Muž ve žluté košili

Romana se usadila na křesle a vyčkávala, kdy přijde Stanislav, značka: Zkusíme štěstí. Nikdy ho neviděla a tak odhadovala, kdo by to mohl být z přicházejících hostů. Tenhle snad ne. Má pupek, jako sud. A tenhle je divnej. Snad to nebude ten otrapa, co se tváří, jako by neuměl číst? Konečně vešel muž ve žluté košili, který by se jí i líbil. Zastavil se u jejího stolu a zeptal se, jestli si může přisednout. Romana byla zmatená. Je to Stanislav? Nebo je to jen nějaký vyhledávač zážitků? Muž se žlutou košilí se na ni podíval a zeptal se: "Jsi kurva? Jestli ne, tak promiň, ale vypadáš tak."

Romana neodpověděla. Tu vstoupil mladík, se světlými, kudrnatými vlasy a hledal očima po místnosti. To bude on. Romaně se líbil, ale byl trochu moc vysoký. Když uviděl dívku s čelenkou, usmál se a došel ke stolu.

"Ahoj, já jsem Standa. Ty jsi Romana?" zeptal se a nečekaje na odpověď, sedl si na třetí židli.

"Doufám, že nečekáš dlouho. Ujelo mi Metro."

Muž ve žluté košili znejistěl a po chvíli, bez jakékoliv snahy o pokračování v trapné konverzaci, opustil bojiště.

Večer proběhl v klidu. Žádná kolize, žádné trapasy, ale ani žádná jiskra mezi nimi nezasvítila. Domluvili se na druhém rande a to bylo všechno. Romana uvažovala, jestli tam vůbec půjde.

Druhý den byla domluvená s kamarádkami, že se přidají k průvodu, který byl naplánován na protest. Ani nevěděla, proti čemu protestují, ale měla chuť být u něčeho, co se děje s velkým Ď. Dav lidí je pohltil a tlačil k místu, kde stála řada ozbrojených policistů. Po několika minutách zjistila Romana, že své kamarádky ztratila z dohledu a že jí dav tlačí, bez jejího souhlasu kamsi, k centru událostí. Už se stmívalo. Když se snažila vymanit se z davu, nešlo to. Až když se celý dav zastavil, byla schopná se nadechnout. Místo se uvolnilo a zhruba deset metrů před nimi bylo několik řad ozbrojených policistů, kteří tu měli "zajišťovat" pořádek. Demonstranti křičeli, házeli po živé zdi vše možné a Romana se jen modlila. Po několika minutách, které jí připadaly dlouhé jako týden, do ní drcnul někdo zezadu. Byl to Standa. Konečně někdo známý. Romana si oddychla, ale svíravý pocit v ní nekončil. Standa k ní přistoupil a spontánně jí políbil.

Dav se dal opět do pohybu. Nešlo tu masu těl zastavit. Jako by je nesl příboj. Policisté dostali rozkaz. Mlátili obušky vše, co se před nimi objevilo. Když lidé padali pod ranami k zemi, ostatní po nich nechtě šlapali, protože byli tlačeni zezadu dalšími demonstranty.

Romana byla dotlačena až k policistům. Neměla nejmenší chuť bojovat s obrněncem, ani nebyla z těch, kteří si na policistech ukájí svou chuť ubližovat, jen chtěla pryč.

Tu však zakopla. Padla na zem a náhodou hned vedle Standy, kterému z obočí tekla krev. Romana mu ránu otřela rukávem a políbila ho. Když zvedla hlavu, stál nad nimi policista v plné zbroji a chystal se na nový úder. Romanu popadl vztek. Vstala a vší silou praštila policistu po hlavě, až mu sklouzla přilba. Byl to ten chlápek z restaurace se žlutou košilí. Konečně měla důvod! Vrazila mu pěstí mezi oči, popadla krvácejícího Standu a cpala se s ním pokud možno co nejdál od toho hrubiána. Už nikdy nechce vidět žlutou košili.