Beránkův rozum

pohádka

1. Jak si získal beránek pověst

Jednou šel beránek po polní cestě, když tu objevil malou knížku,

zapadlou mezi listy lopuchu. Beránek jí vzal do kopýtek a četl:

"Rozum do kapsy." no jo, pomyslel si beránek, jak si tu knížku mám nechat, když není moje? Navíc ani nemám kapsy. Sedl si na louku, kam svítilo sluníčko a knížku otevřel. Hned na začátku ho upoutala jedna důležitá informace.Tato kniha je určena pro všechny, kteří chtějí vědět víc.

"Ale to já jsem, tak si jí mohu nechat." řekl si beránek a začal se pást, protože mu už řádně vytrávilo. Chvíli nato letěla kolem straka. Beránka pozdravila a povídá:

"Nevíš náhodou beránku, kudy mám letět k vesnici? Říkala mi sojka, že je směrem na sever a prý je tam dnes pouť, tak bych si tam chtěla pořídit nějaký pěkný prstýnek."

Beránek to nevěděl, ale tu si vzpomněl, že má ten "Rozum" a nalistoval knihu na straně - Světové strany.

"To máš strako jednoduché. Sever určíš, když se podíváš na které straně stromu je lišejník." poradil strace beránek a pásl se dál.

Straka poděkovala, obhlédla nejbližší strom, který ležel na zemi a letěla tím směrem, kde měl nejvíc lišejníku. Bohužel to bylo rovnou na jih. Naštěstí směrem na jih bylo město. Jenže pouť tam nebyla a tak straka létala a létala, až ji chytili ochránci zvířat, okroužkovali ji a zapsali do evidence. Straka pak letěla domů a rozhlásila po celém lese, že má beránek nový rozum a jak jí dobře poradil a každému na důkaz ukazovala svůj nový prstýnek. Tak si beránek nechtěně zajistil autoritu u celého lesa.

2. Jak beránek trhal veverce zub

Když jednou beránek zašel na louku ke starému seníku a začal se pást, došel až k veliké lípě. Ve větvích poskakovala veverka, a když uviděla beránka, hned seskočila na zem. I k ní se donesly zprávy, že má beránek nový "Rozum" a tak se hned do beránka pustila.

"Ty beránku, prý všechno víš, ale teda já si myslím, že to není pravda. Nebo je to pravda?" Beránek se zamyslel a povídá: "No já nevím, kolik toho vím, ale jestli chceš něco vědět, tak to můžeme vyzkoušet." Veverka se podrbala na hlavě a na zadečku a vtom jí něco napadlo.

"No já bych potřebovala vědět, jak se trhají zuby. Onehdá jsem omylem místo oříšku chtěla rozlousknout kamínek a teď se mi viklá zub a překáží mi." stěžovala si veverka. Beránek nalistoval v knize trhání zubů a nahlas přečetl veverce, co tam stálo:

"V případě, že chcete vytrhnout zub a není přítomen lékař, lze to provésti za pomoci provázku a dveří. Jeden konec provázku přivážete na zub a druhý na kliku dveří. Pak dveře prudce zabouchnete a zub vyletí z úst ven."Když dočetl, povídá: "Dveře bychom měli tady v seníku, ale nemáme provázek."

"To není problém,"zasmála se veverka a skočila do seníku, kde byly uskladněny balíky sena svázané provázky. Za chvíli byla s jedním takovým u beránka. Beránek veverce přivázal provázek na viklající se zub a druhý konec navázal na kliku dveří. Potom zatáhl za dveře a ty se s rachotem zabouchly. Jenže zub byl stále na svém místě. Beránek si totiž neuvědomil, že se dveře zavírají směrem k nim. Veverka bědovala. "Já ubohá, myslela jsem, že se mi uleví a ono to nefunguje. Navíc se ty dveře zavřely a už je asi nikdo neotevře."Beránek dostal vztek, že mu to nevyšlo. Rozběhl se a vší silou nabral svými rohy dveře, až se otevřelydokořán a vytáhly veverce zub. Byl to takový mžik, že si toho veverka ani nevšimla.

"No vidíš a je to." řekl beránek.

"Niš nevidim." řekla veverka a až teď, když zašišlala si všimla, že je zub venku.

"Šláva, šláva beránkovi." křičela radostí a dělala kotrmelce. Po chvíli přiskákala k beránkovi.

"Děkuji ti beránku." a dala mu náruč oříšků za odměnu. Beránkové oříšky nejedí, ale přesto si je beránek vzal aby veverku neurazil a schoval si je. Třeba se mu někdy budou hodit. Hned potom veverka skočila na strom a byla pryč.

3. Jak beránek radil Alíkovi

Beránek se pásl společně s ostatními ovečkami na veliké louce, když za ním přišel pejsek Alík, který stádo hlídal.

"Beránku, kolik je tady ve stádě oveček?" zeptal se beránka, protože už taky něco zaslechl a chtěl ho vyzkoušet. Jenže to náhodou beránek věděl, protože kdysi slyšel pasáka, jak se o tom baví s hajným.

"Je nás přesně 84." Alík se ušklíbl, protože si myslel, že to beránek nebude vědět. Jenže pak se pousmál a pokračoval.

"A víš kolik mám blech? To určitě nevíš."

Beránek tohle opravdu nemohl vědět, a tak pejskovi odpověděl.

"Kolik máš blech? No přece všechny." Alík se zamračil, protože to byla pravda a už nechal beránka beránkem a začal shánět ovečky, které zašly moc daleko. Za chvíli se ale vrátil a řekl beránkovi:

"Beránku, víš já jsem chtěl vlastně vědět, jestli bys mi neporadil. Mám takovou jednu věc, o které nevím, co si mám myslet. Proč vítr někdy fouká a jindy ne?"

Beránek se podíval do knihy, ale tam žádné informace o větru nenašel. Jenže nechtěl, aby si pejsek myslel, že to neví a tak mu odpověděl:

"To je tím Alíku, že vítr si taky někdy musí odpočinout. Když nefouká, tak přece spí."

Alík byl s touto odpovědí spokojen a už nechal beránka na pokoji. Za chvíli však Alík znovu přišel a povídá:

"Beránku. Nevíš náhodou, kde jsou Benátky a Kost?"

Beránek nalistoval v Rozumu do kapsy příslušnou stránku a tam našel, že Benátky je město a to je v Itálii a Kost je hrad v Čechách. Pejsek posmutněl.

"Pročpak jsi to chtěl vědět Alíku?" zeptal se beránek, protože byl rád, že mohl pejskovi poradit a divil se, že je Alík smutný, i když se odpověď dozvěděl.

"Ale pasák povídal, že měl včera k obědu kar Benátky a slad Kosti, tak jsem je chtěl taky ochutnat."

Beránek se jen usmál, pokrčil rameny a šel se zase pást.

4. Jak beránek zachránil ovečku

Beránek ležel na louce a odpočíval. Najednou se mu před očima začala hýbat země. Po chvíli vylezl z hromádky hlíny krtek.

"Ahoj beránku, hledám tě už od rána. Mohl bys mi prosím tě poradit, jak se dá opravit krumpáč? Na tom starém se mi zlomila násada a mě teď z kopání bolejí tlapky."

Zalezl a za chvíli byl zpátky, aby podal beránkovi malinký krumpáč. Beránek prolistoval celou knihu, ale o krumpáči tam nebyla ani zmínka. Utrhl větvičku ze stromu. Jenže se svými neohrabanými kopýtky se mu nedařilo ani zlomit správnou délku. Zkusil větévku okousat. To se mu po chvíli podařilo, ale když dvakrát krumpáčkem kopnul, násada upadla.

"Koukni krtku, já to opravit neumím, ale jestli chceš, tak zajdu k pasákovi, jestli by ti ten krumpáč nemohl opravit on."

Krtek souhlasil a zase zalezl do díry. Beránek odnesl krumpáč k pasákovi a poprosil ho, jestli by mu nevyměnil násadu. Pasák byl starý dobrák a uměl ledacos, ale takhle malinkou násadu neměl.

"Odkud máš tak malinký krumpáček?" zeptal se beránka. Beráneknechtěl, aby pasák věděl, že je krtkův, protože lidé krtky nemají příliš rádi, neboť jim rozrýpají celou zahradu a tak mu namluvil, že ho našel a že by se mu hodil na čištění kopýtek. Pasák vydlabal z polínka násadu novou a ta vypadala o hodně lépe, než ta beránkova. Beránek s ní párkrát kopnul a násada držela jako ulitá. Beránek pasákovi pěkně poděkoval a hned utíkal za krtkem. Krtek byl strašně rád, že má novou násadu a řekl beránkovi, že až bude něco potřebovat, ať zabečí do hromádky hlíny a on že mu taky pomůže.

Druhý den se mezi ovečkami strhl poplach. Jedna nepozorná ovečka a byla to právě ta malinká, co se beránkovi líbila podlezla ohradník. Sešla z louky na asfaltovou silnici, která vedla k městu a protože bylo veliké horko a asfalt byl měkký, zabořila se do něj a jen taktak se jí podařilo dostat ven. Na kopýtkách měla nalepenou asfaltovou vrstvu jako nějaké botičky. Než došla k ostatním, nachytala se jí na lepící kopýtka tráva a tak vypadala, jako by měla na nohách přivázaný balík slámy. Lehla si smutně do trávy a z očí jí stékaly slzy.

"Copak budu jen dělat?" bědovala. "Takhle se nemůžu ani pást!"

Ovečky nevěděly jak jí mohou pomoci a zavolaly beránka. Když to beránek uviděl, nejdřív se začal smát. To však ovečku ještě více rozplakalo.

"Nic si z toho nedělej. To spravíme." řekl jí beránek a otevřel knížku. Po chvíli, když žádnou radu nenašel a ovečce se slepila kopýtka k sobě tak, že nemohla už ani vstát, napadlo ho, že by mohl zavolat krtka. Zabečel do jedné z krtkových hromádek a za chvíli se opravdu krtek objevil.

"Krtečku, podívej co se ovečce přihodilo." ukázal beránek krtkovi to nadělení. Krtek ani chvíli nezaváhal a se svým novým krumpáčem oťukal oveččina kopýtka tak, že za chvilku nezbyla po asfaltu ani stopa.

"Děkujeme krtečku." poděkoval beránek za ovečku.

"Ne ty, ale já děkuju. Bylo mi ctí." řekl krtek a zalezl do hromádky hlíny.

Celé stádo pak beránkovi za jeho nápad zatleskalo a malá zachráněná ovečka mu dala dokonce hubičku.

5. Jak ukázal beránek ovečkám vlka

Jednou přišly za beránkem ovečky ze stáda a ptaly se ho na vlka. Ta nejmenší ovečka, která se beránkovi líbila povídá:

"Moje babička mi vyprávěla, že si mám na vlka dávat pozor. Prý je prohnaný jak liška a rád svačí ovečky s máslem."

Beránek se tedy zeptal.: "A co byste chtěli o vlkovi vědět?"

Ta nejmenší si stoupla na zadní, aby byla víc vidět a povídá: "No víš, tady je klidnej kraj a my vlastně vlka nikdy neviděly. Nevíme jak vypadá. Jestli někdy nějakého potkáme, ani nebudeme vědět, že je to on." a rozpřáhla bezradně kopýtka.

Beránek nalistoval stránku, kde byl mezi hesly VLK a VLAK obrázek vlaku. Beránek taky nikdy vlka neviděl, a tak ukázal na obrázek vlaku a povídá:

"Tak tohle je vlk." Ovečky vyvalily oči na tu kovovou potvoru a vystrašeně couvly.

"Ten je strašnej. Vypadá jako drak!" zašeptala ta malinká.

Za několik dní pasák své stádo odvedl o kus dál, až za dvě louky a dva rybníky, k železniční trati, kde bylo dostatek trávy. Sice tady ještě nikdy s ovečkami nebyl, ale měl svého Alíka, kterému věřil a tak se natáhl spokojeně do trávy a usnul.

V této oblasti žil vlk, který stádo ucítil a pomalu se blížil, aby ulovil nějakou ovečku. Schoval se za keř pod louku, odkud měl dobrý výhled a kde ho ovečky neviděly. Stádo se k němu pomalu blížilo a vlk už měl vybráno.

"Ještě chvíli a zaútočím."pomyslel si, ale v tom uslyšel přijíždějící vlak. Ten se mu sem nehodil a tak se rozhodl, že ještě počká. Když se však vlak objevil těsně nad loukou, všechny ovečky začaly zděšeně křičet:

"Vlk je tu!!! Vlk je tu!!!" A hromadně se daly na úprk směrem od železniční tratě, a to směrem k vlkovi. Když vlk uviděl stádo oveček, jak se na něj řítí a skandují jeho jméno, vzal nohy na ramena a už ho tu nikdo nikdy neviděl. I omyl někdy v životě pomůže dobré věci.

6. Jak se ovečky naučily hasit oheň

Jednou, když byla veliká bouřka a celé stádo si v salaši vyprávělo své zážitky a příhody pěkně v suchu, pasák hrál na fujaru a bača ochutnával sýr, zda je pěkně uleželý, ozvala se veliká rána a blesk zasáhl osamělý strom nedaleko salaše. Pasák okamžitě s bačou pootvírali všechny východy a vyháněli ovečky ven, protože bylo nebezpečí, že od stromu chytne i salaš a všechny ovečky by uhořely. Venku bylo boží dopuštění. Blesky křižovaly oblohu. Vítr a déšť šlehaly do očí, ale i přesto se ovečky dívaly jak strom hoří a jen užasle kroutily hlavami. Po chvíli, když lidé strom uhasili a nebezpečí už nehrozilo, pustil je Alík zpátky do sucha. Bača s pasákem ulehli ke spánku a ovečky si mohly tiše povídat.

"Beránku, co je vlastně oheň?" zeptala se jedna ovečka. Beránek taky nevěděl a tak otevřel Rozum do kapsy a z příslušné strany ovečkám nahlas četl.: "Oheň je špatný pán, ale dobrý sluha."

Žádná ovečka tomu nerozuměla, ale beránek ano.

"To znamená," vysvětloval ovečkám beránek, "že když oheň uhlídáte, dobře vám poslouží, ale když se rozhoří hodně a nestačíte na něj, zničí na co přijde. Nejlépe se oheň uhasí vodou."

Ovečky spokojeně pokývaly hlavou a radši už se na oheň neptaly.

Na druhý den pasák s bačou rozdělali velký táborák a u něj rozvěsili vše, co zmoklo a co bylo potřeba usušit. Ovečky se ze zvědavosti přišly podívat, a jak se tak tlačily, jedna ovečka uklouzla a opřela se o žhnoucí polínko. Okamžitě jí chytla na zádech vlna, a tak za hlasitého bečení utíkala k napajedlům s vodou a plamínek na zádech si uhasila.

"Ještě, že nám to včera beránek poradil, jinak bych uhořela." povídala popálená ovečka všem ostatním a chválila beránka, jak je dobře, že má ten nový Rozum.

7. Jak beránek s ovečkou zachránili vílu

Jednou ráno, když se beránek s ovečkou pásli poblíž rybníka, uslyšeli slabý nářek. Byl už podzim, a tak si mysleli, že je to meluzína. Došli až k rybníku a tam na pařezu seděla slabá, křehká, promrzlá víla a drkotala zubama.

"Copak tu pláčeš ty průhledná krasotinko?" zeptala se ovečka. Víla se na ní podívala uplakanýma očima a tiše zašeptala.

"Já jsem se trochu zdržela s tancováním, mezitím se mi zamkla hladina rybníku a teď se nemám kam schovat."

"Beránku, podívej se do Rozumu, jestli se s tím dá něco dělat."

žadonila ovečka. Beránek prolistoval knihu a našel tam, že: "Víly spí přes den v hladině rybníka, kam se schovají brzy k ránu."

"To víme" přerušila ho ovečka, "ale jak jí můžeme pomoci?"

Beránek otočil list a četl dál: "Víla se po rozednění dostane do hladiny pouze v případě, že jí někdo rozčeří vodu deseti kamínky lehkými jako pírko, které utvoří na hladině kruh."

Beránek s ovečkou se na sebe nechápavě podívali, potom se otočili k víle, ale ta taky nevěděla, co si o tom má myslet. Ovečka posbírala pár kamínků a zkusila je hodit do vody. Kamínky žbluňkly a potopily se.

"Tak tady jsme v koncích." řekla ovečka a sedla si na okraj rybníka. Chvíli přemýšleli, občas hodili do vody nějaký menší kamínek, aby si vyzkoušeli, jestli se potopí, ale potopily se všechny. Ani ten nejmenší nezůstal na hladině. Víla se třásla zimou a slzy jí padaly do vody jako déšť. Beránek ještě jednou přečetl nahlas úryvek z Rozumu: "...lehkými jako pírko. Už to mám!!!" vykřikl a někam odběhl. Za chvíli se vrátil a nesl deset oříšků, které dostal od veverky za vytržený zub. Hodil je do vody a oříšky opravdu plavaly. Víla foukla a z oříšků se vytvořil kruh, který rozčeřil hladinu. Víla do ní skočila a ještě než zmizela, mrkla levým okem na beránka a pravým na ovečku.

"Děkuji vám." zašeptala a zmizela jako pára.

8. Jak beránek prohrál sázku

Každé ráno se z vesnice ozývalo kokrhání kohouta. Ovečky to probudilo a věděly, že se mají začít pást. Jednou však kohout nezakokrhal. Ovečky zaspaly a vstávaly, až když je sluníčko pošimralo na čele. Beránek se šel podívat do vesnice, copak že se přihodilo. Našel kohouta sedět na hnoji.

"Pročpak jsi dnes nekokrhal kohoutku?" zeptal se beránek rovnou. Kohoutek se na něj smutně podíval a otočil hlavu směrem ke stavení.

"Panímáma mě okřikla, že prý vyvádím, jako by hořelo a že mám být zticha. Nevím co jí na mém kokrhání vadí."

"No, já si myslím," řekl beránek, "že bys v tom kokrhání mohl trochu ubrat. Kokrháš moc brzo a dlouho."

Kohoutek se zavrtěl a povídá: "No to já ale za to nemůžu, něco mě prostě nutí. Z luk se taky někdy ozývá vaše nepříjemné bečení a nikdo vás neokřikuje."

"Naše béééčení že je nepříjemné?" ohradil se beránek.

"Je." trval na svém kohoutek.

"Bečíte jako by vrzaly dveře. Přitom byste taky mohly být chvilku zticha." a jen tak pro sebe si krátce a potichu zakokrhal. Pak ještě pokračoval.

"Jenže to je tím, že nedokážete být ani chvíli zticha. Vsadím se, že nevydržíš bez toho nepříjemného bečení ani chvilku."

Beránek se nasupil. Tohle mu teda ještě nikdo neřekl.

"Víš tedy co, já tvou sázku přijímám. Sedneme si a budeme si povídat. Kdo však mezi řečí zakokrhá v tvém případě, nebo zabečí v mém případě, prohrál."

Kohoutek souhlasil a začal vyprávět, jak se mu na statku daří. Pak zas beránek povídal kohoutkovi o Rozumu do kapsy. Střídali se ve vyprávění a každý si dával pozor, aby se neprojevil svým kokrháním, či bečením. Když si povídali asi deset minut, začal kohoutek vyprávět jak kdysi za ním přišla ovečka a pak se zarazil a povídá:

"Ne, tohle ti nemůžu vyprávět, ty by ses zlobil."

Beránek se postavil a nabručeně pronesl: "To musíš dopovídat, to mě totiž zajímá."

"Ne to opravdu nemůžu." trval na svém kohoutek.

"Ale když jsi řekl ááá, musíš říct taky bééééééé!!!" a zabečel tak, že se polekaly husy, kozy a slepice a všechno začalo kdákat, kejhat a mečet. Beránkovi si konečně ulevilo.

"No vidíš, prohrál jsi. Říkal jsem ti, že za to nemůžu, stejně jako ty." řekl kohoutek. Beránek uznal, že prohrál a tak se omluvil kohoutkovi, aby se na něj nezlobil a klidně si kokrhal dál, jak se mu zlíbí. Za chvíli vyšla z domu i panímáma a chválila kohoutka, že tak dobře slouží. Za odměnu mu nasypala pšenice o trochu víc, než obvykle. Někdy holt řeči způsobí, že se i dobré zdá špatným.

9. Jak beránek vyléčil hejkala

Určitě jste už každý viděl někdy hejkala. Je to malý, tlustý, zarostlý budižkničemu. Nahání hrůzu a strašlivě řve. Jednou však přišel hejkal za beránkem a chraplavým, ba až šeptavým hlasem ho prosil o radu.

"Tobě mám radit hejkale, abys zase mohl řvát?" divil se beránek.

"Víš beránku, já musím řvát, jinak by mi zvěř a pohádkové bytosti v lese nadělali neplechu." šeptal beránkovi hejkal. A byl to úplně jiný hejkal, než známe toho z pohádek. Oči měl smutné a vyřvané.

"V sousedním lese mi totiž onemocněl hejšvagr na pásový ovar. Snědl totiž dva uvařené tankové pásy a musel na operaci do nemocnice Na hejkalce. Já teď řvu v obou lesích a nestíhám. Nějak jsem to hejkání přehnal a teď mám hejkalí zánět hejhlasivek."

Beránek uznal, že i v lese musí být pořádek a začal listovat v knížce, aby se dozvěděl, jak se léčí záněty hejhlasivek.

"Hlasivky se léčí směsí šalvěje, přesličky, ibišku a taky Vincentkou." četl beránek ze strany 86 a vůbec si nevšiml,že chybí strana 87. Takže na straně 88 bylo už jen pár slov k dalšímu heslu a tím byl HOLUB. Závěrečná slova k holubovi zněla - a může létat. Beránkovi nebyl tak úplně jasný význam tohoto sdělení - Hlasivky se léčí směsí šalvěje, přesličky, ibišku a taky Vincentkou a může létat - a proto si vyložil vše po svém a naordinoval hejkalovi:

"Sníš košík namýchaných bylin z šalvěje, přesličky a ibišku a zapiješ to lahví Vincentky."

Hejkal chvíli přemýšlel a pak beránkovi svým chraplavým hlasem zašeptal:

"Šalvěj, přesličku a ibišek si natrhám, vím kde rostou, ale Vincentku nemám." a teď se opravdu tvářil jako nešťastný hejkal.

"Pasák má ve stodole Šaratici a to je něco podobného, tak ti ji věnuju." řekl beránek a jednu láhev mu opravdu za chvíli přinesl. Hejkal si vzal Šaratici a s poděkováním zmizel v lese. Za několik hodin zaslechl beránek z lesa ukrutné řvaní, to jak hejkala bolel žaludek a běhal co chvíli za strom, aby vykonal potřebu.

"Tak to přece funguje." zaradoval se beránek,

"Hejkal řve jak se patří a opravdu taky létá."

Jak to bylo ale ve skutečnosti se nikdy nedozvěděl. A řeknu vám děti, někdo by si mohl říkat, že to hejkalovi patří, jenže léčit by měli opravdu jen odborníci.

10. Jak beránek přišel o Rozum

Jednou, když beránek s ovečkou hráli na honěnou a beránek to vzal lesem, aby ovečce nadběhl, zjistil, že někde vytratil knížku Rozum do kapsy, díky níž se mu podařilo tolik úspěchů, že si už nedovedl představit život bez ní. Hledali s ovečkou dlouho a prohledali víc, než bylo potřeba, ale po Rozumu do kapsy se slehla zem.

"Co já teď budu dělat? Bez té knížky jsem úplně vyřízený." bědoval beránek.

A ovečka ho chlácholila: "Z toho si nic nedělej. Já si myslím, že tvůj rozum není jen v knížce, ale že ho máš v hlavě a zdravý. Celou tu knížku jsi přečetl, tak ti něco v té tvé hlavě zůstalo, ne?"

Beránek se na ní podíval trochu nevěřícně, ale její slova ho potěšila. Ovšem jen do té doby, než za ním přišel zajíček s prosbou o pomoc.

"Beránku, prosím tě, poraď mi, jak se zbavit kocoura. Nastěhoval se do mého pelíšku a odmítá z něj odejít."

Beránek viděl, že v tomhle případě by stejně v Rozumu do kapsy asi žádné řešení nenašel, a tak si nechal vyprávět celý zajíčkův problém.

"Mám pelíšek a bydlím v něm už dlouhou dobu." začal s vyprávěním ušák. "Předevčírem se mi tam však z ničeho nic objevil toulavý kocour, a že prý je tam od teďka doma on. Nemůžu se ho zbavit a on se nechce odstěhovat." na zajíčkovi bylo vidět, že je z toho celý nešťastný.

"Víš co zajíčku? Tebe jsem vyslechl, ale jestli ti mám pomoci spravedlivě, musím také vyslechnout kocoura. Pojďme za ním."

Beránek s ovečkou a se zajícem šli tedy k zaječí noře. Cestou se beránek zeptal, jestli má zajíček v noře nějakou tajnou skrýš, o které by kocour nemohl vědět a tím by se prozradil, že mu pelíšek nepatří. Zajíček na to odpověděl, že takovou skrýš nemá, ale vzadu prý ukládá větvičky a listí, co mu napadají do nory. Už z dálky však slyšeli kocourovo chrápání.

"Kocoure vstávej, jdeme tě rozsoudit!" zavolal na kocoura beránek. Kocour však chrápal, jako by se nic nedělo. Beránek ještě jednou zavolal, ale se stejným účinkem. Beránek se rozlobil a vší silou zabečel do nory své oblíbené:

"Béééranek s tebou chce mluvit kocouréééé!!!"

V tu chvíli se z nory vyřítil vyplašený kocour a pelášil do dáli, aniž by se třeba snad jen otočil. Zajíček byl strašně rád, že kocoura beránek vyhnal,

i když se tak trochu těšil na to, že ho beránek usvědčí svými důkazy a spravedlivým soudem.

Ovšem, není potřeba, aby se děly věci tak, jak je chceme, nýbrž tak, jak je to nejjednodušší a správné.

Na závěr chci říct, že ovečka beránka pochválila a přesvědčila ho, že ten zdravý rozum není v kapse ani v knížce, ale že ho má každý v hlavě. Jen se ho musí naučit používat.

Konec