě umožním a po dopití kávy jsme šli spolu do mé kajuty. Než se oba osprchovali, ležel jsem na posteli a čekal, až dokončí svou hygienu. Ostražitě jsem hlídal své věci, aby se mi náhodou něco neztratilo, protože dbaje pokynů Pavla, nevěřil jsem nikomu a tito dva milí lidé se vzápětí mohli změnit ve zloděje. Nerad jsem takovou myšlenku přijímal, ale neznal jsem je a to mě v mé podezřívavosti podporovalo.

Když Jana vylezla ze sprchy a vešel tam Karel, Jana se bez ostychu přede mnou převlékala do čistých šatů, a i když jsem dělal, jako že se nedívám, nemohl jsem přehlédnout její krásné tvary, o nichž by se daly psát básně. Po jejich odchodu jsem koupelnu navštívil i já. Krátce na to jsem ulehl do postele, a i když byl bílý den, věnoval jsem se odpočinku s Miloušem na klíně. Chvíli jsem hrál karty, chvíli jsem si prohlížel fotografie a nakonec jsem si pustil film. Neuběhlo ani půl hodiny, když někdo zaťukal. Otevřel jsem a za dveřmi stála Jana a ptala se, jestli by se mnou mohla mluvit. Pustil jsem ji dál a ona si sedla na protější volnou postel. Hned na to se rozhovořila. "My jsme s Karlem už osm let manželé a víme, že spolu nemůžeme mít děti. Tedy Karel nemůže. Uvažovali jsme o adopci, jenže tu jsme brzy zavrhli. Taky jsme měli možnost umělého oplodnění, ale kvůli mému zdraví jsme ho radši vyloučili. Nakonec jsme se dohodli, že si vybereme dárce spolu, takového, který se nám oběma bude líbit. Rozhodli jsme se prostě, že si k tomuto účelu objednáme tuhle dovolenou a někoho najdeme. Bohužel jsme během celé dovolené nenašli nikoho, kdo by se nám oběma líbil a samozřejmě taky, kdo by chtěl. Jenže ty se nám líbíš a Karel souhlasí, abychom tě, jestli promineš ten výraz, použili k dárcovství. Jsi inteligentní a o to nám jde, aby geny pracovaly pro nás."

Celou dobu, během které jsem poslouchal její povídání, jsem jen nevěřícně kroutil hlavou a nechápavě se na ni díval. Musím se však přiznat, že mě pochopitelně během té chvilky napadaly věci, které mi vůbec nebyly nepříjemné, neboť krásně zrzavá holka s dlouhými vlnitými vlasy a o trochu víc než většími prsy ve mně vzbuzovala touhu do té míry, že jsem byl rád, že mám tělo schované pod dekou. Když se na mě pár vteřin dívala bez mluvení, pochopil jsem, že řekla vše podstatné a čeká na vyjádření.

"Nevím," začal jsem nesměle, "jak si to dárcovství představujete, nikdy jsem o tom neslyšel a netuším, co je k tomu zapotřebí." Dokončil jsem svůj krátký koktavý projev. Odpověděla suverénně, že k tomu, aby otěhotněla, je potřeba jen můj souhlas a můj úd a jinak se o všechno postará ona. Byl jsem z tohoto návrhu velmi šokován, a nezmohl jsem se na žádný slušný výraz a bez předchozího uvážení jsem jí odpověděl: "To jako, že... my... dva... tady... teď... budeme... souložit?" Usmála se a sepnutými dlaněmi poprosila jako malé děcko, když chce bonbón.

"Asi je to pro tebe šok, ale my nemáme jinou možnost. A když už se nám líbíš oběma, byla by to pro nás životní výhra. Podívej. Jaké výhody to má? Neznáme se, nevíme, odkud jsme, jen že jsme z Česka a zřejmě se nikdy už neuvidíme. Nemusíš mít strach z prozrazení ani z jiných problémů, protože my ani nevíme, u jaké firmy jezdíš, jak se jmenuješ a kde bydlíš. Jsem zdravá a pohlavní nemoc nehrozí. Doufám, že to platí i o tobě? Na závěr ti mohu říct, že se mi líbíš natolik, že bych se v případě tvého souhlasu na to dárcovství i těšila. Tak co? Mám zavolat Karla?"

"Ale já se před týdnem oženil!" Snažil jsem se zakrýt své toužení, které zápasilo s bezmocností v nabízené příležitosti. Jana na mě viděla ten zápas a slezla z postele. Přiklekla si k mému lůžku a pohladila deku v místech, kde tušila mého dárce. Trefila se dokonale. Hned na to vstala, otevřela dveře, podívala se do chodby a zašeptala: "Pojď, souhlasí." Karel vešel a přistoupil k posteli.

"Nevstávej, chci ti jenom poděkovat. Jestli to bude kluk, bude se jmenovat Mikuláš." Řekl a posadil se na protější postel.

"No počkejte, to... ty budeš u toho?" Nechápal jsem ještě všechny důsledky tohoto počínání.

"Samozřejmě. Karel chce, aby viděl, jak se naše dítě rodí a že mu nebudu nevěrná." Řekla Jana s takovou samozřejmostí, jako by kupovala rohlíky.

"To ale já asi nemůžu..." Snažil jsem se odmítnout ten nenadálý stav, o kterém jsem nebyl předem informován. Řekla, že o tom nevím, ale ona že mě přesvědčí a vjela mi rukou pod deku. Podíval jsem se ještě jednou na Karla, jestli to myslí vážně, ale on mě zvednutým palcem a souhlasným přikývnutím nenechal na pochybách, že je s tím absolutně obeznámen.

Po deseti minutách bylo dárcovství dokonáno a oba odešli z kajuty pryč. Ležel jsem chvíli a vzpamatovával jsem se z té nenadále invaze dárcovského úřadu a v duchu jsem sám sebe omlouval, že to v podstatě není nevěra, protože šlo jen o výpomoc a byl u toho její manžel. Vtom mi něco zapálilo a prohrabal jsem své věci, zda mi nic neschází. Vše však bylo v naprostém pořádku. Po chvíli jsem vstal, osprchoval se a šel se projít po lodi, abych přišel na jiné myšlenky. Na palubě jsem je uviděl, jak oba sedí na lavičce a vesele si povídají. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale vzal jsem foťák a tajně si je vyfotil. Hned potom jsem zase zalezl do kajuty a snažil se usnout. Když se mi to skoro podařilo, znovu se ozvalo zaklepání. Vstal jsem a tentokrát se Jana bez otázky vecpala dovnitř, řka, že Karel spí, a že ona by si to oplodnění chtěla také užít, a vlastně jaksi potvrdit, a jestli ještě můžu. Žádný chlap by asi na tuto otázku neodpověděl záporně, a tak jsme prožili další půlhodinu milování, hlazení a ukájení, až z nás pot lítal všemi směry. Když jsme se oba cítili trochu unavení, odešla Jana do sprchy. Pár vteřin na to zabouchal Karel na dveře kajuty a řval, že ji zabije. Otevřel jsem mu a on se vřítil dovnitř a hledal ji. Řekl jsem mu, že se ještě jednou přišla sprchovat a na důkaz jsem mu otevřel dveře do koupelny. Oddechl si, a omlouval se, že si myslel, že si znovu přišla zasouložit, protože v tom je hrozná, ale neboť se sprchuje několikrát denně, chápe to a omlouvá se za to podezřívání.

Hned na to odešel, aniž by čekal, než Jana z koupelny vyjde. Když Jana opustila sprchu, vylíčil jsem jí, co se tu během její koupele událo a ona jen mávla rukou.

Ještě naposledy mi posloužila svými ústy a tentokrát jí vůbec nešlo o darování spermatu. Spíše by se dalo mluvit o degustaci. Je zajímavé, že jsem celou tu anabázi nebral jako nevěru. Za prvé jsem krátce ženat, že jsem si manželství ani nestačil uvědomit, za druhé šlo o výpomoc v přítomnosti jejího manžela a za třetí i přes mou konzervativní výchovu jsem výčitky neměl. Je pravda, že bych je měl mít v druhé části darovacího procesu, ale ony se nedostavily. Uvažoval jsem, jestli to nebude tím, že mám málo životních zkušeností a touto epizodou vlastně rozšířím a zkvalitním sex manželský. Zřejmě to bude však jen omluva a výmluva.

V sobotu večer jsem dojel na parkoviště v Německu a poslal jsem Květě smsku.

Zavolej mi, moc se mi styska

bez Jarmila se vsak na lepsi casy blyska

vsechno mi zkazil svoji pritomnosti

a ted mi to kazi svoji nepritomnosti

bez nej nedojedu

jsem z nej plný jedu

Květa zavolala za půl hodiny. Hned mi hlásila, že jí Milijarda o všem informoval a že se jí také stýská. Ještě mi prozradila novinku, že se Milijarda seznámil s nějakou Bohunkou, o které ona nic neví a že jí bratr nechce nic prozradit. Seznámili se v restauraci a víc netuší. Dneska prý u ní bude spát. Na závěr telefonátu mi ještě předala princeznu a ta mi do telefonu pošeptala, še má štjejda nějakou lášku, a še mu dala pušinku na jošjoučenou. Poslal jsem jí sto hubiček a slíbil, že jí přivezu dáreček. Bohunka. Neměl jsem rád to jméno. Kdysi v mládí mě jedna Bohunka napálila a já jí nenáviděl. Už teď jsem Bohunku nemohl vystát. Když jsem si vzpomněl na to jméno, ježily se mi vlasy.

Dalimil Rejža

Sotva jsem dotelefonoval, zaťukal mi na kabinu nějaký muž. Stáhl jsem okénko a u auta stál sympatický padesátník s úsměvem klauna a prosil mě, jestli bych mu nemohl uvařit vodu na kávu, že mu došel plyn. Samozřejmě, že jsem mu vyhověl a než se na mém vařiči dostala jeho voda do varu, povídali jsme si. Byl to nesmírně zvláštní člověk. Během čekání jsem však také dostal chuť na kávu a nakonec jsme oba s plnými hrnky voňavých nápojů usedli do jeho vozu. Neměl v kabině uklizeno jako já, ale když si všiml mého pohledu, oznámil mi, že má v životě spoustu jiné práce, než je uklízení a zapnul počítač. Jmenoval se Dalimil a jezdil s kamionem dobrých patnáct let. Nikdo mu prý ale jinak neřekne, než Rejža. Když se dozvěděl, že jezdím necelé dva měsíce, nabídl mi víno a že jestli chci, můžeme si povídat, protože on tu také zůstal na neděli a stejně se mu nechce být dneska sám. Navrhl mi, že mi do mého Milouše stáhne nějaké filmy, a když jsme vše zapojili, čekali jsme na dokončení stahování. Vybral jsem si převážnou část jeho arzenálu a on mi navíc něco přidal. Zeptal jsem se ho, jestli má to jeho smutnění nějaký důvod a on řekl, že má narozeniny a že v tomhle věku by měl slavit nejen narozeniny, ale vlastně každý den. Nechtěl jsem se ho ptát na věk, ale sám se rozpovídal.

"Jindy se do rozhovoru s řidiči příliš nepouštím, protože jsou to veskrze duše jednoduché a mé koníčky na ně působí jaksi složitě. Jsem řidič pouze uměle. Od mládí dělám do umění. Nechtěl jsem se tím ale nikdy živit. Ono je jednoduché vytvořit umělecké dílo, když tě to baví, ale kdybych musel něco dokončit a navíc třeba v termínu, vymyslel bych prd. Nikdo mi neřekne jinak, než Rejžo. Znají mé výtvory." A na důkaz mi přehrál nějaké své krátké filmečky. "A kdo se se mnou setká, nehádá mi mých dnešních padesát let."

V duchu jsem se musel pousmát nad tou chvástačskou větou a těch padesát jsem mu hádal.

"Mám taky umělecké sklony, ale nikdy jsem o nich neuvažoval, natož, abych je jakkoli prezentoval." Pokračoval jsem v rozhovoru já. Zeptal se mě, jaké že to mám sklony a když jsem mu načrtl několik svých rýmovaček a pak jsem se slavnostně vytasil se slibem u oltáře, bylo na něm vidět, že mi rozumí. Jenže v následujících hodinách mi předvedl některé ze svých děl a musím uznat, že mi chvílemi padala brada úžasem. Tři sta písniček, které složil, mi předvádět nechtěl, ale tři nebo čtyři mi zazpíval. K této produkci musím podotknout, že si na horním lehátku vozil kytaru. Po několika skladbách a jedné lahvi vína vytáhl z podlehátka pětilitrovku italského stolního vína a mně bylo v tu chvíli horko, dobře a spokojeně. Během noci, kdy se nám nechtělo spát, jsem se dozvěděl, že kromě písní také píše básně, povídky, pohádky, scénáře a teď se pustil do knihy. Od doby, kdy se naučil pracovat s počítačem, obdaroval členy své rodiny dárkovými filmy, které sám vyrobil a momentálně se učí pracovat s počítačovým programem na výrobu elektronické hudby. Fotky z rodinného alba přefotil a dostal je do digitální podoby, což mě mimochodem nadchlo a řekl jsem si, že bych to také mohl udělat. Nevím, co všechno z jeho koníčků byla pravda, protože čím více jsme toho vypili, tím více se holedbal, ale o některých jsem uvažoval jako o mých budoucích aktivitách, a o to se mi zdál sympatičtější. Kdybych měl shrnout jeho zájmy, řekl bych, že všechno umí, všechno zná, všechno udělal a od všeho má klíče.

S Dalimilem, tedy Rejžou, jsme šli spát druhý den v poledne, když jsme zvládli pětilitrovku stolního moku. Během noci mi vyprávěl příhody, radil mi, jak, kde a čemu věřit. Naopak, čemu se vyhnout a bylo to vyprávění, za které jsem mu byl vděčný. Když jsem mu na oplátku povídal já o Pavlovi, zjistili jsme, že ho zná a jednou s ním strávil víkend ve Francii. Dokonce našel fotku, když seděli u grilu a opékali kuře. V té době byl Pavel o hodně mladší. Jeho smrt Rejžu mrzela, ale znal ho jen z toho jednoho víkendu. Fotku jsem si na památku také stáhnul.

Probudil jsem se v neděli večer, když byla tma. Matně jsem si urovnával vzpomínky z proběhlé noci. Rejža měl zatažené závěsy, a buď ještě spal, nebo nechtěl být rušen. Neotravoval jsem ho. Uvařil jsem si jídlo a zapnul Milouše. Byl totálně přehlcen. Dal jsem se do vyřazování dat, která mi Rejža nahrál a která mě příliš nezajímala. Roztřídil jsem data do čtyř základních složek. Filmy, fotky, hudba, a ostatní. S radostí mohu konstatovat, že ve všech složkách byla spousta věcí, které mě zajímaly a na které jsem se těšil, až je budu třídit. Ve složce filmy byl přehršel zajímavých dokumentů, hudebních koncertů a celovečerních filmů, ve fotkách Rejžovo komentované fotky z cest, ve složce hudba bylo neuvěřitelné množství nejen hudby, ale i povídání, které se mi do dlouhých osamocených večerů náramně hodilo. Dále pak složka ostatní obsahovala stovky prezentací, návodů, humorných videí a jiných aktivit, k životu o samotě přímo určených. Navíc jsem s radostí zjistil, že mi Rejža nahrál asi dvacet pornofilmů. To tedy klobouk dolů. Možná, že se na ně nejprve podívám s Květou. Také jsem si vyrobil novou složku, kterou jsem nazval Herbář lidí. Do ní si budu dávat fotky kolegů i náhodných spolucestovatelů, abych po letech mohl lépe vzpomínat, protože sejde z očí, sejde z mysli. První čtyři fotografie jsem vložil ihned. Byl to již zmíněný snímek Pavla, druhá byla fotografie Rejži a třetí Fotka Karla a Jany z lodi. Čtvrtou byl snímek Jarmila, jak před autem kouří. Pochopitelně jsem nezapomněl snímky pojmenovat, neboť po létech bych se ve větším množství asi těžko vyznal. Než jsem usnul, obešel jsem vůz a po shledání, že je vše bez závad, jsem zběžně zkontroloval stav baterií. Zapnul jsem klíček u zapalování a na displeji nastavil položku hodnota stavu baterií. Zobrazení položky mě trochu šokovalo. Při síle 24V by se měla tato informace pohybovat kolem tohoto stavu, objevilo se však 21,3V. No nic, nastartuju a tím dobiji baterie k normálnímu stavu. Když jsem však otočil klíčkem v zapalování, ozvalo se jen ponuré Hmmm... a kontrolky zhasly. Neměl jsem žádnou zkušenost, jak v tomto případě postupovat a nezbylo mi, než zaťukat na kabinu Rejži, aby mi poradil. Naštěstí již nespal a ochotně mi pomohl díky propojovacím kabelům nastartovat můj vůz, abych mohl ráno v klidu vyjet. Jakmile se vrátím domů, musím si také propojovací kabely pořídit. Rejža pěkně přirovnal auto ke psovi. Řekl doslova: "Pamatuj si, že energii žereš. Svítíš, máš zapnutý počítač, posloucháš rádio a v zimě topíš. Když ale baterie neuhlídáš a nenakrmíš je, prostě ti po vyčerpání energie chcípnou. Nejhorší je, že ani nezaštěkaj."

V pondělí ráno jsem vyjel směrem na jih a ani jsem se nerozloučil s Rejžou. Ještě spal. Aniž bych navštívil naši vlast, projel jsem kolem západní hranice a jen skutečnost, že jsem chvíli naladil český rozhlas, mě utvrdila v pocitu, že stát žije. Mířil jsem na jih a těšil se na průjezd Alpami. Při první pauze jsem pozoroval policejní vůz BAG, který najel na vedlejší volné místo a za ním dorazil český kamion, kterého si policisté vybrali ke kontrole. Policista si nechal předložit řidičovo doklady a obcházel jeho auto, přičemž kontroloval stav pneumatik, brzdových kotoučů a jiné běžně viditelné indicie. Druhý policista pak se všemi doklady nastoupil do své dodávky. Za několik minut si oba zavolali řidiče a chvíli mu něco v dodávce vysvětlovali. Poté se kolega vrátil do své kabiny a s peněženkou kráčel opět k dodávce. Bylo celkem jasné, že policisté našli nějakou vadu a on bude platit. Po několika dalších minutách řidič vystoupil a šel k mému vozu. Stáhl jsem okénko a nešťastník mě požádal, jestli bych mu nemohl půjčit dvacet euro, že má zaplatit stovku a zůstalo mu jen osmdesát. Dal jsem mu požadovanou sumu a on odešel zaplatit pokutu. Když celou věc vyřídil, nasedl do kamionu a oba vozy odjely. Díval jsem se za ním a nechápal jsem, co to bylo. Očekával jsem, že se ke mně vrátí a vyměníme si adresy, eventuálně se dohodneme na něčem jiném. Jen jsem se za ním díval a do hlavy se mi vzteky vlévala krev. Jak si někdo může něco takového dovolit? Vlastně to byla krádež! Přestala mi z toho chutnat i svačina. Bylo po těšení na Alpy. Bylo po dobré náladě, bylo po víře v dobré kamioňácké, ale i mezilidské vztahy.

Po dokončení pauzy jsem nastartoval a pokračoval v jízdě. Celou dobu, přes Mnichov, až do rakouského Kufsteinu jsem hlasitě nadával a přiznám se, že jsem používal i ta slova, která má v oblibě Kurva Martin. Teprve teď jsem začínal chápat, proč řidiči sprostě klejí. Nikdo mě neslyšel, a tak jsem mohl na toho podvodníka naházet všechny sprosté nadávky, které znám. Když tímto způsobem člověk žije delší dobu, ztrácí část svého dobrého vychování, protože v uzavřené kabině při celodenní samotě může klít, prdět, krkat, chrchlat, mlaskat a nemusí mít strach, že by ho kdokoli slyšel a obvinil z nevychovanosti. Jenže to má háček. Za delší dobu takového života se přestane ovládat a tyto průvodní jevy těla nehlídá. Stane se mu potom lehce, že zapomene, že je ve společnosti a trapas je na světě.

Alpy mě částečně dostaly z té špatné nálady. Ale spíš si myslím, že mi pomohla hodina uvolnění se sprostými nadávkami. Tentokrát jsem tuto trasu jel po kolech a ne po kolejích a musím říci, že mě nádhera opět pohltila.

Večer jsem dorazil několik kilometrů před vykládku. Zastavil jsem na malém odpočívadle a pustil se do jídla. Nestačil jsem ani dojíst, když mě v protisměru upoutalo kličkující vozidlo. Bylo šero a provoz utichl. Auto chvíli jelo ze strany na stranu, až sklouzlo přes okraj vozovky a pomalinku vjelo do příkopu se převrátilo na střechu. Okamžitě jsem vzal lékárničku, zamknul vůz a utíkal směrem k havarovanému Fiátku. Ještě, než jsem k němu doběhl, vysoukali se z auta bočním okénkem dva totálně opilí muži. Smáli se na celé kolo a objímali se, jako by přežili zkázu Titaniku.

Přestal jsem utíkat a došel k nim pomalou chůzí. Cestou jsem si uvědomil, že mám vlastně v kapse mobil a tuto zábavnou scénku jsem si nafotil.

Mleli italštinou cosi, co vypadalo jako vtipný výstup Felixe Holzmanna a já z jejich gest pochopil, že chtějí, abych jim pomohl otočit Fiátka na kola. Opravdu se nám to podařilo a rozveselení Italové nasedli a odjeli raněným Fiátkem po louce směrem k nedaleké vesnici. Jejich neopatrnost a totální ignorování pravidel mě rozesmálo. Než jsem se otočil a vrátil do vozu, upoutalo mě cosi černého nedaleko místa jejich přistání. Došel jsem k této věci a uviděl v trávě ležet malou těžkou portmonku. Otevřel jsem ji a nestačil se divit. Doklady, sto dvacet euro a spousta neurčitých útržků papíru se směsicí fotografií a samolepek. Z dokladů jsem vyčetl, že jde o místního policistu. Vyndal jsem peníze a zbytek vhodil u nedalekého domku do schránky. Nejsem zloděj, ale nálezné si zasloužím. Ostatně, bral jsem to jako satisfakci, či omluvu od boha za toho podvodníka, který mi stále ležel v žaludku.

Na vykládce jsem se pěkně zapotil. Po nahlášení mě kancelářská krysa v podobě mistra (teď se mi to mluví, ale když jsem seděl kdysi za stolem já, vůbec jsem si tak nepřipadal) odkázala do haly č.1. Najel jsem dovnitř pod jeřáb a začal stahovat střechu korby. Zbožím byly železné roury. Teď teprve pochopíte, proč jsem zpočátku mluvil ostře o kryse. Než jsem tuto práci 

 dokončil, přišel mistr a z dálky mával, ať toho nechám, že je to špatně. Posunky a stálým italským mlením mi naznačil, že mám vycouvat a do haly nacouvat. Bránu nepodjedu s otevřenou střechou. Musel jsem vše dát do původního stavu a tento pokyn provést. Po vycouvání a nacouvání jsem opět začal otvírat střechu, když tu přišel jiný mistr a mával rukama, že je to špatně a že mám najet do druhé haly. Již jsem měl nastartováno na nadávky, ale udržel jsem se. Znovu jsem střechu zatáhl a přejel jsem do druhé haly. Samozřejmě, že jsem tam radši nacouval. Začal jsem stahovat potřetí střechu, když přišel ten první mistr a řekl, že je to špatně a že mám tentokrát vjet dovnitř popředu. To jsem už soptil. Vzpomněl jsem si na Pavlovu radu, že zákazník je pán a i toto jsem překonal. Zatáhl jsem střechu potřetí a vyjel a najel. Než jsem začal stahovat střechu, mávnul jsem na odcházejícího mistra, jestli je to tentokrát v pořádku. Pokýval hlavou a odešel. Odhrnul jsem střechu a odkurtoval zboží. Poté jsem usedl do kabiny a odpočíval. Za několik minut přišel ten druhý mistr a řekl, že je to opět "falš" a že mě nebudou skládat jeřábem, ale z boku ještěrkou. Byl jsem tak unaven, že jsem si jen něco pomyslel o dobré organizaci práce, o zadní části těla a poslušně šel počtvrté zatáhnout střechu a odplachtovat boční stranu. Než jsem po složení odjel, vyfotil jsem si fabriku a odplivl si. Doufám, že se mi to víckrát nestane. Když nad tím dnes přemýšlím, vím, že to vlastně byla moje chyba. Měl jsem počkat na příkaz a nehrnout se do práce. Dnes je mi jasné, že nejhorší je aktivní blbec, a tím jsem tehdy stoprocentně byl.

Další práce mě opět potěšila. Nebyla to žádná exotická trasa, ale měl jsem naložit a jet do Čech. Již teď jsem se těšil na Květy a na "domov". Cestou domů mě nepotkalo žádné nepříjemné setkání, ani pohroma, ale jeden zážitek mám a tak vám ho povím. Při průjezdu Rakouskem jsem si tentokrát neužíval krásné přírody, neboť pršelo a vidět bylo jen to, co je v okolí jednoho kilometru. Představoval jsem si tu nádheru za mlžným a dešťovým oparem a jel jsem celkem v pohodě. Až do doby, než mě předjel policejní vůz a rozsvítil na zadním okénku nápis "bitte folgen" (prosím následujte mne).

Zajel jsem s nimi na parkoviště a po zastavení si to ke mně hned namířil jeden z policistů. Otevřel jsem dveře a v klidu očekával jeho kontrolu. Nebyl jsem si vědom žádného přestupku a snažil jsem se při jeho příchodu o úsměv. Jaké bylo mé překvapení, když se mě po pozdravu hned zeptal, jestli mám eura. Odpověděl jsem po pravdě, že něco málo ano, ale že nevím, proč bych měl platit "štráf" (pokutu). Zasmál se a řekl, že měl na mysli drobné. Ani to jsem ještě nepochopil a začal jsem trochu koktat. Policista mi však vysvětlil, že jeho kontrola není oficiální, ale že s kolegou sbírají ruby mincí ze všech evropských států a že by se rád podíval, jaké mám mince, protože se s kolegou vsadil, že u mě jistě něco do své sbírky najde. Konečně jsem pochopil, oč mu jde a vyndal peněženku, se svými drobnými mincemi. Prohrábl celou zásobu a našel několik centů, pěticentů a jiných drobných z Finska, Slovenska a Belgie. Vytáhl svou portmonku a za ty moje mi dal své rakouské. Poděkoval a omluvil se za zdržení. Ihned na to nasedl a oba odjeli. Zůstal jsem stát. Stejně jsem uvažoval o pauze a napadlo mě, že bych také mohl sbírat ty mince. Jezdím po celé Evropě, a tak budu moci svou sbírku lehce doplňovat. Abych se přiznal, až do dnešního dne jsem o rubech eur nic nevěděl. Prohrabal jsem svou zásobu drobných a zjistil, že mám docela dobrý začátek. Jestliže má každá měna osm mincí, to je 1,2,5,10,20,50 centů a 1+2eura, musí být zákonitě při dvanácti státech eurozóny 8x12=96 mincí. A já měl ve své kapse již teď čtrnáct úlovků.

Ráno mi Milijarda napsal esemesku. Jak jsi na tom? Dojezd na vykladku plati? Odpověděl jsem mu veršovaně:

Dobre rano Jaro

sice neni Jaro

dojezd, ten vsak plati

slava, tyden se nam krati

Do deseti minut mi přišla zpráva:

Aaaa pan je v dobrem rozmaru

versovackami o jaru

dava mi znati

ze cas dojezdu plati

Miljarda se chytil. Od té doby se rýmovačky staly naší jakousi prestižní věcí.

Domů jsem přijel pozdě večer. Sotva Květa přijela, litoval jsem, že nemáme víc času. Měla na sobě nádherně střižené bleděmodré šaty a byla k zulíbání. Princezna spala u babi a já ji jen políbil na čelo. Babi byla také v posteli, ale Květa mi prozradila, že poslední dny babi jen leží. Milijarda doma nebyl, prý je u té Bohunky. To mi vyhovovalo. Oznámil jsem Květě, že mě dnes zajímají pouze tři věci a to vana, lednice a postel. Zeptala se, jestli se má jít také osprchovat, anebo jsem unaven. Odpověděl jsem, že ta postel musí být naplněná jejím krásným tělem a přitiskl jsem jí ke svému pasu. Políbili jsme se a hned jsme mířili do koupelny, abychom se nezdržovali. Po vynikající večeři jsme oba doslova utíkali nahoru, abychom dohnali desetidenní půst. Tedy u mě to bylo díky Janě a Karlovi méně, ale tím bych se před Květou nechlubil. Jednu věc však musím uznat, že náhodný sex opravdu podporuje milování manželské. Sice jsem toho s Květou ještě tolik neprožil, ale milování po jiné zkušenosti mělo nový svěží nádech. Doufám, že jsem ten pocit neměl jen já. Zároveň jen můžu doufat, že se tento pocit neodehrával i v duši Květy, protože by to znamenalo, že mi byla také nevěrná. Polemizuji o chroustech. Jsem zralý na vyšetření. Neměl bych být příště náhodným známostem tak vstřícný.

Do Španělska

Ráno mě probudil telefon. Milijarda mi volal, abych do práce přijel později, že mi na autě udělají údržbu a vykládat budu až v poledne. Odpoledne mě pak čeká nakládka do španělské Sevilly. Znovu jsem měl rozporuplné pocity. Těšil jsem se na cestu na Pyrenejský poloostrov, který jsem dosud znal pouze z televize, a zároveň mi bylo jasné, že ta cesta potrvá minimálně čtrnáct dní. Takže se s rodinou budu muset zase rozloučit na delší dobu. Nejradši bych s Květou celé dopoledne proležel v posteli, ale jak to bývá, měla spoustu vyřizování. Nabídl jsem se, že jí pomůžu, jen když budeme spolu. Byla ráda a nakonec jsme během dopoledne byli v mateřské školce dohodnout princeznin nástup, dále na pracáku, v knihovně, v překladatelské kanceláři, se kterou Květa spolupracuje, v samoobsluze a i na jiných místech. Před polednem jsme se rozloučili a do kanceláře k Milijardovi jsem dorazil uondán, ale spokojen. Milijarda seděl v kanceláři sám. Topinku prý odvezli. Na mou otázku kam, odpověděl, že na psychyatrii. Víc jsem se nedozvěděl. Jako dispečer zas musel telefonovat. Vzal jsem si pár dokladů, které mi připravili na jízdu do Španělska, a šel k autu. Cestou jsem potkal šéfa a ten, usmívaje se na mě, se mě zeptal, jaké řeči ovládá má žena a jestli by neměla zájem pracovat jako dispečerka se svým bratrem. Odpověděl jsem mu, že to asi nebyl nejlepší nápad a pak jsem odjel na vykládku. Po složení a naložení jsem se ještě zastavil doma, abych si vzal tašky s nákupem a čistým oblečením, které jsem měl připravené, ale hlavně, abych se rozloučil. Před domem však stála sanitka a zrovna nakládali babi. Květa ji s uplakanýma očima vyprovázela a princezna stála u dveří s Čertíkem a mávala. Sanitka odjela a já se zeptal, co se přihodilo. Květa mně se slzami v očích objala a řekla, že má babi asi mrtvičku. Přitiskl jsem jí k sobě a políbil na vlasy.

"Neboj, to bude dobrý." Utěšoval jsem jí, ačkoli jsem tušil, že to dobrý nebude. Ještě jsem se zeptal, zda nemám zůstat doma, ale Květa smrkajíc do kapesníku zakývala hlavou, že to nebude potřeba.

"Jeď, mám tě ráda." Znovu mě políbila a já šel dát ještě pusinku princezně.

"Budu držet palce!" Zakřičel jsem z okénka a odjel směrem k hranici. Ještě, než jsem opustil republiku, zavolal jsem Milijardovi, co že se stalo Topinkovi. Řekl, že se zcvoknul. Začal vystřihávat z dokladů hvězdičky a nereagoval na žádnou snahu o komunikaci. Nezbylo, než aby šéf zavolal záchranku.

Do večera jsem dojel do středu Německa. Celou dobu pršelo a hodinu před ukončením jízdy jsem ucítil pach nafty. Jel jsem ještě asi deset kilometrů, než jsem dojel k parkovišti. Během té doby jsem si všiml, že se podezřele rychle vytrácí nafta z nádrže. Ručička na budíku klesala a klesala. Zastavil jsem na parkovišti u pumpy, abych zjistil, co se stalo. Vylezl jsem z vozu a pod autem byla barevná skvrna, a bylo jasné, že je to palivo. Nemělo cenu, abych teď večer ve tmě a dešti cokoli zjišťoval, stejně bych nevěděl, kudy a odkud to teče a celou záležitost jsem nechal na ráno. Jen jsem napsal šéfovi, co mám za problém. Ten mi obratem volal a po mých neodborných odpovědích usoudil, že to bude asi palivový filtr, který dnes v dílně při údržbě vyměňovali.

Sotva jsem dotelefonoval, přijela policie. Příslušník se zeptal, jestli vím, co se stalo. Odpověděl jsem, že mi asi praskl naftový filtr, a že dál nemůžu jet. Nato mi oznámil, že nafta na mokré silnici je jako máslo a že se za mnou stala hromadná havárie. Baterkou si posvítil na motor vozu, poté vzal foťák a udělal několik snímků prasklého filtru. Potom mě požádal, abych si vzal doklady a jel s ním. Cestou jsem ještě mluvil se šéfem a ten mě zapřísahal, ať proboha nic nepodepisuji, že toho mohou zneužít. Na stanici jsem byl do půlnoci.

Druhý den přijel servis a prasklý filtr vyměnil. Pokračoval jsem v krasojízdě směrem na jih. Cestou jsem uvažoval, zda jsem měl na hromadné havárii svůj podíl, ale nakonec jsem se shledal nevinným. Nemá cenu se trápit. I když je to pro účastníky nehody silně nemilé, byla to technická závada.

Francii jsem si opět užíval. Na jih od Lyonu jsem ještě nebyl, ale zdálo se mi, že to tu znám. Čím více jsem jel na jih, tím více jsem zaznamenával změnu rostlinstva. Nejdříve přestaly okolo růst lesy se smrky. Borovice a platany lemovaly cestu a tráva pozvolna žloutla. Začaly se tu a tam objevovat i palmy. Litoval jsem, že nejsem cestovatel a že nemohu jet tam, kam se mi zlíbí. Cestou jsem projel kolem Sain Etienne, Valence, Orange a na šipkách ukazatelů byly takové názvy, jako Marseille, či Avignon. Večer jsem zastavil na hlídaném parkovišti a hlídač mi oznámil, že mám zaplatit deset euro. Po zaparkování mám jít do restaurace, kde si mohu dát večeři zdarma. Nejen na lodi, ale i na parkovištích vědí, že je teplé jídlo pro řidiče nezbytné.

Francouzské pochoutky do mě zajely jako do garáže. V životě jsem nic podobného nejedl. Jídlo bylo skvělé, avšak spokojený jsem nebyl. Zjistil jsem, že je mi zde má částečná francouzština k ničemu. Nerozuměl jsem jim skoro nic a oni mě taktéž. Připadal jsem si, jako Pražák na Hané.

Frikulín

V sobotu ráno jsem si přivstal, protože jsem mohl jet již jen pár hodin. Dojel jsem k Perpignanu a našel malé odstavné parkoviště s vyhlídkou na moře. Teprve tady jsem pochopil, proč se této oblasti říká Azurové pobřeží. Slunce začínalo pálit a moře mělo barvu sytě modrou. Stál jsem od pláže necelý kilometr. Hned jsem šel vyzkoušet, jaká je voda. Po dvaceti minutách se mi podařilo najít místo, kudy se dalo vstoupit do moře. Okamžitě jsem se svlékl a namočil se. Byla teplá, jako kafe. Vydržel jsem tam do oběda. Když jsem přišel hladový k autu, zjistil jsem, že na parkovišti přibylo jedno české vozidlo. Jeho řidič právě vařil a pozval mě na oběd.

Možná se podivíte, že je to v mém vyprávění časté, ale zjistil jsem, že mnozí, kteří vařit umí, jsou vděčni za kolegy, kteří stejně jako já se o vaření dozvěděli, až když začali mít hlad, a tito kuchtíci jim rádi nabídnou své výtvory, jen aby je někdo za jejich kulinářské umění, pochválil. Ono se prý špatně vaří pro jednoho. Během půlhodiny jsem bez námahy poobědval řízek s bramborem a já jen nakrájel rajčata z mých zásob, abych alespoň trochu přispěl. Oběd byl vynikající, ale to byla jedna z mála světlých chvil celého víkendu. Při této práci si kolegy nemůžeme vybírat a člověk, který se objeví, je jaksi přidělený Pánem Bohem. Frikulín byl jedním z nich. Jmenoval se Filip, ale já mu říkal Frikulín. V jeho řeči byla spousta amerikanismů, o kterých si myslel, že se jejich používáním stane zajímavější. Vše bylo free, cool a in. Takže to byl pro mě Fri-kul-ín. Už po třech hodinách se stal nesnesitelný. Jeho výřečnost, sebechvála, sebejistota a neomylnost mě otravovala. Snad jen jednu informaci jsem od něj přijal s vděčností.

Prozradil mi, že se dá na rádiu naladit české vysílání po celé Evropě. Je to sice nekvalitní příjem, ale když se setmí a vlny se trochu uklidní, mohu skoro každý večer slyšet zprávy. Usoudil jsem, že i když jsou kolegové na cestách mnohdy otravní, rozhovory s nimi jsou veskrze užitečné. K večeru jsem se zavřel do kabiny, a i když bylo těžké horko a dusno, dělal jsem, že spím.

Ráno jsem se probudil ve čtyři hodiny a tiše jsem se odplazil k moři, aby mě kolega neviděl. Svítání u moře je nádherné. Chodil jsem bos po písku a kamení a hledal zbytky korýšů, které moře přes noc naplavilo. Bylo mi krásně, a tak jsem si na chvíli sedl. Pozoroval tiše tu nádheru a uvažoval o změně, kterou mi přinesla Anděla. Bez víkendu s ní bych asi nezačal tuto změnu realizovat. O tom všem a ještě jiném jsem přemýšlel až do první vlny. Spláchla mě, jak papír v toaletě. Měl jsem mokré kalhoty, trenýrky a půlku trička. Po ústupu zpěněné vody jsem vstal a začal jsem se nahlas smát. Naštěstí jsem Milouše a doklady položil na nedaleký kámen. Nechtěně jsem tím zabránil pohromě. Už jsem to jednou říkal, ale teď mi to znovu přišlo líto. Tato práce přináší odloučení. Odloučení od lidí, které máte rádi a kteří by měli být v takovýchto chvílích s vámi. Bohužel jediný, kdo tu byl dnes se mnou, byl Frikulín. No nic, půjdu do auta a uvařím snídani i pro něj. Za ten včerejší řízek si ji zaslouží, i když je to v podstatě otrava. Než jsem došel k autu, volala mi uplakaná Květa, že je babi po smrti. Srdíčko jí prý nevydrželo a Květa potřebovala pohladit a vypovídat se. Hovořili jsme spolu asi hodinu. Před pár minutami jsem myslel na to odloučení od bližních a teď jsem dostal ránu, která mi mou úvahu potvrdila.

Mohl jsem pouze utěšovat a doufat, že má nepřítomnost nezpůsobí nenapravitelné škody v Květině mysli. Nevím, kolikrát jsem jí během hovoru opakoval, že ji mám rád a kolikrát jsem se zasekl na frázi, že měla babi dobrou smrt, ale po skončení rozhovoru jsem se necítil zrovna nejlépe.

Frikulín jel domů a já v pondělí ráno dojel na hranice Španělska a poprvé poznal Žumpu. To je kamioňáky přezdívaný název hraniční obce La Janquera mezi Francií a Španělskem (čte se Žankvera, od toho je odvozeno i slovo Žumpa). Spousta parkovišť pro kamiony, ještě více obchodů a nejvíce čerpacích stanic. Ani bych o této návštěvě hranic nemluvil, ale chvíli jsem tu stál, abych splnil nařízenou pauzu a uviděl jsem cosi, co nemohu opomenout. Z protějšího kamionu vystoupila nádherná, štíhlá, vysoká blondýnka v bílém tílku a ruce jí zdobily jako doplněk pracovní rukavice.

Z jejího chování bylo jasné, že i ona se pyšní jménem kamioňák. Nikdy předtím jsem žádnou ženu neviděl tak ladně zvládat úkony, se kterými jsem já sám měl problémy.

Byla tím, čemu se říká splněný sen. Neměl bych jako krátce ženatý koukat po cizích ženách, ale tohle bylo něco, co se nedá přehlédnout. Samozřejmě jsem si ji nezapomněl vyfotit. Po pauze jsem jel poprvé po krajině jménem Katalánie. Minul jsem Barcelonu a po obědě Tarragonu. Celou cestu se střídaly výhledy na moře s kouzelnými vesničkami a planinami. Neuvěřitelně krásné výhledy se mísily s krajinou temnou a nudnou, ale celkový dojem ze Španělska byl spíše kladný. Večer jsem končil u Valencie.

V úterý ráno jsem opustil moře a vydal se skrz hory do vnitrozemí. Tato část Španělska je suchá, s koryty řek, které nejsou řekami, kde cestovatele provází jen kámen, písek a vysázené plantáže korkovníku na nekonečných pláních. Výjimkou je nad přehrada Cuestas de Conteras na řece Embalse de Conteras. Je to nejkrásnější vodní dílo, které jsem do té doby viděl. Mezi skalami betonová hráz, která zadržuje vodu několikakilometrové přehrady.

Minul jsem město Valdepeňás, obdivuhodnou Cordobu a večer jsem dorazil do Sevilly. Focení mě bavilo. Je veliký rozdíl, když jsem pracoval v kanceláři a domů jezdil městskou dopravou. Tenkrát nebyl důvod něco fotit, ale tato práce mě vhodila do krajiny a přímo křičela, abych mačkal spoušť.

Po vyložení jsem dostal hned další práci. První nakládka v Malaze a druhá v Cartageně. Opět jsem byl spokojen, neboť to byla města, která jsem znal jen podle jména a těšil se na seznámení s nimi. Ještě víc mě potěšilo, že budu ve velkoobchodech nakládat prázdné obaly od piva a povezu je do českého pivovaru. Těšil jsem se na holky a upřímně se musím přiznat, že jsem se takhle na někoho nikdy netěšil. Tedy snad s výjimkou filmu Sedm statečných. Když jsem vyjel z velkoobchodu v Cartageně, spokojeně jsem si během jízdy otevřel pytlík bonbónů a mlsal jsem. Po chvíli jsem však ucítil bolest. No nazdar! Vzpomněl jsem si, že jsem byl minulý měsíc objednán k zubaři, ale kvůli změně zaměstnání a svatbě jsem na to zapomněl.

Do večera jsem měl nesnesitelné bolesti. Prášky s sebou samozřejmě nevozím, a tak jsem večer u Barcelony zaťukal na dveře českého kolegy, který mi ochotně dal několik tablet proti bolesti. Za pátek a sobotu jsem dojel do Německa. Nevím jak, nevím kudy, netuším, jakou krajinou jsem jel. Pouze jedna věc mě zaměstnávala a to byl můj bolavý zub. Určitě jsem měl i horečku, neboť jsem se neustále potil. O víkendu na parkovišti jsem dostal od tureckého řidiče jakési prášky a díky nim mě bolest trochu povolila.

V pondělí jsem dojel do garáží až odpoledne a s opuchlou tváří. Nacouval jsem s vozem na své místo a ihned jsem šel na pohotovost. Mladý sloužící lékař si však netroufal sám zakročit. Bál se infekce. Zavolal si na mě pomoc. Nakonec dopadlo vše dobře a starší zubařka mi od mé stoličky pomohla.

Manželka mě doma ošetřovala, litovala a utěšovala, a tak se má bolest o polovinu zmenšila. Květa je skvělá, přitom jsem měl být já ten, kdo jí měl utěšovat. Ona přišla o babičku. Ona měla trápení. Ona smutnila. Chvílemi jsem si připadal, jako bych jí ten smutek ukradl. Řekla však, že tím, že se o mě starala, snížil jsem to její trápení a stesk. V úterý jsem měl volno. Můj vůz měl první záruční kontrolu. Uvítal jsem ten čas doma, abych se zotavil. Pomáhal jsem Květě s domácími pracemi a ona mi pravidelně vyměňovala na tváři obklad. Po obědě bolest povolila a já si sedl do houpacího křesla a zavolal Milijardovi, jaký má pro mě na zítra plán. Oznámil mi, že se pojedu s druhým řidičem podívat na šikmou věž v Pise. Je to prý kolečko Praha Palazzi, což je u Livorna. Nevěděl jsem, jaké kolečko povezeme, ale byl jsem otupělý, že jsem se ani neptal. Milijarda mi ještě řekl, že musíme být do soboty doma, protože koupil lístky na nějakou slavnost a chce nám představit Bohunku. Modlil jsem se, aby tím druhým řidičem nebyl Jarmil.

Během telefonátu mi princezna vlezla na klín a hrála si s Čertíkem. Než jsme s Milijardou domluvili, usnula. Položil jsem telefon a zavolal Květu. Přinesla deku a přikryla nás. Všichni tři jsme pak asi hodinu na křesle spali. Já, princezna i Čertík. Bylo to pro mě, jako bych si dobíjel baterky na cestu. Vzbudil nás zvuk přijaté smsky. Psal mi šéf, abych se podíval, jak jsem zaparkoval. Také se mám mrknout na tlak v pneu. Zdá se mu, že jsou podhuštěné. Než jsem odjel, požádal jsem Květu, zda bych si mohl vzít na cestu dědův klarinet. Nejen že nadšeně souhlasila, ale našla na půdě i tvrdé desky a do nich mi vložila první díl Školy hry na klarinet od Bedřicha Zákosteleckého.

S Kolbou do Itálie

Kolba je u firmy již několik let. Má svůj vůz a šéf řekl, že je to jeden z nejlepších řidičů. Tentokrát ale musel vyměnit svou káru za můj Květák. Jeho auto bylo nemocné. Prý nachlazená převodovka. Podíval jsem se, jak jsem to zaparkoval a skutečně. Malinko jsem nacouval do hromádky šotoliny, smetí a odpadků, které se u plotu povalovaly. Nic se vozu nestalo, jen jsem malinko rozhrnul škváru. Kdyby se tu občas uklízelo, bylo by to lepší. V duchu jsem nadával. Než jsme s Kolbou vyjeli, ještě jsem přeměřil tlak v pneumatikách. Byly však v pořádku. Napsal jsem šéfovi. Halo halo, tlaku ze je malo? To by to hralo, aby se vam neco nezdalo. Bohudik se vam to vsak jen zdalo, ponevac tam nebylo malo. Takze sefe koukej, byly vsechny oukej. A ze jsem nacouval do smeti? Nechte ho ukidit, at se nerozleti. Protoze to umim i lip. A v tom je ten vtip.

S Kolbou jsme naložili kartony. Divil jsem se, co že to nakládáme, neboť jsem od Milijardy věděl, že to má být nějaké kolečko. To však Kolbu rozesmálo. Vysvětlil mi, že kolečko se říká jedné cestě tam a zase zpátky. Takže kolečko Praha Palazzi Praha znamená, že v té samé firmě v Palazzi budeme skládat a zároveň nakládat. Kolba byl pohodář, vtipálek a muzikant. Celou cestu mi povídal. Nebylo to však to otravné mluvení. Dával mi hádanky, občas zpíval a někdy vyprávěl. Například mi pověděl o zdravení. Byl jsem zvyklý, že v Čechách se běžně cizí lidé nezdraví. Avšak ve většině zemí to prý neplatí. Nemyslí tím chůzi po přeplněných ulicích, kdy se proplétáte mezi těly spěchajících, ale chůzi po světě. Jestliže jdete například po vesnici, či po polní cestě, je slušné pozdravit kolemjdoucího. I když se neznáte, pozdrav dává najevo, že jste rádi, že jste se potkali. Tak to alespoň vnímá Kolba. Já osobně jsem si mohl potom mnohokrát vyzkoušet, že má pravdu. Také mi vysvětloval jeho teorii zácp. Tím samozřejmě neměl na mysli zácpu tělesnou, ale dopravní. Když je zácpa, máte dvě možnosti. Buď jet trpělivě v jednom pruhu a jako ovečka ve stádě čekat na lepší časy, anebo kličkovat mezi vozy a přejíždět z pruhu do pruhu. V obou případech zácpu neurychlíte a nakonec ve výsledku zjistíte, že jste kličkováním získali maximálně padesát metrů náskoku. Avšak jestliže budete kličkovat, o hodně víc se navztekáte a většinou naštvete i ostatní. O zjišťování příčiny zácpy máte také dvě možnosti. Buď příčinu zjistíte a většinou to bývá zúžení do jednoho pruhu následkem opravy komunikace nebo havárie, anebo se to rozjede a v tom případě jsou zase dvě možnosti. Buď je to zácpa zaviněná velkým nahuštěním vozů na jednom místě, anebo havárie, kterou, než k ní dojedete, policie a silničáři dokonale uklidí. Potom marně přemýšlíte, kde byla příčina. Nejhorší jsou zbytečné zácpy. To se stane, když na dálnici v protějším směru dojde k nehodě a řidiči ve vašem volném a nenarušeném směru pouze přibrzdí, aby se podívali na to neštěstí naproti. Tím samozřejmě vznikají nebezpečné situace a mnohdy dochází vlivem prudkého brzdění k nehodám i na této straně.

Celou cestu jsme si povídali a ani jsem se nenadál a byla středa odpoledne. Hledali jsme vesničku Palazzi u města Livorno, ve které jsme měli cíl. Zrovna jsem řídil já a po nalezení odbočky jsem nic netuše zahnul na menší místní komunikaci. Silnice se zúžila a klikatila se do kopce. Po třech kilometrech jsem dojel do malé obce, která nenasvědčovala, že by se tu nějaká průmyslová výroba konala. Leč s kamionem na úzké silnici se nedá nic jiného dělat, než jet. Pomalu jsem dorazil do vsi a na doslova malinké křižovatce do pravého úhlu jsem shledal, že je to pro nás asi konečná. Ani zkušený Kolba předem nic netušil, a po ohledání místa rezolutně prohlásil, že holt budeme muset couvat. Cesta z odbočky, což jsou tři kilometry, nám nahoru trvala dvě minuty. Couvání dolů dvě hodiny. Asi po hodině a půl, pěti stech metrech a spoustě vypocené vody jsem celý zpocený prohlásil, že nenávidím Itálii. Kolba mě vystřídal a zbytek, to je dva a půl kilometru docouval sám během dvaceti minut. Dole na křižovatce jsme pokračovali rovně a po půl kilometru jsme na hledanou firmu narazili. Kolba jen prohodil, že si na takové věci budu muset zvyknout, protože navigace jsou teprve v začátcích a nikdo není dokonalý. Zbytečným couváním jsme oba přetáhli výkon. Místo povolených 21 hodin celkového času jsme měli na tachografu 21.40. Vytiskli jsme si lístek, napsali na něj "grosse stau" (velká zácpa), odplachtovali jsme bok vozu a šli spát.

Tentokrát se mi spalo špatně. Ještěrkáři vykládali a nakládali, auto se houpalo ze strany na stranu a hluk z výroby byl nesnesitelný. Noční provoz firem, které pracují pro automobilový průmysl, nemám od té doby rád. Okna jsme museli mít otevřená, abychom v tom vedru neumřeli. Kolba chrápal a já se potil, převaloval, a když jsem konečně trochu usnul, vzbudil mě italský mistr, předal mi potvrzené doklady a i doklady nové. Musel jsem vypadat jako právě narozené štěně, protože se jen usmál a řekl anglicko-italsky: skjůz mí kápo (promiňte, šéfe). Poté jsem konečně usnul.

Po devítihodinové pauze jsme se šli osprchovat do ne zrovna nejčistších sprch, ale v tom horku nám to bylo jedno. Voda byla přijatelně studená a osvěžení jsme potřebovali. Cestou ze sprch k autu jsem držel v rukou ručník, špinavé oblečení, šampon a snažil jsem se z kapsy vytáhnout klíče. Když se mi to konečně podařilo, vyklouzly klíčky z mých prstů, jako by byly živé a spadly na zem. Než jsem se stačil pro ně sehnout, vklouzly mezi mřížky kanálu někam na dno té odpudivě vypadající díry a s mlasknutím zapadly do husté břečky. Stál jsem v trenýrkách nad kanálem a nechápal jsem, cože se to stalo. Mou bezradnost přerušil až přicházející Kolba se slovy: "Co tady stojíš, jako svatá dala a neví komu? Nasedáme a jedem."

Podíval jsem se mu do očí a nešťastně pošeptal: "Nenasedáme a nejedem. Nemám klíče." Na otázku, kde jsem je nechal, jsem se pomalu podíval do kanálu pode mnou.

"To snad nemyslíš vážně?" Zašeptal nevěřícně Kolba. Jen jsem přikývl a sesunul se na obrubník chodníku. Když jsme nečinně civěli do kanálu asi minutu, objevil se anděl. Stal se jím pro nás ještěrkář, který zahlédl vše, co se událo. Nesl svářecí drát, na konci zahnutý. Lovili jsme střídavě asi pět minut. Nakonec se Kolbovi opravdu podařilo klíče vytáhnout a se slovy:

"Nikdy nechoď nad kanálem s klíčema," mi svazek blátivého a páchnoucího hnusu podal. Po důkladném očištění se hnus stal opět klíčemi. Jen vůně z nich se vytrácela velmi pomalu.

Vyjeli jsme k domovu. Když jsme přijeli ke hranicím Itálie, zastavil nás policejní vůz. Vím, že jsem spěchal, abychom dojeli domů včas, a tak jsem se obával, že budu mít průšvih. Řídil jsem já a policista si zkontroloval mou jízdu. Tato oblast se nazývá Jižní Tyrolsko a mluví se tu už německy, takže jsem s komunikací neměl problém. Po kontrole se na mě policista obrátil se slovy: "Z Bolzana se musí jet třicet kilometrů rychlostí šedesát kilometrů za hodinu. Vy tu však máte místy až osmdesát. Musíte zaplatit pokutu."

Otázal jsem se, kolik ta pokuta má být a on laxně prohlásil, že tři sta. Nejsem herec, ale později se mi Kolba svěřil, že takový herecký výkon ještě neviděl. Nejdříve jsem prý úplně zbledl, poté jsem plakal, naříkal a dušoval se, že už to nikdy neudělám, a že když mu ty peníze dám, budu mít po Vánocích, až jsem ho ukecal na sto euro. Nato jsem se ho ještě zeptal, kolik by to stálo, kdybych nechtěl potvrzení a on mi vrátil pas s tím, že mu do něj mám vložit padesátku. Okamžitě jsem jeho příkaz splnil a byl se sebou spokojen. Po opětovném vyjetí mi Kolba imaginárně smeknul. "Hochu, za tohle představení zasloužíš Oskara, anebo aspoň panáka. Příště si v tomhle úseku dej větší pozor."

Když jsme v pátek dojeli po složení na plac, oznámil jsem Milijardovi, že jsem už zaplatil vstupné 50 euro na tu jeho slavnost a vše mu vyložil. Nevěřil bych, jak dovede pobavit cizí neštěstí. Milijarda se smál, až se za břicho popadal. Když se pak přidal Kolba se svým vyprávěním o klíčích v kanálu a o mém tříkilometrovém couvání, smál se, jako by to byl ten nejlepší vtip.

Domů jsem dorazil v podvečer. Už před vstupem na zahradu jsem se musel usmívat. Všude bylo čisto, zameteno, tráva sestřižená a dveře natřené. Doma to vonělo bábovkou a obě Květy mě přivítaly s úsměvem a objímáním, až jsem doslova roztál. Večer byl přeplněn láskou. Nevěděl jsem, koho mám objímat dřív. Střídaly se na mě a vyprávěly, občas jsem se dostal ke slovu i já. To se pak smály a velká mě líbala a malá pusinkovala. Tomu se říká štěstí.

Slavnost

V sobotu večer k nám přišla Květy kamarádka na hlídání. Květa si oblékla krásné nové šaty a já po třech měsících oprášil oblek. Do sálu jsme vstoupili s malým zpožděním. Milijarda už nás vyhlížel a zavedl nás ke stolu, kde seděla dívka otočená zády k nám. To bylo jeho jediné štěstí. Kdybych ji byl uviděl dříve, asi bych se na podpatku otočil a odešel bych. Byla to Anděla. Ano. Byla to ta dívka, se kterou jsem strávil onen víkend před čtvrt rokem. Anděla vstala, a když mě spatřila, bylo v jejích očích patrno, že se lekla. Milijarda s Květou nic nezpozorovali a švagr nás představil.

"Dovolte, abych vás seznámil. Bohumila Prokopová," ukázal na Andělu a poté se obrátil na nás a pokračoval. "A toto je moje sestra Květa a její muž Mikuláš Smutný." Dokončil seznámení a odešel řka, že jde koupit pití. Květa šla s ním. Posadili jsme se a já se snažil nenuceně promluvit.

"Tak Bohunka?" Podívala se na mě s podivně tázavým pohledem a odvětila. "Tak Smutný?" Teprve teď mi došlo, že mě zná pod mým mládeneckým jménem Čert a po setkání našich pohledů jsme se začali oba smát. Naštěstí Květa odešla s Milijardou, a tím bylo naše tajemství i nadále zachováno. Bohunka pouze nechápala, jak je možné, že máme se švagrem stejné příjmení. Když jsem jí situaci vysvětlil, optal jsem se já, na její pravé jméno. Vysvětlila mi, že byla tehdy ve stresové situaci a nechtěla své pravé jméno prozradit. Žila v té době ve městě pouze krátce a měla nepříjemnou zkušenost s nějakými věřiteli. Když se mě chystala v pondělí opět navštívit, zjistila, že můj dům nemůže najít. Teď už je to ale prý jedno, když jsem ženat. Dohodli jsme se, že to vše zůstane jen mezi námi. Večer byl nádherný. Tancovali jsme a po půlnoci se vraceli domů v náladě.

Milijarda s Bohunkou byli pozváni k nám na nedělní oběd. Během návštěvy se nám oba svěřili, že Bohunky garsonka je malá a nájem drahý, a jestli by se nemohli nastěhovat k nám. Tentokrát jsem nechal rozhodnutí na Květě. A dobře jsem udělal. Chvíli přemýšlela, a pak rozhodně prohlásila: "Dobrá. Můžete tu s námi bydlet, jestli to nevadí Mikimu, ale máme podmínku. Budete se oba podílet na úklidu, vaření a podobně. Měsíčně budete přispívat na provoz, a jestli to nepůjde, seženete si něco jiného. Dobrých lidí se vejde hodně, a já osobně si myslím, že to půjde. Souhlasíte?" Bylo rozhodnuto. Dali jsme jim k dispozici dvě místnosti. Kuchyň a příslušenství bude společné.

Nikdy bych netušil, že se to vše semele tímto způsobem. Konečně je opět v domě Anděla, vlastně Bohunka a já jí nechci, neboť mé celé srdce patří Květám. Nejvíc mě překvapilo, že ani eroticky mě už Bohunka nepřitahuje. Zřejmě o tom víkendu před třemi měsíci na mě působil dlouhý půst, co se týče žen a celkový duševní stav. Také Bohunka od té doby mírně přibrala. Při delším, nezamilovaném kontaktu s ní jsem zjistil, že je to přihlouplá najivka. Od Květy jí jistě dělilo víc, než jen několik stupňů IQ. Nakonec jsem shledal, že je malá a zdaleka ne krásná jako Květa a přestal jsem se bydlení s nimi bát. S obědem se Květa vytáhla. Snad jsem ještě nikdy nejedl tak dobrou kachnu. Do večera jsme si povídali a princezna mi za dohledu maminky pošeptala, že še půjde žítja popjvé podívat do škojky. Mrkl jsem na ni a zeptal se, jestli už umí nějakou písničku. Protože jí učitelka bude chtít určitě vyzkoušet. Vůbec se nezdráhala a hned bez varování začala zpívat. Pjší pjší jen še jeje kam koníšky pojedeme pojedeme na juka aš kukaška sakuká. Vysloužila si potlesk jako na soutěži o Zlatého slavíka. Milijarda ji hned chtěl začít učit sprostou verzi, ale Květa mu to zatrhla. Vůbec se mi nechtělo jít do práce. Víkendy jsou najednou nějak kratší.

V pondělí jel opět s Kolba se mnou. Tentokrát nejprve do Německa. Po ohlédnutí za svými zážitky mohu říci, že to byla jedna z nejpodivnějších a nejrozporuplnějších jízd, které jsem zatím zažil.

V Achenu na vykládce jsem byl svědkem jedné drobnosti k pobavení. Kolba po vyložení odevzdal doklady zvané camrák (CMR - mezinárodní dodací list) skladníkovi. Ten vzal doklad, který byl vyhotoven jako vždy v šesti kopiích a začal pomalu jeden po druhém razítkovat a podepisovat. Když byl u třetího a trvalo mu to nepříjemně dlouho, Kolba mu řekl, že to stačí, protože on zřejmě potřebuje jen jeden a my chceme také jen dva. Němec se však nedal vyrušit a pomalu orazítkoval a podepsal všech šest listů, řka, že zde jsme v precizním Německu. Poté si nechal jeden výtisk a Kolbovi předal ostatní. Kolba se pousmál, dal mi dva doklady, ať je podržím, a zbývající tři pomalu složil na polovinu, roztrhal, načež je před nechápavým pohledem skladníka zmuchlal a hodil všechny do odpadkového koše. Na odchodu ještě pozdravil slovy Auf Wiedersehen präzise Deutschland.

Další jízdu jsme měli z Belgie na jih Francie do města Clermont. Belgie byla pro mě až dosud neutrální země, co se týče zážitků, po této jízdě se však můj pohled na ni změnil o sto osmdesát stupňů. Tři nepříjemné zážitky během jednoho dne. První nepříjemnost nás potkala u čerpací stanice. Kolba zastavil u stojanu s kompresorem, protože se mu zdálo, že je jedna pneumatika měkčí. Začal kontrolovat tlak, když tu se za námi ozvalo troubení. Nějaký domorodý řidič odjížděl od tankovacího stojanu a měl pocit, že mu překážíme. Kolba nechal pneumatiku a šel se podívat, proč ten muž troubí. Shledal, že i přes naše postavení může dotyčný projet a vrátil se k dofukování. To však Belgičan nestrávil a s neurvalými nadávkami, kterým by rozuměl i Bulhar, se řítil ke Kolbovi. Stále nadával a rozhazoval rukama. Jeho nadávky měly mezinárodní charakter. Slova jako idiot zná celý svět. Když však Kolba vstal od huštění, Belgičan seznal, že je asi o půl metru menší a nadávání a rozhazování rukou přešlo do tichého klení. Na místě se obrátil a znovu nasedl do svého kamionu. Po několika otočkách volantem, se mu opravdu podařilo vyhnout se našemu vozu a za dalšího troubení a křiku z pootevřeného okénka odjel. Když jsme odjížděli, Kolba jeho jednání okomentoval slovy: "Asi mu stará nedala a potřeboval někoho sprdnout." Druhá nepříjemnost měla opět agresivní nádech. Při tankování u "Turka", jsem do automatu vložil jako vždy kartu. Automat ji však odmítl s upozorněním, že je karta neplatná. To se občas stává a díky Pavlovi jsem už také věděl, že někdy stačí kartu otřít o rukáv a potom se automat umoudří. Vložil jsem ji po otření zpátky do stroje a on ji opět vyplivl. Než jsem ji stačil znovu otřít, přistoupil majitel pumpy a nabídl se, že mi jí aktivuje v druhém přístroji.

Vložil jí u druhého stojanu do příslušné škvíry a ten kartu přijal. Majitel chtěl zadat i PIN a tím ji zprovoznit. To bych však byl blázen, kdybych mu jej prozradil, a nenásilně jsem ho odstrčil, abych PIN zadal sám. Než jsem se však vzpamatoval, udeřil do mě muž takovou silou, že jsem upadl. Pak se otočil a odešel. Kolba to viděl z kabiny a přišel se zeptat, jestli jsem v pořádku. Vstával jsem ze země a nechápal pumpaře, proč to udělal. Moje odstrčení bylo opravdu velmi jemné. Skoro bych si troufal říci, že bych ho použil i na Květu a nic by se nedělo. Majitel to však asi cítil jinak. Než jsem se oprášil a očistil, vrátil se nazpět s baseballovou pálkou a ukazoval, ať okamžitě odjedeme, nebo zavolá policii. Strach z policie jsem neměl, ale přesto jsme radši nasedli a odjeli k jiné pumpě. Kolba si sedl za volant a opět podotknul, že je v Belgii asi víc mužů, kterým žena dnes nedala.

Třetí nepříjemnost byla však třešničkou na kyselém dortu. Po ujetí několika desítek kilometrů nám skočil do cesty mladík. Už z dálky jsme ho pozorovali, jak sedí na svodidlech a nepřítomně kouká do dálky. Když jsme se přiblížili, najednou vyskočil a vrhl se nám pod kola. Jestli jste někdy řídili kamion, nebo máte dost velkou představivost o fyzikálních zákonech, víte, že brzdná dráha čtyřicetitunového kolosu je dobrých padesát metrů. I v tomto případě tomu nebylo jinak. Když Kolba zastavil, vylezli jsme z kabiny. Mladík byl roztrhán, rozmetán a spíš rozetřen po vozovce v délce celé brzdné dráhy. Pohled na to neštěstí mě dost vyděsil, ale Kolba se už asi s něčím takovým setkal a v klidu zavolal policii. Za námi se vytvořila řada aut a někteří, jež celou záležitost viděli, zvraceli u příkopu. Po příjezdu policejního vozu následovala ještě pohřební služba, počišťovači a silničáři. Během několika málo minut pracovníci vše uklidili a s námi a s pomocí svědků sepsali sebevrahovu anabázi.

Na Květáku žádné poškození nebylo, takže nás po hodině policisté propustili a kolona se rozjela. Dost dlouhou dobu jsme s Kolbou mlčeli, abychom strávili šokující zážitek. Když už se však ticho zdálo dlouhé, Kolba řekl, že někteří muži holt nestráví, když jim žena nedá. I přes tento pokus o vtip jsme se ještě dlouho vzpamatovávali. Francii jsme projeli bez map a navigace. Kolba byl zběhlý a vždy mě několik kilometrů předem upozornil, že tam a tam bude křižovatka a na ní odbočím, a že je tam socha a hned zas je tu řeka... Znal Francii jako své boty.

Před Clermontem jsem řídil já a Kolba zapnul navigaci kvůli upřesnění, do které ulice máme náklad. Chvíli na ní volil adresu, potom na delší dobu ztichl a po ještě delší pauze povídá: "Hochu, asi máme průser. Město Clermont, do kterého jedeme, se jmenuje Clermont Ferrand. Je to největší Clermont ve Francii, ale koukám do papírů a správná adresa vykládky je Clermont L´Hérault."

Zeptal jsem se, kde je tedy ten správný Clermont a on řekl, že to zrovna zadává. Jestliže je však ten správný Clermont někde na severu, mohlo by se stát, že zaplatíme nemalé peníze za najeté kilometry. Než navigace zpracovala informaci, zdálo se nám, že každá vteřina je minutou. Čas nás trápil a my s tím momentálně nemohli nic udělat, jen čekat.

"Sakra, jakoby těch nepříjemností už nebylo dost. Ale to je tím, že jsme sejmuli toho pitomce. Jinak bysme určitě jeli s navigací." Řekl Kolba a vtom navigace promluvila. Jeďte sedm kilometrů. Kolba si evidentně oddechl a řekl, že je to v poho. Naštěstí je ten správný Clermont ještě o necelých čtyři sta kilometrů na jih. Plácli jsme si dlaněmi a bylo nám po nepříjemných zážitcích posledních dnů konečně trochu lépe.

"Jak dlouho už jezdíš?" Zeptal se Kolba a já mu po pravdě odpověděl, že necelé tři měsíce.

"To se tedy hochu pomodli k Pánu Bohu, protože já na tuhle jízdu čekal šest let."

Nechápal jsem ještě, co je na téhle jízdě tak zvláštního, ale Kolba hned pokračoval. "Kdysi jsem tudy jednou jel a u města Millau je taková hluboká proláklina. Několik kilometrů sjíždíš serpentýnama dolů, abys pak několik kilometrů jel serpentýnama nahoru. V té době ještě nebyly brzdy s retardérama nebo tak kvalitní motorové brzdy, jako dnes a tak tam byly dopravní nehody na denním pořádku. Náhodou jsem byl svědkem jedné takové. Kamion v protisměru byl převrácenej a z brzd se mu ještě kouřilo jako z komína. Jenže dneska už je tam most. Postavili ho před šesti lety a od té doby se na něj těším. A to ti povídám, je to nejvyšší most na světě. Takže tě čeká zážitek. Koukej si připravit foťák, ať máš památku." Až teď jsem si uvědomil, že jsem na foťák úplně zapomněl, ale když jsem si vzpomněl na sebevraha, byl jsem rád. Asi by mě ty fotky strašily celý život. Bohužel jsme přes tento most jeli v noci a z fotografování nebylo nic. Abyste si však dovedli udělat obrázek, přidávám fotografii tohoto úžasného díla z internetu. Je na ní krásně vidět stará silnice.

Vykládka, nakládka a cesta do Anglie. Jak prostě by se dal shrnout jeden den v práci. Pomalu však zjišťuji, že každý den stojí za povšimnutí. I ten nejobyčejnější z obyčejných přináší něco nového, popřípadě cosi, co bych nazval uspokojení, těšení a poznávání. Někdy jsou tu samozřejmě i jiná přirovnání, typu vztek, únava či problémy, ale to je holt život. Čím déle jezdím, tím více mám tuto práci rád. Je pravda, že odloučení od bližních je hodně veliká daň, ale když vám příjde esemeska typu: Dnes se brácha s Bohunkou nastěhovali. Květuška ve školce řekla, že je její táta kamiloňák a Čertík posral koberec. Miluju tě KS, máte na pár dní nabito.

Zároveň nemůžu opomenout kontakt s lidmi. I přes občasnou řečovou bariéru mám vytipované lidi podle toho, jak s vámi jednají. V tomto směru se ze mě stává psycholog. Už na první pohled poznám, jestli se můj kolega, spolupracovník či lépe řečeno kontaktník (s většinou skladníků, řidičů i ještěrkářů přijdu jen do krátkého kontaktu) chce družit, či ne. Nejhorší jsou tací, kteří se druží bez varování za účelem utužení vlastního ega. Přijdou a bez skrupulí se zeptají: "Gavariš pa ruski?" Je nanejvýš jasné, že znají tuto frázi z filmů a z devadesáti procent neznají jediné slovo v ruštině. Vidí českou espézetku a řeknou si, že jsem výchoďák. Jenže se nechtějí družit, ale touží mít navrch. Když jim odpovím, že na mě mohou mluvit anglicky, německy, francouzsky, španělsky, česky nebo slovensky, ale že ruštinou nedisponuji, mají radost, že rusky neumím a oni jsou tím pádem ve výhodě. Když se jich však zeptám rusky, kde byli na prázdninách (což je jedna z mála frází, kterou z ruštiny znám), pokrčí rameny a s družením je konec.

Další sortou jsou lidé, kteří vámi už z principu opovrhují. Nejlepší je si těch chudáků nevšímat. Docela se mi líbí k těmto postiženým přirovnat slovní spojení špatný vzduch. Jsou neškodní a člověk je musí chvíli přetrpět a vydýchat. Velkou měrou mi vyhovují takzvaní potřební. Jsou to řidiči jako já, ale z nějakého důvodu neměli delší dobu kontakt s česky mluvícím jedincem. Ti mluví a mluví, a i kdyby hřmělo, nepustí vás ke slovu. Mají potřebu se vypovídat. Dost často se stává, že žadoní o kousek novin či časopisu, když už nemají co číst. Je častým jevem, že na cestách vyslechnete příběhy zajímavé, zvláštní, ale většinou bez pointy a bez konce. Takových neukonečných příběhů jsem za dobu své cestovatelské éry vyslechl nekonečně hodně.

Večer jsme dojeli před Callais s tím, že budeme ráno pokračovat přes kanál La Manche. Po všech obvyklých procedurách, tím myslím večeři a hygienu, jsem se uložil s Miloušem na lůžko a vzal si sluchátka. Opět jsem se dal do třídění svých zálohovaných informací a k tomu jsem si pustil rozhlasovou hru od Fjodora Michajloviče Dostojevského, Idiot. Zároveň jsem si nemohl nevšimnout, že už třetí den Kolba před spaním do sebe obrátil malého tajtrlíka se slovy poď a neuškoď. Docela mě ta jeho tradice pobavila, ačkoli já alkohol nemusím, bylo na něm vidět, že je to pro něj obřad navýsost důležitý a zdraví prospívající. Netrvalo dlouho a Kolba mě z mého poslouchání vyrušil. Podával mi můj mobil se slovy, že se mnou chce mluvit šéf. Vzal jsem si telefon k uchu. Nechtěl bych zkreslovat náš rozhovor a předvedu vám, jak se začátek rozhovoru odehrál.

"Dobrý večer, neruším? Co právě děláte?" Zeptal se šéf na úvod. Byl jsem vyrušen z představ, které si mi honily hlavou během rozhlasové hry, a neprozřetelně jsem odpověděl pravdu.

"Poslouchám Idiota." V tu ránu jsem si uvědomil, že šéf nemůže vidět velké písmeno ve slově Idiot a snažil jsem se mu celou situaci vysvětlit. Naštěstí není šéf žádný blbec, ani idealista a jen se mému trapnému koktání zasmál a řekl, že doufá, že ta příhoda se sebevrahem nezmění můj názor na tento způsob obživy a po přání do dalších lepších dnů zavěsil. Byl jsem tím telefonátem potěšen. Kolba se sice zeptal, proč šéfovi nadávám, ale bylo na něm vidět, že zná zápletku.

Opět v Anglii. Tato slova jsem si řekl před přistáním v Doveru. Na lodi mi bylo skvěle. Chtěl jsem si dát vynikající rybenku podle návodu Pavla, jenže ráno jsou snídaně a já musel pozřít fazole, pečeného buřta, opékanou slaninu a toust. Kolba vše spolykal, jakoby v životě nikdy nic jiného nejedl. Jen prohodil, že minule dostali lepší snídani. Časem jsem zjistil, že Angličané snídají každý den to samé. Možná je to zvyk a možná se pletu, ale na lodi byly k snídani vždy fazole, slanina buřt a toust. Z přístavu jsem vyjel já. Kolba už zase jedl. Když jsem se ho otázal, proč tolik jí, nechápavě se na mě podíval a suše odvětil, že přece proto, aby neumřel. Nevím, kam to jídlo dává, ale tlustý není. Asi má tasemnici. Při výjezdu z doverského přístavu jsem udělal malou chybičku. Na levé straně silnice byla uzavírka a před ní stála dodávka, jakou používají silničáři. Vyhnul jsem se jí. V protisměru nic nejelo a já pokračoval v jízdě po pravé straně. Vůbec jsem si nevšiml, že před tou dodávkou stál semafor, na kterém svítila červená. To mi došlo, až když se v protisměru objevilo policejní auto, které vyjelo, neboť mu naskočila zelená. Seděli proti mně a poťouchle se usmívali. Nezbylo mi, než vycouvat. Když jsem docouval až za zmíněnou dodávku, policisté mi ukázali zvednutý palec a pokračovali v jízdě. Kolba k tomuto mému přehmatu jen podotkl, že stát se mi to třeba v Německu, policajti mi za to vezmou řidičák, občanku i rodný list. To však nebylo vše. Hned na dalším kruháči jsem nesprávně odbočil. Po několika desítkách metrů jsem se otočil na dalším kruhovém objezdu a vracel jsem se k původnímu kruháči.

Tam jsem bohužel neodhadl vzdálenost a vjel jsem do cesty těm samým policistům, se kterými jsem se už setkal. Svůj prohřešek jsem zjistil, až když bylo slyšet brzdění policejního vozu. Ihned mě předjeli a zastavili. Stačil jsem říct jen, že jsem v Anglii poprvé. Pět minut na mě pak příslušník řval, že jsem nebezpečný a ať doma vrátím řidičák. Když se vykřičel, nasedl a odjeli. Kolba okomentoval situaci tím, že za tohle by mi ten rodný list vzal i on a nabídl se, že by řídil radši sám. Nakonec stejně nebylo kde zastavit, takže jsem pokračoval dál. Naštěstí to byl poslední kopanec, kterého jsem se dopustil. Zbytek cesty dopadl podstatně lépe.

Po vyložení u Londýna nám poslal nový dispečer, kterého sehnal šéf k Milijardovi, adresu další nakládky. Doslova napsal: Jedte do Astley Green ,Grove Lane, firma Venikal. Namačkal jsem do navigace jméno Astley Green a navigace ukázala místo u Manchesteru, cca 320km. Jméno ulice však v navigaci nebylo. Kolba nastartoval a vyjeli jsme. Asi po třech hodinách jízdy, což je přibližně 250km, volal šéf, že prý kde jsme, protože na nakládce na nás čekají. Řekl jsem mu, že to máme už jen sedmdesát kilometrů a on ztichl. Po pár vteřinách jen poprosil, ať zastavíme na nejbližším parkovišti a zavěsil. Za půl hodiny, když jsme čekali v Servisu (nic jsme neopravovali, ale v Anglii se čerpacím stanicím s parkovištěm říká Servis, jako třeba v Německu Autohof), přišla esemeska, že to ten nováček zvoral, a že to mělo být, ne Astley Green, ale Ashley Green, což je u Londýna. Když už jsme ale tak daleko, ať počkáme, že seženou jinou práci. Stáli jsme u města Stoke On Trent a za dvě hodiny přišla esemeska od Milijardy. Nakladka v pondeli ve Stoke On Trent. Adresu poslu. Pekny vikend. Zase jsem tu sam. Jestli to takhle pujde dal, podivam se za Topinkou. Došlo nám, že byl nováček vyhozen. Kvůli jeho přehmatu musíme víkendovat tady. Bylo pozdní odpoledne a my jsme si uvařili a lenošili. Vytáhl jsem z pouzdra klarinet a zkusil foukat. Kolba mi při tom fandil, jako by byl na fotbale. Když jsem konečně vyloudil první tóny, zatleskal a začal vidličkou dirigovat. Střídal pojídání smažených vajec a dirigování, až mě to rozesmálo. Po půl hodině mě však přestalo hraní bavit; trochu jsem se za ty falešné tóny styděl.

V sobotu ráno jsme si udělali výlet do Stoke. Bylo to asi patnáct kilometrů a sluníčko pálilo. V centru byl trh a tam jsem nakoupil dárky pro Květy. Do auta jsme dorazili až k večeru. V neděli jsme se jen váleli a já se věnoval hlavně Miloušovi, zatímco Kolba četl. Kdybych byl sám, asi bych se učil hrát, ale nechtěl jsem Kolbu nutit poslouchat ty falešné tóny. Jízda ve dvou má spoustu výhod, ale soukromí tím pádem nemáte žádné. V pondělí ráno jsme při kontrole zjistili, že se opět někdo díval, jestli nevezeme něco k užitku a rozřízl v plachtě dvě díry. Jednu na autě a druhou na vleku. Už to nebudu komentovat. Lidi jsou s prominutím blbci.

Těhotné

Uběhl další měsíc, je začátek září. Po čtrnácti dnech jsem zase doma. Předem jsme se dohodli, že oslavíme naše narozeniny. Máme je s Květou sice oba dva v týdnu, ale společná oslava je lepší, než dodržovat přesný termín. Když jsme si po večeři navzájem přáli, oznámila mi Květa, že byla včera u lékaře a že budeme mít v březnu miminko. No pozdrav tě Pán Bůh! To je dárek! Vyskočil jsem radostí metr nad zem a začal s ní tancovat. Potom jsem vzal do náruče princeznu a Čertíka a točili jsme se dokola, až jsme přistáli na gauči. Termín máme na první jarní den. Princezně se splnil sen o bjáškovi. Dnes už však nešišlá. Už to není bjáška, ale malej Miki. Sotva jsme se uklidnili, vstala Bohunka a něco pošeptala do ucha Milijardovi. Ten vyskočil ze židle, jako žabák a za stálého volání "My taky, my taky!" Obtancoval celou místnost. Úplně jsme zapomněli na dárky. Oslavovali jsme naše zatím nenarozená miminka a večer byl skvělý. Po rozbalení dárků jsme hráli všichni hru Člověče, nezlob se a bavili se o jménech. Zatímco já jsem si konzervativně přál Mikuláše nebo Alenu po mých rodičích, Květa by si přála Anežku nebo Oldřicha. Milijardovi na jménu vůbec nezáleží, a prý to nechá na Bohunce. Ta se však nijak nevyjádřila. Jediná, kdo má úplně jasno, je princezna. Bráška se bude jmenovat Miki a bratranec Řehoř. Květa mi po oslavě v posteli prozradila, že Řehoř je Květušky láska ze školky.

Čas ve štěstí neúprosně letí. Dnes mám svátek. V práci jsem za tu dobu navštívil asi deset nových zemí. Nejhezčí zážitek však byl, když se mnou na začátku září jela Květa do Řecka. Milijarda s Bohunkou hlídali princeznu a my si užívali moře, sluníčka i jízdy. Cesta přes Alpy, po italském pobřeží a trajektem z italského města Bari do řeckého přístavu Patra. Potom přes Atény na vykládku a zase zpátky do Itálie. Víkendovali jsme pod Vesuvem. Objednali jsme si taxi a celou sobotu prochodili po Neapoli. Během cesty byla Květa překrásná. I když jí bylo občas na zvracení, převážnou část cesty se usmívala.

Ještě stojí za zmínku jízda do Rumunska. Kdyby mi to někdo vyprávěl, asi bych mu nevěřil. Na vlastní oči jsem se však přesvědčil, že díry na silnici u nás nejsou. To, co jsem viděl tam, se dá srovnat se zkušební tratí pro tanky. Díra, to je v rumunské verzi půl metru hluboké, dva metry široké a třeba patnáct metrů dlouhé koryto (nepřeháním). Hned za ním následuje nové a běžně se stává, že jedete půl kilometru po druhé straně. Když náhodou potkáte jiný vůz, jeden z nich musí do díry. Hotový tankodrom. Někdy je lepší sjet mimo vozovku, než do díry. Na vykládce v Baia Mare jsem měl skládat kontejnery na odpadky. Chlapíci z firmy s řidičem jeřábu chvíli chodili okolo nákladu a pak se mě zeptali, jak to mají skládat. Ukázal jsem jim nahoře oka na uchycení lana, ale oni řekli, že oka sice vidí, ale lano nemají. V duchu jsem se chechtal, ale i když jsem se snažil, aby na mě nic nepoznali, zřejmě tušili, co si myslím. Po dvou hodinách konečně lano sehnali u jiné firmy.

Dnes mám svátek. Květy kamarádi z hereckého klubu přijdou navečer postrašit princeznu. Odpoledne jsem ji učil básničku, aby jí neodnesl čert.

Na dlaň si mi sedla malinkatá včelka

nebyla moc malá, nebyla moc velká

nesla náklad do úlu na výrobu medu

jestli chcete jinou báseň, lepší nedovedu

Kamarádi z klubu přišli přesně v dohodnutou dobu. Jejich masky byly dokonalé. Princezna se mi vnutila do náruče a držela mě křečovitě okolo krku. Když jí Mikuláš poprosil o básničku, spustila: "Na dlaň mi si čmelka sedla malá velká. Nesla kůly do úlu, na výrobu medu, jinou nedovedu." A po velikém potlesku a smíchu ještě dodala: "Báseň." Během princezniny produkce se podařilo andělovi nechtěně šlápnout čertovi na ocas. Ten zůstal utržen na zemi a na čertově zadnici zela díra jako po náletu. Nešťastný čert si sedl stydlivě na židli a odmítal z ní vstát. Přinesl jsem z komory kalhoty s ocasem ze své sbírky čertovin a nabídl je zoufalci. "Tady v tom domě jsem jediným Smutným čertem já." Podal jsem mu se smíchem svůj kousek oděvu.

Herci měli dohodnutou ještě jednu návštěvu a poté se vrátili opět k nám. Seděli, pili a bavili jsme se do půlnoci. Za anděla byla převlečená Barborka. Velice příjemná dívka. Moc se mi líbil její úsměv. Malá, pihatá, sympatická, výřečná. Květa si toho asi všimla a po jejich odchodu mi v posteli udělala žárlivou scénu (jako). Její herecký výkon byl úžasný. Kdybych předem nevěděl, že je to hra, asi bych jí to uvěřil.

Na Ukrajinu

Ráno jsem seděl u Milijardy v kanceláři. Dozvěděl jsem se, že během víkendu mechanici do Květáku a ostatních vozů namontovali satelit. Není to ten talíř, který vidíte na oknech domů. Myslím tím satelitní kontrolu. Nyní bude šéf i Milijarda každou minutu vědět, kde se nacházím a budou moci telefonem či tabletem operativně zasahovat do jízdy. Starý tablet sundali a namontovali nový. Na rozdíl od toho minulého, který uměl pouze sms, měl tento spoustu dalších funkcí, jako například foťák či navigaci. Přišel šéf a řekl, že je práce málo. Krize sice řádí, ale že by měl jednu jízdu. Dá mi jí, ale jen když budu souhlasit. Optal jsem se, kam mám jet, a on řekl, že je to Kryvyj Rih.

"To je někde v Polsku?" Zeptal jsem se.

"Ne, to je na Ukrajině." Podíval se na mě tázavě. "Dva tisíce kilometrů. Pět dní tam a zpátky po prázdnu." Po chvíli váhání jsem souhlasil. Do Vánoc času dost, kdy se mi naskytne podívat se tak daleko? Šéf mi dal instrukce o úplatcích na hranicích a o hlídaných parkovištích. Prý tam kdysi byl a zná to. Víc, než sto Euro za úplatky mi však nepovolí. Přiznám se, že kromě pokuty italskému policistovi jsem nikdy žádný úplatek nedal, a tudíž s nimi nemám ani ty nejmenší zkušenosti. To, co jsem tam však zažil, si budu pamatovat hodně dlouho.

Vyjel jsem v úterý ráno. Princezna mi na cestu namalovala obrázek. Byli na něm táta máma, holčička a miminko v kočárku. Drželi se za ruce a usmívali se. Připevnil jsem si ho nad volant, aby mě doprovázel. Cesta přes Čechy a Slovensko byla pohodová.

Na Ukrajinskou hranici jsem přijel ráno. Několik hodin jsem popojížděl ve frontě, než jsem se dostal do celniště. Během té doby jsem hovořil s několika řidiči, kteří tudy jezdili často a hodně věcí mi poradili. V celním prostoru jsem pak dostal průjezdní lístek s osmi kolonkami. Každou kolonku jsem musel opatřit razítkem příslušného koltrolora. Ukrajinští celníci jsou tou nejnepříjemnější sortou lidí, které znám. Koukají na vás spatra a dělají drahoty, jako by je rána razítkem bolela. U prvního kontrolora jsem stál ve frontě sedmý. Než jsem se dostal na řadu, uplynula hodina. Celníkovi se však nezdálo, že je plachta opravovaná. Když máte náklad zaplombovaný z celního úřadu, musí být plachta neporušená. Prý mě s ní do země nepustí. Nejdřív mě napadlo, že zavolám šéfovi, ale pak mi došlo, že je to vlastně to trucování, kvůli úplatku a vložil jsem celníkovi do složeného průvodního lístku deset euro. V tu ránu se ozvala rána a první razítko bylo orazítkováno. Takhle to šlo celou dobu, až na technika, který za prasklý kryt zadního světla vyžadoval eur dvacet. Ukrajinští celníci mají opravdu vysoké neoficiální platy. Po sedmi hodinách stání v různě dlouhých frontách mi chyběla už jen dvě razítka. U okénka číslo sedm stálo osm lidí a u osmičky dva. Stoupl jsem si tedy k tomu, kde byli dva, a za půl hodiny jsem byl na řadě. Sotva jsem dal celníkovi bumažku, vrátil mi jí, že mám jít nejdřív na sedmičku. Stoupl jsem si do vedlejší fronty a odstál dvě hodiny. Potom jsem se vrátil. Samozřejmě, že místo dvou už tu bylo deset čekatelů. Prý se pořadí razítek nesmí měnit. Z celniště jsem odjížděl k večeru. Kolegové mi poradili, že sice policie tachografy nekontroluje, neboť ruští policisté nemají čtečky pro digitály, ale že stejně není radno jezdit v noci, a proto jsem na prvním hlídaném parkovišti zastavil.

Brzy ráno jsem vyrazil přes Užhorod a Lvov ke Kyjevu. Ukrajina je zvláštní země. Nejdřív vede cesta přes Karpaty. Chudé vesnice, podél cesty ženy se stolečky, na nichž prodávají své výrobky. Navštívil jsem jeden obchod a nevím, proč se to tak jmenovalo.

Dva, či tři druhy zboží a to bylo vše. Když začaly roviny, uviděl jsem například zamrzlé jezero, na němž stálo několik rybářů. Každý měl svou vysekanou díru a čekal na úlovek.

Uprostřed jezera stál Žigulík. Jeho majitel byl zřejmě místní boháč. Vozů je tu totiž velmi málo. To, že stál na jezeře, nebyl od něj vůbec žádný risk. Mrzlo a led byl půl metru silný. Další cesta byla nudná. Jedete sto kilometrů a pak je zatáčka. Potom jedete dalších sto kilometrů, a co nevidíte? Druhá zatáčka. Občas vesnice, či spíš pár dřevěných domků a miniaturní kostelík. U každé byla autobusová zastávka. Nikdy jsem však žádný autobus nepotkal. Jen mladíky s palcem otočeným dolů. To byli, jak jsem zvěděl na hranicích od kolegů, překupníci nabízející prodej laciné nafty. Ten palec dolů značil to, že vám jako lejí do nádrže. Večer jsem dorazil několik desítek kilometrů před Kyjev. Na hlídaném parkovišti jsem zaplatil směšně málo za parkovné a večeři. Sprchu tu však neměli.

Ve čtvrtek jsem konečně dorazil na vykládku do města Kryvyj Rih. Přijel jsem před firmu a vstoupil do haly. Když vrátný pochopil, kdo jsem, okamžitě mě poslal k autu, a prý abych se od něj nevzdaloval, dokud pro mě nepřijdou. Nechápal jsem, proč byl tak vystrašený, ale později mi technik prozradil, že kdysi přijela podobná zásilka, a než se řidič ve vrátnici nahlásil, auto i s nákladem někdo ukradl. Po deseti minutách přišel technik a přisedl si na místo spolujezdce. Mluvil obstojně anglicky a navedl mě do vojenského objektu, kde bude vůz hlídán po dobu vyclívání. Poradil mi, abych si vzal nejnutnější věci a pokud možno nechal cennosti v autě. Tady budou v bezpečí. U brány na nás čekala Čajka, která nás dovezla do centra. Měl jsem od nich zaplacený hotel do pondělí. Kdyby se však stalo, že by sebou celníci hodili, dá mi vědět. Ještě mi doporučil, abych byl obezřetný a i s Čajkou odjel. Seděl jsem ve studeném pokoji s mobilem, (který mi nebyl k ničemu, protože tu žádný signál nebyl), s Miloušem, s klarinetem a padesáti eury. Byl jsem unaven a po koupeli jsem hned usnul.

Pátek jsem prošel toto nezajímavé hornické a hutní město plné paneláků a socialistických budovatelských reklam. Navštívil jsem několik obchodů s vírou, že něco koupím Květám. Byla to bída s nouzí. Zakoupil jsem pouze dvě věci. Akční digitální kameru do auta. Může být zapnuta stále a v případě potřeby si mohu nahraný záznam stáhnout. A ještě pět lahví vodky. Jinak mě nezaujalo zcela nic. Naštěstí byl můj hotel spojen s restaurací, takže jsem zbytek víkendu strávil v pokoji s klarinetem a s Miloušem. Teď se mi potvrdilo, že jméno Milouš je to pravé. Bez něj bych se tu ukousal nudou. V sobotu jsem z budky volal domů. Květa byla ráda. Můj mobil tu nefunguje a měla o mě strach. Na chvíli mi dala i princeznu. Za půl hodiny jsem dostal od obou tisíc pusinek a bylo mi líp. Vzal jsem si klarinet a dlouhou dobu na něj hrál. Už mi to celkem jde. Sice neznám pořádně noty, ale jen tak si preludovat je lepší, než cvičit z not. Za poslední měsíce jsem si hru oblíbil. Hrál jsem každý den během pauzy, i večer před spaním. Klarinet byla jedna z nejlepších věcí, která mě mohla potkat. Zkoušel jsem po paměti hrát všechny melodie, které znám. Počínaje dětským Prší, prší, až po Malou noční hudbu od Wolfganga Amadea Mozarta. Vždy, když jsem během dne zaslechl v rádiu nějakou hezkou melodii, zapsal jsem si její název na papírek a večer jsem zkoušel seznam přehrávat. Bylo skvělé, když se mi podařilo podle sluchu najít tu správnou tóninu a vyfoukat melodii.

Domů

Vykládka proběhla za účasti vojáků a policie. Skládání oplatek a sušenek ruským dětem k Vánocům zajistilo asi patnáct mužíků, kteří ručně celý náklad dopravili do starého skladu stylem řetěz. Tento sklad měl jedinou výhodu, a to, že byl ze všech stran zabezpečen mřížemi. Po obědě jsem vyjel směr domov. Začalo sněžit a jelo se báječně. Asi po padesáti kilometrech mě v jedné vesnici zastavil muž v policejní uniformě. Zeptal se, kam jedu. Když jsem odpověděl, že směr Kyjev, otočil se k autobusové zastávce a zavolal: "Kolja sadis!". Do vozu nastoupil starší muž a pokynul rukou, jako že můžeme jet. Nechápal jsem, co to má znamenat, a vyjel jsem. Možná mě navede do stanice technické kontroly, nebo nedej bože k nějaké loupežné bandě. Mě se zbaví a vůz prodají. Netrvalo dlouho a Kolja u odbočky k nějaké vesnici ukázal, ať zastavím. Když vystupoval, řekl jen spasiba a odešel po vedlejší cestě směrem ke vsi. Teprve teď jsem pochopil, proč jsem nepotkal žádný autobus. Dopravu osob tu zajišťují náhodní kolemjedoucí s pomocí policistů. Dal jsem se do smíchu.

Než jsem se dostal ke Kyjevu, smích mě přešel. Sněžení se proměnilo v hustou lavinu, která se během několika minut zřítila s nebe na zemi. Protože jsem nebyl naložen, jelo se obtížně. Jen několik kilometrů před městem začal vůz prokluzovat a nakonec se úplně zastavil. Přemlouval jsem ho houpáním přes spojku, nadával mu, ale nic nepomohlo. Stál jsem a kupy sněhu se zvětšovaly. Měl jsem sice kdesi v kastlíku řetězy, ale protože jsem je nikdy nepoužil, a vlastně je ani neviděl rozbalené, nechal jsem je tam, kde jsou. Těžko bych si s nimi poradil. Zapnul jsem topení a čekal na nějaký zázrak. Po hodině jsem potřeboval na toaletu a vyskočil jsem z kabiny na vozovku. Napadlo takové množství mokrého sněhu, že jsem ho měl až v rozkroku. Než jsem se vyprázdnil, byl můj lulínek jako sněhulák.

Po chvíli jsem uslyšel podivný zvuk. Po silnici za mnou jel traktor s pásy (ale i traktor spásy), nebo spíš tank a za sebou táhl na podivném zařízení náklaďák. To zvláštní zařízení byla rozpora s řetězy, na které bylo možno v různých vzdálenostech připoutat tahaná vozidla. Asi to tu bylo běžné a tímto způsobem si majitel tankotraktoru přivydělával. Zastavil, a aniž by se mě na cokoli zeptal, přivázal můj vůz na řetěz a potom přišel pod okénko. Zamnul prsty, jako že chce peníze. Dal jsem mu deset euro a on bankovku políbil, nasedl a rozjeli jsme se. Než nás dotáhl do Kyjeva na parkoviště, byly za námi připoutané další čtyři vozy různých velikostí. Byl už večer a já neriskoval další jízdu a odebral se ke spaní.

Ze spánku jsem uslyšel, jak někdo nesměle zaťukal na dveře. Vyhrabal jsem se z postele, odkryl závěs a venku stála jakási Ruska a nabízela mi potěšení. To se občas na parkovištích stává. Většinou jsou to však nezajímavé, ba až ušmudlané typy žen či dívek, které zrovna neuchvátí.

I přesto, že tato byla krásná, mladá a dokonce bych řekl půvabná, zakroutil jsem hlavou, že nic nepotřebuji a opět zalezl do vyhřáté postele. Usínal jsem s myšlenkami na Květu. I kdybych Květu neměl, asi bych si na toto potěšení netroufl, neboť strach z nemocí je větší, nežli má touha. Nevím, jak dlouhá byla prodleva mezi mým nočním probuzením, ale když opět někdo zabouchal, byl jsem už nevrlý. Odhrnul jsem závěs s rozhodnutím, že ji pošlu kamsi, když tu jsem uviděl dva muže, kteří prosili dlaněmi. Bylo už skoro světlo, sněžit přestalo a já pootevřel okénko. Jeden z mužů mluvil trochu česky a dozvěděl jsem se, že ten druhý je principál ruského cirkusu a že by potřeboval odvézt dvě klece s medvědy do Lvova, jinak prý nestihne večerní představení. Peněz prý moc nemá, ale je ochoten mi dát padesát euro. Po chvíli váhání jsem souhlasil. S traktorem, kterému u nás říkáme Bělorus, naložili dvě klece s huňáči. Principál jel s Žigulíkem přede mnou a každých dvacet minut zastavoval, aby zkontroloval své chlupáče. Mazlil se s nimi, dával jim napít a občas je odměnil jakousi dobrůtkou.

Z Kyjeva do Lvova je to přibližně 500 kilometrů. Kolem čtvrté hodiny jsme šťastně dorazili na náměstí k cirkusu. Než jsem se otočil, přiběhlo asi deset mužů se svaly jako z ocele a společnými silami snesli klece na zem a posléze je odnesli do stanu. Po vyložení živého nákladu mi podával principál dohodnutou odměnu. Podal jsem mu ruku a bankovku nevzal. Řekl jsem jen spasiba, eto charašo. Potřeboval jsem udělat dobrý skutek. Medvídci byli kouzelní a cestu má můj šéf už stejně zaplacenou. Odjel jsem na hlídané parkoviště a věnoval se odpočinku. Je čas. Za tři dny budu doma, tak není kam spěchat.

GAI

Druhý den jsem hledal cestu skrz Lvov. Špatně jsem však odbočil a po několika kilometrech jsem dojel ke Gaice. Gai (gosudarstvjennaja avtomobilnaja inspekcija) jsou na každém konci města, jako strážní budky se stálou policejní službou. Věděl jsem, že nejsem na té správné trase a na rozšířené silnici jsem se otočil. Než jsem otáčení dokončil, vyběhl z budovy policista a ukázal mi, ať zastavím na parkovišti. Když jsem tak učinil, požádal mě přísně o pasport a potom odešel směrem k budově. Neboť se stále nevracel, zamkl jsem a šel za ním. V kanceláři seděli dva. Ten, co mi odebral pas, byl menší, a měl na ramenou dvě hvězdy. Kolega mu říkal lajtnant. Druhý byl vysoký blonďák se třemi hvězdičkami na klopech. To byl starší lajtnant. Ani nepozdravil a jen ukázal na židli uprostřed. Usedl jsem a čekal, co bude. Menšího poslal přiložit do kamen a sám si vzal druhou židli. Sedl si naproti mně a spustil: "Što ty zděs sdělal? U GAI zapreščeno povaračivaťsja. Serjoža eto pravda?" Serjoža dokončil přikládání a zařval: "Zapreščeno!" Nadechl jsem se, že něco řeknu, ale Serjoža pokračoval: "Kak ty něznaješ, eto zapreščeno! Igor, on eto něznajet! I baže něznajet što u něvo prabľema.!" A poslední slabiky mi řval skoro do ucha. Bylo na nich vidět, že jsou vděční za nějakou zábavu, protože na této opuštěné silnici toho za den asi moc neprojede. Potřebovali někomu ukázat, jak jsou důležití. A mě jim seslal sám Pán Bůh. Viděl jsem jasně, že nemá cenu se jakkoli přít a vytáhl jsem dvacet euro, abych jim zaplatil pokutu a konečně vypadl. Jenže touha bavit se, zvítězila nad penězi. Igor nevěřícně zakroutil hlavou a vstal.

"Ty chočeš nas děngami uplačivať?! Nas, Ukrajinsku miliciju? Mily moj, eto těbě lěchko něprajďot!" Modlil jsem se, aby je to herecké vystoupení přestalo bavit, jenže čím víc hráli, tím víc se jim ta role zamlouvala. Serjoža vytáhl skleněnou trubičku s balónkem, která se u nás kdysi před lety také používala, a přiložil mi ji k ústům. Nafoukal jsem svých 0,25 promile, neboť trubička krásně zezelenala. Serjoža vítězoslavně podal trubičku Igorovi a ten na mě dobrých pět minut řval a řval. Skoro nic jsem nerozuměl, ale bylo na něm vidět, že ho řvaní baví.

Když se vyřval, řekl jsem, že mám v kamioně bumažku, že pro ní dojdu. Igor vstal, nasadil mi pouta a odvedl mě do auta. S želízky na rukou jsem vytáhl z desek kopii dokladu o mém zdravotním stavu, přeloženou do pěti světových řečí a ověřenou notářem. Ještě jsem mu podal vodku ve víře, že jeho přísnost zmírním. V kanceláři ji pak oba dobrých deset minut studovali a z jejich posunků bylo vidět, že ani jednu z těchto řečí neovládají.

"Što eto?" zeptal ne nakonec Igor.

"Potvrzení, utvětžděnjě. Já ne alkohol, já bolen." Snažil jsem se o ruštinu.

"No eto ně tvajo. Ty Smu...tny." Teď mi to došlo! Pane Bože, jak jen jsem při přejmenování mohl zapomenout na tento důležitý doklad? Tak to je konec. Rezignoval jsem. Oba milicionáři si otevřeli vodku a napili se tak, jako by pili vodu. Mé potvrzení Igor roztrhal a vhodil do koše.

Po dvaceti minutách, kdy se spolu vesele bavili, mě vsedě s rukami za zády připnuli k mřížím cely. Seděl jsem na studené zemi a sledoval, jak v nich vodka zmizela. Serjoža donesl další lahve z mého auta. Nevěděl jsem, jak dlouho mě chtějí takto trápit, ale snažil jsem se myslet na něco jiného. Oknem bylo vidět na zavátou silnici a za dvě hodiny tudy neprojel ani jeden vůz. Když otvíral Serjoža třetí lahev mé vodky, zpívali si a tancovali na židli. Dělal jsem, jako že tu nejsem. Každou záminku by určitě obrátili proti mně. Po dvou hodinách, když otvírali čtvrtou láhev, jsem pocítil, že musím na malou. Chtě nechtě, jsem se ozval.

"Pažalosta, mě nužno na toaľet." Snažil jsem se, aby má prosba zněla co nejpřirozeněji. Má věta vzbudila takový ohlas, jako bych vyhrál Oskara.

"Gaspadin trebujet, Serjoža, gaspadin náda!" Zahlaholil Igor a stoupl si přede mě. Dívaje se do stropu, vyndal svůj úd a počal močit. Teplá moč mi stékala po hlavě. Snažil jsem se uhýbat, ale nebylo to nic platné. Horká tekutina mi plnila všechny póry na těle. Cítil jsem, jak mi každá kapička stéká po ramenech, zádech i po prsou. Odrážející proud mi stříkal na obličej. Nevydržel jsem ten odporný pocit a zápach a pozvracel se. Tento můj čin sklidil opět velký úspěch. Oba tleskali a dopíjeli čtvrtou láhev. Seděl jsem na studené zemi, pochcán, poblit a s plným močovým měchýřem. Nebylo, co zkazit. Popustil jsem své svěrače a přidal k Igorovým smradlavým chcankám i svoje. V takovéto situaci nemá cenu hledat slušná slova. Jsou chvíle, kdy je to všechno tak nějak jedno. Cítil jsem se, jako bych spadl do septiku. Po třech hodinách jejich řádění oba usnuli totálně opilí na lavici. Ruce mě za zády brněly. Snažil jsem se nedýchat nosem, abych ten zápach necítil, ale při nadechnutí ústy se mi znovu zvedl žaludek a vyzvracel jsem zbytek žaludečních šťáv. Nevím, jak dlouho bych tu byl, kdyby nepřijel Gazík s obědem a s ním kontrola. Byl to policista se čtyřmi hvězdičkami. Pohledem sjel celou místnost, zatřásl bezvýsledně s oběma opilými kolegy a pak přistoupil ke mně.

"Što ty sdělal?" Věděl jsem, že nesmím o alkoholu v krvi mluvit, a tak jsem řekl, že jsem se otáčel s kamionem u strážnice. Náčelník se podíval na spící opilce a se slovy kak sabaki, mě odepnul s odporem od mříží a s vědomím, že se od kolegů více nedozví, řekl, ať si vazmu svajo dokumenty i ujdu. Ihned jsem našel na stole své doklady i s roztrhaným potvrzením, klíče a pas a pelášil jsem do vozu. V kabině jsem se okamžitě převlékl a špinavý oděv vyhodil z okna. Po hodině jízdy jsem našel parkoviště. Chtěl jsem jít na toaletu, ale to co jsem tam uviděl, bylo moc i na mou povahu. O několik kilometrů dál bylo hlídané placené parkoviště, kde měli v provozu sprchu a tam jsem konečně dlouhou dobu prostál pod tekoucí teplou vodou.

Jen jsem projel poslední kontrolou na ukrajinsko-slovenské hranici, přísahal jsem si, že už nikdy nebudu chtít jet na východ. Hodinu jsem telefonoval. Nejdřív s Květami a potom se šéfem. Vyprávěl jsem zkráceně všechny příhody, až na včerejší odporný zážitek s Gaikou. O tom jsem pak dlouho s nikým nemluvil. Musím se z něj trochu dostat. Možná po letech, až to budu celé vidět s nadhledem. Zatím však budu rád, když zapomenu.

U Žiliny jsem si sjednal pokoj s koupelnou a po hodinovém odmočování jsem si dal teplou večeři. Těšil jsem se domů. Dnes však mám za sebou šest set kilometrů a potřebuji oddech.

Nehoda

Do garáží jsem přijel pozdě odpoledne. Zácpy, předvánoční nervozita i počasí dopomohly, že jsem jel ze Žiliny o tři hodiny déle, než jsem plánoval. S šéfem jsem měl domluveno, že budu mít do konce roku dovolenou. Těšil jsem se na vánoční svátky, na Květy, a vlastně i na Milijardu s Bohunkou. Po všech úkonech, které jsem musel po dojetí udělat, jsem zavolal Květě, aby pro mě přijela. Začalo sněžit a já si sedl do kabiny, kde jsem dokončoval výkazy jízd. Čekání se mi zdálo dlouhé, a když jsem stihl dopsat veškeré papírování, vzal jsem tašku a šel jim naproti. Po hodině, když Květa stále nejela a já byl promrzlý, jsem začal tiše klít, kdeže je tak dlouho. Kdybych to věděl, mohl jsem jet autobusem.

Teď jsem je však nechtěl minout a šel jsem po krajnici směrem k domovu. Několikrát jsem jí zkoušel volat, ale měla nedostupný telefon. Asi ho nechala doma a on se jí vybil. To se holt tak někdy stává. Šel jsem tou namrzlou vozovkou a stále více jsem byl nervóznější. Přidal jsem do kroku, abych byl doma dřív a zjistil příčinu toho jejich zpoždění. Když jsem přecházel přes hlavní třídu, silničáři uklízeli silnici po nějaké dopravní nehodě. Někdo to tu musel pořádně švihat, protože byl přeražený strom. Došel jsem domů, aniž bych je potkal. Auto před domem nestálo. Bůh ví, kam jeli. Milijarda s Bohunkou také nebyli doma. Začal jsem se přezouvat a v tom někdo zazvonil. Otevřel jsem vchodové dveře a uviděl Květu s princeznou v náručí, jak odchází z vrátek. Usmívaly se a Květa zavolala, že se hned vrátí. Zavřel jsem a pokračoval v zouvání. Nechápal jsem, co se stalo, ale asi měly potíže s autem a šly ještě něco zařídit. Proč mi tu však princeznu nenechala? A proč vlastně zvonila? Byl jsem z toho zmatený. Znovu však někdo zazvonil. Otevřel jsem dveře a za nimi stála starší žena v policejní uniformě.

"Vy jste pan Mikuláš Smutný?" Zeptala se a já v tu chvíli dostal hrozný strach. "Ano," odpověděl jsem a čekal, co řekne.

"Vaše žena měla dopravní nehodu. Je mi to líto, ale musím vám oznámit, že jela ve voze s dcerkou a obě to neštěstí nepřežily." Víc jsem neposlouchal. Nemohl jsem pochopit v celé šíři tuto zprávu. Vždyť tu teď byly? Díval jsem se na tu ženu a nevěřil jí. Není to náhodou nějaká herečka z toho jejich klubu? Tvářila se však až příliš vážně. Sedl jsem si na botník a nevnímal jsem svět. To přece není možné? Nesmí to být pravda! Těšil jsem se na ně! Potřebuju je! Chci, aby přišly! Kde jsou? Proč tu nikdo není? Neumím už bez nich žít! Po zádech mi přeběhl mráz.

Paní mi dala ruku na rameno a řekla, že se omlouvá, ale je to bohužel pravda. Zazvonil mi telefon. Sláva, už mi volá. Vytáhl jsem mobil z kapsy, ale byl to Milijarda. První, co řekl, bylo: "Už to víš?" Ani jemu jsem nevěřil. Přece to tak rychle nemohl vědět. Je to určitě blbý vtip. Odpověděl jsem mu, že jsem doma, a že tady teď byly obě, a že se smály, a že určitě za chvíli zase přijdou. "Hned přijedu domů." Řekl a zavěsil.

Sedl jsem si na botník a do klína mi vyskočil Čertík. Doufal jsem, že to není pravda, ale telky mi slzy na Čertíkovo ucho. Začal ouškem klepat a umývat se. Přivinul jsem ho do náruče a on začal vrnět. V této poloze mě našel Mijijarda, když dorazil. Jeho vlhké oči mi daly jasně najevo, že to není sen, ani skrytá kamera, ale ta nejhorší skutečnost. Objali jsme se a v tu chvíli mi z očí vytryskl vodopád. Milijarda nalil dva panáky, ale já neměl sílu na pití a padl jsem na pohovku.

"Dej si, je to v takové chvíli to nejrozumnější, co můžeš udělat." Přemlouval mě, a tak jsem poslechl. S prázdnou sklenicí jsem vší silou mrskl do kouta. Roztříštila se na tisíc malých kousků. Vztek se však nesnížil. Seděli jsme s Milijardou naproti sobě a oba jsme se dívali do stropu.

"Konečně jsem si myslel, že mě potkalo štěstí." Uvažoval jsem nahlas. "Měl jsem krásnou práci, nádhernou manželku, kouzelnou princezničku a naději na syna. Během vteřiny se vše obrátilo naruby. Nenávidím letošní rok. Ztratil jsem nejen štěstí, ale i naději." Milijarda seděl a tiše poslouchal. Pokračoval jsem: "Máma, potom kocour Ferda, kolega Pavel, potom babi a teď tři lidé, které jsem miloval." Švagr nalil další sklenici. Obrátil jsem obsah do sebe a lehl si na polštář k Čertíkovi, který tu mezitím usnul. "Nebudu už nikdy šťastný." A zavřel jsem oči.

Probral jsem se, když Čertík seskočil z polštáře. Otevřel jsem oči a nad námi stála Bohunka.

"Tedy vy vypadáte! To si nemůžete na pití najít lepší místo? Co se tu proboha dělo? Všude samý sklo!" Její hlas probral i Milijardu. Ten vstal a objal Bohunku.

"Květy jsou mrtvý," zašeptal jí do ucha. "Měli autohavárii." Bohunka upadla do křesla a nezmohla se na jediné slovo.

Milijarda měl strach o mou budoucnost. Bál se, abych nevyvedl něco nepředloženého. Rovněž mi naznačil, že je to sice největší tragédie, která nás mohla potkat, ale že život jde dál. Přiznám se, že jsem chvílemi uvažoval o rezignaci. Chtěl jsem se upíjet, abych nemusel myslet na Květy. Nejhorší byly sny. Viděl jsem je tisíckrát umírat. Vždy, když jsem se probudil, byl jsem zpocený, vyčerpaný a nešťastný. Na Milijardovy starostlivé otázky jsem odpovídal jednoslabičně, nebo vůbec. Milijarda mi navrhl, že bych si měl něco koupit, abych se odreagoval. Třeba nový klarinet, nebo cokoli, co mě zaměstná. S klarinetem jsem nesouhlasil, ten krásný nástroj po babi mi dokonale vyhovoval. Oznámil jsem mu, že si koupím auto. To se mu však také příliš nezdálo. Jak mi později prozradil, měl strach, že si koupím nějaký starší rychlý vůz a dám to tři sta do zdi.

Koupil jsem si na splátky nový vůz. Klasickou malou nákupní tašku. Milijarda mi ho pochválil s tím, že teď už o mě strach nemá. Jestliže budu muset platit několik let, tudíž počítám s tím, že budu žít. A to žít, jak zdůraznil, je s velkým Ž. Při obhlédnutí vozu navíc podotkl, že s tímhle určitě tři sta neudělám, leda z letadla. První jízdu jsem absolvoval do Žabně, kam jsem odvezl vystavit parte.

Pohřeb

V úterý jsme pozvali všechny přítomné, kteří se pohřbu zúčastnili, na oběd k nám. Sousedi, kolegové, šéf i členové hereckého klubu se usadili do jídelny. Chtěl jsem původně pronést řeč, ale nemohl bych mluvit a jen jsem povstal se sklenicí vína a řekl: "Na jejich památku. Nikdy na ně nezapomeneme." Potom mi vyhrkly slzy.

Přišla k mé radosti i Barborka. Po obědě se vytvořily skupinky hovořících a já měl chuť je nějak dát dohromady. Vzal jsem ze skříně klarinet a začal hrát. Preludoval jsem stejným způsobem, jako v hotelu na Ukrajině a přece byla tato hra jiná. Dal jsem do ní celé své srdce. Hrál jsem teskné tóny, jak mě napadly, a nedržel jsem se žádné melodie. Jen jsem foukal a mačkal vlhké klapky od slz a dělalo mi to dobře. Když jsem skončil, zjistil jsem, že všichni okolo byli potichu, dívali se na mě a poslouchali. Muži hleděli s obdivem a dívkám tekly slzy. Barborka ke mně přistoupila a políbila mě na čelo.

"To bylo nádherný. Jak se to jmenuje? Tuhle skladbu neznám." Odpověděl jsem, že já také ne a složil jsem nástroj do pouzdra. Až teď se kdosi rozkolébal k potlesku. Milijarda pustil pomalou hudbu a vyzval svou partnerku k tanci. Pro mě přišla Barborka. Tančili jsme, a i když jsem jí držel kolem pasu, myslel jsem na Květu.

O štědrovečerní večeři jsem se Bohunky zeptal, jestli by si nevzala dárky, které jsem měl připraveny pro Květy. Jen zakývala záporně hlavou.

"Mám nápad. Co kdybychom šli dnes na půlnoční a cestou je rozdali?" Navrhl Milijarda. Zdálo se mi to jako nejlepší řešení.

Na každý balíček jsem napsal tužkou, co obsahuje, abychom měli přehled, co se komu asi hodí, a vyrazili jsme do ulic. Hned po několika minutách jsme potkali mladé manžele s dcerkou a dali jsme jim pro malou dětský pokojíček. Tvářili se nedůvěřivě, ale Bohunka má dar uklidňovat, a tak jim popřála veselé Vánoce a řekla, že jsme z dobročinné nadace.

Než jsme došli do kostela, měli jsme ruce volné. Pouze v kapse mi zůstal prstýnek, kterého jsem se nakonec nevzdal.

Ráno na první svátek vánoční přišli tři členové divadelního klubu. Barborka, Lojza a Dana. Chtěl jsem je pozvat na kávu, ale měli naspěch.

Prý jedou do Krušných hor na nějakou chatu, kde mají domluveno ubytování a večer hraní v místním kulturáku. Měl s nimi prý jet i Pavel, který divadlo doprovází na kytaru, ale onemocněl a oni za něj nemají náhradu. Kdybych jel s nimi, mohl bych je doprovázet na klarinet. Bohužel tuto prosbu zaslechli i Milijarda s Bohunkou a přidali se ke třem hercům, že je to ten nejlepší nápad, a že při pobytu na čerstvém vzduchu přijdu na jiné myšlenky. Bránil jsem se slovy, že na klarinet moc neumím, a že neznám noty, ale všichni se shodli, že mám hrát tak, jako jsem hrál na pohřbu a bude to skvělé. Zdolávali mě půl hodiny a nakonec se jim to podařilo. Během pěti minut jsem měl sbaleno a vyšel jsem před dům. Ještě jsem Milijardovi a Bohunce vynadal, do čehože mě to navandrovali, ale oba mi popřáli pěkné svátky a mě bylo jasné, že jim tu beze mě bude lépe. Mezi dveřmi se mě ještě Milijarda zeptal, jestli jsem opravdu viděl po smrti Květy. Když jsem přitakal, podotkl, že to bylo asi záměrné rozloučení a víc se k tomuto tématu nevracel. Po nasednutí Lojza nastartoval. Přesněji řečeno, chtěl nastartovat. Vůz zaškytal a oznámil, že mu je skoro dvacet let a že se na to může krajcvajc. Po několika marných pokusech se na nás obrátil, zda bychom ho neroztlačili. Vystoupil jsem a šel domů. Lojza i obě děvčata se na mě dívali zklamaně. Za dveřmi jsem z věšáku sundal klíče svého nového vozu a zakřičel ho haly, že si beru Natálku. 21. prosince má svátek Natálie. Tak jsem pojmenoval své přibližovadlo podle dne, ve kterém jsem ho koupil. Zamával jsem klíčemi nad hlavou a ukázal trojici svůj vůz. Přestěhování zavazadel bylo v cukuletu hotové. Dostal jsem od děvčat po hubičce, Lojza mi vrazil chlapskou herdu do zad a vyjeli jsme.

Už cesta sama o sobě byla velice zvláštní. I když ve mně dřímal smutek, neubránil jsem se skvělé náladě, kterou mí spolucestující měli, a po hodině jízdy a jejich neustálém brebentění a veselém vyprávění jsem dokonce s nimi začal i zpívat.

   Svátky na horách byly i přes můj smutek pěkné. Všude vládla vánoční nálada a sníh a mráz dodávaly tomuto dojmu skvělou kulisu. Ubytovali jsme se na pokoji se čtyřmi lůžky. Celý zbytek dne jsem pročítal scénář k vystoupení, abych měl přibližný přehled, kde, co a jak mám hrát. Pět minut před zahájením vystoupení jsem se šel podívat do sálu, abych zjistil náladu obecenstva. Bylo nabito. Ženy, muži, děti, prostě celé rodiny zájemců o divadelní vystoupení čekaly ve svátečním oblečení na to divadlo z Prahy. Pokřižoval jsem se a má tréma stoupla o sto procent. Nejvíce mě rozhodilo, že jsem v jedné zadní řadě uviděl Kurva Martina. Tak to bude můj konec. I přes tyto počáteční pocity dopadlo mé hraní skvěle a museli jsme se třikrát vracet ze zákulisí, abychom se poklonili publiku. Kurva Martin si po skončení přišel pro podpis. Samozřejmě, že mu nešlo o naše autogramy, ale chtěl se pochválit se svou novou, mladou partnerkou. Mé kolegy však pobavil skromným obdivem, který zněl: Byli ste kurva dobrý.

V sobotu jsme byli pozváni do jedné rodiny na zabijačku. Byli to nějací vzdálení příbuzní Barborky. Poprvé v životě jsem viděl proces, při kterém vznikají tak vynikající dobroty, jako je ovar, tlačenka, jitrnice, či prdelačka. Byl jsem u vytržení z té řeznické symfonie, při které sliny tečou, a obdiv k řezníkovi stoupá. Každý z nás si domů přivezl výslužku, která se nemůže rovnat běžným výrobkům, zakoupeným v obchodě. Tlačenka byla jemně kořeněná. Jitrnice plné chuti a ovar voněl třikrát více, než z odleželého masa ze samoobsluhy.

Když jsem však přijel domů, ještě než jsem vstoupil do domu, zaslechl jsem větu, kterou pronesl Milijarda. Nevím detaily, ale jeho slova zněla: "HIV zároveň." Vyděsil jsem se představou, že tuto nemoc má on či Bohunka. Hned jsem se zeptal, o čem je řeč, ale naštěstí mě Milijarda uklidnil, protože jeho slova, jak mi později vysvětlil, byla: "Ve větě Hora svatého Vavřince se píše velké písmeno há i vé zároveň." Učil totiž Bohunku pravopis. V neděli jsme s Bohunkou a Milijardou hodovali.

Jako prý každý rok, tak i letos se mezi svátky konalo školení profesionálních řidičů. Snad poprvé jsem uviděl celé osazenstvo podniku. Většinu kolegů jsem potkal již na dvoře či v kanceláři, ale byli i tací, které jsem nikdy neviděl. K mé veliké radosti jsem zjistil, že mezi zaměstnanci chybí Jarmil. Už u nás nepracuje. Před zahájením přišel šéf, poděkoval všem za celoroční práci a neopomněl připomenout, abychom pracovali pilně a zodpovědně. Na konci jeho projevu poprosil o minutu ticha za Pavla. Než odešel, požádal mě, abych s ním šel ven. Tam mi kondoloval a při té příležitosti jsem ho poprosil, jestli by nebyla nějaká nakládka pro mě na tento týden. Potřebuji být v práci, abych lépe snášel to trápení. Ozval se během dne. Skvělá cesta. Pojedeme dvě auta do irského Belfastu. Řidičem druhého vozu nebude nikdo jiný, než Kolba.

Ještě týž den jsem si vzal všechny své doklady a zašel k notáři, aby mi vystavil nový dokument o mém zdravotním hendikepu. Tentokrát však na jméno Smutný.

Večeřel jsem s Milijardou a Bohunkou. Během jídla nás však vyrušil zvonek. Milijarda šel otevřít a přivedl do kuchyně k našemu překvapení Barborku.

"Promiňte, že vás obtěžuji, netušila jsem, že právě večeříte, ale potřebovala bych pomoci." Zašeptala dívka stojíce u dveří.

"Pojď dál," vyzvala návštěvu Bohunka. "Dáš si s námi?" Ukázala na jídlo, a když Barborka zavrtěla hlavou, pustila se Bohunka znovu do jídla. "Co máš za problém?" Zeptal jsem se. Barborka se posadila na židli u dveří a z očí jí začaly stékat slzy.

"Můj nevlastní otec mě vyhodil. Nemám kam jít. Maminka je v nemocnici už skoro půl roku a on po mě chtěl... chtěl... no, abych mu byla po vůli. Odmítla jsem ho a on mě vyhnal. Než bych se s ním vyspala, to radši budu bydlet pod mostem." Poslední slova zanikla v přicházejícím pláči. Po chvíli se utišila a pokračovala. "Byla jsem u Dany, ale bydlí s bráchou a mámou v garsonce a Pavel mi taky nemohl nijak pomoci. Nevím, co mám dělat."

Dodnes si lámu hlavu tím, jakým způsobem můj už nežijící kolega Pavel uvažoval, ale měl na mě silný vliv. Znovu jsem slyšel jeho radu o smečování, a tak jsem opět zasmečoval dřív, než kdokoli cokoli řekl.

"Zítra odjíždím do práce. Jestli chceš, můžeš tu zatím zůstat. Dál se uvidí. Sundej si kabát a dej si jídlo, nebo ti vystydne." Dokončil jsem smeč a byl jsem na sebe pyšný. Milijarda se k mému návrhu vyjádřil pozitivně a Bohunka dokonce zatleskala.

"Tedy švagře, řekl bych, že jsi dokonalý, ale to bych nesměl znát Bohunku." Zasmáli jsme se a Barborka roztála.

Po večeři jsme se bavili o jejím problému a mě napadlo navrhnout jí stejné řešení, jaké jsem před sedmi měsíci uskutečnil s Květou. Dá mi klíče, řekne adresu a kde co má uložené a já jí to přivezu. Ani jsem se nedivil, když souhlasila se slovy, že otčím bude stejně v tuto dobu v hospodě. Tentokrát jsme na to však byli dva. S Milijardou jsme dojeli na uvedenou adresu a naložili Natálku až po střechu. Akce se opět zdařila, jen napětí díky mému příteli a švagrovi zároveň, nebylo tak vysoké, jako při akci první. Nevím, jak často budu pro své nájemnice krást jejich věci, ale začínám si zvykat.

Po příjezdu domů jsme oba od Barborky dostali (jak jinak) hubičku a večer se chýlil ke konci. Při posezení u kávy se mě Barborka zeptala, kamže to vlastně jedu a kdy se vrátím. Při mé odpovědi, že jedu do Irska tak vykulila oči, že jsem myslel, že jí vypadnou.

"Do Irska?" Zašeptala s údivem a položila kávu, i když se původně chtěla napít. "Chtěla bych jet taky." Podívala se na mě plna touhy a já jen zakroutil hlavou. Nejde to, nemůžu jí s sebou vzít. Je to teprve deset dní, co se mi zabila žena a dvě děti. Musím být sám. Květa by mi to měla za zlé. Musím držet smutek. Nechci navazovat nové vztahy. Bránil jsem se, jak se dalo. Když však Bohunka s Milijardou přitakali, že je to skvělý nápad, snažil jsem se ho zneškodnit tím, že jsem řekl: "Stejně nemůže na loď, to by šéf musel platit za dva." Jenže, kam se hrabu na Milijardu. Okamžitě mi vyvrátil mé tvrzení s tím, že přes La Manche je to jedno a z Anglie do Irska si může Barborka zaplatit za třicet euro soukromou cestu. Když už jsem nevěděl, kudy kam, objal mě Milijarda a řekl, že by s tím Květa souhlasila. Ještě jsem se snažil jejich úsilí zvrátit nápadem, že se vrátím až v lednu a Barborka musí do práce, jenže to bylo neúčinné bránění, neboť nám Barborka oznámila, že je na podpoře. Udolali mě.

Do Irska

Ráno jsem přesedl z Natálky do Květáku. Milijardovi jsem předal druhé klíče od Natálky s tím, že ji může používat, ale jestli mi ji zničí, tak zničím já jeho. Dohodli jsme se, že při mém dojezdu bude Natálka na dvoře, abych mohl jet v klidu domů. Milijarda samozřejmě souhlasil a před odchodem podotkl jen jedinou větu, která mě však dohnala k slzám: "Ty se mi snad zdáš?" Nasedl jsem do Květáku a uviděl nad volantem kresbu, kterou jsem dostal od princezny. Lehl jsem si na lehátko a hlasitě brečel. Po několika minutách mi na dveře zabouchal Kolba. Utřel jsem si slzy a vyrazili jsme na nakládku.

Po naložení jsem zastavil doma, abych nabral Barborku. Měla tašku větší, než byla kabina kamionu. Nacpali jsme jí dovnitř a Bohunka nám zamávala. Pro jistotu jsem se ještě zeptal, jestli má pas a když ho vyndala a ukázala, vyjeli jsme.

Cesta přes Německo ubíhala a Barborka si jen užívala jízdy. Upozorňoval jsem jí na různá úskalí naší práce a na krásy a zvláštnosti okolní krajiny. Barborka jen mlčky přikyvovala a dívala se na mě stále s větším obdivem. Chvílemi jsem si připadal, jako Kecal, ale když jedete okolo města Schweinfurt, musíte přeci upozornit, že se to česky řekne Svinibrod. Při první pauze namazala chléb a uvařila kávu. Ono nakonec bude fajn, když nebudu v této těžké době sám. Pomalu a jistě jsem si na přítomnost Barborky začínal zvykat.

Ve středu jsme vyjeli z německého Aachenu. Zeptal jsem se Barborky, jestli ví, jak se česky řekne Aachen. Kupodivu mi správně odpověděla, že Cáchy a já zjistil, že bude asi sečtělá. Nechtěl jsem jí zkoušet, ale když už jsme na toto téma začali, ptal jsem se i na jiná města. K mému překvapení však věděla všechna pojmenování evropských měst, jako jsou Firenze (Florencie), Basel (Bazilej), Metz (Méty), Bautzen (Budyšín), Zittau (Žitava), či Mainz (Mohuč). Navíc mě dostala svými znalostmi a já byl ten, který nevěděl, že se Gorlitz řekne Zhořelec a Meissen (Míšeň). Úplně mě však odzbrojila, když se mě zeptala, jestli vím, kde byl Ital, když řekne, že byl v Monaku. Monako je u mě Monako a nikdy by mě nenapadlo cokoli jiného. Barborka však vítězoslavně prohlásila, že italsky Monaco se jmenuje německé město Mnichov. Těmito slovními hrami jsme si krátili cestu a při příjezdu do přístavu ve francouzském Dunkerque jsem zjistil, že se mi její přístup k životu líbí. Nechtěl bych mluvit o lásce či toužení, na to jsem byl až příliš otřesen smrtí svých milovaných, ale začínal jsem Barborku ctít jako kamarádku. Možná spíš jako mladší sestru. Byl jsem rád, že jela. Nakonec je opravdu lepší, když nemám čas na přemýšlení. Jen bych se trápil a Barborka dokáže vycítit, jestliže se na delší dobu zamyslím. Hned mě vytrhne z mého tichého smutku nějakou vtipnou poznámkou.

Po přeplavení přes La Manche jsme ještě jeli celou čtyřku, abychom k večeru zaparkovali u města Birmingham. Kolba si po večeři uvařil kávu a posadil se k nám do vozu. Vzal si s sebou kytaru a já se ho při jeho hudební produkci snažil doprovázet na klarinet. Bohunka krásně zpívala a rytmus držela tlučením se dvěma lžícemi. Říkala tomuto nouzovému bicímu nástroji lžíce hamoucnice. Do noci jsme zpívali. Bylo veselo a před usnutím jsem ve tmě Barborce pochválil její zpěv. Neodpověděla a jen zašeptala ze svého lehátka nahoře malou slovní hříčku: "Dobrou brou brouku."

Silvestr

Ráno jsme vstávali později. Loď z přístavu v Holyheadu odjížděla až po obědě. Tentokrát jsme nemuseli spěchat. Cesta přes moře proběhla poprvé od mých cest vzrušeněji, než bych si přál. Vítr a déšť mlátili do oken a loď se i přes svou velikost kymácela ze strany na stranu jako pramice na Vltavě. Kupodivu jsem houpání snášel dobře. Asi jsem si už zvykl. Ne tak Barborka. Co chvíli odbíhala na toaletu a nakonec si lehla na pohovku s hlavou na mém stehně. Do přístavu v Dublinu jsme dorazili znechuceni počasím. Kolba trval na tom, že zůstaneme přes víkend v přístavu, neboť vykládku máme až na pondělí a během volných dnů můžeme navštívit město. K večeru jsme si sedli do Květáku a snažili se pokračovat ve veselé zábavě. Dnes nám to však příliš nešlo. Vyprávěli jsme si své příběhy z mládí, ale i jiné. Nakonec jsme se vlivem dnešního data dostali všichni tři do melancholické nálady a během večera jsme vypili veškerou zásobu šampaňského, kterou měl Kolba ve voze.

O půlnoci jsme si přiťukli, popřáli si lepší rok a po chvíli se uložili ke spánku. Nemohl jsem usnout, a když mi Barborka řekla, že se jí také honí hlavou všechny možné myšlenky, jen ne na spánek, povídali jsme si potmě až skoro do rána.

Barborka měla zvláštní mládí. Její babička trpěla jakousi nevyléčitelnou nemocí, a tak se museli o ni s maminkou postarat. Po smrti babičky dostala tuto dědičnou nemoc i její maminka a Barborka se dlouhá léta nehnula od jejího lůžka. Dnes už lékařská věda pokročila a maminku vzali na léčení. Pro změnu se Barborka zase musela starat o otčíma. Vloni, když dokončila studium na keramické škole, nemohla sehnat práci. Otčím jí řekl, že jí bude platit za udržování domácnosti. S tím samozřejmě souhlasila, ale když na ní jednou chtěl, aby k domácím pracím přidala i starost o jeho tělo, odešla ke kamarádce na kolej. Tam však nemohla zůstat dlouho, a když se znovu zkusila vrátit domů, otčím ve svých nechutných návrzích pokračoval. Proto také všude hledala pomoc. Zeptal jsem se také, jak je na tom s cizími jazyky. Poznal jsem to však z první věty, kterou řekla: "Umím pouze anglicky poděkovat. Senkjů very mač a skjůz mí něco udělat." Nabídl jsem, že jí budu učit a ona byla ráda.

O půl páté ráno jsme z venku zaslechli křik. Poodkryl jsem závěs a sledoval řádění několika desítek mladíků, kteří doslova vyřvávali hesla proti anglickému režimu. Mysleli jsme, že tyto nepokoje jsou jen v severním Irsku, ale zřejmě se některé skupiny aktivovaly i tady. Při procházení kolem našich vozů, se ozývaly rány a já měl strach, aby si opilí demonstranti nezamanuli vlézt do kabiny. Pomalu rány utichly a křik se vzdaloval.

Barborka ze svého lehátka jen konstatovala, že by všichni tito mladíci potřebovali malý dvorek a velký bič, čímž mě rozesmála. Takovou větu bych očekával od staršího člověka a ne od mladičké slečny. Před usnutím jsem jí také popřál tou její slovní hříčkou, čímž jsem jí zjevně potěšil. Od té doby se přání dobrou brou brouku stalo naším malým heslem. Ráno jsme s Kolbou zjišťovali následky nočního řádění. Tři zpětná zrcátka, dva přední reflektory a všechna zadní světla. Takový byl součet rozbitých věcí. Kolba celou dobu na ty pacholky nadával. Nemá cenu komentovat jeho monolog, ale vše to byly výrazy typu (s prominutím) zkurvený zmrdi. Ve světlech jsme vyměnili žárovky, aby alespoň svítily, ale se zrcátky byl problém. Já měl levé v pořádku, a na pravém byl jeden kus také celkem k použití. Hůře na tom byl Kolba. Na levou stranu si připevnil největší kus, z rozbitých zbytků, ale na pravou stranu neviděl vůbec. Zachránila ho Barborka. Vytáhla ze svého batohu zrcátko, které bylo stejně veliké, jako zničený originál a přilepila jej páskou k jeho pravému rámu. Nechápal jsem, na co potřebuje takové veliké zrcátko, ale protože se tentokrát nanejvýš hodilo, nehodlal jsem to zkoumat.

O víkendu jsme spolu prochodili střed města a na každém kroku slyšeli češtinu, slovenštinu a polštinu. Zdálo se nám, že tu žije celý slovanský národ. Dokonce v restauraci na obědě se nás servírka zeptala, jestli bychom si nechtěli dát knedlo zelo. Pochopitelně jsme neodmítli. Tato příhoda nás natolik pobavila, že jsme celý zbytek víkendu prozpívali a zábava se k nám opět vrátila.

Po složení jsme měli jet trajektem do Skotska. Ozvala se nám nová dispečerka smskou: "Dobry den, jmenuji se Karolina a budu s vami spolupracovat misto pana Smutneho." A pokračovala adresou nakládky.

Karolína byla právě vystudovaná začátečnice v tomto oboru, ale i přesto pracovala velice spolehlivě a dobře. Její smsky mě mnohdy pobavily. Když se jí něco nepovedlo, nestyděla se napsat krátkou zprávu typu: Juj!:-), nebo No jejda!:-/. Byla dost bezprostřední a časem jsme našli způsob komunikace, který se mi líbil.

Cestou do přístavu jsme tankovali a za větší nákup nafty jsme dostali od prodejce zdarma limonády v plechovce. Položil jsem je do kabiny na motor a po vyjetí od pumpy jsem zatočil na dálnici. Zapomněli jsme však limonády uklidit a jedna se skutálela pod sedačku Barborky, kde se skřípla o rám sedačky. Barborka jí chtěla vyprostit, ale stalo se to, co se bohužel občas stává. Zhoupnutí kamionu způsobilo roztržení plechu a sladký obsah putoval stylem vodotrysku na nejrůznější místa v kabině. Barborka se snažila zabránit úniku tím, že přikrývala svými malými dlaněmi plechovou díru, čímž způsobila ještě větší rozstřik. Nebylo v tu chvíli suché místo uvnitř. Nikdy bych netušil, jaké množství kapaliny se do té malé plechovky vejde. Po skončení vodotrysku se Barborka dívala před sebe na dálnici a bála se mi pohlédnout do očí. Až když jsem jí oslovil, otočila hlavu a se strachem v očích se na mě podívala. Dostali jsme v tu chvíli záchvat smíchu. Poprvé od smrti rodiny jsem se nahlas smál.

V pátek jsme dorazili na dvůr. Natálka stála na parkovišti podniku umytá, v kabině to vonělo a nádrž byla plná. Podle kilometrů jsem usoudil, že ji Milijarda s Bohunkou hojně využívali. Bylo to dobře. Dojeli jsme s Barborkou domů a k naší radosti jsme byli přivítáni, jako vzácná návštěva. Bohunka už vypadala, jako by čekala dvojčata. Ani jsme si nestačili odpočinout a oba nás lákali do svého pokoje, aby se vytáhli s novou postýlkou pro očekávané miminko. Už věděli, že to bude chlapec a spolu se dohodli, že se bude jmenovat po mě, Mikuláš. Pochválil jsem Bohunku za dům, neboť na něm byla vidět práce ženské ruky a poděkoval švagrovi za splacení dluhu. Večeřeli jsme pohromadě a po koupeli (pochopitelně každý zvlášť) jsme si sedli do obývacího pokoje a vyprávěli si zážitky. Celou dobu seděl Čertík na klíně Barborce. Nevěrník. Pozdě večer, když jsem na chvíli byl s Milijardou o samotě v mém pokoji, zeptal jsem se, jaké je to mezi nimi. Měl jsem starost, jestli se za poslední dny třeba něco nepokazilo, ale na Milijardovi bylo vidět, že je do Bohunky zamilován a i ona vykazovala určité indicie spokojenosti, které se nedají přehlédnout. Milijarda jen mávl rukou, že je vše oukej a trochu poťouchle kývl na mě. Nechápal jsem jeho náznakovou řeč a až když řekl: "Co ona?" Pochopil jsem, že chce něco vědět o Barborce.

"Jo, je to fajn děvče." Odpověděl jsem a myslel jsem si, že ho má odpověď uspokojí.

"No a co? Bylo něco?" Znovu jsem nepochopil, co má na mysli. Až když naznačil rukama jistý pohyb, došlo mi, oč mu jde. Dlouze jsem si promnul vlasy, protřel oči a na chvíli schoval tvář do dlaní. Pak jsem se Milijardovi podíval z blízka do očí a pošeptal jsem: "Nic nebylo, já tvoji sestru miloval." Milijarda zbledl a poťouchlý výraz se změnil na provinilý. Tentokrát si dal do dlaní tvář on.

"Promiň, brácho." Omluvil se mi za tu netaktnost, objal mě a víc jsme o tom nehovořili. Po našem návratu dolů byla Barborka už v pyžamu a odešla nahoru spát. Ještě jsem Milijardovi a Bohunce oznámil, že tu Barborka zatím bude bydlet. Je na podpoře a budu se o ní starat i finančně. Barborka spala na posteli a já si lehl na pohovku po princezně.

Zhasl jsem a do tmy se zeptal, jak to vidí dál. Chvíli bylo ticho a potom jsem uslyšel posmrkávání. Hned jsem si uvědomil, že jsem byl netaktní tentokrát já a zeptal jsem se, jestli nechce zítra odvézt do nemocnice za maminkou.

"Budu moc ráda. Mohla bych tu s vámi ještě pár dní zůstat?" Zeptala se a já jí odpověděl, že samozřejmě. Musel jsem jí vysvětlit i to, že jsem dole oba spolubydlící již informoval o tom, že tu zatím zůstává.

"A co chceš dělat dál?" Pokračoval jsem v otázkách. "Myslím pracovně."

Řekla, že momentálně ještě neví a já už se na nic radši neptal. I pro ni to je špatná doba. Nebudu jí trápit. Tentokrát po zhasnutí jsme dobrou brou brouku řekli oba současně.

Ráno, než jsme jeli do nemocnice, nabídl jsem Barborce, že mi je to sice trapné, ale jestli by chtěla nějaké oblečení ze skříně po Květě, může si je vzít. Bez ostychu se prohrabala skříní a vybrala si nějaké svetry, šaty i kalhoty. Potom jsme navštívili obchod a řekl jsem, že na půl hodiny odejdu a ať si zatím koupí nějaké spodní prádlo, protože jsem si cestou v kamionu všiml, že to její není z nejnovějších. Dal jsem jí peníze a varoval jsem jí, že když to do půl hodiny nepromění v nové věci, nepustím jí k nám domů. Potom jsem si šel nakoupit. Vrátil jsem se asi po hodině a Barborka seděla na lavičce s několika objemnými balíky a zářila. Po naložení balíků do Natálky mi dala hubičku na líc a vyjeli jsme za její mamkou.

Paní Vrankové, mamince Barborky, bylo prý podstatně lépe. Chvíli jsme se procházeli parkem, a když se marodka unavila, počkal jsem v hale, zatímco se matka s dcerou loučili. Od té návštěvy byla Barborka jako vyměněná. Prý se bála maminčiny reakce na to, že odešla z domu. Ta s ní však souhlasila, neboť si prý její muž našel nějakou náhradu a v nemocnici ještě nebyl.

Během neděle jsme se s Barborkou dohodli, že zůstane doma a bude si hledat zaměstnání. Ta byla samý smích a měla o poznání lepší chuť cokoli podnikat. Napadlo mě, že bych se jí mohl také zeptat na máminy záclony, ale měl jsem strach z její odpovědi. Nakonec jsem si dodal odvahy a zeptal se.

"Záclony jsou to pěkné, ale kdybych je tady podebrala a tady nařasila, byly by o malinko hezčí." Barborka je skvělá.

Do Švýcarska s Adamem

V pondělí ráno jsme dostali hromadnou práci. Čtyři vozy povezou kontejnery do Ženevy. Budu mít další premiéru. Ve Švýcarsku jsem ještě nebyl. Dokonce budeme proclívat v Feldkirchu, tudíž mi ke Švýcarsku přibude ještě Lichtenštejnsko. Před odjezdem si nás šéf pozval do kanceláře a vysvětloval nám, jak se ve Švýcarsku jezdí a upozornil nás na všechny úkony, na které nesmíme při průjezdu hranic zapomenout. Velitelem kolony určil Kolbu, který již v této zemi několikrát byl. My tři zbývající jsme měli v tomto směru premiéru. Večer jsme dojeli před Feldkirch a kolegové se sesedli do jednoho vozu. Nechtěl jsem je rušit, ale zároveň jsem nechtěl, aby si mysleli, že se jich straním. Uvařil jsem si kávu a doslova se nacpal mezi ně. Čtyři muži v kabině, o psovi nemluvě. Tak by se dal nazvat náš minimejdan. Chyběl tu jen ten pes. Chlapi probírali všechna možná i nemožná témata. Počínaje tím, jak by vedli firmu oni, kdyby byli na místě šéfa a konče osobními problémy.

Nejvíce se však jejich hovor týkal aut a všeho, co se kolem nich točí. Do tohoto tématu jsem nemohl zasahovat, protože jsem nechápal, jaký je rozdíl mezi převodovkou, kterou vyrobila jedna automobilka a tou druhou, kterou vyrobila druhá. Pro mě to auto prostě řadí, a tím plní svou povinnost. Pochopitelně jsme si z Kolby dělali srandu, kvůli jeho vedoucí úloze. Bránil jsem ho slovy, že je dobře, že máme veli tele. To se chlapcům zalíbilo a oslovovali ho ty naše veli telátko. Po několika změnách témat se dostali až k politice. Prohlásil jsem, že o tom se bavit nebudu, protože se mi zdá, že naši ústavu psali v ústavu. Řekl jsem si, že bude lepší, když tuto sešlost opustím, popřál jim dobrou noc a zalezl jsem do svého Květáku a snažil se usnout. Nedařilo se mi. Znovu jsem vstal a tu jsem si vzpomněl, že mám stále pod lehátkem Adama. Vytáhl jsem notebook po Květě a pohladil ho. Dosud nebyla příležitost, ale dnes je klid, a tak jsem se rozhodl, že se do něj podívám. Jeho obsah měl převážně pracovní charakter. Pouze ve složce dokumentů jsem našel Květin deník. Začala ho psát v den, kdy se princezna narodila. Prolétl jsem s vlhkýma očima celý zápis a nalistoval datum našeho znovu seznámení.

...Potkala jsem Mikuláše. Je stále takový, jak si ho pamatuji ze školy, když jsem do něj byla zamilovaná. Poskytl nám svůj dům k bydlení. Je stále stejný, jako když jsem tu byla ve čtvrté třídě. Naprosto nic se v něm nezměnilo. Je vidět, že byla jeho rodina konzervativní, až do morku kostí. Tím líp. Nemusím mít strach, že by z jeho strany došlo k nějaké nepředvídatelné události...

No vida. Ani jsem si nepamatoval, že u nás někdy byla. Lehl jsem si na lehátko a položil Adama na břicho, aby se mi lépe četlo.

...Nechtěla bych se do něj zamilovat. Je to přeci jen dočasně, ale musím uznat, že po dnešní noci, když jsme se poprvé milovali, se mi to možná nepodaří. Květuška se do něj asi taky zbláznila, protože o ničem jiném nemluví. Je to první chlap, kterého má ráda...

Musel jsem vstát a utřít si vlhké oči.

...Před spaním jsem Květušce připomněla, že zítra přijede Miki. To jsem neměla dělat. Vyskočila a bylo po spánku. Hned mi řekla tři věci, které nesmí zapomenout Mikimu říct...a já se na něj těším taky jako na Vánoce...

Posunul jsem čtení na další stranu a opět jsem si utřel vlhké oči. Možná jsem čtení měl ještě odložit na pozdější dobu. Květy mě měly stejně rády, jako já je. Proklínal jsem osud. Teď však již neumím přestat číst.

...Jeli jsme s kamionem do Žabně. Miki je za volantem sexy, jako můj idol Dustin Hoffman. Květuška byla jak u vytržení. Od té jízdy chce, abych jí koupila plyšáka, jakého má Miki za oknem...

...Věřím mu. Když řídí, tak se s ním nebojím. Je to Pan řidič s velkým Pé...

...Babi mi říkala, ať se ho držím...

...Splnil babičce přání, navštívit ještě někdy Konopiště...

Položil jsem Adama a uložil se k spánku. Dnes už číst nebudu. Zavřel jsem oči a představoval si Květy. Za chvíli jsem usnul. Zdál se mi sen, že se Květy chvíli po jejich odchodu vrátily a vyprávěli jsme si zážitky. Já jim povídal o cestách a ony mě o tom, jak to chodí na onom světě. Princezna od té doby vyrostla a byla z ní slečna. Měla křídla a mávala jimi jako skutečný anděl. Objala mě a šeptala mi do ucha, že jsem její největší kamarád. Poté mě obě vzaly za ruce a létali jsme nad Švýcarskem.

Umpolek

Ráno bylo probuzení smutné i veselé. Pravda s havárií mi rozhlodávala duši, ale nedalo se nic dělat. Prožil jsem nádhernou noc se svými milovanými. Krásný sen mě provázel celý den.

Po splnění všech celních povinností jsme vyjeli směr Ženeva. Majestátnost hor v okolí mi učarovala. Byly to úplně jiné Alpy, než ty italské. Projeli jsme okolo Zurichu a Bernu a do Ženevy jsme dojeli po obědě.

Vykládka proběhla v klidu a poté jsme se rozdělili, každý za jinou prací.

Karolína mi poslala novou zakázku. Z Lausanne, což je město na druhém konci Ženevského jezera, na Moravu. Po příjezdu do firmy jsem se šel nahlásit do kanceláře. Asi půl hodiny jsem čekal u zavřeného okénka, za kterým seděl nerudný Švýcar a neustále telefonoval. Něco jsem i rozuměl, i když mluvil francouzsky. Když však konečně položil sluchátko a okénko otevřel, zeptal se německy: "Přijel jste nakládat umplek?"

Německy umím obstojně, jenže tato francouzská zkomolenina němčiny mi není dvakrát příjemná.

"Promiňte," omlouval jsem se, "ale nerozuměl jsem vám."

Úředník se zatvářil otráveně, třískl tužkou a spíš pro sebe si mumlal nahlas: "Do prdele, to jste Polák, nebo Bulhar? Tihle cizinci by se měli víc učit, než vyjedou do Evropy." Bylo na něm vidět, že si myslí, že mu nerozumím.

Přerušil jsem jeho spílání na účet řidičů z východní Evropy slovy: "Rozumím německy velice dobře, jenže váš francouzský přízvuk mi napovídá, že jste to spíše vy, kdo by se měl učit. Leč nejsem tu proto, abych kritizoval vaši nedokonalou němčinu. Ještě jednou vás slušně žádám, abyste mi zopakoval vaši otázku, protože slovo umplek neznám."

Když pochopil, že němčinu ovládám, zatvářil se, jakoby se nic nestalo, vzal dodací list a ukázal mi adresu odběratele. Prstem ukazoval na město dodání a slabikoval jako bych byl idiot: "Um..po..lek."

Konečně jsem pochopil celou jeho větu a svým prstem jsem zopakoval jeho pohyby. K tomu jsem také hláskoval s mírně jízlivým úsměvem: "Hum..po..lec." Zatvářil se jako vítěz a znovu zopakoval původní otázku: "Přijel jste nakládat Kum..po..lechc?"

Přikývl jsem a on mi předal doklady. Poté přivřel okénko. V tu chvíli přišla do kanceláře jeho kolegyně a on se k ní obrátil. Anglicky jí oznámil, že je tu zase jeden ťulpas z Čech. Znovu si myslel, že mu nebudu rozumět. Pootevřel jsem přivřené okénko a čistou angličtinou jsem ho upozornil, že jsem pořád zde, a že na něj mohu podat žalobu ve španělštině, francouzštině nebo ruštině. Tentokrát se zatvářil naštvaně a s mohutným třísknutím odešel z kanceláře.

Nakládal jsem na rampě. Musel jsem po naložení vlek odpřáhnout a nacouvat se samotným vozem. Když jsem tak učinil, couval jsem podél vleku k rampě. Celou dobu nakládky mě z proskleného okna nerudný Švýcar pozoroval. Měl jsem z toho nepříjemný pocit. Ne, že bych se jakkoli bál, ale když máte nad sebou dohled, leckdy se stane, že chybujete. Dával jsem si pozor, abych nic nezanedbal, a vše jsem dělal podle předpisů. Zapomněl jsem však dát pod vlek klín a jak se to stává, vždy, když něco opomenete, stane se to, co by se běžně nestalo. Vleku nefungovalo  zřejmě kvůli mrazu automatické brždění a ten, ničím nezajištěn, se pomalinku rozjel. Ihned jsem přerušil couvání a vyskočil z vozu, abych vyndal klín a utíkal jsem po parkovišti za vlekem, který se na mírném svahu rozjížděl víc a víc. Hodil jsem klín pod zadní kolo. Vlek si poskočil, jako by byl rád, že mě vidí a plastový klín se pod jeho vahou roztříštil.

Teď už se nedalo dělat zhola nic. Od auta jsem byl daleko a pod nápravu jedoucího vleku by pro další klín vlezl jen neopatrný pitomec. Nezbylo mi nic, než stát a pozorovat vlek, který jel podél řady zaparkovaných osobáků z jedné strany a palet se zbožím ze strany druhé. Modlil jsem se a čekal, kdy se zastaví. Naštěstí má snaha s klínem měla vliv na směr jeho nevítané jízdy. Díky roztříštěnému klínu se stočil o nějaký ten stupeň doleva a mezi jeho výletem a parkujícími vozy byla několikacentimetrová mezera. Vlek dojel na konec parkoviště a jako by tušil, že je zakázáno jezdit po trávě, zastavil se o obrubník.

Oddechl jsem si a požádal nerudného, zda bych mohl na toaletu. Tam jsem strávil asi deset minut. Podíval jsem se do zrcadla. Byl jsem bílý jak stěna. Než se mé útroby vlivem nervového napětí umoudřily, seděl jsem na míse a čekal, jestli něco vyrobím, netuše, z které strany to přijde.

Po návratu z toalety jsem zjistil, že nerudný je sice protiva, ale také muž činu. S lanem a s vysokozdvižným vozíkem již stál u vleku a za pomoci a rad několika čumilů povytáhl oj vleku z trávy, abych ho po naložení vozu mohl opět připnout. Když se mi posléze podařilo vše naložit bez problémů, donesl mi nerudný celní papíry a tvářil se o hodně příjemněji, než zpočátku. Dokonce mi podal ruku, se slovy jsme jen lidé. Bral jsem to jako omluvu nejen pro něj, ale i pro mne. Mohl jsem s klidem vyjet.

Ujel jsem asi pět kilometrů, když jsem se podíval při průjezdu kruhového objezdu do zrcátka. Nejdřív jsem netušil, co se stalo, až po chvíli mi došlo, že jsem na nakládce zapomněl vlek. Božínku! To ta nervozita ze všeho toho nečekaného dění. Otočil jsem auto a mazal co nejrychleji zpátky. Při připínání vleku kolem prošel nerudný a pískal si. Bylo mi jasné, že mi to přeje a myslí si, jaký jsem s prominutím vůl.

Večer jsem opět otevřel Adama a četl si další poznámky z Květina deníku.

...Miki mě požádal o ruku. Udělal to tím nejkrásnějším způsobem. Nejen, že to vzal přes Květušku, ale jeho styl byl neodolatelný. Miluju ho. Teď už to vím...

...Byli jsme v Karlových Varech. Výlet byl senzační. Když nám odtáhli auto, povídali jsme si u kávy a zákusků s babi a bráchou. Babi o Mikim řekla, že je to takovej milej trouba. Vzala mi to z úst...

Tento zápis se mi zrovna moc nelíbil, ale nezlobil jsem se. Byl to Květin deník a v tu chvíli, když mi odtáhli vůz, jsem si tak taky připadal.

...Byla jsem u lékaře. Jsem v tom. Těším se, až tuto zprávu oznámím Mikulášovi...

...Zjišťuji, že se na něj těším víc, než na Vánoce...

Když jsem dočetl, pálily mě oči. Nejen tím, že jsem je měl vlhké, ale byla už noc. Položil jsem Adama a nařídil si mobil na vstávání. Během pár minut jsem s myšlenkami na Květy usnul.

Druhý den jsem dojel na hranice a během několika desítek minut bylo clení a všechny úkony s tím spojené ukončeny. Mohl jsem vjet do Německa. Než jsem však vyrazil, přišel za mnou mladík. Měl problém se zaplacením švýcarské dálnice a chybělo mu třicet euro. Žádal mě, zda bych mu nemohl půjčit s tím, že mi peníze po dojetí domů ihned pošle. Okamžitě jsem si vzpomněl na cestu do Itálie a minulou půjčku potřebnému. Chtěl jsem pomoc odmítnout, ale nakonec se ve mně probudilo svědomí a taky díky své výchově jsem mu nabídl jinou variantu pomoci. Navrhl jsem mu: "Mám špatnou zkušenost s půjčováním. Nabízím ti jinou variantu. Jestliže potřebuješ třicet euro, dej mi do zástavy něco, co má minimálně dvojnásobnou hodnotu. Když mi peníze vrátíš, vrátím ti i já tvou zástavu." Mladík se na mě podíval jako na šejdíře a odešel. Po několika minutách, kdy jsem svačil a během té doby ho pozoroval, jak chodí marně od vozidla k vozidlu, přišel znovu a nabídl mi zástavou nový tablet. Ujišťoval mě, že si pro něj přijde. Vyměnili jsme si adresy a já mu za protihodnotu půjčil třicet euro. Jak jste jistě pochopili, už nikdy se neozval a zřejmě neozve. Byla to moje nejlepší koupě. Já osobně bych si tablet nekoupil. Je to drahé a prozatím se mi to zdá být zbytečné. Dnes se mi však nabídla možnost ho pořídit za třikrát menší cenu. Ještě jsem nevěděl, že mi zůstane, avšak tento druh pomoci se mi zdál být nanejvýš fér.

Nový Zéland

Ve čtvrtek jsem dorazil domů. Barborka byla doma a žehlila oblečení. Slušelo jí to. Milijarda byl pochopitelně ještě v práci a Anděla, pardon, Bohunka byla někde u lékaře. Dali jsme si kávu a povídali si. Barborka vyprávěla, jakou práci jí nabízeli a proč ji nepřijala. Já se naopak svěřoval se svými zážitky. Na Barborce bylo vidět, že by mi ráda něco řekla. Poznám na lidech, když nejsou ve své kůži. A tak jsem se zeptal sám. Nejdříve zapírala, ale když jsem jí sáhl na nos a řekl, že do ní vidím, přiznala se.

"Víš Mikuláši, potkala jsem Danu a Lojzu. Mají senzační plán. Chtějí letět na Nový Zéland. Chtěla bych letět s nimi." Přestala mluvit i žehlit a čekala, co na to já. Byl to pro mě šok. Očekával jsem cokoli. Že se zamilovala a opouští mě, že se rozhodla vrátit se domů, čekal jsem vše, kromě tohohle. Díval jsem se jí do očí a věděl, že jestli jen tak přikývnu, přijdu o momentálně nejbližší bytost, kterou mám. Milijarda je sice super švagr, ale měl Bohunku a ta zas měla jeho. S Barborkou jsme si zbyli a bylo nám spolu dobře. Dívala se mi prosebně do očí a čekala na mou reakci.

"To ale bude stát hodně peněz. Letenka, pobyt a všechno. Kde na to vezmeš?" Zeptal jsem se a zahlédl v jejích očích malé zklamání i pochopení.

"Něco mi dá máma. Už jsem s ní o tom mluvila. Zbytek si tam vydělám."

Díval jsem se na podlahu a přemýšlel, co bude dál. Opět mi odejde nejbližší a já s tím nemůžu nic dělat. Vloni jich odešlo šest, kocoura nepočítaje. Nejdříve maminka, potom Pavel, následně babi a na závěr tři mé milované bytosti. Pořád mi Pán Bůh něco bere. Celou dobu mého přemýšlení Barborka mlčela a dívala se na mne. Vybavil se mi rozhovor z televize, díky kterému jsem se před půl rokem rozhodl změnit život.

"Lidé mají dvě záhadné nemoci, které nejdou vyléčit jinak, než jejich vlastním přičiněním. První nemocí je ztráta motivace. Když totiž žijeme tak, jak žijeme a nevíme vlastně proč, je čas abychom styl života obrátili naruby a začali žít jinak. Druhou nemocí pak je vnuknutá myšlenka. Pokud si jdeme za svým cílem tak dlouho, že pak už nevíme, proč za ním jdeme, je čas tuto myšlenku opustit."

Uvědomil jsem si, že smrtí blízkých jsem ztratil motivaci a od té doby mám vnuknutou myšlenku prostě jen chodit do práce a živit. Avšak není koho živit. Rodinu nemám, Milijarda se uživí a Barborka mě chce opustit. Došlo mi, že se musím rozhodnout. Opět změnit život, abych jen nezemřel steskem a nečinností. Abych se za dvacet či třicet let neprobral a nezjistil, že jsem sám, stár a opuštěn. Zvedl jsem oči a podíval se na Barborku. V jejich očích jsem zahlédl strach.

"Kolik potřebuješ na ten výlet?" Zeptal jsem se a v tu chvíli jsem byl už rozhodnut. Barborka si oddechla, že jsem nezačal jinak a opáčila: "Neplánuju to jako výlet. Chtěla bych tam zůstat alespoň rok." Opět počkala, jak naložím s touto novou informací. "Dobře, tak kolik?" díval jsem se na ni co nejvlídněji. Trochu zklamaně mávla jen rukou a prohlásila, že mě to vlastně nemusí zajímat. Vstala a chtěla pokračovat v žehlení. Přistoupil jsem k ní, vzal jí za ramena a přikázal, aby se posadila. "Posaď se a neutíkej od tématu. Kolik?" Když viděla, že na té částce trvám, nesměle pošeptala, že nějakých sto tisíc. Podíval jsem se jí zblízka do očí a poprosil, ať mě tu nenechává samotného. Odvrátila hlavu a znovu vstala k žehlení. "Dám dvě stě." Zvedla udiveně oči a mě bylo jasné, že si myslí, že jí dám peníze, když zůstane. Proto jsem rychle pokračoval: "Když mě vezmeš s sebou."

"Ááááá!" Zařvala a doslova porazila žehlicí prkno. Skočila na mě a líbala mě a objímala. Ty polibky byly však cudné, jako by měla staršího bratra. Za chvíli volal Milijarda, jestli bych nemohl přijet, protože Bohunka je u něj a autobus by nechtěl riskovat, neboť je Bohunce ouvej. Samozřejmě jsem pro ně okamžitě jel.

Po návratu domů jsme chtěli oběma oznámit naše nové plány, ale Bohunka nás předběhla. "My bychom vás chtěli o něco požádat," rozhovořila se směle. Nervózně jsem se posadil vedle Barborky a čekal pohromu. Určitě se budou chtít odstěhovat a dům zůstane opět prázdný. Ani jsem myšlenku nedokončil a Milijarda pokračoval: "Nechtěli bychom, aby se naše dítě narodilo do neúplné rodiny, a tak jsme si na sobotu sjednali svatební obřad. Jestli proti tomu nic nenamítnete, požádali bychom vás, zdali byste nám nešli za svědky." Dnes už podruhé jsem slyšel to krásné Barborčino: "Ááááá!" Gratulovali jsme oběma k tomuto jejich rozhodnutí.

Po večeři jsme všichni spolu debatovali o svatbě. Zítra přiletí z Ameriky rodiče Bohunky a obřad bude v kostele. Kromě nás a rodičů pozvali jen pár kamarádů. Na oběd půjdeme do jiné restaurace, než kde jsme obědvali s Květou. I když se jim tam líbilo, nechtěli by po měsíci od její smrti zčeřovat hladinu smutku. Byl jsem rád, že se nemusím vzpomínkami vracet k vlastní svatbě. Bylo by to příliš bolestné vzpomínání. Když bylo vše podstatné řečeno, oznámili jsme jim pro změnu náš nový plán. Mohu zodpovědně říci, že je překvapil víc, než svatba nás. I přes počáteční zklamání, že tu nebudeme takovou dobu, nám to přáli a malinko i záviděli. Na závěr večera jsme se dohodli, že ještě před odletem opravíme fasádu a střechu. Dům je dostatečně veliký i pro dvě rodiny. Až se vrátíme, můžeme tu v klidu bydlet všichni. Pouze na přání Bohunky jsme souhlasili s nějakými úpravami, aby byly k dispozici dvě kuchyně a dvojí sociální zařízení.

Ráno jsme s Barborkou jeli do Humpolce. Vyrazili jsme kolem třetí hodiny, abychom se vyhnuli ranním zácpám. V jednom úseku dálnice byla objížďka. Odbočil jsem na vedlejší cestu a ve tmě, neznámou úzkou silnicí sledoval cedule s objízdnou trasou. Po několika kilometrech se mi však cedule ztratily a já musel zastavit a nastavit si navigaci, abych našel znovu cestu k dálnici. Když mě navedla konečně na rovnou silnici, zkazila mi radost další objížďka. Jel jsem s kamionem po půli silnice, kde byla druhá polovina uzavřena. Tu se objevila cedule směr jízdy doleva a já najel na levou stranu silnice. Stavba se přesunula na pravou stranu. Malinko to hupslo a staženým okénkem jsem uslyšel podivné zvuky. Provoz tu nebyl žádný. Zastavil jsem, abych se podíval, co že to je za čvachtání. Vyskočil jsem z kabiny do tmavé noci a mé nohy se zabořily asi patnáct centimetrů do čehosi měkkého a blátivého. Než jsem stačil upozornit Barborku, aby z kabiny nevystupovala, byla rovněž zabořena a strašně nadávala. Oba jsme stáli v čerstvém, ještě nezatuhlém betonu. Silničáři zřejmě dokončili práci pozdě v noci a omylem položili ceduli k přikázanému směru jízdy opačně. Já si pak s Barborkou deset minut čistil boty, myl nohy a pral ponožky. Těch několik metrů jsem radši vycouval, neboť jsem si nebyl jist, zda někde před námi nebude beton hlubší. Po vyjetí na tvrdou silnici jsme se smáli až do Humpolce. Docela by mě zajímalo, jaký měli silničáři výraz ve tváři, když po příchodu do práce uviděli vyjeté koleje, v novém již zatuhlém betonu. Ze svých cest mám neskutečně mnoho krásných, zvláštních i smutných zážitků. Kdo se ale může pyšnit tím, že se projel čerstvým betonem?

Svatba proběhla v naprostém chaosu. Mrzlo a nic nefungovalo. Natálka, i když je nová, odmítala startovat a cestou do kostela ztratila nevěsta podpatek. Před vchodem do svatyně si ženich vzpomněl, že nechal na stole občanské průkazy a já musel rychlým během zajistit záchranu tonoucích. Farářovi zhaslo kadidlo a varhany v tom mrazu pískaly jako dudy. Bohunčiny rodiče přijeli taxíkem minutu před obřadem a Bohunka nervozitou málem potratila. Jediné, co si pamatuji kladného, bylo to, že měla Barborka zmrzlé ruce a hřála si je v mých dlaních. Po obřadu smůla konečně zamrzla a pak novomanžele hřálo už jen samé štěstí. Rodiče Bohunky, manželé Prokopovi věnovali svatební dar své dceři. Byl to nový vůz. Čímž mě samozřejmě zaskočili, neboť jsem se chystal s Milijardou přepsat půjčku mého auta na něho. Teď asi nebude mou Natálku potřebovat.

Večer jsem předal svůj svatební dar. Namaloval jsem obrázek. Umím malovat asi jako desetileté dítě, ale tím hlavním darem nebyl obrázek samotný, nýbrž to, co na něm bylo. Přepíšu polovinu nemovitosti na manžele Smutné. Milijarda je můj švagr a má právo na dědictví po své sestře.

Do Portugalska

Po svatbě jsme s Barborkou vyjeli do Portugalska. Bohunka zavtipkovala, že jedeme na svatební cestu místo nich. Souhlasil jsem s jejím názorem a prohlásil jsem, že nám za odměnu, že jsme to vzali za ně, mohou pohlídat Čertíka.

Až na začátek Francie jsem cestu už znal. Druhý den jsme však uhnuli na takzvanou Portugalskou stezku přes Moulins, Montlucon, Gueret a Limoges na Bordeaux, abychom třetí den přijeli na západní pobřeží. Hranice Francie a Španělska jsme přejížděli u města Irun. Celou dobu bylo pod mrakem a místy sněžilo. Sotva jsme projeli kolem Vitorie a Burgosu, začali s nebe padat sněhuláci. Silnice osiřely a jen místy stál na dálnici nějaký kamion, který se marně pokoušel prohrabat se o pár metrů dál. Jediní, kteří v této sibérii jeli, byli Češi, Slováci a Poláci. Španělé, Portugalci a Francouzi to vzdali a stáli u krajnice. Jsme z našich krajů zvyklí na takové počasí a místní na tomto povrchu prostě jezdit neumí. Výhoda také byla, že jsme měli plně naloženo, a tak jsme se méně hrabali. I přesto se nám podařilo ve čtvrtek dojet jen několik kilometrů za Valladolid.

Ráno, když jsem jako vždy obcházel vůz, abych zkontroloval pohledem, zda je vše v pořádku, zjistil jsem velikou nepříjemnost. Jedna pneumatika byla měkká. Od českého kolegy Radima, který ještě nevyjížděl a dokončoval pauzu, jsem si půjčil hadici, abych zkusil prázdnou pneumatiku dofouknout. Věděl jsem, že by měl být na každém voze ventil, kam se hadice připojí, aby kompresor mohl tlak v prázdném kole doplnit. Hledal jsem cokoli, co by připomínalo obrácené šroubení, než které bylo na půjčené hadici. Po deseti minutách bezvýsledného prolézání a podlézání vozu jsem se na Radima obrátil s požadavkem, zda by něco o zmíněném šroubení nevěděl. Ochotně přišel a dalších pět minut pro změnu hledal on. Byl sice zkušený, ale vůz mého typu neznal a v podstatě byl na tom stejně jako já. Neustále opakoval větu: "Do prdele, tady někde to museli schovat." Avšak jeho snaha byla stejně jako moje, marná. Po chvíli šel okolo polský řidič, který měl s podobným vozem zkušenost a ukázal na podivný výčnělek, kterého jsme si nevšimli, neboť byl zanesený blátem a sněhovým nánosem. Hadici jsem připojil a čtvrt hodiny se snažil o znovuvzkříšení gumy. Opět musím použít slovní spojení, marná snaha. Jak jsem později zjistil, pneumatika byla probodnuta nějakým šroubem, který se do gumy tak dlouho zarýval, až ji propíchl. Nezbylo, než se vrhnout na výměnu. Vzpomněl jsem si na Pavlův koncert. Povolit kolo, zvednout hever, sundat kolo, sundat rezervu, nasadit kolo, utáhnout kolo, sundat z heveru a nasadit píchlé kolo na místo rezervy. Tak by v teorii měla praxe vypadat. Zatímco Pavlovi tato činnost zabrala padesát minut, já ji prováděl šest hodin. Tedy já ne, prováděl ji servis, ale to bych předbíhal. Po půl hodině se mi podařilo absolvovat první část prací, a tou bylo povolení šroubů. Všech deset se urputně bránilo, ale dva se mi podařilo zdolat až s pomocí kolegy Radima, se kterým jsme stáli na trubce a houpáním se snažili o dosažení cíle. Když poslední šroub povolil, měl jsem radost, jako by bylo hotovo. Vzal jsem hever a vleže pod nápravou pumpoval. Hever se však nezvedal. Začal jsem klít. Radim, který šel okolo na toaletu, se zeptal, proč tak nadávám. Uvědomil jsem si, že za devět měsíců mé řidičské praxe jsem začal používat vulgární slova automaticky a trochu jsem se zastyděl. Vysoukal jsem se z podvozu a vysvětlil jsem Radimovi, že mi nefunguje hever. Ten zkontroloval pojistku a poradil mi, abych ho na chvíli ohřál nad plamenem v kabině. Mrzne a olej uvnitř je zřejmě příliš ztuhlý, než aby pracoval. Vůbec jsem se oleji nedivil. I já byl ztuhlý. Radim odjel a já za půl hodiny s pomocí Barborky hever rozdýchal a znovu se vrhl pod nápravu. Hever si tentokrát lehce poradil s několika tunami, které byly nad ním, a kolo s píchlou pneumatikou se zvedlo několik centimetrů nad zem. Chtěl jsem sundat gumu z nápravy, ale vůbec jsem s ní nepohnul. Byla přilepena k autu, buď mrazem, nebo se jí tam asi líbilo. Kopal jsem do gumy, prosil ji, i přemlouval, ale ona si trvala na svém a seděla tam, kam ji výrobce posadil.

Když už jsem byl vzteklý, kopl jsem v té marné snaze do vrchní části gumy tak silně, že se sice ráfek od nápravy konečně odlepil, ale auto se s malým vzdechem a zavrzáním sesunulo z heveru, který jsem dal zřejmě příliš na kraj. Udělalo to hups a ách a hever se zaklínil mezi všechny ty součástky, kterým jsem nerozuměl, ale zřejmě tam musely být. Polský kolega to viděl a zkušeně prohlásil: "No kurva. To už chce servis." Nezbylo mi, než požádat dispečerku Karolínu, aby našla v mém okolí nějakou opravnu pneu. Za tři hodiny přijel mladíček, že bych mu nesvěřil ani hřebík k zatlučení a po zhodnocení situace zvedl svým heverem vůz a odpálil autogenem hever můj, který se beznadějně zaklínil mezi pláty pérování. Během deseti minut vyměnil gumu a po vyřízení dokumentace odjel. Barborka toto mé fiasko nekomentovala a uvařila potřetí za tři hodiny kávu, čímž mě ujistila, že je fajn, že tu je.

Bylo jasné, že v pátek do Lisabonu nedojedeme včas. Portugalsko je jedna velká skála, mezi níž se bydlí, jezdí a žije. Všude samý kámen, a když už se náhodou objeví tráva, je suchá, žlutá. Skutečně jsme na vykládku dojeli až večer. Celý víkend jsme prochodili Lisabonem a zbytek dne jsem s Barborkou muzicíroval. Zpívala krásné písně, které jsem ani neznal, leč snažil jsem se ji doprovázet na klarinet. S Barborkou je pohoda.

V pondělí jsme složili náklad a ve španělském městě Mérida jsme naložili olivy do Prahy. Cesta domů však neproběhla v klidu. První komplikace byla, že se opět někdo podíval s nožem pod plachtu a ukořistil několik plechovek oliv. Vůbec jsem to neřešil. Škoda byla několik stovek korun. Jen jsem to oznámil šéfovi a ten samozřejmě reagoval tak, jak jsem předpokládal. Nezdržuj se a jeď, ať jsi v pátek na vykládce. Druhým zdržením byla policejní kontrola, při níž mi španělský policista dal fouknout do měřicího přístroje a pochopitelně naměřil 0.24 promile. Předložil jsem mu potvrzení a on si ho pozorně přečetl. Potom mě požádal o trpělivost a odjel. Za dvě hodiny přijel a ještě jednou se mi omlouval, že si musel informace ověřit a že je vše v pořádku. Po našem odjezdu z místa kontroly jsem vyprávěl Barborce o mém problému. Do té doby o něm nevěděla. Dokonce jsem se přiznal poprvé i k trapné kontrole v GAI na Ukrajině. Když jsem vše dovyprávěl, prohlásila, že jsem hrdina. To mě trochu rozesmálo, neboť si hrdiny představuji určitě jinak, ale potěšilo mě, že má na to takový pohled. Zdůraznila svůj názor tím, že by to každý jiný vzdal už na začátku. I přes tato dvě malá zdržení jsem domů dojel včas. Než jsem vjel do firmy, sjel jsem v zatáčce na kluzké vozovce. Stoupl jsem si před vůz a lamentoval: "To snad není pravda. Celou Evropu projedu v pohodě a před garáží zapadnu." Neuplynulo ani půl minuty a jel okolo šéf. Zrovna odjížděl z firmy domů. Samozřejmě, že zastavil a situaci zhodnotil. Potom si sedl za volant a po několika pokusech se mu podařilo vyjet z blátivé hlíny. Pak vystoupil a s úsměvem mi podal klíčky. "To nic, jsou horší věci. Mimochodem, říkal jste, že dobré vtipy by neměli vymýšlet inteligenti, co? Víte však, kde má kamion pohlavní ústrojí? Za volantem." A se smíchem odjel.

Mikulášek

Na začátku víkendu jsme byli s Barborkou a Bohunkou sami. Milijarda odjel na školení a vrátí se až v neděli večer. V sobotu odjela Barborka za maminkou a na Bohunku to přišlo. Odtekla jí voda a já rodičku odvezl do nemocnice. Sestra se mě zeptala, jestli jsem otec a zda budu chtít být u

porodu. Než jsem stačil cokoli říct, Bohunka řekla, že ano, a vzala mě za ruku. Pošeptal jsem Bohunce, že to přece nemůžu Milijardovi udělat a že je to nebezpečné, když se má dítě narodit v sedmém měsíci. Bohunka se na mě usmála a prozradila mi, že se dítě narodí v termínu. "Tak proč se mě sestra ptala, jestli chci být u porodu, když to bude až za dva měsíce?" Podivil jsem se. Bohunka se opět zkroutila v bolestech a i přesto se snažila udržet si úsměv. "Narodí se to dnes a bude to v termínu."

Nechápal jsem její slova a myslel jsem si, že asi blouzní bolestí. "Přeci je to (počítal jsem na prstech) sedm měsíců a zapotřebí je devět, jestli se nepletu."

"Ledažeby to dítě nebylo Jardovo." Pošeptala mezi křečí Bohunka. Vytřeštil jsem na ni oči a vyhrkl: "Ty to máš s někým jiným? Panebože, to se Milijarda nesmí dozvědět. Myslel jsem, že ho miluješ... a... ty to máš zatím s nějakým hejhulou!?" Tentokrát se už neusmívala. Přišla sestra a položila Bohunku na lehátko. Ta drže se za břicho ještě stačila říct: "Miluju Jardu a nesmí se to dozvědět. Ten hejhula jsi ty."

Za dvě hodiny se narodil malý Mikuláš Smutný. Šťastný otec byl u porodu a po skončení celé návštěvy se po uzavření dveří porodního sálu proměnil v milujícího strýčka. Dobrou hodinu jsem seděl na chodbě porodnice a přemýšlel, jak se s tím vyrovnat. Nemůžu letět na Zéland. Mám tu synka a Bohunku. Ale Bohunka mě nemiluje. Mě asi miluje Barborka. A já ji. A Milijarda miluje Bohunku a já mám rád Milijardu. Nemůžu svému synkovi říct, že je můj syn, aniž bych někomu neublížil. Možná bych tím přiznáním ublížil všem. Ne možná, ale určitě. Musím to překonat a svého synovce budu milovat, jako svého synka. Nebo spíše svého synka budu milovat jako synovce. Zplodil jsem druhé dítě a doposud nemám žádné. Pochopil jsem, proč navrhla Bohunka pro své dítě jméno Mikuláš. Nebylo to kvůli tomu, že jsem byl v té době v těžké situaci, ani kvůli Milijardovi. Ten důvod znala Bohunka od počátku.

Po tomto hodinovém rozmýšlení jsem zavolal Milijardu a oznámil mu, že se mu narodil syn, a že jsou oba v pořádku. Divil se, že v sedmém měsíci, ale jeho radost byla větší, než zvědavost a pochybnosti. Chtěl vědět míry, a tak jsem se šel zeptat. I když byla váha a délka novorozeněte průměrná, Milijarda neměl žádné podezření. Hned nato jsem zavolal Barborce a oznámil jí také tu radostnou událost.

Barborčinu maminku pustili z nemocnice, a tak se Barborka mohla nastěhovat znovu domů. Starala se o maminku až do našeho odletu. Já jsem dal výpověď a věnoval jsem se opravě společného domu a péči o společné dítě.

Na cestě vzduchem do jiného světa jsem ve výšce dvanáct kilometrů poprvé políbil Barborku jako milenec. Po sladké chuti jejich rtů jsem jí nasadil prstýnek po Květě. Tento první polibek odstartoval naše dlouholeté a šťastné žití.

Doslov

Jistě se budete pídit po množství zážitků, které mám ze svých cest. Odpovím dříve, než se budete ptát. Třetina zážitků v tomto románu je mých, třetinu jsem odposlouchal na svých pracovních cestách a třetinu jsem si vymyslel. Pro jistotu ještě dodám pro šťouraly, že ty třetiny nejsou přesné, navzájem jsou promíchané a nikdy nevím, která třetina je má. Vězte však, že jsem zapomněl minimálně tolik historek, že by jich bylo na druhý díl. Fotografie jsou dokreslující a nemusí přesně souhlasit s textem.

KONEC

Napsal 21.5. - 4.12. 2016

v kamionu 3K7 03 74 v Evropě

ISBN 978-80-270-1313-5