Sedes

Píšu. Nevím, co z toho bude, jestli povídka, román, nebo něco jiného. Píšu pro radost a pro uvolnění. Vždy, když dopíšu kapitolu, vložím jí do tohoto celku. Nebudu kapitoly číslovat, jen změním název a tím se čtenář dozví, kolik jsem napsal kapitol a v případě, že se číslo změní, může si jí přečíst.

Sedes 3

Píše se 60. rok PP. Zítra slavím desáté narozeniny. Mám se prý konečně rozhodnout, jakému oboru se budu věnovat. Měl bych ale vysvětlit všem čtenářům, kde jsme a jak jsme se sem dostali. Takže:

Historie Zet (Zet jako Země) uvádí: V roce asi 2200 pozemského kalendáře vyslala celosvětová federace kolonu lodí na jednu z objevených planet do galaxie Spes, aby šestou planetu osídlil. Nazvali jsme jí Sedes. Cesta neutrinovým tunelem trvala posádkám čtrnáct pozemských let. Dvacet raket, každá s osmdesáti kolonizátory, úspěšně přistálo na Sedesu. Ten den jsme začali počítat náš nový kalendář. Den má tady 48 hodin a rok 320 dnů. Na zemi prý trvá den jen 24 hodin. Připadá mi to směšně málo. Kdybych žil na stařičké zemi, bylo by mi asi 17.5 roku. Z původních šestnácti set kosmonautů už nežijí žádní pozemšťané. Dnes má Sedes 2654 obyvatel. Během měsíce by měly porodit další čtyři matky a do konce roku nás má být 2700.

Vnímavý čtenář už ví, že sedesan se dožívá maximálně padesáti roků. A 60. rok PP, že je sto pět pozemských let Po Přistání. Dnes se na zemi jestli dobře počítám, píše rok 2305. V deseti jsme plnoletí a právě já se mám rozhodnout. Nevím, zda si vyberu vědní obor, nebo archeologii. Včera ve zpravodajství oznámili, že někdo našel nějaký malý přístroj, který byl zabalen do látky a vložen do bedny. To by znamenalo, že na Sedesu byla nějaká vyspělá civilizace. Ta představa mě vzrušila. Tento artefakt je starý přibližně 300 let před Přistáním. Když můj dědeček přistál na této krásné planetě, byla zde jen zvířata, rostliny a pozitivní energie. Žádné známky po technice, či jiné zbytky staveb, jako to bylo podle historie Zet třeba s pyramidami na zemi. Tato zpráva mě naladila spíše k archeologii, neboť dvanáct sedesanů tohoto oboru hledalo pomocné síly, ale i nové členy týmu. Večer to oznámím rodičům.

Ještě bych měl ujasnit některé informace o Sedesu a také pravidla, která si sedesané vytvořili během oněch šedesáti let. Takže trochu historie: Sedes má dva kontinenty. Velký a malý. Všichni sedesané žijí na velkém a dřívější představa byla zachovat malý ostrov v původním stavu. Po letech se však objevil problém v podobě kriminality. Rada se rozhodla, že každý, kdo překročí stanovenou mez zákona, bude nekompromisně vyhoštěn na malý ostrov bez jakýchkoliv prostředků. Během několika let bylo vyhoštěno 16 sedesanů. Pak kriminalita poklesla takřka na nulu. Dva roky kontroloval velitel policie měsíčně vyhnance, dodával jim základní potřeby a pak rada rozhodla, že je ponechá vlastnímu osudu. Žijí na malém ostrově v poklidu a při poslední návštěvě ombudsmana bylo zjištěno, že se jejich počet rozrostl o 26 dětí. Nechybí jim nic, kromě techniky a jiných vymožeností. Prý ale svůj volný čas využívají k tanci, hudbě a náboženským rituálům. Nikdy jsem na malém ostrově nebyl, ale z videa, které ombudsman přinesl, mi připadali jako Křováci z planety země.

Včera jsem oznámil rodičům, že budu archeolog. Souhlasili a já odjel za řeku, kde sídlili moji budoucí kolegové. Když jsem uviděl onu bednu, kterou našli asi půl metru pod zemí, netušil jsem, k čemu mohl tento přístroj sloužit. Po delším zkoumání jsem však zjistil, že by to mohla být jakási ohřevná skříňka. Přístroj měl tepelnou spirálu, a nějakou složitou strukturu, která by mohla měřit čas. Kolega Bílý, mimochodem veliký srandista a proutník prohlásil, že by to mohl být topinkovač. Musel jsem se podívat do historie Z, co to topinkovač je. Dnes na Sedesu takové zbytečnosti nemáme. Jíme zdravě a vše požíváme syrové. Ovoce i zelenina je zde velmi šťavnatá. Zpočátku měli naši dědové chuť jíst zvěř, ale nakonec jíme jen rostliny, poněvač chuť místních zvířat je hrozivá. Tuto informaci pouze předávám, jako dědic zkušeností, ale jednou bych chtěl nějaké zvíře ochutnat.

Topinkovač

Po zabydlení u archeologů jsem se vrhnul do práce. Chtěl jsem znovu vidět onen tajemný přístroj. Tentokrát mi ho nepřinesli, ale řekli mi, abych si pro něj došel do skladu. Prošel jsem několika bezpečnostními dveřmi a stanul v hale asi padesát krát dvacet metrů. Bože, tady je věcí. To je sbírka ne, pro jednoho, ale pro tisíc archeologů. Našel jsem příslušnou kóji a vyjel k sedmému patru, kde pod svým datovým číslem ležela zmíněná bedýnka. Překvapilo mě, že byla z organického materiálu, který se podobal našemu dřevu. Vzal jsem artefakt i s bednou do mé laboratoře a udělal analýzu krabice. Robot po chvíli zhodnotil, že je to dřevo z neznámé rostliny. To mi však nestačilo a přidal jsem i data ze stařičké země, čili historii Zet, aby analýza byla co nejpřesnější. Kupodivu mi tentokrát robot oznámil přesné určení. Je to dřevo ze stromů, zvané smrk ztepilý (Picea abies). Nechápal jsem, jak a proč se na Sedesu objevila skříňka ze stromu, který byl prý na zemi jeden z nejrozšířenějších. Vysvětlení se však nabízelo několik. Za prvé, je to opravdu ze Země. Možná tu někdy lidé přistáli a my o tom nevíme. Za druhé, je to z jiné planety, kde jsou také smrky a za třetí, je to ze Sedesu a na smrk jsme tu nenarazili, protože vyhynul, či prostě...proto.

Zadal jsem robotovi, aby vyhledal všechny artefakty, které hala obsahuje a souvisí s historií Zet. Tentokrát našel robot jen dvě uložené archiválie. Prvním byla bota prvního člověka na Sedesu Johana Juraje Jánoše a druhá, část zubního kartáčku, který nebyl identifikován a nebyly k němu ani žádné poznámky o nalezení. Pouze na obalu stálo, nalezeno v r 3PP.

Nemám ve zvyku odcházet od rozdělané práce, a tak, když po čtyřech hodinách pracovní doby mi hodinky poručily volno, jsem je zablokoval a dál seděl nad onou záhadou.

Artefakty se smí rozbalovat pouze za přítomnosti vedoucího oddělení, ale já měl chuť zkoumat a tak jsem mu zavolal. Vedoucí mi odpověděl, že musím mít volno a že je zítra taky den a že si s ním mám radši jít zahrát Sedesol, což je hra, kterou nenávidím a tak jsem jej poprosil, zda by nemohl přijít, že mám záhadu. Jeho odpověď jsem tak trochu očekával, ale byl jsem nesmírně zklamán, když tu větu skutečně použil. "Nemám rád nové nadšence, kteří si myslí, že každý z našich nálezů je jedinečné tajemství." Potom se však odmlčel a řekl, ať chvíli počkám, že bude hned u mne. Oddychl jsem si a připravil jsem bednu k otevření.

Šéf přišel po několika minutách, oblečen v sedesolové kombinéze s pálkou v ruce. Otevřeli jsme smrkovou krabici a vyjmuli přístroj na stůl. "Prosím tě, co na něm chceš vidět? Zbytečně ztrácíme čas," řekl otráveně a sedl si na židli. Vzal jsem přístroj a prohlédl jej ze všech stran. Na spodní straně hnědého "topinkovače" stály tři skoro neviditelná slova. Made in Italy.

Mohyla

Šéf svolal na druhý den schůzi. Řekl všem, že já jediný jsem si všiml důležité informace a mně bylo v té chvíli dobře. Potom pokračoval v rozboru situace. Je jasné, že skříňka pochází ze země, ale proč tedy analyzátor určil stáří topinkovače 300 let PP? Nabízí se dvě varianty. Buď se analyzátor spletl, nebo první astronauti přivezli tři století starý přístroj. Upozornil jsem šéfa, že je možná ještě třetí varianta, a to, že je zde přístroj skutečně déle, než posádky PP. Okamžitě po tomto příspěvku jsem svého výroku litoval. Všichni se na mně podívali pohledem, jakým by se dívali na opici, uvězněnou u baňky s banánem. Šéf taktně přešel moje slova a zeptal se, jestli je možné, že se analyzátor spletl. Nečekal na odpověď a přikázal kolegovi Bílému, aby provedl druhou analýzu a dvěma dalším archeologům, Modrému a Žlutému, aby prozkoumali ještě jednou naleziště.

Druhý den odpoledne mě k sobě opět zavolal šéf. Oznámil mi, že se mám vydat na naleziště a pomoci při výkopech. Nechápal jsem, proč, ale prý našli ještě něco důležitého a podal mi mapu zmíněného místa. Při odchodu na mě ještě zavolal, že analyzátor nelhal.

Šel jsem podle mapy půl dne a užíval si krásného dne. Cestou jsem se najedl z rozmarýnových stromů a napil se u jezírka s vlažnou vodou. Na mapě byly čtyři body, strom, keř skála a potok. Když jsem minul strom a keř, čekal jsem, že uvidím skálu, ale i po hodině jsem na žádnou nenarazil. Rozhodl jsem se, že se vrátím ke keři, ale nějak jsem se moc rozhlížel krásnou krajinou a nenašel jsem ani keř, ani strom, a ani skálu. Bloudil jsem krajem další tři hodiny, až jsem narazil na podivnou hroudu písku. Znám naši zemi celkem obstojně, ale takovou mohylu jsem ještě nikde neviděl. Na jejím úpatí byly dva veliké převislé kameny a tak když se zešeřilo, jsem pod nimi strávil noc.

Ráno mi připadalo krásné. Probudil mě zpěv ptáků a kočka, která mi u nohou předla. Když jsem ji chtěl pohladit, utekla a já se protáhl. Vtom jsem zahlédl něco, co mi vyrazilo dech. Na převisu byl vytesán nápis v cizí řeči. Vyfotil jsem jej a vylezl ven. Mohyla byla o hodně větší, než se zdála večer. Udělal jsem další fotky a podle slunce určil, kam bych se měl asi vydat. Vtom se Sedes zatřásla a hromady písku se daly do pohybu. Písek zasypal nejen kameny, ale i několik stromků před nimi. Uskočil jsem o několik metrů a byl jsem rád, že mě kočička probudila, jinak bych se pod kameny asi udusil. Po včerejším bloudění jsem kupodivu brzy našel i skálu, i potok a dorazil k místu nálezu. Pánové Modrý a Žlutý byli v plném nasazení a kopali na dně obrovské díry, na jejímž okraji stálo několik podivných artefaktů. Ihned jsem se zapojil do práce a pomáhal dolovat z hlíny další a další nálezy. Během kopání jsem se dozvěděl, že máme zřejmě co dočinění s nějakou ztroskotanou lodí, která není v sedeské historii zdokumentována. Je však jisté, že jsou tyto nálezy ze stařičké země.

Deset dní jsme vykopávali místo, které bylo dřív zřejmě táborem ztroskotanců. Ruiny čtyř domů byly umístěny do čtverce a uprostřed se tyčil sloup, totem, či nějaký jiný artefakt, z jediného kusu kamene. Na bocích měl vytesány obrazce, výjevy a písmo. Analyzátor určil, že jde o náboženské symboly křesťanství, judaismu, islámu buddhismu a hinduismu. Není pochyb, že na Sedes byla vyslána ze Země posádka dřív, než PP. Tato šokující skutečnost mě však naplňovala radostí, protože jsem na ni upozornil jako první.