Inspektor Bych 2

Scénář k povídkovému krimi filmu

Pánem jsem tu já

(Tma, zazvoní telefon, ozve se šmátrání, rozsvěcí se lampička, Ložnice, Jan a Jitka leží v posteli, Jan vstává a bere telefon.)

Jan: "Ano, ano, moment, to je pro tebe."

(Dává sluchátko na stolek a jde si lehnout. Jitka vstává a bere telefon. Chvíli mluví, pak pokládá sluchátko na stolek.)

Jitka: "To je pro tebe. Tři mrtví v parku." (Jan vstává a znovu bere telefon.)

Jan: "Ano. Ano. Hned jsme tam." (Pokládá telefon.) "Proč nedělám ve fabrice?" (Oba se oblékají.)

(Léto park, policejní vozy blikají, zábrany ke vstupu do parku. Jan s Jitkou přijíždí, vítá je policista.)

Policista III: "Dobré ráno."

Jan: "Jak komu. Těm třem asi moc ne."

Policista III: "Všichni tři zabiti nožem. Žena tady a dva kluci na druhé straně parku. Ta žena má v sobě několik bodných ran. Jeden kluk má díru v břiše a druhý v zádech."

Jitka: "Víte, kdo to je?"

Policista III: "Jo. Ti dva kluci měli doklady u sebe. Jsou to místní gauneři. Sedmnáct a devatenáct let. A ta ženská se jmenovala Zimmerová. Doktor říká, že se to stalo mezi desátou a jedenáctou."

(Ráno, výtah, Jan přemýšlí.)

Jan: "Čím jsem starší, tím mi to otvírání výtahu míň vadí."

(Výtah se otvírá.)

(Kancelář inspektorů. Jarda, Čenda a Karel pracují. Jan vstupuje s květinami.)

Jarda: "Á pozdě bycha honit."

Čenda: "Hele koukej, Honza se bude ženit."

Jan: "Vy asi nevíte, že má Vaše šéfová narozeniny, co?"

Karel: "Raz dva tři." (Na povel všichni vytáhnou dárky a sborově udělají: Í Á. Začnou se smát a odcházejí z kanceláře.)

(Kancelář šéfové, na stole květiny a víno. Všichni se vesele baví. Jan zvedne obě ruce, snaží se zklidnit zábavu.)

Jan: "Prosím klid! Nechával jsem si to na dnešek, tak mi dovolte, abych vám oznámil, že jsem byl před týdnem místním soudem prohlášen za opětovně, za pána rozvodného. Tedy chci říct svobodně rozvedeného. Tedy svobodného." (Všichni volají hurá.)

Jarda: "No to snad ne, to si jako myslíš, že od teď už budeš chodit do práce včas?"

(Jan vezme Jitku stranou, ostatní se baví.)

Jan: "Chtěl bych využít dnešního slavnostního dne, abych tě požádal o ruku."

Jitka: "Tak žádej."

Jan: "Vezmeš si mě?"

Jitka: "Ale mám podmínku. Tady šéfuju já." (Oba se políbí.)

Jan: "A doma já."

(Byt v rodinném domku, bohatě vybaven. Jan sedí v křesle, Zimmer v domácím úboru.)

Jan: "Tak vy pane Zimmer, říkáte, že jste byl celý večer v restauraci u kačenky."

Zimmer: "Jo a pak nás vezl taxík na hotel."

Jan: "Koho, nás?"

Zimmer: "Mě a ještě jednu paničku."

Jan: "To bude zřejmě zaměstnankyně restaurace."

Zimmer: "Normální děvka. S ní jsem zůstal až do rána."

Jan: "To se u Vás stávalo často?"

Zimmer: "Hádali jsme se denně. Už jsme spolu ani nežili."

Jan: "Tak to budete muset jít s námi. Než si ověříme Vaše alibi, zůstanete u nás."

(Nádraží, stanoviště taxislužby. Jan mluví s jedním z řidičů, není slyšet o čem, ale muž kývá, že ano a pak zas že ne. Potom Jan odchází. Když je asi deset metrů daleko, taxíkář si na něco vzpomene a chce Jana zavolat. Potom ovšem mávne rukou a nasedá do vozu.)

(Byt s pavlačí. Jan zvoní, otvírá mu žena.)

Jan: "Dobrý den. Paní Jana Tománková? Mohu na chvíli?"

Jana: "Ale zákazníky beru až večer."

Jan: "Jsem od policie. Mám na Vás jen pár otázek."

Jana: "Do prdele. Ale já nic neprovedla. Dejte mi pokoj."

Jan: "Nejde o Vás. Chci se zeptat na pana Zimmera."

Jana: "Takovýho neznám."

Jan: "Jela jste s ním na hotel."

Jana: "Jo aha. Ten tintěra."

Jan: "Kdy jste s ním přesně byla?"

Jana: "No, předevčírem. Přišel ke Kačenkám asi v sedm."

Jan: "Byla jste s ním celou dobu?"

Jana: "Jasně. Asi do jedenácti jsme pili a tancovali a pak Karlík objednal taxíka a jeli jsme na hotel."

Jan: "Do kolika?"

Jana: "Co já vím? Vstávala jsem až v sedm."

Jan: "A celou dobu byl s Vámi?"

Jana: "No usnuli jsme asi ve tři. Ráno byl fuč."

(Kancelář vyšetřovatelů, Jsou přítomni Jan, Karel a Zimmer.)

Jan: "Vy jste tu fabriku zdědil?"

Zimmer: "Ne. Tu dostala žena v restituci."

Karel: "Takže kdyby se s Vámi rozvedla, tak o ni přijdete."

Jan: "Než jste restituovali, tak jste objížděl města s cirkusem jako vrhač nožů."

Zimmer: "Ale já ji nezabil!"

Jan: "A co ty nože. Jsou přece Vaše."

Zimmer: "Někdo mi je musel ukrást."

Karel: "Tak nám to tady podepište a zatím se rozloučíme."

(Pan Zimmer odchází.)

Jan: "Sakra ten má ale alibi. Co s tím? Musí být přece někde skulinka. Neříkej mi, že někdo mu ukradl sadu vrhacích nožů za sedm tisíc jen proto, aby v parku zabil jeho ženu a dva cizí kluky. Jen tak mírniks týrniks."

Karel: "Jó Honzo, starej by řekl. Hele koukej, od toho jsi tady tak makej."

(Chata v přírodě. Jan, Jitka a pan Horký.)

Horký: "To Vám povídám, že tady se budete mít jako v ráji."

Jan: "No jo, ale co s tím psem?"

Horký: "Když nechcete, tak neberte, ale já Vám povídám, že za tu cenu je to i s tím psem za pusinku." (Otvírá vrátka a z boudy vybíhá roztomilý pejsek.)

Jitka: "Ježiši, ten je kouzelný."

Jan: "Jenže co s ním?"

Jitka: "Necháme si ho."

Jan: "Neblázni, už si se někdy starala o psa?"

Jitka: "Někdy s tím začít musím."

Horký: "On si zvykne rychle. Není sice cvičený, ale zato pohlídá."

Jan: "Jen abych si zvykl rychle i já."

Jitka: "Tak co?"

Jan: "Dobře, ale mám podmínku. Pánem tady nebude on."

(Pes přiběhne k Janovi a hned si lehne na záda.)

Jan: "No, ty jsi tedy mazel."

(Kancelář inspektorů, Jan, Karel, Jarda.)

Jan: "A teď si představte, že on jakmile ke mně přiběhne, tak si lehne na záda. Mně se zdá, že by snad takhle přivítal i zloděje. Jednou jsem se byl koupat v rybníku a on ke mně připlaval. A když byl až u mě, tak si zase lehnul no a málem se mi tam utopil. Jinak si nemůžu stěžovat. K Jitce se lísá. Asi si ho necháme."

(Kuchyň u Jitky. Jan a Jitka.)

Jitka: "Nezlob se na mě, ale to je hloupost. Ten chlap, přece nemohl zabít, všechny najednou? Než by ubodal svoji ženu, tak by mu to trvalo asi pět minut. A i kdyby ji zabil, tak proč by zabíjel ty dva? Jako svědky? Stejně by mu to trvalo asi deset minut. A on byl s tou...Janičkou celý večer. Potvrdil mu to i číšník."

Jan: "Co když jí přepadli ti dva, on je nachytal. To je volovina."

Jitka: "Zkus ověřit ještě to jeho alibi."

(Panelák. Jan zvoní u dveří, otvírá mu řidič taxíku, se kterým mluvil u stanoviště taxislužby.)

Jan: "Dobrý den, můžu dál?"

Taxikář: "Jo pojďte."

(Byt taxikáře.)

Taxikář: "Já, jsem si na to vzpomněl už minule, ale byl jste už pryč. Chtěl u parku zastavit, prej že strašně potřebuje na záchod. Víte, já mám s těma opilýma své zkušenosti. Tak sem mu radši zastavil."

Jan: "Jak dlouho mu to trvalo?"

Taxikář: "No chvilku, co já vím. Čtyři, pět minut. Ta holka byla už nervní, jestli jí neutekl."

Jan: "Vzpomněl byste si, kolik bylo asi hodin?"

Taxikář: "Jasně, zrovna ťukali v rádiu jednu."

Jan: "Tak vám mockrát děkuju, a kdybyste si na něco vzpomněl, tak se mi ozvěte."

(Pitevna. Jan a doktor.)

Doktor: "No jo, já sem povídal sice, že ta ženská byla zabitá asi tak mezi desátou a jedenáctou, jenže ti kluci ne. Ti byli zabiti tak po půlnoci."

Jan: "No já se picnu."

(Byt taxikáře.)

Jan: "A mohl byste přesně určit, kde byl pan Zimmer na toaletě?"

Taxikář: "No jasně. Bylo to zrovna u té značky zákaz zastavení. To si pamatuju přesně. Ještě mi povídal, že když budou problémy, tak že pokutu zacáluje."

Jan: "Víte určitě, že tam byl sám?"

Taxikář: "Ale kdepak. Já sem jenom viděl, jak zalezl za křoví a pak už nic."

Jan: "Mockrát díky. Že já vás nevyzpovídal hned. No přesto děkuji."

(Kancelář inspektorů. Jan a paní Hrašáková.)

Hrašáková: "Když jsem slyšela, co povídají, tak sem si řekla, že to určitě není jen tak. Takový lidi by se, pane inspektore, měli věšet na potkání. Když můj ještě žil, tak jsem tam do toho parku nesměla. On říkal, že tam straší, ale já vím, že měl jenom o mě strach."

Jan: "Počkejte, paní Růženko. Takhle bychom se daleko nedostali. Jak to teda bylo?"

Hrašáková: "Já se v noci na hodiny nekoukám. Kolik tak mohlo být? Něco po půlnoci. Ale krk za to nedám."

Jan: "Nikdo nechce Váš krk. Jen mi řekněte, co povídali."

Hrašáková: "Takže jak už sem Vám povídala. Jak sem tam seděla, a oni mě neviděli, tak ten mladší řekl, že jako kolik nabídne. Ale nevím, o co šlo. A ten starší pak řekl, že si pro ně přijdou zítra v sedm. Jenže pane inspektore. Já vím svoje. Ono jim určitě šlo o tu vraždu."

(Paní se nadechne, že bude mluvit dál, jenže Jan ji zarazí.)

Jan: "Dobře dobře. Já už musím běžet a pošlu vám sem kolegu a vy mu to všechno pěkně nadiktujete protokolu."

(U pana Zimmera doma. Pan Zimmer mírně opilý. Jan sedí u stolu.)

Zimmer: "Dáte si něco tvrdšího?"

Jan: "Ne díky. Jsem ve službě."

Zimmer: "No jo. Vy policajti nesmíte."

Jan: "Pane Zimmer, proč jste mi neřekl, že jste ty dva hochy znal?"

Zimmer: "Já je neznal."

Jan: "Nelžete. Proč jste jim prodával ty nože?"

Zimmer: "Měli je prodat do Německa. Našli kupce."

Jan: "Zase lžete. Peněz máte dost. A ty nože jsou Vaše památka. Proč byste je prodával?"

Zimmer: "Ta bestie všechno promrhala. Neměla úctu k penězům. Jenže já chtěl, jenom aby ji postrašili."

Jan: "A když jste zjistil, že ji ubodali, tak Vám praskly nervy a..."

Zimmer: "Né! Nemělo se to stát. Byli to gauneři."

(Chata v přírodě, Jan si hraje v posteli se psem, Jitka opéká buřty v krbu.)

Jan: "Nikdy bych nevěřil, jak málo stačí člověku, aby jeho vnitřní emoce vypochodovaly napovrch."

Jitka: "Nevíš náhodou kdo je tady pánem?"

(Ukáže na psa. Jan vyskočí z postele a začne Jitku lechtat.)

Jitka: "Pozor na emoce."