Básně
Analýza duše
Jsi šelma, dravec bez drápů
jsi hrouda, kámen bez obrysu
jsi poesie, báseň bez rýmů
jsi krysař, který ztratil krysu
máš ústa, která nemluví
máš oči, jenž nespatřily světlo
máš nos, co vůni necítí
jsi poupě, které nevykvetlo
Až přijde čas, ta zrodíš se
až přijde čas, ty dáš nám novou víru
teď zatím lidí bojíš se
a čekáš na svět bez upírů
Máš mnoho dobrých vlastností
jsi skryta v každém těle
a spřádáš klubko starostí
s nimiž popereš se směle
Však nemáš nohy, nechodíš
ty sedíš tiše v jednom koutku
a z člověka, v němž marodíš
jsi schopna vytvořiti loutku
Co je štěstí?
Žena:
Jak struna znít zvukem lásky
mít na rtech vůni konvalinky
a hladit dítě se zlatými vlásky
když ukládá se něžně do peřinky
To je štěstí, něžně, hebce, jemně
a dostat k svátku černobílé štěně
a hrát si s ním a povídat
Muž:
Nemít nikdy na klopě černou pásku
líbat na vlasy svou plavovlásku
mít rád svou práci
To je štěstí, mužně, drsně, chlapsky
být omámen tím zvukem lásky
zastat se lidí, pro lidi
Dítě:
Hodnou mámu, hodného tátu
přeskočit potok
hmmm a cukrovou vatu
a hodně dobrot
To je štěstí, poznávat lidi
okolní svět
zjistit, že na ruce mám prstů pět
to bych si přál
Když něco chci
Když otevřu oči, probouzím se
když ulehnu do postele, usínám
když se ozve první můj křik, narodím se
když už slovo nevyslovím, umírám
Když nastoupím do tramvaje, tak chci odjet
když si vezmu židli k nohoum, usednu
když si koupím chleba s máslem, to bych pojed
když unaven v křesle sedím, už se nezvednu
Když si lehnu na břicho, chci vidět potoky
když si lehnu na záda, chci vidět nebe
a dnes? dnes tu stojím a nevím, co chci
dívám se totiž na tebe
Vzpoura srdce
Pro srdce se hádám sám
pro tělo se hádají jiní
já z lásky k tobě hádku mám
a hádku těl tu nechám sviním
Ač nemám rád ty argumenty
přes které člověk zraje v psa
největším argumentem jsem sobě sám
(ta lepší půlka zajásá)
A vyhráno mám
můj těžký boj je dokončen
ač zmítáme se v nejistotě
náš vztah tu leží nedotčen
Druhý břeh
Přeskoč tu lávku, neboj se.
Rozmýšlíš se.
Stačí jen rozběhnout se a skočit.
Chvilku poletíš a pak dopadneš na zem stejnou, jako je ta, od které ses odrazil. Tak přeskoč!
Ta zem na druhé straně je stejně pevná. Bojíš se jen dopadu.
Tak Skoč!
Drží ti nohy.
Plazí se, abys neskočil, a ty neskočíš.
Zatím.
Jednou stejně přeskočíš. Víš to.
Jednou, ale kdy?
Už bys přeskočil dávno, kdyby nebylo těch okolo.
Jsi jim vděčný, že můžeš být s nimi, ale pořád toužíš po tom skoku na druhý břeh.
Tak skoč!
Upíjí se do němoty.
Upíjíš se s nimi.
Čím víc patříš k nim, tím víc toužíš po tom skoku.
Skoč!
Skočím.
Žít na zemi
Tak neplač, dívko po nocích
Tak neplač do peřin
Já vnutím ti svůj jemný smích
A tvé sny rozbořím
Jen rozhlédni se po kraji
To nádherná je zem
Ptáci ti píseň zahrají
Za úsměv v srdci tvém
Za píseň štěstí z radosti
Je přáno lidem žít
Ty dopřej smíchu volnosti
Z Hamleta vyber BÝT
Cesta do nebe
Novinka
Přijel před dům taxikář a řekl, že jedem do nebe.
Manželka se zhrozila, je to vůbec pro tebe?
Dneska nikam nejedu, nechce se mi umírat,
On na to však kroutil hlavou, nemůžeš si vybírat.
Nasedl jsem do vozu a začal jsem se smát.
Prý se mám podle pravidel pásy správně připoutat.
On však hlavu otočil a řekl s důležitostí pilota,
"Pravidla se dodržují až do konce života."
Auto jelo, motor škytal a život se mi promítnul,
Jak jsem šplhal na úroveň, nebo jak jsem klopýtnul.
Najednou jsme zastavili. "Už jsem v nebi?" cítil moji otázku,
"Kdepak, jen nám došel benzín. Váš život je na vlásku."
Vystoupil jsem, došel domů, s ženou si dal večeři.
Že jsem byl na cestě k nebi, stěží někdo uvěří.
Kdo z nás dvou?
Když nepůjdeš ty, tak půjdu já
když nenabiješ ty, tak nabiju já
když nevystřelíš ty, tak vystřelím já
když neutečeš ty, tak uteču já
když nechytnou tebe, tak chytnou mě
když neodsoudí tebe, tak odsoudí mě
když nepověsí tebe, tak pověsí mě
a kdo z nás dvou bude vrah?
Aralova smrt
Vytáčím číslo s velkou slzou v oku. Prsty se třesou, ruka nechce stát. Jak jen jí říct že do nebeských končin mě navždy odešel, můj věrný kamarád. Nechci ji opustit, vždyť mám ji rád, i více. Miluji jí, však kamarád je blíž. I když byl mladý, tak měl nemocné plíce. Srdce teď stojí a duše vzlétla výš. Nechci ji urazit, vždyť mám ji rád, to věř mi. Však Aral pro mě štěstí znamenal. Teď když už prošel zavřenými dveřmi a spatřil to co dříve nepoznal, chci na něj myslet. Zítra, včera, dnes. Můj přítel mě opustil, i když byl jenom pes.
Hlemýžď
Maloval pes hlemýždě s hlavou někde u hýždě
A tak se ho ptalo štěně proč to kreslí obráceně
Pes mu vrazil mezi oči, se psíčkem se země točí
Myslel jsem že oněmí.
VRR nerozumíš modernímu umění
A tak štěně kreslí sele s hlavou vzadu u prdele
Jaké je tu ponaučení?
Že bez mistra učně není
Neučte své děti kreslit obraz s hlavou u hýždě
Malujte jim od malička normálního hlemýždě
Vteřinová nálada
Malými písmenky zapíšu slávu
Odtrhnu oči od mramorové zdi
Oči se bojí, nehnu se z místa
Lapám po dechu a ucítím vůni slunce
Chce se mi spát
Na dlani rozkvetlo tělo ženy
Z citových pohnutek vyrábím lásku
Na veliké pramici leží kaktusový květ
Rozhovor s leknínem podporuji pitím
Jsem růžový talisman
a semknuté čelisti zubaté hrdličky
Zapíjím oslavu nitroglycerínem
Dám davu
Políbím svou květinu na pestík.
Divné?
Snad.
Trochu.
Za kapku radosti dám štěstí zmítajícímu se davu, který je slepý a nevidí barvy léta.
Nevidí krásu přírody.
Nevidí světlo.
Nevidí duhu.
Nevidí.
Je slepý,
Lepý,
Epí,
Pí,
Í,
,
Závist
Přítel mi píše, že mi závidí
Do mého života však slepý, nevidí
Za tuto závist mu vřele děkuji
Je totiž neškodná, nachová
Bez nenávisti se závist jako úsměv zachová
A já své duši žaluji
Mé ruce nejsou ztvrdlé od dřiny
Mám jenom v duši tajné modřiny
A světu teskně žaluji
To, co on nevidí, mě trápí
Však nejsme měkcí, jsme chlapi
Jen proto nelkám, neběduji
I já ti závidím tvé závidění
Které tě k lepšímu jistě změní
Štěpánka
Toníku, narodila se ti sestřička
Byla malá, nahatá a bez trička
Její krásu ještě nelze vidět
A za nahotu nemůže se stydět
Dnes je bez sluchu a bez uší
Až vyroste, tvé jistoty jistě naruší
Dnes je bez pohledu, bez očí
V dospělosti se za ní však každý otočí
Bude jen taková, jakou ji budem chtít
Veselá, smutná, či s chutí prorazit
Bude jen taková, jakou ji vychováme
Bez falše a zdání, že štěstí klame
Popřejeme Štěpánce krásné žití
Abychom nebyli nikdy smutní
Popřejeme navíc, ať jí slunce svítí
Kdyby se stalo, že jí život zhutní
Štěstí a lásku, zdraví jí popřejeme
Ve víře, že všechno je zvláštní
Ať z tebe Štěpánko vyroste naděje
Se sílou poprat se s životem, s vášní
Čekání na múzu
Nejsem hloupý, jen nerozumím záhadám.
Nejsem král a jen si tak připadám.
Nejsem útočník, když tě napadám.
Nejsem obránce, když se jen ovládám.
Vesluji ve sluji, stále se potápím.
Kramařím v krámě a nápady utápím.
Slyším to ticho a neslyším nic.
Tahám své myšlenky ze starých popelnic.
S taktovkou volím jen rytmické takty.
V aktovce schovávám necudné akty.
Vlny jak obláčky vlní se nad námi.
Snad nápad zjeví se, než vletí sem tsunami.
Novinka
Žaloba (poesie v próze)
Žaluji na politiky, kteří si z nás dělají legraci
Žaluji na předsedu vlády, který se k nám chová, jako k podřízeným
Žaluji na hlasatelku oblastního rádia, že mluví nespisovně
Žaluji na počasí, že se dlouho prší
Žaluji na počasí, že jsou sucha
Žaluji na mé kalhoty, že mi padají
Žaluji na svou ženu, že se mě i přes můj věk, snaží vychovávat
Žaluji na mé děti a vnoučata, že se mi málo věnují
Žaluji na jaro, že mi roztál sněhulák
Žaluji na léto, že se mi ztrácí voda ve studni
Žaluji na podzim, že musím po něm uklízet listí
Žaluji na zimu, že je mi zima
Žaluji na čas, že mi uběhl život pod rukama
Žaluji na slunce, že hřeje buď málo, nebo moc
Žaluji na vodu, že je studená
Žaluji na oheň, že málo hřeje
Žaluji na oheň, že pálí
Žaluji na sebe, že si příliš stěžuji
Ostatně, žije se mi dobře a nemám si na co stěžovat
Z pohlednice
Vím teď jistě že jsi sice omámená z pohlednice
Avšak zítra bude jinde a pak tady dnes však támhle
Mě omámí tvoje vnady ale takhle zase náhle
Fjůůů...uletí. A to se stane potřetí.
Nejsem z těch co říkají hele
Seď si doma u postele
Abys byla holka k světu
Jenže tahle láska v letu otráví i popelnici
Natož mě a tím chci říci
Nejsem z těch co hází kámen
Aby s láskou byl už amen
Já jsem muž a zvedám oči
Na ústa tvá na obočí
Chci tě hladit abys byla
Navždy moje žena milá
Zavři dveře zhasni svíci
Hoď do ohně pohlednici
Změň si jméno vem si moje
Půjdem spolu do pokoje
Hledat štěstí svojí doby
Které přichází sem co by-láska
Zahoď už tu pohlednici
Pojď už ke mně dej si říci
S trochou ironie
Měla na punčochách díru
a já přece ji měl rád
neměla ráda manikýru,
chtěla však muže, ne doktorát
Již před léty jsem ji žádal o ruku
a naříkal, prosil, běsnil
ona odmítla nosit paruku
a pohrozila mi svou pěstí
Že prý jsem loutka, hračka v davu
neumím vylézt na nejmenší smrk
já nabízel jí velkou slávu
za její ano, dal bych krk
Teď už ji nemám, provdala se
mám však svou slávu, doktorát
nezbývá nic, než snít o její kráse
a vlastně, měl jsem ji já vůbec rád?
Žena borovice
Vydal jsem se s pilou, uříznout si ženu. Rozhodl jsem se oženit, abych nebyl sám. Sedl jsem si pod stromy a přemýšlím o jménu, která z nich to bude, tiše přemítám. Ta má dlouhé ruce, ta zas oblý pás. Ta je jejich vůdce, to bude asi ras. Pak jsem ji zahlédl, jenom kouskem oka. Rychle jsem utíkal, abych ji neztratil. Teď před ní stojím, jako pravá socha, chtěl bych jí uříznout, jen abych ji nezranil. Jak má krásné větve a jak štíhlý kmen, hlava se mi plete, dnes je šťastný den. Večer je a ticho a já domů pospíchám. Celý den jsem u ní seděl a povídal si s ní. Zítra tam půjdu zas, však nepůjdu tam sám. Půjde se mnou farář a odveze mi jí. Vybral jsem si dobře, avšak nejvíce, líbí se mi jméno. Žena borovice.
Omlouvám
Omlouvám, svoje boty omlouvám
za chůzi, která bolí
Omlouvám, svoje ruce omlouvám
za dotek, který pálí
Omlouvám, svoje tělo omlouvám
za pohyb, který se zdá být dílem okamžiku
Omlouvám, svoje ústa omlouvám
za slova, která jsou ze zvyku
Jedním slovem
Vyjádřit jedním slovem
Vyjádřit lásku i zlost
Vyjádřit štěstí s žalem
Jedním slovem málo i dost
Jaké slovo má to být?
Kterým říci chtěl bych příště
S jedním slovem světem jít
Jedním slovem stát na místě
Já to slovo vyslovím
Hle, už ho mám na jazyku
To slovo mi však krade rým
A ničí hravě ostrou dýku
To slovo měl bych vychutnat
To sladké slovo v sobě mít
A celou duší sám se ptát
Proč máme válčit? Když chci ŽÍT.
Myšlenky
Utírám rukou okno, abych viděl víc
Krajina ubíhá a mění se na přeskáčku
Den již zvolna začíná a já vlastně díky vláčku
Vidím tě, krásnou jako dřív.
Nic nevnímám a jen zpívám v duchu píseň, kterou znáš.
Máš v očích hedvábí a nezůstáváš mi nic dlužna
Vím, že tě neláká jít do dáli, kde zůstaneš jak stín
Že tě neláká mít srdce - pouhou skořápku
A čekat, kdy se rozpustí jak sníh
Vidím tvůj nezájem
Teď připadám si, že jsem s tebou
a sám.
Dávat radu
Nabádám tě prohraj, nebo zemřeš.
Když prohraješ, ušetřím tě.
Výhra znamená smrt.
Chceš být slavný? Vyhraj, ale zemřeš.
Jen jako obyčejný člověk můžeš žít.
Proto buď obyčejný.
Zahoď životní příležitosti a žij.
Nabádám tě, prohraj.
Neprohraješ život.
Vůně všedního dne
Ráno
Ze slunce se vůně snesla
Nabral jsem si celou pěst
Vytáhla mě z mého křesla
Čichám čichám ostošest
Odpoledne
Potkávám své známé tváře
Z tvarů žen se tají dech
Hraje si na opraváře
Hltám vůni v pohledech
Večer
Věnuji se jiným slastem
Denní prací procvičen
Unaven, však velmi šťasten
Vracím vůni - nasycen
Noc
Spánkem sílí moje tělo
Sny mi duši promění
I když slunce odletělo
Těším se na vonění